(pokračuje Grebeníček)
Pokud o tom nepovedeme diskusi a nepřijmeme odpovídající závěry, tak mohou právem kritici české oficiální politiky tvrdit, že česká zahraniční politika neexistuje. Pak budou mít pravdu ti, kdo označují dosavadní kroky českého ministra zahraničí a české vlády jako slepé a nedůstojné posluhování zahraniční politice jiných.
V době, kdy na provoz leteckého parku NATO, na bomby, rakety a válečné operace jsou vyčleňovány týdně prostředky ve výši stovek milionů dolarů, v době, kdy celkové náklady války ze strany členských zemí Severoatlantické aliance se odhadují v miliardách dolarů, se může naše jednání o jedné nemocnici, o jednom letadle, ale i o tak velké částce ze státního rozpočtu, jakou je jedna miliarda korun, zdát směšné. A také směšným a tragikomickým bude, pokud se spokojíme s tím, co nám dosud předvedla vláda Miloše Zemana a zejména její ministr zahraničí Jan Kavan. Ano, jedna polní nemocnice i pouhá jedna miliarda korun může být důstojným příspěvkem k překonání humanitární katastrofy a ke zmírnění důsledků války. Ale za jediného předpokladu, a to, že podstatná a rozhodující část prostředků, které všichni účastníci války vynakládají, nepůjde na zbraně a válečné operace, ale na ekonomickou pomoc celé postižené oblasti a lidem trpícím násilím a válkou.
Na této sněmovně leží nemalý díl odpovědnosti za to, co se stalo. Pokud platí ústavní principy i zásada, že vláda je odpovědná parlamentu, pak až dosud hrál parlament v rozporu s Ústavou roli pouhé loutky. Tato sněmovna byla vládě dobrá leda k tomu, aby jednala o jedné polní nemocnici a jednom letadle a to ještě - pokud si vzpomenete - na atmosféru prvního jednání, nebyla vláda schopna ani říci, kam mají tyto prostředky jít a neměla k dispozici žádná bližší fakta o jejím nasazení. Nemohla uvést žádná věcná jednání s partnery a zeměmi předpokládaného určení.
Dovolím si připomenout, že tato sněmovna nebyla vládě dost dobrá k tomu, aby ministr Kavan přiznal pravdu o tom, že spolu s předsedou vlády schválili sami, bez schválení příslušných ústavních orgánů, bombardování Svazové republiky Jugoslávie. Sněmovna nebyla pro vládu následně ani dost dobrá k tomu, aby ji vláda informovala o všech podstatných souvislostech konfliktu. Byli jsme zbaveni - až do dnešního dne - možnosti plnit svou povinnost, vyjadřovat se k politice vlády a rozhodovat o kompetencích, které nám přísluší.
Naše dnešní jednání je podle mého přesvědčení příležitostí k tomu, abychom konečně začali plnit svou ústavní úlohu, a to navzdory snaze vlády odsoudit nás do role mlčících statistů dobrých k vysílání polních nemocnic, ale nehodných rozhodovat o takových věcech, jako je válka a mír. Pokud se tak nestalo, není to dobrým vysvědčením pro ty, kdo rádi o demokracii a humanitě mluví, ale o tom, co se v Evropě děje, o tom, jaká je oficiální politika České republiky, nechávají rozhodovat jiné a jinde.
Po zvážení všech okolností a s cílem přispět k mírovému řešení konfliktu a ke zmírnění napětí na Balkáně navrhuji vyslat po rychlých náležitých jednáních místo jedné výrazné možnosti omezené polní nemocnice nemocnici s potřebnými odborníky a vybavením, ale s civilním statutem. Věřím, že vláda a zejména ministr zdravotnictví budou schopni se s tímto úkolem vyrovnat odpovídajícím způsobem.
Z toho vychází i můj další návrh - nepodřizovat vyslanou nemocnici velení Severoatlantické aliance, potřebám válečným, ale určit ji především k pomoci všem civilním obětem bez rozdílu národnosti a bez ohledu na to, na které straně konfliktu postižení stáli.
