(17.30 hodin)
(pokračuje Dostálová)
Zdá se mi, že současné snahy úředníků Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy nejsou ničím jiným než výsledkem přežívajícího přesvědčení, že o vzdělávání a výchovu se nejlépe umí postarat stát. Je to výraz nepochopení společenských změn, ke kterým po roce 1989 v naší zemi došlo, a setrvání na ideologických pozicích všeobjímajícího totalitního státu. Je výrazem nedůvěry ve zdravý rozum občanů, ale také přiznáním neschopnosti rozlišit dobré od špatného. Jsem přesvědčena, že hlasování o způsobu financování soukromých škol je hlasováním o zachování svobodného přístupu ke vzdělání, o postavení nestátního školství, o podpoře demokratického rozhodování rodičů o způsobu vzdělání. Je testem tolerance státu k menšinovým názorům o pevnosti přesvědčení o nezvratnosti demokratického vývoje a předpokladem pro vytvoření rovných podmínek pro každého.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, chtěla bych vás požádat o podporu a propuštění tohoto návrhu zákona do druhého čtení.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, paní kolegyně. Slovo uděluji panu poslanci Miroslavu Kučerovi staršímu, připraví se paní kolegyně Svobodová.
Poslanec Miloslav Kučera st.: Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo sněmovny, vážení členové vlády, musím se přiznat, že se mi občas v této ctihodné sněmovně stává, že propadám pocitu schizofrenie. Málokdy však byl tento můj pocit tak silný jako dnes, při projednávání zákona, jenž má zajistit soukromým školám 100 % státních dotací.
Není to tak dávno, co ministr školství Eduard Zeman s velkorysostí sobě vlastní navštívil náš výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu, a ač nemusel, seznámil členy výboru s návrhem znění připravovaného vládního nařízení o financování soukromých škol. Podotýkám, že jsme diskutovali o obsahu vládního nařízení, nikoliv zákona. Ministr trpělivě vyslechl všechny připomínky zprava i zleva, některé z nich přijal, a pro obsah chystaného nařízení hlasovala drtivá, opakuji, drtivá většina členů výboru bez rozdílu stranické příslušnosti. A hle. Sotva nařízení vstoupilo v platnost, podléhají někteří naši kolegové lobbistickým tlakům některých soukromých škol, odvolávají, co odvolali, slibují, co slíbili, a přicházejí s návrhem zákona, který právě projednáváme. Pod populistickým heslem, že školáky v této zemi nelze dělit na státní a soukromé, přicházejí s požadavkem jednotného, plošného a stejného financování všech škol stejně, ovšem přece jen s jedním, zdánlivě nepatrným, zato však zcela zásadním rozdílem. Porovnáte-li znění vládního nařízení a navrhovaného zákona, zjistíte jejich téměř identičnost. Pouze - a teď dávejte dobrý pozor - autoři návrhu zákona požadují již zmíněnou stoprocentní státní dotaci, zato však vypouštějí povinnost tuto dotaci státu detailněji vyúčtovat, resp. možnost, aby si stát zkontroloval, na co a jak účelně byla dotace využita. Vskutku pozoruhodný nápad.
Řekl bych, že chtít soukromě podnikat s absolutní státní garancí je ekonomické novum, které nenajdete v žádné učebnici ekonomie ani těch nejrenomovanějších, ale ani těch nejvýstřednějších ekonomů. Vrátím se teď do historie ještě nepatrně dál. Když na přelomu let 1996-1997 zjistili tehdejší šéfové ministerstva školství, pánové Pilip a Kozel, že bezbřehá nekoncepční a neřízená liberalizace středního školství minulého pětiletí přinesla kromě relativních kladů, jakými bylo např. větší spektrum možností výběru studijních oborů, také jedno velké negativum, totiž o třetinu větší převis nabídky nad poptávkou, zachovali se celkem správně jako strážci - hospodáři svěřených státních prostředků a přišli s návrhem optimalizace středního školství, jinými slovy s pokusem o státem řízenou ekonomickou likvidaci nadbytečných a neefektivních škol.
Nebudu zde vtipkovat na téma, že k tomuto stavu vůbec nemuselo dojít, kdyby se stát resp. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy již dávno předtím nezřeklo své role koncepční a regulační. Ostatně lépe pozdě než nikdy. Leč představitelé státních škol začali celkem správně poukazovat na to, že na velikosti zmíněného převisu mají podíl i školy soukromé. Při jejich zřizování se totiž jaksi pozapomnělo na to, že počet dětí majících zájem a schopnosti středoškolsky studovat nestoupá, ale vzhledem k demografickému vývoji spíše klesá, a že tedy za každou nově povolenou a zřízenou školu, ať už státní, nebo soukromou, je třeba jinou, stejně velkou školu zrušit.
