(pokračuje Šafařík)
Ta diskuse nás čeká v průběhu tohoto roku. Pan kolega Kocourek odůvodnil i své "ne" poptávkové expanzi, která vychází z teorie veřejné volby. Nezmínil se třeba o měnové expanzi, což např. mnozí kolegové z jeho strany, v dané situaci, kterou by on omezil minusem poptávkové expanze, o měnové expanzi nemluví, a jistě s následujícími finančními toky to má určité souvztažnosti, otázka, co je větší škoda pro české hospodářství apod.
KDU-ČSL dlouhodobě samozřejmě chce držet určitým způsobem vyrovnanost státního rozpočtu, ne však za cenu určitých fundamentalistických prvků, protože hospodářská situace se mění, jsme desetimilionový národ, desetimilionové hospodářství, které bude čím dál více navázáno na cyklické prvky, které prostě jsou a které nemůžeme opomenout, plusy a minusy ve vývoji hospodářství. Jako určitým způsobem exportně závislá země toto musíme brát jako fakt i v rámci tvorby státního rozpočtu, impulsů, které ve státním rozpočtu zabudovány jsou.
Sám za sebe chci říci, že nebudu pro tento návrh hlasovat, stejně jako poslanci klubu KDU-ČSL. To by bylo z mé strany vše, pane předsedo.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu poslanci Šafaříkovi. Nyní se o slovo přihlásil ministr financí Svoboda.
Ministr financí ČR Ivo Svoboda: Vážené dámy, vážení pánové, rád bych zde přednesl stanovisko vlády, jak je mým úkolem, byť už bylo částečně citováno.
Vláda má zhruba tyto připomínky. V souvislosti s principem vyrovnanosti rozpočtu vyvstává základní problém zákonitého cyklického vývoje ekonomiky, a tedy i parametrů, na jejichž základě se vyvíjejí jak daňové příjmy, tak i výdaje, a to nejen mandatorní. Empiricky je doloženo, že ekonomika všech států se vyvíjí cyklicky a s tím jednoznačně souvisí i sklon rozpočtů k deficitu nebo přebytku. Nerespektování těchto zákonitostí popírá vazbu rozpočtu na ekonomickou realitu a vede k ekonomickému voluntarismu.
Dále, pokud je tento návrh míněn vážně, měl by obsahovat možná přímo nebo možná formou odkazů eventuální sankce za nedodržení principu vyrovnanosti. Pokud by návrh tak činil nebo předkladatel přednesl své záměry, bylo by možná zřejmější, jaký je skutečný úmysl a jak hluboce si uvědomuje realizovatelnost tohoto zdánlivě velmi přirozeného požadavku nebo návrh v konkrétní ekonomické a fiskální praxi naší země.
Vláda považuje tento ústavní zákon za jakýsi typ manifestu s minimální faktickou hodnotou. Toto je oficiální stanovisko a dovolte mi závěrem několik slov mých vlastních.
Nechci se zde vracet k argumentaci předřečníků. Argumentace vládní i ve směru k tomuto typu legislativy byla součástí mého úvodního slova včera při zahajování rozpravy druhého čtení k návrhu zákona o státním rozpočtu. Nechci se k ní vracet, ale zamýšlel jsem se i nad otázkou, zdali je opravdu možné nebo zdali mohou existovat ekonomické systémy, které se tímto modelem, tzn. opticky soustavně vyrovnaným státním rozpočtem řídí a jak tyto modely fungují. Jsou takové ekonomické modely. Jeden z nich zanikl např.- pádem diktátora Ceausesca v Rumunsku a jiné zanikly pádem jiných diktátorů v jiných zemích. Je to prostě tak.
Pokud se nad problematikou zamýšlíme řekněme po stránce formální, nikoli věcné, bez jakékoli reflexe na reálnou ekonomiku, bez jakékoli reflexe na zahraniční ekonomické vztahy celé země, lze si představit takovýto model formálně vyrovnaný, protože takový model fungoval do roku 1989 i u nás. Fungoval, všechny rozpočty ČSSR a v jejich rámci i rozpočty obou republik byly jako celek vždy vyrovnané. Jak se toho dosahovalo? Emisí oběživa, potlačením jakýchkoli ekonomických principů v rozhodování na samém konci této éry a nakonec i tím, že faktická i nominální cena peněz byla držena na nule. Pokud systém měl být stabilní, musel se totálně izolovat od okolí, a to přesně jsme tady měli a o tom přesně hovoří předložený zákon.
Má-li zde být již o tomto zákoně hlasováno, myslím, že je proveditelný pouze způsobem, který zároveň zaručí zrušení inflace v této zemi a zároveň nastaví reálnou cenu peněz na nulu. Dalším principem může být zastavit oběh deviz vůči cizině a monopolizovat mezinárodní obchod. Tím vytvoříme přesně podmínky pro věčně vyrovnaný státní rozpočet a pro příští generace vygenerujeme nepřímý vnitřní dluh státu, stejný, jaký nám předala poslední vláda totalitního režimu, ministr financí Leopold Lér. Poslední vyrovnaný rozpočet České republiky. To je snad všechno za mou osobu k této věci. Děkuji.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu ministru Svobodovi. Mám zde ještě dvě přihlášky. Pan poslanec Oldřich Vojíř.
Poslanec Oldřich Vojíř: Vážený pane předsedající, členové vlády, dámy a pánové, dovolte mi, abych nejprve začal tím, že osobně jsem přesvědčen o jedné záležitosti, a to o tom, že dluhy se dělat nemají, a pokud je udělám, tak je musím splatit. Tato norma de facto hovoří o tom, aby se dluhy nedělaly, aby se ani nemohly udělat a aby vždycky se hledala vůle, jak žít pouze tak, na co jsem schopen si vydělat, a ne žít a utrácet na úkor budoucích generací.
Ono to může znít jistě zvláštně, ale faktem je, že většina z vás ve svých domácnostech jistě žije pouze tak, na co si vydělá, a také tak utrácí. Jestli jsou domácnosti určitým základem ekonomiky, tak zrovna tak dalším základem ekonomiky jsou podniky, které jsou soukromé, a teprve v poslední řadě je stát, který se má postarat pouze o to, co je společné a co není možné, aby si jedinec sám zařídil či zajistil.
Z tohoto hlediska je vedena naše snaha předložit normu, kterou by jistě bylo možné dopracovat ve druhém čtení. Rozumím tomu, proč je navrhován odklad do roku 2001, aby mohly být upraveny parametry tak, abychom vždy v této sněmovně mohli hovořit o tom, jak sestavit vyrovnaný státní rozpočet. Dojde-li k tomu, že vyrovnaný státní rozpočet bude deficitní, tak ve své podstatě - a to je přece docela jednoduchá záležitost - musím říci, že v nějakém čase, a nikoliv fiktivním, ale reálném, bude tento deficit splacen.
Variant není bohužel mnoho. Jedna varianta je, že by byl nastartován ekonomický růst, a že by byl tak velký, že by ve krátké době přinesl daňovou výtěžnost, tudíž by následovaly přebytkové rozpočty a došlo by k tomu, že by se mohla sanovat ta ztráta z daného roku, která byla uměle vytvořena.
***