(pokračuje Vojíř)

Ale mnoho teoretiků již prokázalo, že cestou státní podpory prostě žádnou ekonomiku zásadně dlouhodobě nenastartujete.

Pak může nastoupit druhý argument, druhý mechanismus - zvýšení daní. Jestliže zvýšíte daně, můžete teoreticky vybrat více, ale pak to znamená, že odčerpáte soukromému sektoru ohromné množství prostředků, které já osobně, jako pravicově smýšlející člověk, jsem přesvědčen, že umí investovat lépe než stát. A ve svém důsledku se domnívám, že při vyšších daních de facto efekt je takový, že ekonomiku, místo abyste rozpumpovali a postrčili dopředu, tak výsledek bude, že ji naopak zpomalíte.

Pak ještě existuje jeden nástroj, a ten je ten, že byste mohli rozprodat státní majetek neúčelně, bezmyšlenkovitě, jen proto, abyste ve své poslední fázi, kdy dojdete k zúčtování, měli předložit to, jak zasanujete ztrátové rozpočty.

Z tohoto titulu mě trochu zarážejí dva pohledy, dva názory, které tu zatím zaznívají. Jeden je levicový a rozumím tomu, že většina levicových kolegů má vždy tendenci říkat, že stát je ten, který se umí postarat de facto o vše, a tudíž na to potřebuje prostředky, ale zaráží mě i pohled pravicových politiků, kteří spíše hledají způsob, jak odmítnout diskutovat o tomto zákonu, a forma je různá.

Závěrem mi dovolte už jen poslední poznámku. Jak jsem v úvodu řekl, že si myslím, že nemůže žít nikdo na dluh, tak jsem přesvědčen, že ani stát nemůže žít na dluh. Děkuji za pozornost.

 

Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu poslanci Vojířovi. Jako další je přihlášen pan poslanec Tlustý.

 

Poslanec Vlastimil Tlustý: Vážený pane předsedo, vážená vládo, dámy a pánové, probíhá tu fundamentální ekonomická diskuse, ve které se to hemží pojmy deficit, schodek, saldo. Postrádám mnohem jednodušší pojmenování toho, o čem jednáme. Jednáme o normálním dluhu, který zná každá rodina, jednáme o běžné půjčce či úvěru, který si umí každá rodina či každý podnikatelský subjekt vypůjčit.

Dluh, který vytváří stát, půjčka, kterou si stát bere, má ale od těch dluhů, které znají rodiny a podniky, jednu zásadní odchylku. A tou odchylkou je to, že si půjčuje stát s ručením občanů na riziko těchto občanů, aniž by se ptal těchto občanů. To je podstatný rozdíl mezi státním dluhem a dluhy soukromými, protože vláda, v tomto případě a spolu s ní parlament, zatěžuje dluhem občany, aniž by se jich ptala na jejich vlastní názor, aniž by se tito občané mohli proti tomu bránit, a to přesto, že je naprosto nepochybné, že v budoucnu následky tohoto zadlužení budou přeneseny na ně a že platí nepochybně věta, že čím větší má stát dluh v dané chvíli, tím méně efektivní je hospodaření celé společnosti, tím méně efektivní je hospodaření každého jejího občana, protože v dané chvíli musí kromě svých okamžitých nákladů každý občan a celý stát hradit nejenom své okamžité náklady, ale i úroky z půjčky, kterou předtím někdo za ně vykonal.

Při projednávání rozpočtu, které tu včera dramaticky probíhalo, snad jste stejně jako já zaregistrovali, že pozměňovací návrhy, které poslanci předkládají sněmovně, jsou pozměňovacími návrhy, které začínají u částky 1 milion korun a ty nejodvážnější pozměňovací návrhy navrhují změny v rozpočtu v rozsahu 300 milionů, 800 milionů a zcela výjimečně 1 miliarda.

Chtěl bych se vás, vážené kolegyně a kolegové, zeptat, kdo z vás jste si všiml, jak vysoká je velmi nenápadná řádka, ve které je uvedena, opět velmi vědecká a tajuplná položka, která se jmenuje Dluhová služba státu.

