(18.50 hodin)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče.
Nyní má slovo paní poslankyně Dundáčková.
Poslankyně Eva Dundáčková: Děkuji. Vážené dámy, vážení pánové, původně jsem se přihlásila do rozpravy podrobné, abych navrhla v této rozpravě mimo jiné vypuštění § 67 novelizovaného zákona o výkonu trestu odnětí svobody, ale protože výtky - tento paragraf se týká právě zařazování dětí do výkonu trestu odnětí svobody, ale protože zde byla vedena velmi emociální rozprava, která se sesypala na hlavu paní kolegyně Němcové, rozhodla jsem se vystoupit již v této obecné rozpravě, a to proto, že to cítím jako velmi nespravedlivé vůči ní. Musím říci, že se plně ztotožňuji se vším, co v této věci uvedla.
K těm, kteří tady vystoupili, bych chtěla říci, že nechci polemizovat s těmi, kteří tvrdí, že dítě ve věku do tří let má právo žít s rodiči a že je v zájmu jeho výchovy a vývoje, aby tomu tak ve skutečnosti bylo. Pouze způsob, jakým zajišťujeme tuto společnou výchovu, se mi nezdá být vhodný. Poukazuji proto na znění trestního řádu, resp. § 322, podle kterého výkon trestu odnětí svobody na těhotné ženě a na matce novorozeného dítěte předseda senátu odloží na dobu jednoho roku po porodu. Dovedu si představit v rámci novelizace trestního řádu, že přistoupíme ke změně, resp. k úpravě tohoto ustanovení a že právě v oněch zvláštního zřetele hodných případech umožníme, aby matka dítěte mladšího tří let, zpravidla mladšího tří let, do výkonu trestu odnětí svobody nenastoupila.
Panu poslanci Filipovi bych chtěla říci, že tento zákon nehovoří pouze o ženách, které byly zařazeny do výkonu trestu odnětí svobody ve věznici v Řepích.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Promiňte, paní kolegyně. Kolegyně a kolegové, připadá mi skutečně nedůstojné prostředí, ve kterém paní poslankyně mluví. Chtěl bych vás požádat, abyste buď opustili jednací místnost, nebo se zdrželi jakýchkoli hlasitých projevů. Platí to pro všechny zleva až doprava.
Poslankyně Eva Dundáčková: Návrh zákona se týká všech žen, které byly odsouzeny k výkonu trestu odnětí svobody a Řepy nejsou zdaleka jedinou věznicí v České republice, kde trest odpykávají ženy. Zeptejte se, prosím, na názor věznice v Pardubicích, zda tam jsou vytvořeny podmínky pro to, aby tam děti mohly být společně se svými matkami.
Tolik snad v oné obecné rovině. Jsem společně s paní kolegyní Němcovou přesvědčena o tom, že právě Úmluva o právech dítěte, která říká, že veškerá rozhodnutí týkající se dítěte, při všech těchto rozhodnutích musí být brán nejlepší zájem dítěte. Že nejlepším zájmem dítěte není v žádném případě, aby byl i na něm vykonáván trest společně s jeho matkou, a sice trest odnětí svobody.
Děkuji vám.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji paní poslankyni Dundáčkové. Vidím další přihlášené do obecné rozpravy. První paní kolegyně Volfová, poté pan poslanec Severa.
Opravdu bych prosil všechny, kteří chtějí diskutovat, aby opustili jednací síň. Vážený pane kolego, ačkoliv jste stejné stranické příslušnosti jako já, prosím vás, abyste se zklidnil a umožnil paní kolegyni Volfové vystoupit. Prosím.
Poslankyně Jana Volfová: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, chtěla bych říci, že jsem velmi ráda, že přede mnou vystupovala místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Petra Buzková, která většinu argumentů, které i já zastávám, řekla.
