(pokračuje Recman)
V tomto konkrétním případě, to znamená uzákonění vyrovnaného státního rozpočtu na věčné časy schválením ústavního zákona z dílny ODS, se ztotožňuji se stanoviskem vlády. Toto stanovisko nám všem bylo předloženo ve sněmovním tisku 32/1.
Dámy a pánové, navrhuji v souladu s § 90 jednacího řádu Poslanecké sněmovny zamítnutí sněmovního tisku 32, to znamená návrhu ústavního zákona o vyrovnaném státním rozpočtu České republiky.
Jako druhý předkládám návrh podmíněný, podle § 63 odst. 1 jednacího řádu Poslanecké sněmovny, a to, že v případě neschválení mého předchozího návrhu, to znamená zamítnutí návrhu ústavního zákona o vyrovnaném státním rozpočtu České republiky, navrhuji podle § 90 jednacího řádu vrátit sněmovní tisk 32 navrhovateli k dopracování. Děkuji.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu poslanci Recmanovi. Slovo má pan poslanec Pilip.
Poslanec Ivan Pilip: Pane předsedo, vážení členové vlády, kolegyně a kolegové, dovolte mi, abych se také vyjádřil k předloženému návrhu ústavního zákona, který má upravovat oblast přípravy a schvalování státního rozpočtu.
Úvodem bych chtěl říci, že řada argumentů, které tady z úst předkladatele, pana poslance Kocourka, zazněly, je velmi silných a jsou i mnou a členy našeho poslaneckého klubu sdíleny. Nesporně platí, že soukromý sektor využívá prostředky lépe než přerozdělování státními úředníky. Jistě platí, že je určitým rizikem přesunování dluhů do budoucna, jistě platí, že v politice a v politickém rozhodování, které ovlivňuje rozhodování o státním rozpočtu, velmi často převažuje krátkodobý pohled nad dlouhodobým.
Stejně tak je nutné ocenit, že i ten výstup nebo ten návrh byl doprovázen něčím, co tady nebývá obvyklé, to znamená i jistým teoretickým zdůvodněním takovéhoto návrhu zákona.
Přesto je třeba říci, že takováto myšlenka má velkou řadu nedostatků a problémů, a i když na některé z nich sám předkladatel tady upozornil a snažil se odpovědět, domnívám se, že přesto - alespoň z mého pohledu - se mu nepodařilo rozptýlit pocit, že tento zákon je ve standardně fungujících mechanismech demokracie zbytečný a deklarativní a že nemá žádný faktický vliv na to, jakým způsobem se bude rozpočtové hospodaření vyvíjet.
Vezměme už samé teoretické návěští, kterého pan poslanec Kocourek použil. I on jistě ví, že samo rozpočtového hospodaření probíhá nebo je vázáno také určitými cykly ekonomickými a že i velká řada teoretických prací týkajících se veřejných rozpočtů a hospodaření bere v úvahu to, jaká je ekonomická souvislost s tím ekonomickým cyklem, a rozděluje právě deficity na strukturální a cyklické a staví se poněkud jinak ke každému z nich. Samozřejmě nečiní to každá teorie, on se může odvolávat na ty, které tyto rozdíly neberou v úvahu.
Přesto však, abychom nezabíhali do diskusí teoretických, vezměme v úvahu také určité historické zkušenosti. Tady bylo řečeno, že podobný zákon dnes prakticky na světě neexistuje. Nechci se mýlit, sám jsem to nezkoumal, jestli je vůbec nějaká země, kde existuje, ale je dobré si také porovnávat země, které s deficitem pracovaly či nepracovaly, v jakých obdobích tomu tak bylo. A tady můžeme vidět třeba na příkladu posledních zhruba 15-20 let v USA, že deficitní hospodaření může být spojeno s velmi úspěšnou vládou. Hluboce deficitní státní rozpočet byl v době části vlády prezidenta Reagana, byť bylo jedním z jeho cílů, aby byl odstraněn, naopak prezident Clinton a jeho z našich kritérií spíše levicová vláda je v současné době po řadě let první, které se daří přesunout hospodaření amerického rozpočtu do přebytku.
