(pokračuje Ransdorf)
Faktem je, že vůle k jednání tady nepochybně byla, ale nikoli nad textem, který připomínal diktát horší, než který předložilo Rakousko-Uhersko v roce 1914 srbskému státu, a troufám si říci, že tehdejší ultimátum Rakousko-Uherska nešlo tak daleko jako zmíněný dodatek B v textu z Rambouillet.
Chtěl bych říci, že vůle k jednání tady existovala od začátku 90. let. Jsou specialisté na Balkán a mezinárodní vztahy, kteří mohou dosvědčit, že v roce 1992, když mise OBSE byla tehdy v Kosovu, mohla přinést důkazy, že existuje vůle k jednání nejenom na srbské straně, ale také na straně Ibrahima Rugovy, a Ibrahim Rugova, když byl dotázán, zde tedy nehrozí výbuch násilí, tehdy ještě nebyla UČK vyzbrojena tím strašným arzenálem zbraní, který vznikl po zhroucení Albánie v roce 1997, ani západními mocnostmi, tak tehdy odvětil Ibrahim Rugova na daný dotaz, že výbuch násilí nehrozí zevnitř Kosova, ale může být implantován zvnějšku. Dámy a pánové, to se také stalo.
Chtěl bych říci, že jestliže čeští politikové dnes roní slzy, někteří politikové, kteří obhajují zásadu, že krizi se mělo předejít, pak pomíjí fakt, že česká politika měla opakovaně šanci, aby se této mediační mise ujala a aby působila v tomto směru, aby se konfliktu předešlo, protože požívala tehdy důvěry z obou stran.
Dalším mýtem, který se objevuje v dané diskusi, je to, že probíhá - a slyšeli jsme to i od jednoho z předřečníků - v dané oblasti genocida a stavějí se, budují koncentrační tábory. Dámy a pánové, opakují to i někteří renomovaní politikové v západní Evropě. Například pan Rudolf Scharping opakovaně mluvil o koncentračních táborech a mluvil o genocidě. Skutečnost je taková, že přestože je dané teritorium monitorováno 24 hodin denně příslušnými zpravodajskými prostředky, není žádný důkaz, že by docházelo ke genocidě a že by byly budovány koncentrační tábory. Když byl tedy pan Scharping dotázán televizí RTL na to, kde tedy bere důvody pro své tvrzení, prohlásil, že se tak vyjadřuje z toho důvodu, že o tom mluví pánové Kofi Annan a generální tajemník NATO Javier Solana. To je úroveň diskuse, kterou samozřejmě o tak vážném problému bychom si mohli odpustit.
Třetím mýtem, který se objevuje v dané diskusi, je ten, že nálety jsou cestou k odvrácení humanitární katastrofy. Nikdy a nikde tomu tak nebylo a příklad, kterým se argumentuje, tzn. Bosna, je naprosto něco jiného, to je příklad, kde vlastně nemůžeme s tím vystačit. A zajímavé je také to, že v Kosovu, jak lze zdokumentovat, byly bombardovány i čistě albánské oblasti, oblasti, kde nebyl žádný Srb, a přesto tato území byla bombardována. Důsledek je samozřejmě takový, že lidé utíkají bez ohledu na to, jestli ti, kteří shazují bomby, se vůči nim tváří přátelsky, či nepřátelsky.
Čtvrtým mýtem, který se objevil v dané diskusi, mýtem, který je nejnebezpečnější, je to, že dnešní mezinárodní právo se přežilo a mezinárodní společenství - a je třeba se ptát, co to vlastně je mezinárodní společenství - má právo zasahovat i v rámci národních států. To vede ve svých důsledcích k degradaci Organizace spojených národů, vede to k mezinárodně právnímu nihilismu a už dvakrát, dámy a pánové, v tomto století mezinárodně právní nihilismus vedl ke stržení Evropy do světové války, a byla to zásada, že moc vytváří právo, která dovedla dvakrát Německo k tomu, že stálo u zrodu tohoto světového konfliktu, této celosvětové konflagrace.
