(pokračuje Pilip)
Dalším problémem, který tady pan poslanec Kocourek krátce zmínil, ale myslím, že ne zcela úplně na to odpověděl, je právě ta otázka sankcí. To znamená, co se stane, když rozpočet bude schválen jako vyrovnaný a skončí jako deficitní. On tu hezky říkal, že k tomu existuje možnost jakýchsi politických sankcí. Já myslím, že ony tady jsou, jen je využívat. Tato vláda např. už předem předkládá zákon, který je deficitní, takže jaksi jde spíše o vůli standardní mechanismy demokraticky využívat. Já se obávám, že vnášet do našich zákonů ustanovení, která některé věci zakazují, a přitom neříkají, co se stane, když se to přesně stane, tak že znamená jenom určité rozmělňování právního řádu, protože bude docházet k tomu, že zákon se neplní a život jde dál, což spíše oslabuje důvěru v právní řád.
Ostatně, jedním z důvodů, proč rozpočet nakonec jako deficitní skončí, mohou být třeba zcela mimořádné situace, např. situace povodní, která tady byla s velmi silným dopadem na rozpočet předloni, byla tady i loni. Jako jinou mimořádnou situaci si můžeme představit situaci politickou - abych citoval z událostí posledních dnů - kdy např. některého z poslanců zneklidní, že by mohla některá z politických stran chtít snížit výdaje na státní rozpočet, na armádu v souvislosti s naším vstupem do NATO. A já se v této souvislosti ptám, jak je možné jeden den navrhovat, aby byl zákon na věky věků a z ústavy vyrovnaný a přitom téměř tentýž den - jestli dobře čtu veřejná sdělení ze zasedání klubu předkladatele - říkat, že ještě není jasno, jestli přece jenom nebude rozpočet podpořen nebo umožněno jeho projití, protože jsou tady nějaké mimořádné důvody politického rázu. Mně se i v tomto zdá rozpor a předpokládám, že pokud bude předkladatel a jeho klub hlasovat pro tento návrh, pak že prostě nemůže vůbec spekulovat o tom, že by nechal projít státní rozpočet, který je navržen jako deficitní. To je přece v přímém rozporu.
Takže závěrem - domnívám se, že je mnohem lepší než vymýšlet takovéto speciální zákony využívat standardní mechanismy, které již dnes v naší parlamentní demokracii jsou - využívat možnosti vládě rozpočet neschválit, případně ji odvolat. A domnívám se, že mnohem lepší je skutečně vést důkladné a poctivé rozpravy o každém konkrétním návrhu rozpočtu, který do sněmovny vláda a příští vlády budou předkládat. Z těchto důvodů přes sdílení řady argumentů, které tady ze strany předkladatele zazněly stran tématu samotného, ani já, ani poslanci klubu Unie svobody tento návrh ústavního zákona nepodpoří.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu poslanci Pilipovi. Prosím pana poslance Miroslava Kalouska.
Poslanec Miroslav Kalousek: Pane předsedo, vážená vládo, kolegyně a kolegové. Já se pokusím být podstatně stručnější. Předkladatel deklaruje snahu o vyrovnaný rozpočet, vyrovnané státní finance. Tuto snahu máme společnou. Lišíme se ale v názoru, jaké nástroje jsou těmi nástroji efektivními k dosažení vyrovnaných veřejných financí. Usilujeme o rozpočet nejen efektivní a nejenom vyrovnaný, ale také o rozpočet pravdivý. Navržená předloha zákona sama o sobě nepovede ani tak k vyrovnanému rozpočtu jako k vyšší ekvilibristice účetních syntetických účtů Ministerstva financí.
Je možná historickou chybou, že v této sněmovně se sváděl politický boj vždy o návrh rozpočtu a už nikoliv o návrh státního závěrečného účtu. Možná že bychom si z toho měli vzít ponaučení do budoucna, že jedna věc je rozpočet schválený a druhá věc je účetní uzávěrka daného fiskálního období. Já bych tím, že bych podpořil tento návrh, opravdu nechtěl přispět tomu, že by příslušná vláda byla jakoby tlačena do návrhů, o kterých sama bude přesvědčena, že nejsou reálné, a při státním závěrečném účtu bychom konstatovali, že jsme sice podle ústavního zákona navrhli a schválili rozpočet vyrovnaný, nicméně že daný fiskální rok vyrovnaný nebyl.