Ten problém totiž spočívá v něčem jiném. A tahle okolnost je tady zásadně pominuta.
My tady můžeme mít vyrovnaný rozpočet, který je dán tím, že bude velmi vysoké zdanění podniků i obyvatel, ale na druhé straně tady můžeme mít rozpočet, který je třeba krátkodobě deficitní, ale jeho deficitnost je dána snížením, výrazným snížením daní, které v nějakém střednědobém až dlouhodobém horizontu mohou nárůst ekonomiky pozitivně ovlivnit.
Jinými slovy - jakkoli sdílím to, co tady říkal pan poslanec Kocourek o tom, že je dobré, maximálně žádoucí usilovat o vyrovnaný rozpočet, já osobně bych hlasoval pro rozpočet, který je deficitní například z toho důvodu, že se velmi výrazně na nějakou dobu sníží daně. Velice by mě mrzelo, kdyby prošel tento zákon a takovéto hlasování, takovouto strategii, takovéto rozhodnutí znemožnil.
Další věcí, která je slabinou tohoto zákona a kterou tady zmiňoval už pan poslanec Václavek, je fakt, že z hlediska toho, zda jsou vytěsňovány prostředky ze soukromé sféry, jakým způsobem dochází k přerozdělování, je ovlivněno nejen státním rozpočtem samotným, ale celou soustavou veřejných rozpočtů. A v našich podmínkách také určitými specializovanými institucemi, které by za to měly být také do soustavy veřejných rozpočtů zahrnovány. To totiž umožňuje i vládě, aby i kdyby měla takto zúžený prostor, určité hry, které ji sice dostanou do vyrovnaného státního rozpočtu, ale přitom de facto budou znamenat třeba výraznější zvýšení zadlužení jiné části veřejných rozpočtů, anebo přesun na některé specializované instituce. Vezměme konkrétní příklad nyní.
Vláda už teď nepočítá s vyrovnaným rozpočtem. Ale představme si, že by počítala, a přesto bude chtít sanovat nějakým způsobem Českou spořitelnu. Má přece v podstatě dvě nejjednodušší možnosti. Dát jí nějaké prostředky ze státního rozpočtu nebo z nějaké jiné části veřejných rozpočtů jako přímou pomoc, anebo udělat to, co také udělala - převést část jejího portfolia do specializované konsolidační banky, kde se to formou ztráty a dopadu na státní rozpočet objeví až s určitým časovým odstupem a možná to dopadne na některý ze státních rozpočtů příštích let. Respektive dopadne to určitě, ale je otázkou, na který rok konkrétně.
Další možnou hrou soustavy veřejných rozpočtů je například fakt, že část veřejných rozpočtů nebo i část výdajů státního rozpočtu směřuje jako přerozdělovaná dotace obcím - ať už jako dotace účelové, nebo jako složky nárokové, jako je zhruba těch 1100 korun, které dnes stát věnuje na školy, na každého žáka, který chodí do základní školy. Takže představme si vládu, která je vázána zákonem o státním rozpočtu, který přikazuje, aby byl vyrovnaný, a jí chybí x miliard k vyrovnanosti. Těch 1100 korun není dáno žádným zákonem, ty jsou určeny státním rozpočtem. Tedy tato vláda, bude-li mít v parlamentě dostatečnou většinu, prostě sníží dotaci na žáka ve školách na 200 korun na jednoho, vyškrtá prakticky všechny účelové dotace obcí, velmi sníží tu část, která se zakotvuje už v prvním čtení státního rozpočtu, a její státní rozpočet bude díky tomuto manévru vyrovnaný. Ale protože obce budou muset uhradit tyto své potřeby, bude to znamenat, že ony samy půjdou do vyššího deficitu a celková soustava veřejných rozpočtů v důsledku toho dopadne úplně stejně, tedy deficitem.
***