(pokračuje Grégr)
Pan poslanec Payne hovoří o tom, že nezaměstnanost je kolapsem podniků malého a středního podnikání, kterému tato vláda nevěnuje dostatečnou pozornost. Již poněkolikáté bych chtěl zdůraznit, že samozřejmě národní hospodářství má obrovskou setrvačnost a že to není záležitost posledního půlroku. To, že upadá malé a střední podnikání, je samozřejmě důsledkem klesající kupní síly, nedostatečnou koupěschopnou poptávkou. Chtěl bych upozornit, že multiplikační efekt, který se projevuje v podnikání velkých podniků, není - a mohl by si srovnat zahraniční statistiky - pouze záležitost automobilového průmyslu, i když tam je multiplikační efekt mnohonásobně vyšší.
Nyní bych chtěl říci, že v rozpočtové kapitole - abych tady neopakoval už potřetí to, co jsem uvedl na adresu podpory malého a středního podnikání - měla minulá vláda v loňském roce uvolněno na malé a střední podnikání, nebo počítala s částkou jedné miliardy korun. Rozpočet této vlády na podporu malého a středního podnikání je téměř dvojnásobný, je to 1,9 miliardy korun. Na podporu malého a středního podnikání je určeno devět specializovaných programů, dále jsou to programy na podporu výzkumu a vývoje právě i malých podniků. Je to podpora, resp. proexportní úvěrování malých podniků, je to podpora vytváření průmyslových zón, je to podpora rizikového kapitálu atd. Nechci tady unavovat dalším výčtem kapitoly Ministerstva průmyslu a obchodu, kterou jsem podrobně rozebral při projednávání rozpočtu, jenom znovu bych ve zkratce chtěl říci, že minulé vlády - miliarda korun, tato vláda na podporu malého a středního podnikání 1,9 miliardy korun. I když bych byl velice rád, aby tato částka mohla být větší, ale rozpočet nám víc neumožňoval.
Děkuji.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji. Prosím pana poslance Kühnla.
Poslanec Karel Kühnl: Vážený pane předsedo, kolegyně a kolegové, chtěl bych říci pár slov na závěr, nebo možná ještě ne na závěr, ale v průběhu této debaty, která se hodně točila kolem finančně technických, rozpočtově technických, makroekonomickoodhadových problémů, bych chtěl promluvit o něčem, co považuji rovněž za velmi důležité, a to o vztahu exekutivy a legislativy, o vztahu vlády a Poslanecké sněmovny, neboť v tomto smyslu je to vztah mezi vládou a Poslaneckou sněmovnou, Senát - jak známo - v legislativě plní jiné funkce.
Když jsem navrhoval dodatečné zařazení tohoto bodu do programu 9. schůze, vycházel jsem z předpokladu, že mezitím je již známo prakticky všechno, co je potřeba k tomu, aby sněmovna dostala pravdivé a úplné informace o vývoji státního rozpočtu. Předpokládal jsem a do určité míry ani nejsem zklamán, že tedy dostaneme odborné informace o tom, jak se změněná prognóza ekonomického vývoje projeví na státním rozpočtu.
Pan ministr financí tedy ve svém vystoupení navázal tam, kde vláda svou obhajobu návrhu státního rozpočtu na letošní rok skončila. Je třeba říci, že vláda tehdy neinformovala sněmovnu o skutečnosti, že navrhovaný rozpočet je víceméně makulaturou, jak ostatně dokazuje její vlastní revidovaná prognóza ekonomického vývoje. Pan ministr financí nám zde svým vystoupením znovu přímo implicitně sdělil, že rozpočet skutečně makulaturou je. Skutečnost je a bude zcela jiná. Nedává velký smysl vést tady spor o tom, zda makulatura je ještě o něco horší nebo možná o něco lepší. Myslím si, a mám spoustu důvodů si to myslet, že odhad celkového dopadu na státní rozpočet, který zde pan ministr financí prezentoval, je opět podhodnocený - pravděpodobně výrazně podhodnocený.
