Poslanec Jiří Šoler: Vážený
pane předsedající, vážení
páni ministři, vážené kolegyně,
vážení kolegové, bohužel se obávám,
že moje hlasivky nejsou tak kvalitní, aby mě
pan premiér slyšel až ve východních
Čechách, proto se pokusím oslovit aspoň
vás.
Není to poprvé, kdy jsem se na pana premiéra
obrátil v souvislosti s problematikou lidských práv.
Často mě překvapilo, jak malé porozumění
jsem u vás, pane premiére, v tomto směru
našel. Proto vám děkuji za vaši slušnou
odpověď na poslední interpelaci: "Vzhledem
k tomu, že vaše otázky směřují
naprosto mimo mé chápání, nejsem schopen
ani odpovědět." Objasnila mi mnohé.
Komu totiž, jak říká lidová moudrost,
není shůry dáno, v apatyce nekoupí.
Ani nezbytný cit pro politickou etiku, morálku a
kulturu.
Případ, kterého se týkala moje interpelace
a moje osobní zkušenosti z minulosti jasně
ukazují, že se v této společnosti kromě
výměny vládních garnitur mnoho nezměnilo.
Konečně budu citovat z připravovaného
článku postiženého docenta Jiřího
Pancíře: Na Policii ČR mě udal tehdejší
ředitel Ústavu fyzikální chemie a
elektrochemie Rudolf Zahradník, který v současné
době je předsedou Akademie věd České
republiky.
Po 26 letech vědecké práce jsem byl samozřejmě
okamžitě vyhozen z práce na základě
"oboustranné dohody". Ona vládnoucí
garnitura se od bolševika mnoho přiučila.
Já bych možná udal někoho, kdo se v
noci vloupává do sousední chalupy, ale politické
udavače pokládám za odpad lidské společnosti.
Bez ohledu na to, zda udávali za Říše
římské, za Rakouska-Uherska, První
republiky, nacismu, komunismu nebo nyní.
A řekl bych, že právě nynější
političtí udavači, kteří udávají
zejména na § 103, jsou ti nejodpornější.
Prostě proto, že lidem žádné sankce
za neudávání dnes nehrozí.
Co jsem provedl? Za vlády pana Kantůrka v naší,
tedy České televizi, jak říká
s oblibou její moderátor pan Černý,
jsme se s mou spolupracovnicí v ústavu účastnili
protestní akce proti nepřipuštění
dr. Sládka do vysílání.
Názory na to mohou být jakékoliv. Mohu zodpovědně
prohlásit, že během této manifestace
se absolutně nic špatného nestalo, bohužel
má spolupracovnice byla vyšetřována
na tehdy nové policii v Kongresové ulici. A já
jsem si dovolil napsat do knihy docházky jako důvod
nepřítomnosti "Havlovo gestapo". Nebylo
to určitě vhodné, ale...
Zahradník nás osobně udal na policii, kde
jsme byli vyslýcháni kapitánem Plachým.
Tomu se Zahradníkovo udání zřejmě
nelíbilo a řekl, že ani za nejtvrdšího
komunismu neviděl udání od špiček
Akademie věd. A skutečně jsme se styděli,
když jsme slyšeli dotazy na složení oné
Vědecké rady, která politické udání
podporovala.
"A ta Wichterlová, co zvedla ruku pro politické
udavačství, má něco společného
s akademikem Wichterlem?" "Ano, je to jeho snacha."
"A ten Heyrovský, má něco společného
s tím profesorem Heyrovským?" "Ano, je
to jeho syn." A tehdy si jak vyšetřovatel, tak
zapisovatel, ulevili slovem: "Fuj".
Na tom ale nezůstalo. Po tomto udání a vyhození
z práce jsme si my, ryzí vědci, navíc
teoretici, jen těžko hledali místo.
Já jsem poměrně snadno našel místo
na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze,
kde jsem se v roce 1992 habilitoval na docenta.
Ale stačil jediný telefonický rozhovor od
Zahradníka a mé místo bylo ztraceno. Stal
jsem se tehdy registrovaným nezaměstnaným.
Člověk by čekal, že se Zahradník
tohoto uplatnění moci vůdce nové garnitury
vůči bezprávnému, i když vždy
antikomunistickému protějšku konečně
nabaží. Leč, nestalo se tak.
A dovolte mi malou odbočku. Velkou část mého
vědeckého života jsem věnoval topologii,
tedy vědě o tom, že bádání
v podstatě vědeckého problému se často
překvapivě zjednoduší tím, když
se zjistí některé prostorové vztahy.
