(pokračuje Špidla)
Cílem vládního návrhu je v prvé řadě stabilizovat důchodový systém a zajistit bezpečný nárok důchodců. Starobních důchodců je asi 1,8 mil. a dalších několik set tisíc jsou důchody pozůstalostní nebo invalidní, čili opět naprosto nezpochybnitelné nároky.
Prvním krokem a první potřebou je stabilizovat bilanci důchodového systému, protože bez této stabilizace naprosto nelze uvažovat o oddělení důchodového systému od státního rozpočtu, a samozřejmě jsou ohroženy důchodové nároky.
Druhým krokem je spravedlivěji rozložit zatížení mezi zaměstnance a osoby samostatně výdělečně činné tím, že se v prvé řadě zvyšuje minimum pro pojišťovací základ. Toto zvýšení je opticky velké. V praxi to znamená, že osoby samostatně výdělečně činné, které by platily důchodové odvody podle tohoto minimálního pojišťovacího základu, budou v situaci zaměstnance, který bere 5 600 Kč hrubého, to je v situaci zaměstnance, který představuje 15 % nejnižších mezd.
Rozdíl v zatížení je tak výrazný, že 13 % osob samostatně výdělečně činných, které jsou v ekonomicky aktivní populaci, odvádí pouze 4 % důchodového pojištění. Znamená to, že důchodový systém výrazně dotuje tuto část obyvatel, kterou nelze považovat za lidi, kteří jsou na tom ekonomicky zvláště špatně. Přibližně 40 % osob samostatně výdělečně činných odvádí jenom minimální odvod, který v současné době odpovídá odvodu z hrubé mzdy 3 600 Kč. Znamená to, že jejich odvod kryje pouze 60 % tzv. pevné částky důchodu. Znamená to, že jejich důchodové nároky jsou důchodovým systémem výrazně dotovány z odvodů z mezd zaměstnanců.
Je samozřejmě zcela zásadní otázkou a podle mého názoru otázkou, která má jednoznačnou odpověď, že důchodový systém je systémem sociálním a nemůže sloužit přímé nebo nepřímé podpoře podnikajících subjektů bez ohledu na to, že tyto subjekty mohou být v různých komplikovaných situacích. Na to jsou jiné systémy státu a jiné systémy společnosti, a je naprosto nesprávné vytvářet tak výraznou dotaci pro určitou omezenou část obyvatel. Je zřejmé, že na začátku, když se systém vytvářel, to bylo snadné a přijatelné řešení. Po řadě let je však toto řešení nadále neudržitelné.
Dalším pokusem o zrovnoprávnění odvodů a vytvoření trošičku spravedlivějšího systému je zvýšení maximální hranice pro základ pro důchodové pojištění ze 486 tis. Kč ročně na 720 tis. Kč ročně. K tomu bych chtěl uvést, že v roce 1992 byla stanovena částka 486 tis. Kč a částka 720 tis. Kč je pouhým promítnutím inflace, protože inflační pohyby znamenaly, že docházelo k tzv. studené degresi tohoto odvodu, a ty skupiny obyvatel, které se ocitaly v nejvyšších příjmech, byly nejméně zatíženy.
Samozřejmě se objevují námitky ve vztahu ke zvyšování případné nezaměstnanosti. Tyto námitky musím odmítnout. První okolnost a první argument jsem již uvedl. Všechny státy, které mají souhrnnou daňovou kvótu výrazně nižší než Česká republika, mají vyšší nezaměstnanost než Česká republika v současné době. Uveďme např. Španělsko, které má míru nezaměstnanosti 21 %.
Dále bych chtěl uvést, že průměrné mzdové náklady představují přibližně 10 %, to znamená zvýšení odvodů o 1,8 % je příslušným zlomkem celkových nákladů a není ekonomicky racionální uvažovat o tom, že toto zatížení by mělo nějaký zásadní význam.
Ke konci svého vyjádření bych se chtěl zmínit ještě o jedné velmi důležité věci. Podíl nákladů na důchodový systém v hrubém domácím produktu České republiky představuje přibližně 9 %. Možná že méně, možná trochu více, přesné výpočtu hrubého domácího produktu, přesné výpočty nákladů jsou komplikované. Naprostá většina zemí Evropského společenství má náklady výrazně vyšší. Přesahují 11 % - 12 %. Evropským průměrem je 12 % a řada přechodových zemí, jako např. Maďarsko a Polsko, má podíl důchodů na hrubém domácím produktu mezi 13 % - 15 %.
Chtěl bych upozornit i na to, že Polsko např. má důchodový odvod ve výši 42 % mzdy, čili je to hodnota, která je z našeho pohledu absurdní, naprosto nepřijatelná, ale přesto existuje a přesto má Polsko velmi rychlý růst ekonomiky.
Opět bych chtěl uvést, že celkový kontext je daleko složitější než jednoduché usuzování z výše odvodové částky.
Na závěr ještě jedna poznámka. Celkové sociální transfery v České republice včetně zdravotnictví jsou podle evropských statistik přibližně 21 % - 22 %. Obvyklá evropská míra sociálních transferů je kolem 25 - 28 %, a jsou státy, které mají sociální transfery i podstatně vyšší, a jsou to státy, které mají podstatně dynamičtější ekonomiku než Česká republika. Například Turecko má ze zemí, které souvisejí nějakým způsobem s evropským prostorem, nejnižší souhrnnou daňovou kvótu, a mezi zeměmi OECD má nejnižší daňovou kvótu Mexiko. Žádná z těchto zemí není příliš úspěšná.
Dovolte mi, abych v závěru shrnul hlavní důvody pro vládní návrh. Je jím aktuální nestabilita důchodového systému, kterou je nutné zvládnout proto, aby se udržely nároky důchodců na jejich penze. Za druhé je nutné systém vybilancovat proto, aby bylo možné přistoupit k důraznější důchodové reformě. Bez toho je to naprosto vyloučeno. Za třetí je správné a spravedlivé, aby se náklady na důchodový systém rovnoměrněji rozložily na veškeré obyvatele a aby osoby samostatně výdělečně činné byly zatíženy způsobem, který odpovídá jejich ekonomické síle.
Chci ještě uvést, že ani tak se nedosáhne výrazného vyrovnání, ale je to přece jen krok ke spravedlnosti.
Je nutné si uvědomit, že krok vlády v tomto směru je vynucený, není to výsledek dlouhodobé politiky, není to výsledek cílené politiky, je to aktuální a odpovídající reakce na situaci. Námitky týkající se zvyšování nezaměstnanosti musím zásadně odmítnout. Jsou pouze povrchní a velmi lacinou demagogií. Námitky o tom, že sociální transfery v České republice jsou přehnaně vysoké, musím odmítnout s poukázáním na evropské statistiky, a musím také odmítnout představu, která se empiricky velmi těžko prokazuje, že nižší celková daňová kvóta je zdrojem produktivity a efektivního hospodaření.
***