Vláda ve druhém, třetím čtení přesvědčila většinu této sněmovny k hlasování pro rozpočet. Samozřejmě vláda a ti, kteří pro rozpočet hlasovali, ale i ti, kteří pro něj nehlasovali, a celá veřejnost se musejí nyní zamyslet nad tím, kdo jaké informace dal, kdo na základě jak pravých a pravdivých informací se rozhodoval. Bohužel jsme se z vystoupení pana ministra nedozvěděli nic o tom, proč vláda do poslední chvíle trvala na falešných východiscích státního rozpočtu, když musela nebo přinejmenším byla povinna vědět, že se dopouští nepřesnosti - nazývám to nepřesnost - v rozměru mnoha miliard korun.
Zásadní posun ve vládních prognózách byl zveřejněn - již to tady padlo - pouhých deset kalendářních dní po schválení rozpočtu. Vláda tedy musela mít dostatek signálů o zásadních změnách ve výchozích předpokladech, z nichž návrh rozpočtu vycházel. Že o tom sněmovnu neinformovala, může mít ve své formě pouze dva důvody. Buď tedy oproti předpokladům, oproti vší logice vláda jako celek skutečně nic nevěděla, anebo se prostě rozhodla, že tyto informace, které má, nejsou dostatečně důležité k tomu, aby je sněmovně před závěrečným hlasováním o rozpočtu, sdělila.
V prvním případě šlo - mírně řečeno - o neschopnost, ve druhém případě - ten raději ani nebudu nahlas jmenovat. Chci věřit, že se jednalo jenom o ten první, a chtělo by se mi věřit, že z toho vláda také vyvodí nějaké důsledky. Státní rozpočet je totiž nejdůležitějším zákonem, jímž se sněmovna každoročně zabývá. Ale nejen to. Státní rozpočet je přímo podstatou existence parlamentu jako institucionální záruky dodržování zásady, že není zdanění bez zastoupení. Vláda, která prokáže tuto míru nezpůsobilosti ve věci státního rozpočtu, prokazuje - obávám se - obecnou nezpůsobilost k péči o věci veřejné.
Otázka důvěry mezi parlamentem a vládou je založena právě na minimální důvěře v to, že vláda je k takovémuto úkolu způsobilá. Mám-li být upřímný, nepovažuji za zvlášť pravděpodobné, že by tato vláda sama beze zbytku nahlédla to, čeho se dopustila. Považuji však v souladu s řadou mých předřečníků za nezbytné, aby předložila Poslanecké sněmovně určitý soubor nebo návrh opatření, která zajistí, že na konci letošního roku nebude schodek státního rozpočtu vyšší, než předpokládá schválený rozpočet - viz návrh kolegy Pilipa, ale také kolegy Vojíře. Pokud vláda bude zavázána sněmovnou k předložení takového souboru kroků a pokud takový soubor představí, nebude se jednat o nic jiného než o to, co je zcela nezbytné, tedy o další balíček.
A nebude to první vláda, která bude muset k balíčkům sáhnout. Ovšem musím pro úplnost připomenout, že před dvěma lety uběhlo alespoň několik měsíců mezi schválením rozpočtu a změnou odhadu jeho základních východisek. Tehdy se tedy vláda nedopustila takového nezájmu o sněmovnu, jaký prokázala vláda nynější. Tehdy vláda dost dlouho mohla vycházet a vycházela z původních předpokladů. Vláda, která zásadním způsobem mění předpoklady deset dní po schválení rozpočtu, prostě musela vědět, že rozpočet je schvalován na základě nepravých údajů.
Ale chci připomenout ještě něco. Tehdejší vláda tedy reagovala, předložila balíčky, a také ministr financí se tehdy nakonec ke své odpovědnosti přihlásil.
Tato vláda se svým postupem bohužel ukázala nebýt tak docela hodna důvěry Poslanecké sněmovny.
***