A opravdu, JUDr. Brož a JUDr. Sokol mají kanceláře
pár metrů od manžela soudkyně Městského
soudu v Praze JUDr. Vostřejšové, která
kladně vyřizuje většinu jejich procesů.
Chápu, toto vysvětlení je velmi laciné.
Jednoho dne vyšel v deníku Špígl článek
o udavačství Zahradníka za komunismu. Pan
Brož mne okamžitě obvinil z autorství,
ačkoliv jsem mu v zákonné době písemně
sdělil, že jsem článek nepsal, a že
to mohu dokázat.
Soudkyní byla, hádejte kdo, paní Vostřejšová.
Ten ošklivý případ samozřejmě
znám. Jde o to, že Zahradník v době
nejtužšího bolševismu udal člověka
ze stejného ústavu za to, že se vyjádřil
velmi hrubým způsobem ke vstupu vojsk Varšavské
smlouvy.
Článek jsem nepsal proto, že všichni ti,
kteří mají veškeré informace
o tomto, podle mého názoru, hanebném činu,
pracují v Akademii věd České republiky
a jsou tudíž podřízenými Zahradníka.
Jeví se mi tedy samozřejmé, že v roli
žalobce vystupoval Brož a v roli samosoudkyně
byla Vostřejšová.
Šéfredaktor a vydavatel Špíglu Ladislav
Froněk místopřísežně prohlásil,
že jsem uvedený článek nepsal. V té
době jsem byl vážně nemocen, ležel
jsem v nemocnici na Bulovce s podezřením na velmi
vážné onemocnění, které
se naštěstí nepotvrdilo. Šéfredaktor
Špíglu také uvedl jméno autora článku
a ten se k autorství přiznal.
Přesto jsem byl paní Vostřejšovou vláčen
před soud tři a půl roku, než se uráčila
říci, že jsem článek nepsal.
Rozsudek ještě není v právní
moci.
Co mi ale připadá z jednání paní
Vostřejšové za naprosto pro soudce nepřípustné,
je její konečné prohlášení;
bohužel cituji volně podle výkladu mého
právníka, já jsem byl toho dne řádně
omluven.
Ona sdělila, "že mne zprošťuje viny,
ale podle jejího názoru jsem ten článek
stejně psal".
Všichni víme, že morálku občanů
můžeme soudit podle jejich soudců. Všude
na světě je zvykem, že soudce vyřkne
"vinen" nebo "nevinen".
Šokuje mě v této souvislosti, že náš
výklad práva dovoluje i třetí cestu.
Potud citace postiženého.
Obávám se, že tyto formulace mohou být
mimo chápání pana premiéra; najdou
snad sluch alespoň v uších mých kolegů.
V každém případě mi pocity dr.
Pancíře silně připomínají
moje vlastní pocity z doby před více než
20 lety, kdy jsem prodělal podobné trauma.
Připomínají mi také skutečnost,
že od té doby nastaly v naší společnosti,
kromě výměny vládních garnitur,
změny spíše kosmetické než podstatné.
Morálka, etika a lidská práva stále
nejsou ceněna tak, jak by si zasloužila. Myslím
samozřejmě morálku, etiku a lidská
práva ve smyslu obecně přijatých hodnot,
vyjádřených např. v mezinárodně
přijatých dokumentech, ne jejich účelovou
interpretaci politickými gangstery a samozvanými
humanisty, kteří je neváhají porušit,
kdykoliv se jim to hodí.
Hlavním důvodem je fakt, že na rozdíl
od vládnoucích kryptokomunistů uznávám
morálku a ne heslo "účel světí
prostředky".
V souvislosti s citovaným soudním výrokem,
jehož závěru jsem byl svědkem, si nemohu
nevzpomenout na exemplární příklad
nezodpovědnosti soudu v případě Pavla
Wonky a jeho bratra Jiřího. Ten první doplatil
na snahu kandidovat za komunistického režimu do parlamentu,
nakonec byl ubit v cele. Jeho bratr se nedokázal smířit
s tím, že v Trutnově dál soudí
ti, kteří poslali jeho bratra na smrt.
Jeho snaha pohnat jeho soudce a katany k zodpovědnosti
skončila i jeho odvlečením do cely, samozřejmě
za tohoto režimu.
