(11.40 hodin)
(pokračuje Langer)
Omlouvám se, kolegové, za možná obsáhlý, možná příliš odborný text a problematiku, kterou zmiňuji ve své interpelaci. Nicméně mám pocit, že v okamžiku, když na jedné straně rozhodujeme o zákonech zpřísňujících postup proti držitelům drog, který má velký dopad na českou drogovou scénu, a to jak v pozitivním, tak i v negativním slova smyslu, jsem přesvědčen, že takovéto ryze odborné otázky by neměly být opomenuty.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Langrovi. Rozprava je otevřena. Hlásí se do ní ministr zdravotnictví Ivan David. Prosím, pane ministře.
Ministr zdravotnictví ČR Ivan David: Vážený pane předsedající, vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, od doby, kdy pan místopředseda Langer podal tuto interpelaci, uplynula již dlouhá doba a vzhledem k tomu, že v době, kdy odpověď na jeho interpelaci, přesněji řečeno odpověď na nesouhlas s odpovědí na interpelaci, měla být přednesena, byl pan místopředseda nemocen. Čili uplynula další doba a mezitím došlo ke změně situace. Proto si myslím, že stojí za to celou věc zrekapitulovat tak, aby bylo zřejmé, jaký je další postup.
Vzhledem k tomu, že realizace metadonového programu představuje jeden z klíčových bodů protidrogové politiky, to je zřejmé, v tom se s panem místopředsedou naprosto shodujeme, vyžádal jsem si k jejímu zhodnocení dostupné podklady. Při zhodnocení všech souvislostí mohu konstatovat, že většinu uvedených otázek bylo vhodné, zejména v době, kdy byla interpelace dodána, adresovat spíše bývalému vedení Ministerstva zdravotnictví, protože plošné rozšíření metadonového programu doporučoval nepochybně uznávaný odborník, zde opakovaně zmiňovaný dr. Nešpor, již v únoru 1996. Na zbytečné administrativní průtahy, nekoncepčnost přípravy a nákladnost preparátu bylo předchozí vedení ministerstva též upozorňováno. S vědomím uvedených problémů došlo k realizaci metadonového programu vzhledem k zoufalé potřebě klientů, pro které substituční léčba znamenala jedinou přijatelnou formu léčby. Čili i v tom se shodujeme. Otázka je spíše otázkou tempa, rychlosti rozšiřování této léčby.
Nynější vedení ministerstva nehodlá v žádném případě takto dále postupovat, a proto k rozšíření metadonového programu předloženého primářem Nešporem, členem vědecké rady - byl mezitím jmenován členem vědecké rady právě pro návyková onemocnění - je třeba analyzovat možnosti stávajících zařízení z hlediska schopnosti poskytovat tuto specifickou formu léčby, neboť vyžaduje - a v tom je nepochybně shoda - kvalifikovaný, dobře školený a zkušený personál. Je to otázka, kterou nelze vyřešit v řádu týdnů, jak se asi s panem místopředsedou nepochybně shodneme.
V současné době již probíhá příprava na jednání metadonové skupiny, která zabezpečí rozšíření substitučního programu do rizikových regionů. Aby bylo jasné, v tom je podstatný pokrok, protože existuje konkrétní projekt rozšiřování metadonu do jednotlivých regionů. Nejde tedy o pouhé jakési ověřování experimentu, které zřejmě mělo význam - a to bych chtěl zdůraznit - jenom v tom smyslu, že v České republice s metadonovým programem nebyly zkušenosti. V kontextu světa nelze samozřejmě pokládat tuto metodu za experimentální, čili ověření se týkalo spíše problematiky organizační, problematiky reakce populace a veřejnosti na tento způsob léčby, nikoliv ověřování smyslu a účinnosti léčby samotné.
Mimo jiné bylo vytýkáno, že program byl vsazen na oddělení pro léčbu závislostí Všeobecné fakultní nemocnice bez souladu s tradicí a koncepcí tohoto pracoviště. Apolinářské oddělení se ovšem léčbou závislostí během své 50leté historie zabývá dlouhodobě. Není tedy možné říci, že se jedná o pracoviště, které by nemělo žádnou tradici. K apolinářské tradici patří i to, že na tomto pracovišti byly také často poprvé v rámci Československa, České republiky a někdy i v rámci celosvětovém zkoušeny nové metody. To byl také důvod, proč právě toto pracoviště bylo pro tento program vybráno jako pracoviště, na němž mělo být ověřeno, jak znovu zdůrazňuji, nejspíše organizační a technické zabezpečení a získání vlastních zkušeností než zkoumání metody samotné.
Připomenu ještě, že v odpovědi bylo konstatováno, že v současné době se nikdo z členů metadonové komise nezajímá o metadonový program. Objektivním faktem je, že pan docent Vilček z III. interní kliniky Všeobecné fakultní nemocnice pravidelně navštěvoval pracovníky metadonového programu a konzultoval s nimi jejich zkušenosti. Nehovořím tady samozřejmě o odborných fórech, na nichž se tato problematika probírala, alespoň jak vím z pozvánek na schůze odborné společnosti.
K dalším informacím v interpelaci se vyjádřím konkrétně v odpovědích na jednotlivé otázky, přičemž zahrnu i ty odpovědi, které tady nezazněly, případně s doplněním, které pan místopředseda dnes specifikoval.
Jak pan místopředseda poznamenal, nejde o experiment v pravém slova smyslu - a já to tady zdůrazňuji opakovaně, protože to je východiskem i pro vysvětlení dalších otázek. Označení celého projektu v této fázi za experiment bylo zvoleno tehdejším vedením Ministerstva zdravotnictví s ohledem - a to zdůrazňuji a nijak nezpochybňuji - na politické, nikoliv odborné zřetele, protože naše veřejnost nebyla na tuto formu léčby připravena, a to ani veřejnost odborná, ani veřejnost obecná. Proto se v oficiálních dokumentech hovoří o ověřování metody metadonové substituce v podmínkách České republiky. Program probíhá v souladu s tím, co uvedl pan místopředseda, a substituční léčba má tradici nejméně 35 let a je pokládána za velmi dobře zpracovanou metodu a nelze ji označovat dále za experimentální. To jenom k záležitosti formulační.
Na přímou otázku, zda pokládáme tuto metodu za standardní, odpovídám, že je to standardní metoda.
K otázce druhé. Vyhodnocení prvního roku průběhu metadonového programu bylo provedeno pracovníky realizačního týmu, jak je to předmětem kritiky pana místopředsedy, s tím, že nikde nebylo žádáno, že musí být vyhodnocení oponováno nějakými nezávislými experty, zvláště když s touto metodou je málo zkušeností a nezávislí experti by patrně museli být, pokud by byli z České republiky, osobami, které samy vlastní zkušenosti nemají, což samozřejmě analýze problematiky nepřekáží, ale nedává to v daném kontextu ani valného smyslu. Závěrečný materiál byl předložen 16. září 1998 na Ministerstvu zdravotnictví.
***