(pokračuje Ransdorf)
Že formálně vyrovnaný rozpočet není pro něho sestavit problém. Formálně vyrovnaný rozpočet se dá sestavit, aniž by to mělo co do činění se skutečným stavem věci.
Jestliže mají autoři předkládaného návrhu na mysli podobný rozpočet, pak samozřejmě mohou mít pravdu, ale rozhodně nepřispějí ničím k řešení problémů, ve kterých se právě nacházíme.
Jako velmi nešťastné se mi zdá srovnávání chování rodiny, spotřebitelské chování rodin, se státním rozpočtem. Slyšíme to i od politiků, kteří zastávali v minulosti vysoké funkce nebo je dnes zastávají, ale toto srovnání naprosto neobstojí. Víme, že zhruba 80 % spotřebitelských aktů je iracionální povahy. Chtěl bych doufat, že v případě státního rozpočtu a jeho vydání tomu tak není. Víme také, prokázaly to třeba analýzy pařížského střediska, které se zabývá ekonomickými analýzami, že spotřebitelské chování má výrazně setrvačnou povahu. Že tedy tomu není tak, jak říkal kolega Tlustý, že každá rodina ví, co si může dovolit, a podle toho také své spotřebitelské chování orientuje. Bohužel tak tomu není a prokazuje to současný život i většiny vyspělých společností ve světě.
Rovněž tak bych se chtěl ohradit proti názoru, že prý je scestným levicovým názorem, že stát má být tím faktorem, který rozhýbá ekonomiku. Nemyslím si, že třeba ve Švédsku ve třicátých letech působila levicová vláda. Švédsko ale přesto bylo zemí, kde přestože byla celková ekonomická krize, dokázala tato malá země dopad krize zmenšit právě proto, že aktivně využívala opatření, která byla v působnosti vlády. I když padl Krügrův koncern, dokázala zachovat švédská vláda sociální a ekonomickou stabilitu.
Stejně tak jsem zde slyšel od kolegy Tlustého názor, že čím větší dluh, tím prý je menší efektivita ekonomiky, Jak mi potom vysvětlí, že podle většiny současných analýz, které existují, právě americká ekonomika, která má vysokou míru zadluženosti jak státu, tak i vnitřní, je hodnocena jako ekonomika, která je nejefektivnější? Chtěl bych připomenout, že právě kolega Tlustý byl také na jednání, kdy nás navštívili američtí kongresmani, tito američtí kongresmani nás informovali právě o probíhajících diskusích o vyrovnaném rozpočtu ve Spojených státech. A jeden z nich řekl, že právě tyto diskuse, které jsou na půdě nejvyššího amerického zákonodárného sboru, mu připomínají debaty - dá se říci - náboženského rázu, totiž jak chtít přijít do nebe a zároveň při tom nezemřít.
Myslím si, že by nám mělo být poučením to, co se stalo právě ve třicátých letech. Vlády za prezidentů Calvina Coolidge a Herberta Hoovera usilovně dbaly o vyrovnaný státní rozpočet, zoufale se snažily tvrdými restrikcemi udržet vyrovnaný státní rozpočet, a přes varování ekonomů, jako byl John Maynard Keynes, v této praxi pokračovaly a nedokázaly zvládnout krizi, ve které se americká společnost nacházela.
My v současné době jsme také ve stavu, který se nedá jinak nazvat než ekonomická a sociální krize, a tento předkládaný zákon, kdyby se realizoval, nám naprosto v ničem nepomůže. Děkuji.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji. To byla poslední písemná přihláška, pokud se nikdo nehlásí. Promiňte, pan ministr Grégr, ano, já vás tady mám napsaného.
Ministr průmyslu a obchodu ČR Miroslav Grégr: Vážený pane předsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, dámy a pánové, budu velice stručný. K některým vývodům pana poslance Tlustého bych chtěl jenom uvést, že je všeobecné známo, že národní hospodářství má velkou setrvačnost a že konání a rozhodnutí v daném čase se obvykle ve svých důsledcích projeví v delším časovém horizontu a ta doba dvou let je přiměřená. Děkuji.
Předseda PSP Václav Klaus: Rozumím tomu tak, že už žádný jiný příspěvek do obecné rozpravy není. Obecnou rozpravu končím. Táži se navrhovatele, jestli vystoupí se závěrečným slovem. Ano.
Poslanec Martin Kocourek: Vážený pane předsedo, vážené kolegyně a kolegové ačkoliv jsem příliš nechtěl, musím reagovat na některé poznámky, které zde zazněly, a začal bych kolegou Ransdorfem, protože mám pocit, že se nás snažil zavést někam úplně jinam, kam to chce on.
Jeho tvrzení, že spotřebitelé se rozhodují iracionálně, zatímco stát racionálně, se může hodit komunistické straně do jejího programu, protože komunistická strana chce vychovávat lidi státem, který je racionální. Není to vůbec žádná pravda a pane kolego, přečtěte si potom pořádně Teorii spotřebitele!
Dále bych chtěl říci, že ve Spojených státech ve třicátých letech určitě krizi nezpůsobil vyrovnaný rozpočet, ale restriktivní politika tehdejší centrální banky, federálního rezervního systému, a na základě tohoto faktu existuje i monetaristická teorie Miltona Friedmana. Možná že tato krize ve Spojených státech nám může připomínat něco u nás, protože jsme u nás ve stejné pozici, kdy centrální banka svou restriktivní měnovou politikou nepodporuje růst hospodářství.
Dále bych chtěl říci ke kolegovi Václavkovi na jeho narážku na tzv. skryté deficity, které tady byly v minulých letech: Chtěl bych říci, že státní rozpočet je běžným účtem státu v určitém roce. O čem my mluvíme, je splácení minulých škod, které zde byly způsobeny za čtyřicet let komunistické vlády. K tomu byly používány prostředky Fondu národního majetku a nemůžeme to brát jako běžný výdaj státního rozpočtu v nějakém roce. To znamená, skrytý deficit žádný neexistoval, výdaje FNM nekryly hospodaření státu, ale kryly nahrazování a odstraňování minulých škod, ne tedy běžných škod.
Zároveň bych chtěl upozornit prostřednictvím pana předsedajícího, že nemluvíme o žádné měnové expanzi, mluvíme o přiměřené měnové politice v tomto státě, a proto nepřijímáme ani tezi rozpočtové expanze nebo expanze poptávky.
Závěrem bych chtěl říci, že mě nepřekvapuje argumentace zejména od levicových stran protože mám pocit, že kapři si nemohou nikdy vypouštět rybník a stanovení pravidla rozpočtového stropu omezuje určitým způsobem možnost, jak zvyšovat na základě tzv. opodstatněných výdajů výdaje státu.
***