(pokračuje Frank)
I v tomto případě jde o vyslovení souhlasu s podřízeností letounu velení NATO.
Kolegyně a kolegové, musím konstatovat, že i v případě nového návrhu nasazení letounu AN-26 jde o snahu vlády rozšířit mandát k působení našich sil coby údajně přiměřený způsob řešení kosovské krize, bez ohledu na mezinárodní právo, a dokonce bez ohledu na náklady ve vztahu k již tak napjatému státnímu rozpočtu.
Konstatuji to, že v obou případech jde o akt, ke kterému se Česká republika připojuje a nechává se zatahovat do budoucí zodpovědnosti. Ta je realizována především v cizím mocenském zájmu. Tento přístup je pro nás nepřijatelný, neboť není v zájmu České republiky, a pokládáme jej za hrubé porušování elementárních principů mezinárodního práva.
Z uvedených důvodů navrhuji Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, aby vládní návrh na vyslání 6. polní nemocnice Armády České republiky a návrh na vyslání neozbrojeného dopravního letounu AN-26 zamítla. Děkuji.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Frankovi. Nyní bude hovořit pan poslanec Grebeníček. Připraví se pan poslanec Lobkowicz Michal.
Hovoří kolega Grebeníček. Prosím.
Poslanec Miroslav Grebeníček: Pane předsedající, dámy a pánové, všichni si asi uvědomujeme vážnost situace. Jde skutečně o lidské životy, jde o válku, která je docela blízko a která představuje hrozbu pro mír v Evropě a může mít nedozírné následky. Pomoci je nutné. Jde jen o to, jak má český příspěvek ke zmírnění utrpení a překonání důsledků války vypadat. Stěží se shodnu s těmi, kdo zastávají názor, že bombardování a pozemní válka je pro postižené Albánce, Srby a další národy a národnosti lepší než jednání o míru.
Je mi líto, když slyším od občanů výzvy na adresu Poslanecké sněmovny, že jsme odpovědni za hrůzy války a nic proti tomu neděláme. Když na televizní obrazovce vidím kolony uprchlíků, rozbité obytné domy a vybombardované průmyslové podniky, nenacházím argumenty, když se ozývá na veřejných shromážděních skandování "Clinton je vrah" a "NATO je válka".
Pokud je naším cílem pomoci obětem nacionálních sporů a konfliktů na Balkáně, musíme zároveň zvážit všechny dostupné formy. Všem nám - o tom nepochybuji - jde o to, jak v první řadě pomoci obětem. Pokud ale tato pomoc nemá být jen pověstnou kapkou do velkého ohně, musíme se zamýšlet nad tím, jak touto pomocí přispět ke zmírnění nacionálních rozporů a hlavně k ukončení války. Zatím nemohu s klidným svědomím vyvracet argumenty těch, kdo obviňují českou vládu a postoje parlamentu z odpovědnosti za eskalaci krize v Kosovu a v celém regionu. Vláda, jakkoli to zprvu ústy svého předsedy popírala a zde ve sněmovně při vystoupení ministra zahraničí zamlčela, přece válku schválila. Chci mít tedy obyčejnou lidskou jistotu, že pomoc obětem konfliktu, na které se všichni shodujeme, bude určena postiženým bez rozdílu národnosti a vyznání, že bude mírnit nejen fyzické utrpení jednotlivců, ale že bude svou formou zakládat zmírnění hlubokých ran multietnické společnosti na Balkáně.
Přiznám, že cítím trpkost z dosavadního běhu věcí. Poslanecká sněmovna a celý Parlament České republiky se ocitá ve zcela zvláštní situaci. Jako zvolení zástupci lidu jsme žádáni, abychom vyslovili souhlas s vysláním polní nemocnice a neozbrojeného letounu na Balkán. Budeme také brzy povoláni k tomu, zaujmout jasný postoj k uvolnění potřebných finančních prostředků pro akce, které mají řešit humanitární katastrofu. Jsme konfrontováni s konfliktem, jaký Evropa nezažila již více než 50 let. Nelze pochybovat o tom, že postavení uprchlíků z Kosova, ale i všech na území Kosova a celé Svazové republiky Jugoslávie žijících obyvatel je zoufalé.
Dříve než cokoli jiného chci znovu vyjádřit svou ochotu a pomoci tomu, abychom všemi adekvátními prostředky přispěli ke zmírnění pekla, které drtivá většina z nás může sledovat zprostředkovaně, jen s mrazením v zádech, z televizních obrazovek. Znovu ale zdůrazňuji, že bez znalosti faktů v názoru na způsob naší pomoci a na formu zapojení české politiky do řešení této pro Evropu tragické věci se zřejmě mnozí - jak naznačuje veřejná výměna názorů v uplynulých týdnech, i naše diskuse - lišíme.
Rozhodnutí, která sněmovna učiní, mohou postavit Českou republiku do role země, která přispěla k míru, ke zmírnění rozporů, nebo do role státu, který selhal, anebo dokonce zkomplikoval a zhoršil balkánskou krizi. Snad všichni, kdo jsme zde, připustíme, že není v silách vlády České republiky ani v silách parlamentu nic jiného, než učinit nevelké, našim ekonomickým a politickým možnostem odpovídající kroky v možném mezinárodním úsilí o řešení tohoto konfliktu. Ale to podstatné v takovém případě je - znovu to opakuji - zda činy České republiky budou bezvýznamné a směšné, nebo zda to budou důstojné kroky malého suverénního státu, který poctivě usiluje o mír a pomáhá trpícím.
S plnou vážností tvrdím, že až dosud oficiální politika České republiky, její vláda ani tato sněmovna neudělaly nic pozitivního, s čím bychom mohli bez ostudy předstoupit před naše spoluobčany. Bylo by - domnívám se - pod úroveň poslaneckého sboru považovat za adekvátní jednostrannou humanitární pomoc, kterou dosud poskytly Ministerstvo zahraničí a vláda. A bylo by hrubou lží namlouvat veřejnosti, že souhlas českého ministra zahraničí a předsedy české vlády se zahájením bombardování Kosova a celé Jugoslávie byl pozitivním krokem k řešení sporu mezi Srby a Albánci. Ostatně rád bych si poslechl někoho, kdo by se odvážil tvrdit, že bomby a rakety NATO zmírnily kosovské rozpory a zbrzdily, nebo dokonce zastavily permanentní konflikt mezi ozbrojeným Albánci a jugoslávskou armádou. Snad se navzdory nejrůznějším spekulacím nenajde zde nikdo, kdo by probíhající válku považoval za prostředek, který zmírnil střety mezi Srby a Albánci.
Nestojíme v tomto okamžiku před úkolem hledat kořeny konfliktu. Pokud máme se ctí obstát před občany i před veřejným míněním Evropy, je podle mého mínění nanejvýš důležité zabývat se tím, co probíhá na Balkáně a co se děje v evropské politice těchto dní.
***