Ráčili jste si všimnout, že to je 25 miliard korun, které zaplatí státní rozpočet jen v roce 1999 na krytí úroků a splátek starých dluhů? Pokud jste si toho všimli, měli byste všichni, nejen opoziční poslanci, nejen poslanci ODS, ale i vládní poslanci, mít zájem na tom, aby vláda a parlament v příštích obdobích měly vůbec nějaký manipulační prostor, ve kterém mohou rozhodovat o investicích, ve kterém mohou hledat rozvojové programy, protože ona celková částka rozpočtu sice vypadá velmi vznešeně, ale odečtete-li si všechny mandatorní výdaje, všechny výdaje, které sice nejsou právně vzato mandatorní, ale fakticky ano, protože mají určitou kontinuitu, jako jsou mzdové náklady ve státní správě, provoz státní správy atd., tak dospějete k tomu, že číslo, o kterém vláda skutečně, a parlament spolu s ní rozhoduje, ve kterém orientuje tyto prostředky na jednotlivé programy, je zlomkem celkového rozpočtu. A v tomto zlomku je velmi výraznou částí, která ji ovlivňuje nebo snižuje, právě ona dluhová služba.

Vy, co chcete, aby příští vlády nemohly žádné rozvojové programy přijímat, protože nebudou mít z čeho, jen hurá do dalších deficitů. Povede se vám to. Ani vaše, ani jiné vlády nebudou moci rozhodovat o žádných podobných programech, protože si prostě odškrtnou mandatorní výdaje, ony kontinuální výdaje, dluhovou službu a skončí na nule. Pokud to budou chtít zodpovědně řešit tím, že si půjčí ještě více, aby mohli splácet staré úvěry, pustí se cestou, pro kterou se v České republice vžil pojem tunelování. Tentokrát na státní úrovni. Ve chvíli, kdy je jeden úvěr splácen z jiného úvěru, totiž začíná perpetuum mobile, na jehož konci je velmi nepříjemný výsledek, v tomto případě pro celý stát.

V tuto chvíli by asi někteří z vás vystoupili a řekli, jak se stalo tradicí v poslední době, kdo vytvořil vysokou výši dluhu, proč je dluhová služba v roce 1999 tak obrovská. Dovolím si ocitovat velmi stručné údaje. Od roku 1992, od dob, kterým se říká Klausovy vlády, do roku 1996 v absolutním vyjádření výše státního dluhu sice mírně, nicméně klesala, v relativním vyjádření vůči hrubému domácímu produktu dokonce zřetelně klesala. Teprve po roce 1997 dochází ke zvyšování státního dluhu, a nejenom dochází ke zvyšování, v poslední době roste i zrychlení. Pokud jste někdo absolvoval středoškolskou fyziku, jistě víte, co mám na mysli.

Narůstání zadlužení státu v posledních měsících prudce roste a rozpočet, který tu diskutujeme, mimochodem přispěje k další akceleraci této rychlosti.

A tak úplně na závěr. Pokud tu byla zatím sdělena jen záporná stanoviska různých poslaneckých klubů a k tomu velmi překvapivé ekonomické teorie, které je opodstatňují, dovolte mi, abych konstatoval, že právě probíhající diskuse je pro mne velmi smutným důkazem toho, jak daleko se může parlamentní diskuse vzdálit od reálného světa, jak daleko se může hospodaření státu vzdálit od hospodaření průměrných občanů, protože každá rodina ví, že utratit může jen to, co si vydělá. Děkuji vám. (Potlesk)

 

Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu poslanci Tlustému. O slovo se přihlásil pan poslanec Ransdorf.

 

Poslanec Miloslav Ransdorf: Já se omezím pouze na pár stručných poznámek.

Chtěl bych říci, že mnozí z nás v této sněmovní síni znají jednoho člověka, který v minulosti dělal na konstrukci státních rozpočtů, dělal po celá desetiletí tuto práci, dělal ji úspěšně. A tento člověk řekl věc, která by mohla být motem k těmto jednáním.

***




Přihlásit/registrovat se do ISP