Optimalizace se o to do jisté míry u státních - a to slovo podtrhuji - státních škol se zpožděním pokusila. Na školy soukromé se toto opatření však nevztahovalo, neboť stát nemůže rušit - či pardon optimalizovat - školy, jichž není zřizovatelem. Tak zatímco např. mnohá státní gymnázia dělala pro své budoucí studenty velmi přísné přijímací zkoušky, aby si zajistila potřebnou kvalitu, soukromá gymnázia přijímala a mnohdy dodnes přijímají bez přijímaček a rodiče jim za to byli a jsou vděčni, neboť tyto školy nabízely za sice menší kvalitu studentů, opřenou však o rodičovský příspěvek, snadno dostupnou maturitu a tím získávaly rodiče na svoji stranu. Protože kterýpak rodič by nechtěl pro svého potomka maturitní diplom, ať to stojí, co to stojí!
Přítomné poslance, ekonomy, nepochybně zaujme informace, že např. na jedné soukromé obchodní akademii v okrese, kde bydlím, přijímali děti na obor manažer s průměrným prospěchem ze základní školy 2,4. Vážím si kvalitních manažerů a vím, že je jich nepochybně třeba, ale dá se v tomto případě hovořit o kvalitě? Státní školy se ovšem v boji o žáka - rozuměj o státní příspěvek daný tzv. normativem na žáka - také nenechaly zahanbit, a tak se kupř. v nabídce jedné střední školy objevila možnost získání maturitního diplomu původně pro učně na obor truhlář pod elegantním názvem "rakvář manažer". Tato situace mi silně připomíná scénu ze známé knihy Jaroslava Žáka Študáci a kantoři, kdy jedna maminka prosí za svého nepříliš bystrého synka slovy: "Pane profesore, přece ho nenecháte propadnout. Odevšad ho vyhodili, tak alespoň tu maturitu kdyby udělal."
Ministr školství Zeman tedy celkem logicky odmítl novinový slogan jednoho našeho ne nevýznamného deníku, že - a teď cituji - "největším výdobytkem polistopadového vývoje ve školství je snadno dostupná maturita" - konec tohoto pozoruhodného citátu - a na některé soukromé školy nasadil jediný možný prostředek, totiž jistý ekonomický bič. Podmínil kvantitu kvalitou, neprojevil ochotu dávat státní prostředky do soukromého sektoru tam, kde je stát schopen tytéž služby zajistit přinejmenším ve stejné kvalitě a nabídnout je sám, a na druhé straně ale zajistil těm oborům a typům škol včetně škol speciálních stoprocentní státní příspěvek, vzdělávají-li děti tam, kde to stát neumí nebo na to není vybaven.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Promiňte, pane poslanče, kolegyně a kolegové, napravo i nalevo, prosím, abyste se uklidnili. Pokud chcete diskutovat, abyste diskutovali mimo jednací síň a nenutili mě, abych použil na vás zvonce. Opakuji ještě jednou, prosím kolegy, tentokrát více napravo ode mne, zda by se mohli zklidnit nebo opustit jednací síň. Prosím, pane kolego.
Poslanec Miloslav Kučera st.: Děkuji, pane předsedající, ale mě to z míry nevyvedlo.
Musím připomenout, že za této situace představitelé soukromých škol začínají hovořit o masové likvidaci, o perzekuci soukromého školství atd. V takovéto situaci se nepochybně vyplatí podívat se za hranice vlasti a načerpat zkušenosti tam, kde už to funguje. Je zajímavé, že obě dvě strany tábora příznivců i odpůrců návrhu tohoto zákona se odvolávají na zahraniční zkušenosti. Zkusím to tedy také a připomenu, že zjednodušeně by se dalo říci, že v západoevropských zemích existují v podstatě dva základní modely.
Už tady byl zmiňován anglický a francouzský. Oba dva jsou celkem přehledné. Anglický model pomíjí potřebu státního příspěvku, ale zároveň v tuto chvíli také právem odmítá státní kontrolu svého hospodaření.Umožňuje státu pouze jedinou prověrku své kvality. Na srovnatelných typech škol musejí absolventi soukromé školy dosáhnout na výstupu výsledky přinejmenším stejné, ne-li lepší kvality než na škole státní.
***