Myslím si, že to je zásada, která je nebezpečná, a mezinárodní právo není vůbec žádný přežitek jaltského systému, ale mezinárodní právo je štít pro všechny a zejména pro malé státy, jako jsme my. Jestliže nebude fungovat mezinárodní právo a nebude respektováno, pak se tento svět dostane do politické džungle a tvrdím, že výroky, jaké třeba zazněly z úst kancléře Schrödera, že tímto bombardováním vstoupilo NATO do nového terénu v oblasti mezinárodního práva, jsou velice nebezpečné a že by mělo být zváženo, co vlastně toto může znamenat.
Připomínám, že v této souvislosti jako velice nebezpečná se objevila argumentace, že bombardování má přinutit srbskou stranu, aby podepsala onen sebevražedný text z Rambouillet, když víme, že podle mezinárodního práva, podle deváté vídeňské konvence o smluvním právu, a konkrétně čl. 52, jsou veškeré dohody, které jsou vynuceny násilím nebo hrozbou násilím, nulitní. Pro nás, pro Čechy by tato věc měla být o to zajímavější, že je to součást naší argumentace ve věci Mnichovské dohody. A také na základě této argumentace bylo prosazeno do smlouvy československo-německé z prosince 1973, že Mnichovská dohoda je nulitní, tedy nicht nicht.
Myslím si, že bychom měli uvažovat i o dalších okolnostech, které souvisejí s danou krizí. NATO dokázalo při tomto zákroku nejenom porušit normy mezinárodního práva, ale také svoje vlastní zakládací dokumenty, konkrétně čl. 7, který jasně stanoví, že členství v NATO neznamená pro členské státy v žádném případě pominutí závazků, které plynou z Charty OSN a z povinností a závazků Rady bezpečnosti ve věci ochrany míru.
Myslím si, že neméně důležité je také to, že NATO tímto svým zásahem pošlapalo také dokument, který byl s velkou slávou podepsán mezi NATO a Ruskou federací 25. května 1997. V tomto dokumentu se mj. stanoví, že obě smluvní strany budu usilovat o to, aby se z evropského prostoru ve vztazích mezi státy vyloučilo násilí a hrozba násilím. Toto byl důležitý dokument, který měl přispět k vytvoření bezpečného prostředí v Evropě, a bohužel tento dokument je chováním Severoatlantické aliance dnes v troskách.
Mělo by se také zvážit, že svým chováním, kdy pan Scharping dokonce tvrdil - a je to zdokumentováno - že UČK pomáhá navádět letouny Severoatlantické aliance nad jugoslávské území, že tím se vlastně dopouští podpory terorismu. Vím, o čem mluvím, protože Spolková kriminální ústředna i podobná instituce ve Švédsku dospěly k názoru, že se jedná o teroristickou organizaci, která je financována z drogových obchodů. To je záležitost, která nemůže být pominuta, a dostaneme se do podobných konsekvencí, jako se dostali Američané svou podporou mudžahínů v Íránu, radikálních islamistů, aby dnes velice těžce napravovali důsledky tohoto svého chování, kdy se těžce dostávají zpět ke zbraním, které jim tehdy velkodušně dali.
Myslím si, že při diskusi o tomto problému je třeba vidět, že není jiná alternativa, než se vrátit k jednacímu stolu na základě těch výchozích podmínek, které byly odsouhlaseny oběma stranami, a to je deset bodů kontaktní skupiny, to je východisko, ze kterého je možné vyjít, postupovat dál, a tvrdím, že nemůže zůstat - a v tom se budu shodovat s kolegou Holáněm - nemůže zůstat u politických ujednání, nemůže zůstat pouze u klidu zbraní, ale podmínkou stability na Balkáně je ekonomická stabilizace.
***