(pokračuje Jičínský)
V této souvislosti vůbec nemluvím o Švýcarsku, protože Švýcarsko není zemí Evropské unie a jeho systém referend je zcela unikátní a neopakovatelný.
Zároveň bych chtěl připomenout, a kolegové, kteří se účastnili práce Parlamentního shromáždění Rady Evropy vědí, že v minulém období se Parlamentní shromáždění Rady Evropy velmi vážně zabývalo problémem, jak zvýšit občanskou participaci občanů na fungování státu a státních institucí, a přijalo k tomu v roce 1997 velmi zajímavou rezoluci č. 1129 o nástrojích občanské participace v zastupitelské demokracii, která se podrobně zabývá problematikou referenda. Při zvážení všech jeho kladů i záporů doporučuje, aby se v uvážené míře referendum používalo, protože to je moment občanské participace, je to něco, co zvyšuje občanské sebevědomí, co upevňuje vztahy občanů ke státu, a aby se stanovila pravidla pro jeho používání, která by vyloučila možnost jeho populistického zneužívání.
Myslím si, že tato rezoluce, jakkoliv není právně závazná - je to rezoluce, která má doporučující charakter - by nás přesto měla inspirovat v přístupu k jednání o této věci.
V minulém volebním období, a je tu nemalá část kolegů, kteří si možná tuto diskusi připomenou, diskuse proběhla v značně ideologické poloze a konkrétní návrh zákona vlastně nebyl předmětem podrobné analýzy, protože diskuse se spíše týkala toho, zda referendum vůbec ano, anebo vůbec ne. Možná že si někteří kolegové ještě vzpomenou na vystoupení Daniela Kroupy, který varoval před otevíráním dveří vládě lůzy. Nemyslím si, že o něco takového při ústavní úpravě referenda jde.
Vůbec o to samozřejmě nejde v našem návrhu ústavního zákona o referendu, a to proto, že náš návrh - a to je zřejmé jak z jeho vlastního znění, tak i z důvodové zprávy - vychází z toho, že náš ústavněpolitický systém je založen na fungování zastupitelské demokracie a že referendum má být mimořádným doplňujícím prostředkem této zastupitelské demokracie, na které, jak znovu zdůrazňuji, je založen náš ústavněpolitický systém. Čili nějaké obavy z toho, že by náš návrh, kdyby byl přijat, umožňoval nějaké časté uplatňování referenda, jsou liché. Svědčí o tom i okruh navrhovatelů i okruh předmětů referenda.
Pokud jde o předmět referenda, vychází náš návrh z toho, že jeho předmětem by mělo být lidové hlasování o návrhu zákona, o návrhu ústavního zákona, o vstupu České republiky do svazku s jinými zeměmi, s nímž je spojeno omezení státní suverenity, a konečně že tu je možné poradní referendum o důležitých otázkách vnitřní nebo zahraniční politiky.
Zároveň návrh ústavního zákona přesně vymezuje, čeho se referendum týkat nesmí. To je důležité proto, aby bylo právě vyloučeno jakékoliv populistické zneužití referenda. Okruh otázek je podle mého soudu přesně ústavně vymezen a myslím, že není třeba, abych o něm v úvodním slově speciálně hovořil.
Ve svém úvodním slově se chci ještě zabývat tím, kdo má referendum navrhovat. Už jsem řekl, že z důvodů, které jsou dány konkrétní situací v České republice a v jejím parlamentu, že tu není příliš příznivý postoj k referendu, čili proto, aby tento návrh ústavního zákona měl větší šanci na přijetí, nechceme rozšiřovat příliš okruh těch, kdo jej mohou navrhovat. Z tohoto důvodu nezahrnujeme jako navrhovatele nebo jako možný iniciátor referenda lidovou iniciativu. Referendum v tomto kontextu, a hovořil jsem o tom už ve svém diskusním vystoupení k návrhu poslance Filipa, je samozřejmě součástí složitých politických vztahů.
Jestliže by referendum bylo iniciováno, má to nepochybně závažné politické důvody. Proto si myslíme, že referendum by měla navrhovat vláda. Hovořím-li o vládě, mám na mysli vládu jako ústavní orgán, ale tím mám samozřejmě na mysli i poslaneckou reprezentaci, která za vládou stojí, to znamená stranu, která vládu tvoří, anebo vládní koalici, která za vládou stojí. Druhým navrhovatelem by měl být partner nebo antipod vlády, vládní koalice v parlamentní demokracii, tj. parlamentní opozice. Proto tedy navrhujeme, aby druhým navrhovatelem byla skupina poslanců, a to skupina poslanců početně obsáhlá. Dvě pětiny poslanců, 80 poslanců, mohou přijít s návrhem ústavního zákona o referendu.
V této souvislosti se hned chci zmínit o jedné výhradě, která je obsažena k našemu návrhu ve vládním stanovisku, kde se navrhuje, aby iniciátorem mohla být i příslušná skupina senátorů. Tuto věc je třeba posoudit z různých hledisek.
Budeme-li k této věci přistupovat z toho hlediska, kdo má podle naší ústavy zákonodárnou iniciativu, a vzhledem k tomu, že se referendum může týkat zákonodárné iniciativy, potom lze tomuto vládnímu stanovisku přisvědčit, že i skupina senátorů by toto právo měla mít. Navrhovatelé však vycházejí z jiné koncepce. Vycházejí z toho, že vztahy mezi vládou a opozicí se realizují na půdě Poslanecké sněmovny, že Senát ve vztahu k Poslanecké sněmovně má hrát roli brzdy, která brzdí určité iniciativy, které, když se tato věc projednávala, se svého času označovaly jako určité stranické výstřelky Poslanecké sněmovny. Čili Senát v naší ústavní koncepci není vtažen do bezprostřední politické hry, do bezprostředního politického zápasu, který je mezi vládou a opozicí. Myslím si, že není důvodu ani tímto návrhem Senát do tohoto politického zápasu přímo vtahovat.
Jiná otázka je ústavní kontrola návrhu na referendum. Tady opravdu nesouhlasím s tím, co říkal ve svém závěrečném slově kolega Filip. Počítáme v tomto návrhu s tím, že Ústavní soud na návrh skupiny poslanců, vlády, prezidenta by mohl prohlásit, že návrh referenda není v souladu s ústavním pořádkem, a referendum by se potom konat nemohlo. Myslím si, že toto rozšíření nebo chcete-li změna koncepce v této konkrétní věci, pokud jde o postavení Ústavního soudu, je zcela na místě, protože z ústavněpolitického hlediska by skutečně bylo absurdní, aby se konalo referendum, ve kterém se třeba přes 50 % občanů vysloví pro návrh, a potom Ústavní soud prohlásí, že toto referendum je neplatné, protože není po ústavní stránce v pořádku. Tady bych vůbec nedbal na to, že dosavadní konstrukce Ústavního soudu je koncipována jinak.
***