(pokračuje Lang)
Předpokládejme, že předložený vládní návrh zákona o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu a o změně některých souvisejících zákonů je pouze jedním kamenem mozaiky, kterou je nutné v oblasti legislativy v cestovním ruchu sestavit. Je orientován především na ochranu spotřebitele, zákazníka cestovní kanceláře. Tato skutečnost je jen logickým a nezbytným opatřením v oblasti ochrany spotřebitele. Ochrana spotřebitele totiž hraje v legislativě členských států Evropské unie významnou roli. Toto je respektováno i státy, které se o členství v Evropské unii teprve ucházejí.
Jako příklad lze uvést Maďarsko a Polsko, které stanovily přísné podmínky pro podnikání cestovních kanceláří. Jde například o povinnost prokázat kapitálovou zdatnost a odbornou způsobilost při udělování živnostenského oprávnění v souvislosti s ochranou zákazníka při případném ekonomickém úpadku cestovní kanceláře a zejména pak se zajištěním kvality poskytovaných služeb.
Státy Evropské unie předcházejí rizikům plynoucím z provozování cestovních kanceláří různými formami zákonné záruky. Například Dánsko - kombinace garančního fondu a pojištění proti insolventnosti, Španělsko - deklarace před orgány státní správy o disponování předepsanou částkou, Francie - písemná záruka garanční organizace disponující speciálním fondem nebo záruka peněžního ústavu či pojišťovny, Švédsko - komora stanovuje minimální zálohu pro zahájení činnosti cestovní kanceláře, která slouží v případě potíží k ekonomické úhradě zaplacených a neposkytnutých služeb, Spolková republika Německo - kombinace pojištění s garancí, Rakousko - kombinace pojištění a zvláštního fondu na krytí rizik cestovních kanceláří.
Nedostatečná implementace výše uvedené směrnice se v minulosti vymstila např. Spolkové republice Německo. Jedná se o kauzu jedné cestovní kanceláře, která byla projednávána u Evropského soudního dvora. Spolková republika Německo musela pak sama v plném rozsahu poškozeného zákazníka cestovní kanceláře odškodnit, samozřejmě z peněz daňových poplatníků.
Před vlastním zpracováním této zpravodajské zprávy jsem obdržel vyjádření a připomínky téměř všech zainteresovaných stran. Po jejich důkladném prostudování jsem si vědom skutečnosti, že v předloženém návrhu jsou některé nedostatky, které bude nutné případně upravit pozměňujícími návrhy. Uvedu např. některé z nich.
Povinné smluvní pojištění v § 6 odst. 1: Legislativní rada vlády při posuzování zákona dospěla k závěru, že repatriaci nelze vázat na úpadek a že pojišťovny musí zabezpečit dopravu zákazníků cestovní kanceláře zpět do České republiky, pokud ji z jakéhokoliv důvodu neposkytne cestovní kancelář. V tomto případě může dojít k situaci, že pojišťovny mohou zvažovat, zda vůbec pojištění s takovou mírou rizika poskytovat.
Zákon č. 29/1984 Sb., ve znění novel, o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol, tzv. školský zákon, ve svém § 7 odst. 1 a 3 a § 8 odst. 1 a 2 jasně stanovuje poskytované vzdělání žákům středních škol, tedy odborné vzdělání, úplné střední vzdělání, úplné střední odborné vzdělání a vyšší odborné vzdělání. Ve změně zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, je uveden pouze termín "střední vzdělání". Tento termín ovšem školský zákon nepoužívá. Není proto jasné, jaké vzdělání je minimálně potřebné pro získání živnostenského oprávnění.
V návrhu zákona v § 2 se umožňuje cestovním kancelářím a cestovním agenturám nabízet a prodávat jednotlivé služby cestovního ruchu a na základě individuální objednávky prodávat jejich kombinace. Zákon ovšem neobsahuje část, která by se dala nazvat základními pojmy, a tedy nedefinuje jednotlivé použité termíny.