Ty nástroje jsou jinde. V květnu t. r. vláda předloží tak, jak jí sněmovna uložila, revizi mandatorních výdajů a analýzu stavu a vývoje dluhové služby. V restrukturalizaci mandatorních výdajů doprovázené příslušnými reformami v zásadní změně dosavadního přístupu ke stavu dluhové služby státu je ta efektivní cesta k dosažení vyrovnaných státních financí - samozřejmě vedle úsporné a efektivní fiskální politiky vlády, není v zákonném nástroji, který sám o sobě nic nevyřeší. Proto tento návrh nepodpořím.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu poslanci Kalouskovi. Jako pátý je pan poslanec Šafařík.
Poslanec Pavel Šafařík: Vážení kolegové, já bych pokračoval jako zpravodaj spíš sdělením svých názorů na tento projednávaný zákon. Pan kolega Kocourek i teoreticky odůvodnil to, co před třemi lety pan ministr Kočárník signalizoval jako dlouhodobý záměr Občanské demokratické strany v oblasti fiskální politiky. Nyní máme v tomto volebním období tento zákon už v ústavní podobě. Každý zákon, který kdokoli navrhne - jak vláda, nebo poslanci - samozřejmě je výrazem jejich pocitu, že v daný čas a v daném sociálně-ekonomickém prostředí je jejich zákon potřebný pro rozvoj této společnosti. To myslím je legitimní důvod položit z jejich strany, ze strany navrhovatelů tento zákon a na naší straně jako poslanců je posoudit, zda je oprávněný a zda má většinový souhlas parlamentu, aby se nadále státní orgány řídily tím, co kolegové navrhují.
Pro nás je to úkol posoudit určitým způsobem tento návrh. Já se domnívám - trochu bych odbočil - že ekonomické sebrané spisy Járy Cimrmana s názvem Náš kapitál v mé kapse - záruka vyrovnanosti rodinných rozpočtů - budou mít stejnou základní linku, a to fakt, že ať je skutečnost jakákoliv - ať příklad zní: Drž se fikce, drž se teorie. To je politicky samozřejmě míněno jak doprava, tak doleva - ukončil bych tuto odbočku. Jen bych chtěl říci, že pro mne je věčně vyrovnaný rozpočet daný ústavním omezením, stejná fikce a stejný fundamentalismus jako věčná lásku k Sovětskému svazu.
Chápu určitým způsobem důvody, které ekonomicky zde byly zdůvodněny, ale myslím si, že pro tuto společnost v daném ekonomickém a sociálním prostředí je nerealizovatelný. Základní otázky - možná dvě, abych to shrnul, protože mnohé zde zaznělo a já nechci opakovat to, co zde řekli kolegové - zda máme považovat nadále státní rozpočet za nástroj hospodářské politiky. Jistě je legitimní říci, že stát vůbec nepotřebuje hospodářskou politiku, a tedy není zapotřebí považovat státní rozpočet ani za nástroj minimálně na ovlivnění ekonomických cyklických procesů. Kolega Kocourek to řekl rovně a myslím, že otevřeně, že to je v pořádku. Ale pokud si odpovíme my ano, jako většinově, tak nám nezbývá, odpovíme-li ano, připustit možnost na tuto vyrovnanost určitým způsobem reagovat jinak. Navrhovatelé chtějí věčnou vyrovnanost státního rozpočtu. Já jejich názor nesdílím. Vládní oponentní zpráva vyjmenovala důvody - mnohé zde byly zopakovány - nebudu se vládní oponentní zprávě věnovat.
Pro mne základní vlastností je ne deficitní hospodaření v daném roce, ale celková míra přerozdělování a trend celkové míry přerozdělování. To znamená, zda roste nebo klesá. Jistě, podle faktů jednoho roku, to znamená podle faktů roku 1998, navrhovat ihned zákon ústavního charakteru je myslím trochu nadnesené a myslím, že i ty diskuse k tomu, zda odvodová povinnost v rámci HDP roste nebo klesá, je diskuse k daňovým zákonům, k sociálním zákonům, které upravují odvodovou povinnost ekonomických subjektů, a samozřejmě k diskusi o státním rozpočtu, ale myslím, že tu diskusi máme určitým způsobem dvakrát za sebou a mnozí jsme už určitým způsobem vpluli do této problematiky. Mnohé věci - třeba i určitá omezení vůči vládě, vůči tomu, aby vláda nějakým způsobem nakládala se státními prostředky z našeho pohledu hospodárněji - bude možnost při upravené verzi rozpočtových pravidel, kde můžeme zabudovat mnohé omezující prvky dané zákonem o rozpočtových pravidlech tak, jak si představujeme.
***