Dále navrhuji vyčlenit prostředky na provoz této nemocnice v resortu obrany, a v žádném případě ne z oblasti sociálních výdajů nebo z investic na podporu ekonomického růstu. Mám za to, že výrazné zvýšení rozpočtu resortu obrany podle příkazu Severoatlantické aliance umožňuje v tomto případu prostředky nalézt. Jestliže členské země NATO zainteresované na vedení války vydávají ohromné prostředky na válečné operace, Česká republika může vyrovnat humanitární dluh a stát se případem, kdy humanitární prostředky z resortu obrany půjdou místo na válku na humanitární účely.
A naposledy navrhuji, aby vyslaná nemocnice byla určena k využití na území Svazové republiky Jugoslávie. Válka musí urychleně skončit a také česká vláda a parlament se o to musí přičinit. Ani bomby, ani pozemní boje utrpení nezmírní a počet obětí nesníží, právě naopak. Země sousedící se Svazovou republikou Jugoslávie nebudou naši pomoci potřebovat tak naléhavě jako oblast přímo postižená válečnými operacemi, kde je dnes zcela rozbitá civilní infrastruktura.
Jak známo, Komunistická strana Čech a Moravy nikdy nesouhlasila s členstvím České republiky v Severoatlantickém paktu. Máme-li však brát na vědomí, že toto členství se stalo realitou, pak má Česká republika jednu vpravdě historickou příležitost a možná i povinnost: využít principu konsensu k tomu, aby požádala o bezodkladné ukončení agrese proti Svazové republice Jugoslávii a okamžité zahájení diplomatických jednání, která by nalezla jak cestu k míru a náhradě škod způsobených obětem agrese, tak i k řešení všech ostatních otázek, zejména k uklidnění situace a soužití etnických skupin ve společném státu i státoprávního uspořádání v Kosovu, v souladu s platnou ústavou a mezinárodním právem.
Jsem si vědom, že probíhá obecná rozprava a své pozměňující návrhy uplatním při rozpravě podrobné. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Miroslavu Grebeníčkovi, nyní bude hovořit pan poslanec Michal Lobkowicz, připraví se paní poslankyně Vlasta Parkanová - je to do obecné rozpravy. Je tomu tak? Ano.
Poslanec Michal Lobkowicz: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, dovolte, abych se podíval na situaci na Balkáně z trochu odlišného pohledu, než jak mluvil předřečník. Je nepochybné, že kořeny krize v Kosovu nesahají do posledních let, ale sahají do období před stovkami let, a z toho plyne, mimo jiné, složitost stávajících problémů.
Je nesporné, že situace je velmi složitá, a že je velmi tragická, a že všechny strany konfliktu nesou nepochybně svůj díl odpovědnosti za stávající situaci. My jsme jako Unie svobody vědomi si těchto složitostí a od počátku jsme doporučovali, aby Česká republika a vláda České republiky vystupovaly velmi aktivně ve snaze o hledání řešení tohoto konfliktu. Stejně tak Severoatlantická aliance si při svém rozhodování byla vědoma složitosti problému na Balkáně a v Kosovu, a proto přistoupila k vojenskému zásahu. Tehdy bylo jasné, že diplomatické kroky nevedou k cíli, a také politika Miloševiče vedla k tomu, že Balkán byl prakticky po léta ohniskem rizik pro celou Evropu a prakticky byl trvale bojištěm.
Chtěl bych se zmínit o dvou aspektech, které nepochybně úzce souvisí s rozhodovacím procesem aliance o zásahu v Kosovu a které jsou podstatné i pro nás, pro naše uvažování. Myslím, že málokteré slovo padlo v průběhu našeho úsilí o vstupu do NATO tolikrát jako slovo "hodnota" - mluvilo se o společných hodnotách. Debata o tom, co vlastně tyto hodnoty představuje, probíhala a probíhá nejen u nás, ale také v alianci, a je faktem, že právě v této době, v době krize v Kosovu dochází k formulaci jedné z těchto hodnot, a toto zformulování této hodnoty vedlo mimo jiné k rozhodnutí o zásahu.
***