Zato paní soudkyně Horváthová, před
kterou byl Pavel Wonka přivezen v kolečkovém
křesle se zápalem plic a rozvráceným
metabolismem, soudí dál. Zamítla tenkrát
jeho žádost o propuštění z vazby
ze zdravotních důvodů, nepovolila nezávislé
lékařské vyšetření. Za
šest dní poté Pavel zemřel.
Paní soudkyně soudí dál, jediným
stíhaným v souvislosti s Pavlovou smrtí byl
jeho bratr Jiří.
"Co bych přijal jako přiměřenou
satisfakci?" ptá se sám pro sebe Jiří
Wonka v jednom článku v Reflexu, a hned si odpovídá:
"Aby tito lidé nedělali dál v justici
a aby byli postaveni před soud. Někdo za to přece
musí nést zodpovědnost, vždyť jsou
to desítky rehabilitací, desítky zrušených
nespravedlivých rozsudků, a přitom vlastně
nikdo za nic nemůže!"
A totéž se musí týkat nejen JUDr. Horváthové,
ale všech soudců, i těch, kteří
se podílejí na současných politických
procesech, ať je to JUDr. Vostřejšová,
ať jsou to kauzy Matoušek, Spálovský,
Kahánek či Tomáš. Musí se to
týkat i pachatelů tak hrůzných činů,
jakým byl případ Bartončík,
též spojený s jeho účastí
ve volbách, tentokrát po listopadovém převratu.
Nejlépe to před lety napsal sám Pavel Wonka:
Jednou z možností, jak zbavit pachatele pocitu beztrestnosti
za situace, kdy se nemusí postihu obávat, je přesvědčit
jej, že ruka zákona bude v budoucnosti dost dlouhá,
aby jej za jeho dnešní skutky dovedla potrestat.
Alespoň toto je jedním z cílů mého
dnešního vystoupení.
Pokud se chceme zbavit politických udavačů,
stačí mnohem méně. Stačí,
aby věděli, že za své přisluhování
se nedočkají jidášského groše
či nezaslouženého postupu, ale hlubokého
opovržení. Potom jejich společenská
role skončí sama.
Bohužel, odpověď pana premiéra mi v tomto
směru nedává žádné záruky,
proto s ním nemohu souhlasit. Děkuji vám
za pozornost.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Otevírám
rozpravu. Nikdo se do ní nehlásí. Budeme
hlasovat o návrhu usnesení, který předložil
pan kolega Šoler.
Předtím vás odhlásím. Prosím,
abyste se znovu zaregistrovali.
Zahájil jsem 37. hlasování.
Kdo návrh podporuje? Kdo je proti?
Návrh nebyl přijat. Pro hlasovalo 13, proti 35 poslanců.
Přistoupíme k další odpovědi.
Ministr hospodářství Karel Dyba odpověděl
na interpelaci poslance Jiřího Drápely ve
věci rušení útvaru profesní přípravy
učňů - pracoviště Správy
přípravy učňů v Brně,
Kounicova 67a). Interpelace se spolu s odpovědí
předkládá jako tisk 2123. Žádám
pana kolegu Drápelu, aby se ujal slova.
Poslanec Jiří Drápela: Vážený
pane předsedající, vážený
pane ministře, nesouhlasím s Vaší odpovědí
na mou interpelaci ze dne 8. února t. r. v záležitosti
zrušení útvaru profesní přípravy
učňů, pracoviště Správy
přípravy učňů v Brně
na Kounicově ulici č. 67. Z toho důvodu jsem
si Vám dovolil zaslat podrobný rozklad a výhrady
vůči Vaší odpovědi písemně,
a to dne 11. března t. r. a doufám, že od Vás
tentokrát dostanu fundovanou odpověď na mou
interpelaci.
Z výše uvedených důvodů proto
podávám návrh na usnesení, aby Poslanecká
sněmovna s Vaší písemnou odpovědí
vyslovila nesouhlas. Děkuji.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji.
Otevírám rozpravu. Do rozpravy se nikdo nehlásí.
Rozpravu končím. Budeme hlasovat o návrhu
usnesení tak, jak jej přednesl pan kolega Drápela.
Jedná se o 38. hlasování.
Kdo návrh podporuje? Kdo je proti?
Návrh usnesení nebyl přijat. Pro hlasovalo
22 poslanců, proti 36 poslanců.
Ministr zdravotnictví Jan Stráský odpověděl
na interpelaci poslankyně Anny Váchalové
ve věci pomoci v řešení vztahu mezi
Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České
republiky a nestátním zařízením
Dia centrum Mělník. Interpelace se spolu s odpovědí
předkládá jako tisk 2120. Žádám
paní kolegyni Váchalovou, aby se ujala slova.