V návrhu zákona v § 14 Přechodné ustanovení odst. 1 je uvedeno, že živnostenská oprávnění, na jejichž základě byly dosud provozovány živnosti, které se tímto zákonem mění, pozbývají platnosti uplynutím šesti měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Dále v odst. 2 se stanovuje, že právnické i fyzické osoby, které hodlají po uplynutí lhůty stanovené v odst. 1 nadále provozovat činnosti v režimu živnosti vázané či koncesované, musí ve lhůtě dle odst. 1 předložit živnostenskému úřadu doklady, kterými prokáží splnění podmínek dle zákona. V případě předložení dokladů rozhodne živnostenský úřad o vydání živnostenského oprávnění v režimu živnosti vázané, zaniká tedy živnost volná, či koncesní listiny. Návrh ovšem neřeší problém správního poplatku za provedení změny živnostenského listu či vystavení koncesní listiny. Je zde narušena kontinuita podnikání a vystavení nových oprávnění k podnikání za úhradu je v tomto případě nemorální.
I přes tyto a další nedostatky - některé jsem vynechal úmyslně - upravitelné v rámci druhého čtení doporučuji postoupit tento vládní návrh zákona k dalšímu projednávání. Děkuji.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji panu zpravodaji za jeho obsáhlou zpravodajskou zprávu. Otevírám obecnou rozpravu, do které se - pro vaši informaci - přihlásilo 6 poslanců a poslankyň. Jako první byl přihlášen pan poslanec Pavel Svoboda. Připraví se pan poslanec Jan Grůza.
Poslanec Pavel Svoboda: Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, cestovní ruch je proti jiným službám, které jsou poskytovány podnikateli v jiných oblastech podnikatelské činnosti, jako je prodej zboží, poradenská činnost, stavební činnost a jiné, pro zákazníka o poznání rizikovější. Je to způsobeno tím, že zákazník fakticky poskytuje cestovní kanceláři obchodní úvěr. To znamená, že cestovní kancelář za jeho peníze neposkytuje plnění přímo jemu, ale z jeho peněz fakticky financuje služby pro jiné zákazníky. A to zpravidla ty, kteří jsou z časového hlediska právě v pořadí.
U nás se riziko pro zákazníky navíc zvyšuje tím, že většina cestovních kanceláří nemá žádný obchodní majetek, to je rezervu, která by jim umožnila přežít jakýkoliv otřes na trhu.
Shora uvedené riziko je proto v zemích Evropské unie vyvažováno mimo jiné i tím, že podnikatel, který chce získat licenci či koncesi pro provozování cestovní kanceláře, musí prokázat, že vlastní určitý finanční kapitál, např. i tím, že složí určitou finanční sumu na bankovní účet. Důsledkem toho je samozřejmě stav, že v oblasti cestovního ruchu působí o několik řádů méně podnikatelských subjektů - proti řádu tisíců v České republice pouze několik desítek v jednotlivých zemích Evropské unie.
Chce-li tedy Česká republika jít evropskou cestou zvýšené ochrany zákazníka jako spotřebitele, nezbývá jí, než určitou redukci podnikatelských subjektů na trhu cestovního ruchu rovněž provést, přičemž jediným přijatelným způsobem takovéto redukce je nepřímý tlak vyvolaný zákonodárcem na povinnou kvalitu produktů cestovního ruchu, např. povinné pojištění, případně jiné zajišťovací instrumenty poskytované bankami, a vyšší požadavky na kvalitu a odpovědnost podnikatelských subjektů, které služby cestovního ruchu poskytují. To je zákonné podmínky pro udělení koncese, rozšíření podmínek pro odnětí koncese a další.
Jsem přesvědčen, že předložený vládní návrh obsahuje mnoho pochybení a vyžaduje si rozsáhlé úpravy zejména v těchto oblastech:
1. Zúžit jeho věcnou působnost pouze na tzv. výjezdovou turistiku do zahraničí, to znamená z jeho působnosti zcela vyjmout domácí cestovní ruch, snad s výjimkou pojištění zaplacených zájezdů, které se vůbec neuskutečnily, a tzv. příjezdovou turistiku, to je služby poskytované zahraničním turistům v České republice.
2. Redukovat přístup podnikatelských subjektů na trh poskytování služeb cestovního ruchu těmito formami:
a) Udělováním koncesí, přičemž ingerence státu, to je resortního ministerstva, není podle mého názoru nutná v případě vázaných živností. Proti vládnímu návrhu navrhuji koncese rozšířit i na podnikatele, kteří poskytují služby tzv. time share, to je časově omezeného užívacího práva k určité nemovitosti v zahraničí, zpravidla na dobu delší, až 30 let.
***