Chtěla bych tady upozornit na slova mé kolegyně poslankyně Dundáčkové, která mluvila o trestu na dítěti. Řekla bych, že podstatně větším trestem na dítěti je, když nemůže být se svou matkou. Jestliže se domníváte, že trestáte dítě tím, že je zavřete - jak vy tvrdíte - do věznice, chtěla bych upozornit, že dítě do tří let především rozeznává vazby k rodině, a nikoliv vazby obecné. To znamená vazby k matce, nikoliv vazby k prostředí. Nevnímá zdaleka, v jakém je vychováváno prostředí, ale kým je vychováváno. A jestliže dnes mluvíte o trestu, je největším trestem pro takové dítě, abychom je odejmuli jeho vlastní matce, pokud je chce vychovávat.
A ještě druhá věc. Jestliže matka chce takové dítě vychovávat, znamená to pro ni určitou vazbu sociální, která ji například vede k tomu - a v řadě případů je to tak - že skutečně už nikdy více takový trest nebo takovou vinu neudělá, aby musela být znovu zavřená. Naopak, ve chvíli, kdy se odloučí od svých dětí, nemá každodenní styk, kdy potom se vrací třeba k dítěti, které je podstatně starší, myslím si a vím, jsou i studie, které hovoří - studie např. německé - že taková matka je častěji náchylná páchat znovu trestný čin.
Chtěla bych poprosit, abyste, když mluvíte o Úmluvě o právech dítěte - tak tuto úmluvu ratifikovaly státy podstatně dříve než my, které mají takový systém zaveden ve svém soudnictví, kde ženy mohou se svými dětmi být ve věznicích a kde je normální, že matka může se svým dítětem být. Takže nebyl žádný problém s ratifikací Úmluvy o právech dítěte.
Děkuji.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, paní poslankyně. Slovo má pan poslanec Severa.
Poslanec Pavel Severa: Vážené kolegyně, vážení kolegové, velmi krátce zareaguji na to, co říkala paní kolegyně Dundáčková. Měl jsem na starosti vězeňskou komisi od roku 1992 do roku 1996. Kdyby s podobnými návrhy v roce 1992 přišlo Ministerstvo spravedlnosti, řekl bych ne. Ale za tu dobu se leccos změnilo ve vězeňství a já odpovím asi takto: spíše mnohdy je trestem pro dítě to, že vyrůstá v jiném prostředí nežli mnohdy v daleko lepším prostředí, které nabídne věznice. A to, že dítě si uvědomuje nebo neuvědomuje, v jakém je prostředí, zahraniční zkušenosti hovoří o opaku. Mnohdy dítě nepozná, kde vlastně je.
Byl jsem - řekl bych - ve třech čtvrtinách věznic a mám zkušenosti takové, že dítě má mnohdy lepší podmínky v té věznici. Zní to krutě, ale říkám to velmi odpovědně. Je to tak, protože mnohé matky pocházejí z problematických okruhů a to, co jim nabídne věznici v prvních letech, je pro ně mnohdy lepší. Opravdu to zní krutě, ale říkám to tak, jak to cítím.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Vaše vystoupení bylo posledním vystoupením v rámci obecné rozpravy - alespoň do této chvíle. Přece jenom ještě jedna přihláška do obecné rozpravy. Paní poslankyně Němcová, prosím.
Poslankyně Miroslava Němcová: Děkuji za slovo. Vážené kolegyně a kolegové, jediné, co bych v žádném případě nechtěla, je to, aby se tato diskuse zvrhla na to, že kdo je zastáncem toho, aby byl znemožněn přístup dětí do věznic, aby byl zároveň označen za toho, kdo nevnímá, že nejzákladnějším a nejdůležitějším lidského života je to, je-li dítě svěřeno do péče matky. Nechtěla bych být označena jako ta, kdo tohle nevnímá nebo toto necítí.
Jsem jenom hluboce přesvědčena, že vězení není prostředí pro děti, ať je jakkoli uzpůsobeno tomu, aby se tam cítilo dobře. Domnívám se, že nastane-li tak závažná a kritická situace, že to spěje k tomu, že musí být uvězněna matka nezletilého dítěte, je to ta situace, kdy má stát jiné instituce, kam toto dítě umístí. Nevěřím tomu, nebo velmi silně budu polemizovat s tím, že na jedné straně budu tvrdit, že chceme všechno pro blaho dítěte, ale tento náš zájem končí v momentu, kdy tomuto dítěti jsou tři roky.
***