Poslankyně Anna Váchalová: Vážený
pane předsedající, vážený
pane ministře, vážená sněmovno,
dovolte mi reagovat na Vaši odpověď k mé
interpelaci týkající se postupu Všeobecné
zdravotní pojišťovny vůči Dia centru
Mělník.
Ve své odpovědi uvádíte, že VZP
ve snaze vyjít vstříc nově vznikajícímu
Dia centru mu nabídla účtování
prostřednictvím objednavatele. Zamysleme se ale
nad ohromným nárůstem administrativy, kdy
by Dia centrum muselo evidovat a aktualizovat stovky smluvních
vztahů, vystavovat stovky faktur a sledovat platby. Podobný
nárůst administrativy zaznamená ošetřující
lékař, kdy bude hlídat a vykazovat desítky
kódů laboratorních vyšetření.
Bude ochoten za těchto podmínek využívat
služby privátního zařízení?
Bohužel si myslím, že VZP v tomto případě
postupovala zcela cíleně. Dia centrum má,
jak jsem se již zmínila, plnou podporu města,
Svazu diabetiků atd. A tak ze strany Všeobecné
zdravotní pojišťovny dost dobře nejde
vznik takového zařízení zakázat.
Proto "navrhla" takové vstřícné
podmínky. Výsledek je zřejmý.
Nejvíce mne, pane ministře, překvapilo ve
Vaší odpovědi tvrzení o nesrovnalosti
při účtování laboratorních
vyšetření. Konstatování z úst
ministra, že si je vědom podvodů, je zvlášť
zarážející. Jedním z úkolů
Všeobecné zdravotní pojišťovny je
přece revizní činnost. Z toho důvodu
je ze zdravotního pojištění placena
celá řada revizních lékařů.
Co je důvodem, že sám přiznáváte,
že Všeobecná zdravotní pojišťovna
tuto činnost neplní nebo plnit nemůže.
Svou roli zde snad hraje otázka, zda jsou správně
navrženy mechanismy, které by nutily VZP provádět
vůbec nějakou revizní činnost?
Nejlépe tuto skutečnost dokumentuje opět
příklad Dia centra. Nejjednodušší
je nenavázat smluvní vztah vůbec. Nechuť
VZP navazovat další smluvní vztahy je obecně
známa. Věcí názoru a podnětem
do diskuse je, pane ministře, Vaše tvrzení,
jak nám Všeobecná zdravotní pojišťovna
správně reguluje optimální dostupnost
zdravotní péče. Dovolte mi jeden příklad
z praxe. Pacient si brzy ráno vystojí hodinové
fronty v laboratoři, po několika dnech, kdy má
k dispozici výsledky testů, si opět počká
v ordinaci lékaře. Čekací doby do
některých odborných ambulancí se počítají
na týdny až měsíce. Nechávám
na úvaze, zda se pro pojištěnce jedná
o optimální či maximální péči.
S tím souvisí i Vaše tvrzení, že
síť existujících laboratoří
je dostatečná až nadměrná. V
okresním městě Mělník pracuje
jediná biochemická laboratoř se spádovou
oblastí cca 100.000 tisíc obyvatel.
Vážený pane ministře, jsem přesvědčena,
že mně stěžovatelem byly poskytnuty všechny
relevantní informace. Naopak se Vás táži,
z kterého zdroje jste čerpal informace typu - stávající
vedoucí laboratoře má v úmyslu s veškerým
personálem přejít do Dia centra, které
naprosto neodpovídají pravdě. Domnívám
se, že o kvalitě a dostupnosti péče
by měl rozhodovat pacient a ne úředník
zdravotní pojišťovny. Jsem překvapena,
že v začlenění biochemické laboratoře
do nově vznikajícího zdravotnického
zařízení na prvním místě
nevidíte kvalitní služby pro pacienta, ale
pouze nepříliš čistou snahu o vyřešení
ekonomických problémů zařízení.
Chyba rozhodně není v lékařích,
kteří chtějí vybudovat nové,
konkurenceschopné Dia centrum. Hledejme ji někde
jinde.
S odpovědí proto nemohu souhlasit. Navrhuji usnesení,
aby sněmovna s touto odpovědí nesouhlasila.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji.
Otevírám rozpravu. Pan kolega Jaroš se do ní
hlásí jako první.
