(17.10 hodin)
(pokračuje Zuna)
Návrh zákona je v souladu s Listinou základních práv a svobod, článek 33, který říká, že občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách. Správně se předmětem státní dotace stává žák, a nikoliv škola. Státní dotace pro žáka státní školy a soukromé školy je stejná, což podle mého názoru je naprosto správné.
Z důvodů, které jsem uvedl, navrhuji, aby tento zákon byl propuštěn do druhého čtení. V rámci podrobné rozpravy navrhnu určité změny a doplnění.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Uděluji slovo kolegovi Brouskovi, připraví se kolega Bartoš.
Poslanec Václav Brousek: Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, soukromé školy jsou důležitou součástí našeho vzdělávacího systému. Vláda sociální demokracie však dělá vše pro to, aby z naší vzdělávací soustavy zmizely. Této vládě by zřejmě vyhovovalo - podle toho, jak se k těmto školám chová - aby existovaly pouze jako doplněk škol státních, to znamená, že tam, kde chybí nějaký obor u škol státních, mohla by ho nahradit škola soukromá a vyplnit tím stávající mezeru.
Já si naopak myslím, že soukromé školy vytvářejí státním školám zdravé konkurenční prostředí a je dobře, že tato alternativa existuje. Za prioritní je nutné považovat stejné postavení všech škol v České republice bez rozdílu zřizovatele a dosažení rovnoprávného postavení žáků soukromých i státních škol. Mají tedy dostávat soukromé školy dotace, a pokud ano, tak v jaké výši? Vzhledem k neexistenci tradice u soukromých škol v České republice se domnívám, že by dotace dostávat měly, jejich výše by se měla odvíjet od nějaké právní normy a smlouvy se státem, a to až do výše 100 % dotace škol státních. V současné době jsou upraveny dotace soukromým školám vyhláškou, a ta je v letošním roce, jak bylo zmíněno, velmi diskriminační. Tento trend může znamenat postupnou likvidaci většiny soukromých škol.
V novém školském zákoně bude vztah mezi těmito školami a státem jistě upraven, ovšem doba, kdy bude tento složitý a kontroverzní zákon přijat, je podle mého názoru velmi vzdálená. V mezidobí je třeba vztahy mezi soukromými školami a státem upravit tak, aby měly tyto školy při splnění určitých podmínek jistotu existence. Proto je dobře, že je tento zákon předkládán, a některé jeho dílčí nedostatky se dají napravit v dalším čtení.
Ve stanovisku vlády k tomuto zákonu se mimo jiné píše, že vláda nezná podobné řešení ve státech Evropské unie. Například ve Francii, kde je soukromé školství státem velmi podporováno a soukromé školy navštěvuje 17 % všech žáků, existuje zákon, upravující soukromé školství, ze 6. 9. 1991. Soukromé školy zde dostávají dotaci na základě smluvního vztahu. Ve Velké Británii, kde má soukromé školství velmi bohatou tradici a bývá prestižní záležitostí, přesto existují nezávislé školy, jak se zde nazývají, a tyto nezávislé školy mohou být zařazeny dle školského zákona z roku 1980 do programu státem podporovaných studijních míst. Školy jsou sem zařazovány dle rozsahu curricula a akademických zásluh. Od roku 1988, po reformě školského zákona, se také ve Velké Británii vytváří nová kategorie nezávislých škol. Tyto školy řídí sponzoři a podporovatelé, kteří také hradí náklady na budovy a vybavení. Stát hradí osobní a provozní výdaje, pochopitelně za podmínky splnění vzájemně schválené smlouvy.
Navrhovaný zákon doplňuje naše právní normy v oblasti školství. Toto řešení by pochopitelně nemuselo vzniknout, kdyby se ministerstvo školství nesnažilo soukromé školy zlikvidovat, a proto také v minulém období nebyl tento zákon zapotřebí.
Na základě těchto skutečností doporučuji propuštění tohoto zákona do druhého čtení.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Slovo má pan kolega Bartoš, připraví se kolega Zvěřina.
