(pokračuje Špidla)
První navrhovaná změna se týká sazby pojistného na důchodové pojištění, které se zvyšuje o 2,4 %. Toto zvýšení se projeví u zaměstnanců a zaměstnavatelů v příslušném poměru, to je u zaměstnavatelů 1,8 % a u zaměstnanců 0,6 %. U ostatních plátců, to je u osob samostatně výdělečně činných a u osob dobrovolně účastných důchodového pojištění, se pak projeví plně.
Účinnost této změny se navrhuje od dubna příštího roku s tím, že u osob samostatně výdělečně činných budou v návaznosti na účinnost předloženého zákona v r. 1999 platit dvě procentní sazby, to je u příjmů odpovídajících prvnímu čtvrtletí bude platit současná sazba, pro příjmy odpovídající zbylé části roku bude platit navrhovaná sazba.
U osob samostatně výdělečně činných se však vyšší sazba projeví až v roce 2000, kdy se platí pojistné za r. 1999, resp. vyúčtovávají se zálohy placené v r. 1999.
Druhá navrhovaná změna se týká vyměřovacího základu u osob samostatně výdělečně činných, kdy se jednak zvyšuje ta část příjmů, z níž se platí pojistné, a to z 35 na 50 %, jednak se zvyšuje minimální vyměřovací základ, a to dvojnásobně. U osob samostatně výdělečně činných se tato změna projeví v r. 2000.
Bezprostředním důvodem pro navrhovaná opatření je deficit důchodového účtu. Tento deficit postupně narůstá od r. 1996, kdy byla neuváženě snížena sazba pojistného na sociální zabezpečení z 27,2 % na 26 % a současně byla zvýšena sazba na politiku zaměstnanosti o 0,7 %. Od tohoto okamžiku se systém dostává do trvalého deficitu, který v letošním roce bude přibližně 12 miliard korun, v příštím roce také přibližně 12 - 13 miliard korun a v následujícím roce 20 miliard korun.
Pokud bychom se pokusili uvnitř důchodového systému vyrovnat tento deficit, znamenalo by to nominální snížení důchodů, a to přibližně o 540 Kč měsíčně. To je něco, co je sociálně naprosto nepřijatelné, a proto je třeba nalézt zdroje pro financování důchodového systému. Kdybychom nezískali tyto zdroje, znamenalo by to mimo jiné, že bychom nemohli zajistit udržení reálné hodnoty důchodů a že důchody by postupně a hluboce klesaly. Porovnáme-li je již s poměrně nízkými důchody z doby komunismu, musíme konstatovat, že se v současné době pohybují na úrovni 84 - 85 % reálné hodnoty těchto již dříve velmi malých důchodů. Nevyrovnání důchodového fondu by znamenalo snížení reálné hodnoty důchodů, a to je něco, co nepovažuji za přijatelné, ale to je pouze část věci, část odůvodnění.
Druhá část odůvodnění je daleko významnější. V České republice se řadu let vede debata o důchodové reformě a o tom, že je třeba systém důchodů oddělit od státního rozpočtu. Tato debata se nezměnila v činy, ačkoli např. Slovenská republika úspěšně podobnou reformu provedla, a jsou případy i dalších zemí, které k tomuto kroku přikročily se značným úspěchem.
Máme-li přikročit k oddělení důchodového systému od státního rozpočtu, a to je v programu prakticky všech politických stran, znamená to, že musíme zajistit rovnováhu příjmů tohoto systému. Tato rovnováha příjmů je možná pouze při zvýšení sociálního pojistného.
Máme-li přejít k tomuto oddělení důchodového systému, které je prvním krokem důchodové reformy - samozřejmě pouze prvním krokem, musíme v r. 2001, resp. na začátku roku 2002 vynaložit přibližně 32 miliard jednorázově, abychom oddělený systém nasytili příslušnými zdroji. Znamená to, že sazba důchodového pojištění předpokládá i to, že malým dílem přispěje k těmto 35 miliardám.
Pokud jde o další část, kterou je zvýšení odvodů, které odvádějí osoby samostatně výdělečně činné, je nutné si uvědomit, že v současné době sociální systém dotuje důchodový systém osob samostatně výdělečně činných. Dotují jej především zaměstnavatelé. Průměrný odvod osoby samostatně výdělečně činné odpovídá přibližně mzdě v hodnotě přibližně 4 tis. Kč a je schopen krýt 60 % základní výměry důchodů. Znamená to, že sociálním systémem, ač mu to zcela nepřísluší, jsou dotovány osoby samostatně výdělečně činné, a to způsobem, který systém velmi zatěžuje.
Změna, kterou navrhuje Ministerstvo práce a sociálních věcí, neodstraní zcela tuto diskrepanci, ale přispěje k jejímu mírnému snížení.
Pokud jde o informace, které by ještě mohly být zajímavé z hlediska zatížení jednotlivých osob a jednotlivých domácností, dovolte, abych konstatoval, že zaměstnanec s čistým příjmem 50 tisíc Kč, bezdětný, se zaměstnanou manželkou, bude zatížen dodatečně 204 Kč. Zaměstnanec, jehož hrubý měsíční příjem je 12 tisíc Kč, za stejných podmínek bude dodatečně zatížen 52 Kč. Jsou to hodnoty, které jsou nepochybně nepříliš vysoké.
Je nutné si uvědomit, že žádné takovéto rozhodnutí není rozhodnutí, které by kterákoli vláda dělala ráda a dělala ho s chutí. Je to pouze rozhodnutí, které odpovídá na reálnou situaci. Tato reálná situace je taková, jak jsem ji popsal, to znamená trvalý deficit důchodového účtu a strategická nutnost důchodové reformy. Ačkoli je to paradoxní, zvýšení sazby pojistného o 2,4 %, které mimochodem bylo projednáno - byť informativně - se Svazem průmyslu, který nevznesl žádné zásadní připomínky, i když konstatoval, že je to zatížení celkových mzdových nákladů, které v České republice představují zhruba 10 % celkových nákladů výroby. Jedná se o 0,2% zvýšení nákladů výroby. To je něco, co není schopno zásadně ovlivnit konkurenceschopnost. To byl i názor Svazu průmyslu.
Je paradoxní, že při debatě s některými ekonomicky uznávanými osobnostmi, jako je např. prof. Švejnar, jsem se setkal s názorem, že toto zvýšení pojistného je reálné a odpovídá reálné situaci našeho sociálního systému, ve kterém se republika právě nachází.
Dovolte, abych se vrátil k základní myšlence. Toto je vynucené rozhodnutí, není to rozhodnutí, které by představovalo základ koncepce. Je to rozhodnutí, které reaguje na velmi vážnou situaci, která se dotýká prakticky všech občanů České republiky.
Myslím, že základem jakékoli stability, jakéhokoli sociálního systému, je jistota, že v okamžiku ukončení pracovní aktivity bude poskytnut důchod, který není chudinskou dávkou a odpovídá důstojnému způsobu života.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu místopředsedovi Špidlovi.
Zpravodajem pro první čtení sněmovního tisku 37 byl určen poslanec Josef Janeček, kterému udílím slovo.
***