Poslanec Emil Jaroš: Vážený pane
předsedající, vážený pane
ministře, vážené kolegyně, vážení
kolegové, chci se sám obrátit na paní
poslankyni, která podává tuto interpelaci
a jako poslankyně Poslanecké sněmovny jistě
měla možnost svým způsobem aktivně
zasáhnout do tehdy připravovaných zákonů
a schválených zákonů o všeobecném
zdravotním pojištění a o Všeobecné
zdravotní pojišťovně, kdy jsme mluvili
o tom, zdali má mít VZP povinnost navázat
smluvní vztah s každým zdravotnickým
zařízením, které o to požádá.
Všem nám bylo tehdy jasné, že toto je
de facto cesta, která by asi vedla k další
eskalaci výdajů na zdravotní pojištění.
Tehdy nám bylo při diskusi jasné - tuto diskusi
jsme vedli na půdě našeho parlamentního
výboru - že obrovský nárůst zdravotnických
zařízení, který nastal v posledních
dvou, třech letech, který vede k významnému
čerpání těchto finančních
prostředků, které jak víme, jsou hraniční
a téměř se jich nedostává,
že tato cesta nikam nevede. Proto jsme přijali to,
že je tam jakási smluvní volnost, tzn. že
zdravotní pojišťovny uváží,
s kým navázat smluvní vztah a s kým
ne. Pochopitelně, že nejlépe i po určité
poradě, jak se to v současné době
děje se zdravotním radou daného regionu,
případně i s lékařskou komorou.
Tzn., aby opravdu v daném regionu byla zajištěna
veškerá péče pro naše občany,
a to jak na úrovni léčebně preventivní
péče, tak pochopitelně i komplementární
péče jako jsou laboratoře a pomocné
vyšetřovací metody.
Domnívám se, že to je opravdu věcí
regionální a že na Mělnicku, odkud tento
problém je, by měla aktivně zasáhnout
jak lékařská komora, tak zdravotní
rada a zhodnotit danou situaci a potom se domluvit, jestli je
tam opravdu toto zařízení nutné, zdali
pacienti a veřejnost čekají řadu týdnů,
jak je tady předneseno. Moje osobní zkušenost
taková není. Měl jsem možnost navštívit
též řadu regionů a musím říci,
že čekací doby jsou minimální
a že hlavní starost zdravotnických zařízení,
hlavně privátních zdravotnických zařízení,
je starost o dostatečný počet klientely.
Znamená to, že mají snahu si klientelu udržet,
získávat ji a čekací doby snížit
na minimální dobu.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Do rozpravy
se nikdo nehlásí, rozpravu končím.
Budeme hlasovat o návrhu usnesení tak, jak jej předložila
paní kolegyně Váchalová.
Zahájil jsem 39. hlasování. Kdo návrh
podporuje? Kdo je proti? Návrh nebyl přijat.
Pro hlasovalo 26, proti 27 poslanců.
Další odpověď pana ministra zdravotnictví
Jana Stráského je na interpelaci Zdeňka Trojana,
který je nepřítomen, nemůžeme
tedy uvedenou odpověď projednávat. Ministr
zdravotnictví Jan Stráský odpověděl
na interpelaci poslance Václava Exnera ve věci naplňování
zásady bezplatné zdravotní péče
poskytované na základě veřejného
pojištění. Interpelace se spolu s odpovědí
předkládá jako tisk 2128 a já žádám
pana kolegu Exnera, aby se ujal slova.
Poslanec Václav Exner: Pane ministře, nejdříve
pro pořádek konstatuji, že ani vaše odpověď
nebyla zpracována v zákonném termínu
30 dnů.
Dále si dovolím navrhnout Poslanecké sněmovně
nesouhlasné usnesení s odpovědí, a
to z celé řady důvodů.
Za prvé ve své odpovědi relativizujete i
takový případ, kdy v naléhavých
případech, přes neexistenci smlouvy, musí
být péče poskytnutá zdravotnickým
zařízením pro pacienta bezplatná s
následnou povinností zdravotní pojišťovny
ji uhradit. Ve své odpovědi uvádíte,
že by jenom měla být bezplatná. Takováto
relativizace je zdrojem celé řady dalších
pochybností a měla by být uvedena do pořádku.
Dále ve své odpovědi konstatujete problém,
který spočívá v tom, že lékárna,
která je zdravotnickým zařízením,
nemá možnost, resp. nepřísluší
jí možnost posuzovat naléhavost případů.
