(pokračuje Špidla)
Nejsem zastáncem zbytečně vysokého daňového zatížení, nejsem zastáncem utahování šroubů, ale přesto jsem přesvědčen, že je třeba reagovat na reálnou situaci a že je třeba použít odpovídající opatření. Vládní návrh zákona takovýmto opatřením je, dává nám čas a možnost pro vstup do skutečné důchodové reformy. Děkuji vám.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane ministře. Nyní prosím o vystoupení zpravodaje pro první čtení, kterým je pan poslanec Josef Janeček.
Poslanec Josef Janeček: Vážené dámy, vážení pánové, vážení kolegové, moje zpravodajská zpráva je relativně krátká, neboť navržený návrh zákona zde máme již podruhé, přičemž poprvé byl návrh zamítnut.
Je pravda to, co zde uváděl pan místopředseda vlády, že hlavním důvodem onoho návrhu je zajištění vybalancování důchodového fondu. Ona disbalance je způsobena jak růstem počtu důchodců - víme, že v roce 1990 jich bylo 1 736 000, v roce 1997 již to je 1 812 000 - víme, že ona disbalance v současnosti je způsobena růstem nezaměstnanosti, protože samozřejmě nezaměstnaní nejsou plátci, stejně tak jako růstem nemocnosti, jsou to náhradní doby atd. Oněch příčin, proč je problém na důchodovém účtu, je mnohem víc.
Místopředseda vlády uvedl jeden zásadní důvod, a to je nalezení oné rovnováhy. Málo se zabýval důsledky a já se obávám, že důsledky jsou zásadnější. Důsledkem je totiž bezpochyby - a není to floskule, není to laciný argument - zdražení ceny lidské práce. Zdražení ceny lidské práce v době, kterou sám pan místopředseda i vláda sama označuje za dobu hospodářské krize, je věc velmi špatná, neboť samozřejmě zdražit cenu práce v době hospodářské krize znamená zvýšení tlaku na nezaměstnanost. Je to bez pochyby. Zvýšení počtu nezaměstnaných znamená vyplácet bezpochyby více dávek, bezpochyby vyplácet více dávek znamená značně zatížit státní rozpočet, což samozřejmě v důsledku znamená další požadavek na zvýšení pojistného.
Toto není řešení. Řešením je, a v tom se shodneme, skutečně nalézt konsenzus na vypracování jednoznačné důchodové reformy, a to takové reformy, která nebude mít většinu 101 hlasů, ale bude mít podporu v parlamentě alespoň 180 hlasů. To bych si přál, i když tomu nevěřím, ale měla by to být více než ústavní většina.
Nástroje k tomu by byly takové, kdyby vláda vytvořila např. vládní výbor pro důchodovou reformu, kdyby parlament vytvořil výbor nebo podvýbor pro důchodovou reformu a tyto dva orgány v době velmi krátké, jeden až dva roky, by našly zásadní konsenzus v této věci. Mohu garantovat, že do té doby se nestane s důchodovým fondem nic tragického. Je pravda, že tam i nadále bude deficit, je také pravda, že finance důchodců budou vyplaceny, neboť na ně mají ze zákona nárok a jsou garantovány státním rozpočtem.
Vrátil bych se tedy k oněm důsledkům, které takovýto návrh má. Tento návrh má jeden zásadní důsledek, a to je prohloubení ekonomické krize. Protože jsem proti prohloubení ekonomické krize, navrhuji zamítnutí tohoto návrhu. Děkuji.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane zpravodaji. Otvírám obecnou rozpravu, do které registruji pět přihlášek, a to poslanců a poslankyň Aleny Páralové, Milana Zuny, Miroslava Kalouska, Stanislava Voláka a Jaroslava Štraita. Další písemné přihlášky v tuto chvíli nemám. Uděluji slovo paní poslankyni Aleně Páralové.
Poslankyně Alena Páralová: Vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře, vážené dámy, vážení pánové, dnes je nám vládou už podruhé předkládán návrh na zvýšení důchodového pojištění o 2,4 %. Jelikož odvod pojistného je vymáhán pod sankcí, jedná se de facto o zvýšení daňového zatížení. Proto budu dále používat slovo daň.
V důvodové zprávě jsou nám předkládány účelově vybrané tabulky pouhé tři neděle po projednání státního rozpočtu na rok 1999, takže všichni máme ještě v paměti souhrnné ukazatele kapitoly Ministerstva práce a sociálních věcí. Příjmy z pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti jsou o více než 10 miliard vyšší než výdaje. Přebytek 10 miliard na celkovém sociálním účtu v rámci přerozdělení kamsi zmizel. Proč se tedy zvyšuje daň? A kde je návrh systémových změn a pravidel, který by každou změnu financování měl provázet? Když chce vláda udělat takovouto transakci, měla by předložit serióznější podklady. V důvodové zprávě postrádám např. rozbory dopadu tohoto opatření v praxi.
Podívejme se proto právě tam, odkud chceme násilím brát. Podívejme se tam, kde se prostředky pro financování důchodů vytvářejí, do podnikatelské sféry. Vláda předkládá již podruhé návrh na zvýšení daně v době, kdy všemi svými ústy cituje podporu podnikání a konstatuje nízký hospodářský růst. Nízký hospodářský růst pro podnikatele znamená, že je málo zakázek, nebudou výnosy, nebudou vyšší zdroje pro financování zvýšené daně bez následků. Bude se brát z podstaty. Vláda svůj postoj vyjadřuje v důvodové zprávě. Velký prostor věnuje rozboru vlivu zvýšení daně o 0,6 % na zaměstnance a lehce opomíjí firmu s tím, že kdesi jinde chystá její podporu, ať už v programu podpory podnikání, či ve vzletně nazvaném Národním plánu zaměstnanosti. Přitom s výjimkou státem řízených a dotovaných podniků je zaměstnanec s firmou, ve které je zaměstnán, na jedné lodi. Zvýšení nákladů firmy v době stagnujících nebo klesajících výnosů má přímý vliv i na jeho mzdu, příp. sociální přilepšení, např. příspěvek na obědy, na dopravu apod.
Dále mě zaráží, že je s částkou zvýšení daně o 2,4 % resp. o 1,8 % pro firmu nakládáno jako s něčím, co je zanedbatelné, o čem je ztrátou času hovořit. Každý malý a střední podnikatel ze své praxe ví, zřejmě na rozdíl od vlády, že se peníze pouze netisknou, ale musejí se vydělat a mají svoji cenu.
Pohleďme na ekonomickou rozvahu skutečně existující střední firmy s parametry podobnými mnoha dalším firmám, tak jak si je můžeme prohlédnout v Obchodním věstníku. Středně prosperující soukromá firma založená v roce 1993 na zelené louce, s ročním obratem 57 milionů, s vlastním vývojem a výrobou a 52 zaměstnanci, má mzdové náklady za rok 1998 ve výši 8,2 mil. plus 2,9 mil. na zdravotní a sociální pojištění, čili celkem jsou tzv. osobní náklady 11,1 mil. Kč.
***