Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji paní poslankyni Rujbrové. Nyní povedeme rozpravu k oběma návrhům, tzn. ke sněmovnímu tisku 24 i ke sněmovnímu tisku 53. Otevírám tedy v tuto chvíli obecnou rozpravu, do které mám přihlášené tyto poslankyně a poslance: kolegyně Fischerová, kolega Maštálka, kolegyně Jirousová a kolegyně Emmerová. Požádal bych nyní paní poslankyni Fischerovou, která se jako první přihlásila písemně, aby přistoupila k řečnickému pultu a ujala se slova. Paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Eva Fischerová: Vážený pane předsedající, vážení předkladatelé, vážené kolegyně poslankyně, kolegové poslanci, Poslanecké sněmovně Parlamentu byly předloženy dva návrhy změny trestního zákona. Tyto návrhy jsou zaměřeny na trestní postih v oblasti nedovolených odběrů a nedovoleného nakládání s lidskou krví, tkáněmi i orgány. Oba návrhy reagují na rostoucí společenský problém neoprávněných odběrů a nakládání s krví, tkáněmi a orgány, a to zvláště v souvislosti s rozvojem volného pohybu a volného obchodu.
V České republice chybí nejen odpovídající právní úprava transplantací a dalších zásahů do integrity, a to především mrtvého lidského těla, ale dále pak definice trestního postihu při případném zneužití. Současné právo na ochranu osoby a jejího soukromí v České republice vychází z čl. 7 Listiny základních práv a svobod. Právo na ochranu osobnosti je dále součástí občanského zákoníku v § 11 až 16. O ochraně práv osobnosti člověka v průběhu života nikdo z nás snad pochybovat nebude.
Poněkud složitější situace ochrany práv nastává po smrti. Značné právní vakuum v oblasti odběru tkání, orgánů a krve, neexistence odpovídající právní úpravy pro transplantace, to vše je velkým dluhem tvůrců zdravotní politiky z minulých let. Navíc je třeba podotknout, že poslední pokus o právní úpravu v této oblasti byl právě na půdě Poslanecké sněmovny Parlamentu při projednávání návrhu zákona o zdravotní péči podroben v únoru t.r. značné kritice pro snahu předkladatele vytvořit si v tak závažné věci volný rozhodovací prostor odkazem na vyhlášku, přičemž právní úprava transplantací byla řešena pouhými dvěma paragrafy v návrhu zákona o zdravotní péči. Řada jiných států řeší tuto právní úpravu formou samostatného a poměrně podrobného zákona, který bývá předmětem dlouhého projednávání a velkých sporů především v rovině etické.
Státy se dělí na dvě skupiny z hlediska přístupu k řešení problému o právu, jak bude rozhodováno v případě tělesné integrity člověka po smrti. Jedna skupina států vyžaduje souhlas nejbližších příbuzných, druhá skupina států vychází z principu předpokládaného souhlasu a v takovém případě, pokud není vyjádřen nesouhlas za života, není již v případě smrti požadován souhlas nejbližších příbuzných. Současná praxe v České republice, pokud jde o odběry tkání, orgánů a krve po smrti, je založena na principu předpokládaného souhlasu a jedinou konkrétní, avšak nedostačující právní úpravou jsou za prvé směrnice Ministerstva zdravotnictví z roku 1984 o mimořádném odnímání tkání a orgánů z těl mrtvých, publikovaná ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví č. 1/84. V této směrnici, i když je to právní norma nižší účinnosti, se naprosto jednoznačně praví - dovolím si citovat: "Odnímání orgánů z těl mrtvých se nesmí provádět u zemřelých, kteří za svého života písemně prohlásili, že s odnětím nesouhlasí." Zákon č. 20 neřeší problém odnímání orgánů u mrtvých. Zabývá se problematikou darování tkání a orgánů u živých jedinců.
Další právní normou nižší účinnosti zabývající se tímto problémem je vyhláška Ministerstva zdravotnictví z roku 1988 o pohřebnictví.
Dámy a pánové, mnozí z nás si asi budou klást možná laicky vypadající otázku o možnostech právního výkladu vztahu mezi výše uvedeným právem na ochranu osobnosti v občanském zákoníku nebo právem na ochranu osoby v Listině základních práv a svobod. Asi dojdeme k názoru, že ochrana práv osobnosti není v občanském zákoníku dostatečně zpracována do té míry, že by mohla být v dnešních podmínkách významným opěrným bodem pro ochranu práv osoby právě v oblasti nedořešených problémů stávajícího zdravotnického práva.
Návrh poslance Janečka, parlamentní tisk 24, byl pouze s výjimkou trestní sazby převzat z vládního návrhu zákona o zdravotní péči projednávaného v této sněmovně ve formě parlamentního tisku 333/97 a reaguje na dvě odlišné situace: za prvé neoprávněné nakládání s lidskými tkáněmi a orgány, za druhé nedovolený odběr lidských tkání a orgánů.
Tím, že návrh je vytržen z vazby na neexistující zákon o zdravotní péči, z něhož vlastně vychází a čerpá, je zde postižen i odběr tkání a orgánů od dárců živých. Tento problém je však řešen na jiném místě v trestním zákoně a také v zákoně č. 20/66 Sb. Potud k problematice odnímání orgánů a tkání z těl živých.
Nicméně nepatrnou úpravou je možné ve druhém čtení… (Hluk v sále.)
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Paní kolegyně, požádám vás o chvilku strpení. Kolegyně a kolegové, požádal bych vás o to, aby v jednací síni byl důstojný stav k tomu, abychom mohli projednávat tento návrh zákona. Kdo z vás si potřebujete něco vyřídit, čiňte tak mimo prostory tohoto sálu. Paní kolegyně, pokračujte.
Poslankyně Eva Fischerová: Budu tedy pokračovat. Poslanecký návrh, parlamentní tisk 24, je velmi snadno možné ve druhém čtení upravit a tuto duplicitu, která koliduje s trestním zákonem v problematice odnímání z těl živých, je velmi snadno možné odstranit. Vládní návrh, parlamentní tisk 53, předložený téměř současně, formuluje obecně postihovanou činnost jako nedovolené nakládání s lidskou krví, tkáněmi a orgány a při konkrétním vymezení se zaměřuje na problematiku odběru tkáně nebo orgánů z mrtvého těla. Vládní návrh stejně jako návrh poslanecký odkazuje na zvláštní předpis. Za sporný bod parlamentního tisku č. 53 považuji čl. II, tj. novelu zákona 20 z roku 1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Novela ve skutečnosti zužuje skutkovou podstatu trestného činu řešenou bodem 5 čl. I. Toto nedopatření lze rovněž velmi snadno napravit ve druhém čtení.
O detailech přístupu obou návrhů lze nepochybně velmi dlouho diskutovat. Avšak podstatným momentem je záměr řešit existující mezeru v trestním zákoně, která v současné době nabývá na aktuálnosti. Schválení obou návrhů v prvním čtení a otevření cesty k jejich projednání ve druhém čtení s možností jejich případných úprav je podle mého názoru jednoznačným společenským přínosem.
Navrhuji proto postoupit oba parlamentní tisky č. 24 i 53 do druhého čtení a v případě přijetí návrhu projednat také ve výboru pro sociální politiku a zdravotnictví. Děkuji vám za pozornost.
***