Tento problém, který si uvědomujete, žádným
způsobem neřešíte, ani neuvádíte
nějaký postup, kterým by se tento problém
měl vyřešit. Je zřejmé, že
právě tento problém způsobuje nevýhody
na straně pacientů, kdy se jim neumožňuje
žádným způsobem dosáhnout jejich
práva, aby v naléhavých případech
i při nepříslušnosti lékárny
z hlediska příslušné smlouvy s pojišťovnou
jim byla uhrazena zdravotní péče, konkrétně
na základě poskytnutého léku.
Myslím si, že si sám uvědomujete, že
není možné, aby odpovědný státní
činitel konstatoval určitý problém
z jeho resortu, aniž by se zabýval problematikou,
jakým způsobem by se měl problém vyřešit.
Pokud nemají lékárny právo posuzovat
naléhavost případů, a je to tak správné,
je třeba nepochybně zajistit, aby o naléhavosti
případu byly informovány a mohly se podle
toho zařídit, aby nedocházelo k věcem
v neprospěch pacienta.
Dále ve své odpovědi konstatujete, že
v případě, kdy nejde o naléhavou péči,
lze souhlasit s výkladem, že v takovém případě
lze požadovat přímou platbu za léky,
jinak hrazené zdravotním pojištěním
od pacienta, a zároveň konstatujete, že povinnost
refundace nákladů v uvedeném případě
zdravotní pojišťovnou ze zákona nevyplývá,
a zákon ji naopak nedovoluje.
V této souvislosti rovněž nenavrhujete ve své
odpovědi žádné řešení
tohoto problému. Na základě tohoto vašeho
postoje a řízení celého resortu se
tak stát dostává do role podvodníka,
kdy zákonným způsobem rozhodl o povinném
zdravotním pojištění, které platí
každý občan České republiky,
případně je za něj platí stát,
podílí se na něm také zaměstnavatelé,
a stát tady připouští druhou platbu
ve věcech, které ze zákona jsou tímto
pracovním pojištěním pokryty.
Domnívám se, pane ministře, že i zde
byste měl připustit, že je potřeba tento
problém vyřešit a nedávat jen konstatující
odpověď.
Také nesouhlasím s tím, že v údajném,
jak píšete, rozporu mezi ústavní zásadou
bezplatné zdravotní péče poskytované
na základě veřejného pojištění
a skutečnou péčí plně nebo
částečně hrazenou zdravotním
pojištěním, rozhoduje v současné
době Ústavní soud. V konkrétních
případech je nepochybně na místě
neschovávat se za tuto situaci a jednoznačně
vyjádřit určité stanovisko, které
by vycházelo z legislativy, za kterou jako odpovědný
pracovník, resp. představitel vlády, odpovídáte.
Děkuji.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Otevírám
rozpravu, do které se jako první hlásí
pan ministr Stráský.
Ministr zdravotnictví ČR Jan Stráský:
Pane předsedající, vážený
pane poslanče, dámy a pánové, odpověď
skutečně odpovídá danému legislativnímu
stavu. A pokud odpověď na interpelaci a výhrady
k ní jsou výzvou k tomu, že je třeba
usilovat o změnu tohoto legislativního stavu, konstatuji,
že připravujeme a rádi bychom do konce roku
1996 připravili zcela komplexní, nový zákon
o zdravotním pojištění v České
republice, který bude reflektovat tyto problémy,
na které jsem odpověděl, popisem daného
stavu a možnostmi v daném stavu. Děkuji.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Do rozpravy
se dále nikdo nehlásí. Rozpravu končím.
Budeme hlasovat o návrhu usnesení tak, jak jej předložil
pan kolega Exner, a to ve 40. hlasování.
Kdo návrh podporuje? Kdo je proti? Návrh nebyl přijat.
Pro hlasovalo 24, proti 19 poslanců.
Poslanec Václav Exner: (Hovořeno z místa)
Dovolte mi, abych zpochybnil hlasování.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Máte
na to právo. Odhlásil jsem vás. Prosím,
abyste se znovu zaregistrovali a potvrdili oprávněnost
tohoto zpochybnění.
Pan kolega Exner oprávněně požádal
o nové hlasování.
Zahájil jsem 41. hlasování.
Kdo návrh podporuje? Kdo je proti? Návrh nebyl přijat.
Pro hlasovalo 31, proti 32 poslanců.
Ministr zdravotnictví Jan Stráský odpověděl
na interpelaci poslankyně Evy Fischerové ve věci
zdravotně pojistného plánu České
národní zdravotní pojišťovny. Interpelace
se spolu s odpovědí předkládá
jako tisk 2129. Žádám paní kolegyni
Fischerovou, aby se ujala slova.