Poslanec Walter Bartoš: Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, dovolte mi, abych na začátku svého vystoupení zareagoval na některé aspekty, které zazněly zde z úst jak pana ministra, tak pana kolegy Pícla, tak paní kolegyně Šojdrové.
Jako první argument, který jsem zaslechl, zde zaznělo, že stát nikde na světe není tak štědrý k soukromým školám, jako bude v případě přijetí našeho zákona, a že nikde neexistuje takový způsob financování. Doporučil bych některým kolegům, aby se podívali na západ od nás, např. do Nizozemí, kde dokonce stát platí také investice. V našem zákoně není o investicích ani slovo. To je jen poznámka pod čarou.
Co se týče kontroly, chtěl bych říci, že v zákoně č. 564 v § 18, který mluví o České školní inspekci, definuje inspekci jako orgán, který je oprávněn kontrolovat také využití finančních prostředků, samozřejmě k přijatým vzdělávacím dokumentům. My jsme v našem zákoně tento paragraf nederogovali, tudíž tento paragraf platí dále, a kontrola ze strany České školní inspekce k využití finančních prostředků může pokračovat normálně dále, stejně jako u státních škol.
Co se týče kontroly vyúčtování, v našem zákoně je přece podmíněna dotace na další rok tím, že v případě, že patřičným způsobem daný subjekt nevyúčtuje dotaci z tohoto roku, tak v příštím roce prostě dotaci nedostane, takže to není pravda. To jen na okraj.
Nyní se zaměřím na tři oblasti, a to na problematiku soukromých škol ve stavu srovnatelných podmínek - tím bych vyvrátil některé dezinformace, které jsou pouštěny do éteru -, dále na některá fakta z oblasti nezávislého školství v zahraničí a nakonec si dovolím citovat některé významné organizace týkající se naší situace a postavení privátních vzdělávacích subjektů.
Názor, že soukromé školy mají srovnatelné podmínky jako školy státní, je mnohdy jádrem diskusí o jejich financování. Z tohoto hlediska je možno vyčlenit srovnatelnost podmínek v několika rovinách, od legislativních podmínek vzniku až po finanční a hospodářské. V této souvislosti bych chtěl upozornit na několik známých omylů, které jsou úspěšně živeny ministerstvem školství.
První z nich je, že privátní školy mají měkký vstup na vzdělávací trh. To je naprostá dezinformace, neboť zákon jasně stanoví pravidla zařazení do sítě škol a hlavně dává možnost ministerstvu soukromou školu prostě nepovolit, i když splní všechny zákonné podmínky. Na rozdíl od toho škola zřízená státem nebo obcí vzniká automaticky jako subjekt s vazbou na schvalovatele.
Druhým omylem jsou tzv. výhodnější hospodářské podmínky, což opět není pravda. např. riziko provozu u soukromých subjektů je mnohem vyšší, neboť je podnikatelské, zatímco u škol státních je riziko velmi nízké a je jištěno státem. Také v daňové oblasti je mnohem výhodnější zdanění u státních a obecních subjektů než u jiných právnických osob. Mám na mysli s.r.o., kterými v převážné většině soukromé školy jsou.
Podstatou třetího omylu je, že existují srovnatelné finanční podmínky. Chci ovšem podtrhnout, že ani v případě stoprocentního normativu na žáka, který navrhujeme s kolegou Marešem, nepůjdou do soukromých škol stejné finanční prostředky jako do státních. Mimo normativ jdou totiž investice a mimo normativ jdou též některé neinvestiční výdaje, jako např. rezervy v kapitole regionálního školství, prostředky na nájemné, prostředky na velkou údržbu, výdaje na další vzdělávání učitelů, mimořádné zvýšení platů či finance na havarijní stavy. To je třeba vnímat, neboť to je skutečná realita.
Velmi často slýcháme argument - a objevuje se to i ve stanovisku vlády - že masivní neregulovaná podpora soukromého školství státu znemožní ekonomicky zabezpečit síť škol státních. Pro ilustraci bych si dovolil uvést statistická data srovnávající koeficienty nárůstu počtu škol a nárůstu počtu žáků v těchto školách.
***