Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji paní poslankyni Gertě Mazalové. Zvu k řečništi pana poslance Pavla Severu. Paní poslankyně Buzková se přihlásila do obecné rozpravy.

Poslanec Pavel Severa: Dámy a pánové, chtěl bych se zmínit o něčem, co se událo v minulém týdnu.

Je to naše návštěva malé delegace branného a bezpečnostního výboru ve středisku pro drogovou problematiku OSN ve Vídni, kde jsme byli svým způsobem podrobeni dost velké kritice jako zástupci České republiky. Zjednodušeně řečeno, bylo konstatováno, že pro Českou republiku neexistuje omluva ani výmluva v neplnění věcí, které jsme podepsali ve smlouvách, ke kterým jsme přistoupili.

Očekává se od naší republiky, že naopak náš stát bude pomáhat v řešení této problematiky tam, kde na to nemají síly. U nás se to nepředpokládá.

Kritika byla zejména v tom smyslu, že jsme nedokázali za poslední období přijmout žádný zákon co se týká problematiky drog; tato problematika je u nás opomíjena.

Tady zaznělo, že se připravuje návrh na ministerstvu spravedlnosti k předložení. Už jsem konstatoval při projednávání v prvním čtení, že tento návrh neodmítám, každopádně na něm má ministerstvo čas pracovat.

Pokud bude můj návrh přijat, bude to jakýsi tlak na to, aby tato aktivita neustala, neboť už se tak jednou stalo. Jsem ochoten potom v podrobné rozpravě navrhnout třeba i pozdější termín platnosti tohoto zákona, této novely, aby na to byl dostatečný prostor. Nicméně, tímto návrhem se nic nemůže pokazit.

Teď se soustředím na něco, co mě velice potěšilo; že můj názor není osamocen, z právního hlediska je podložen i odborníky, kteří mají na starosti kompatibilitu práva Evropského společenství. Mám na mysli právní rozhledy č. 2 z 15. února 1996, kde vezmu jenom část článku, kterou zveřejnil pan dr. Bohumil Pikna, vedoucí oddělení kompatibility s právem ES, sekce legislativy ministerstva vnitra; je také členem mezirezortní komise pro novelizaci a rekodifikaci trestněprávních předpisů.

Jeho část je nazvána "Konkretizované právní argumenty pro uzákonění obecné trestnosti držení drogy". Považuji tyto argumenty za velice důležité pro dodržování dohod, ke kterým jsme přistoupili.

Dovolím si je tady citovat:

Naše právní úprava dané materie neodpovídá znění čl. 36 odst. 1 Jednotné úmluvy o omamných látkách z roku 1961, podle kterého se smluvní strany zavazují učinit opatření nutná k tomu, aby za trestný čin byla považována rovněž držba drogy, tzn. jakékoliv nelegální držení drogy, bez ohledu na motiv a na to, komu jsou drogy určeny.

Strany se tak zavázaly, že budou stíhat držení drog, jakož i další formy jejich zneužívání.

V souvislosti s postihem se v čl. 38 Jednotné úmluvy z roku 1961 stranám doporučuje, aby věnovaly zvláštní pozornost opatřením, směřujícím k léčení a lékařským ošetřením poživačů drog a zajištění jejich rehabilitace.

Rovněž čl. 14 Protokolu o změnách Jednotné úmluvy o omamných látkách z roku 1961 reaguje na skutečnost, že trestného činu nedovoleného obchodu se mohou dopustit též osoby závislé na omamné látce, a proto se připouští možnost, aby namísto výroku o vině a trestu, případně současně, byly tyto osoby podrobeny léčení, výchově, doléčení, rehabilitaci či resocializaci.

Obdobné ustanovení existuje v čl. 22 odst. 1 Úmluvy o psychotropních látkách z roku 1971 s tím, že podle jejího čl. 23 mohou strany zavést ostřejší nebo přísnější opatření, než stanoví tato Úmluva, jestliže jsou podle jejich názoru žádoucí nebo nutná pro ochranu zdraví a blaha obyvatelstva.

Pokud jde o vlastní užívání či zneužívání drog, vyzývá Úmluva OSN proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami z roku 1988 v čl. 3 odst. 2 účastnické státy, aby s výhradou svých ústavních principů a základních zásad svého právního systému přijaly opatření, jež mohou být potřebná k uznání přechovávání, získávání nebo pěstování jakýchkoliv drog pro osobní spotřebu, za trestné činy, a to podle vlastního právního řádu, pokud jsou vykonávány úmyslně a porušují zmíněné úmluvy.

Za jeden z nejdůležitějších závazků se v této souvislosti považuje čl. 33 Jednotné úmluvy z roku 1961, který zakazuje státům povolit držbu drog jinak, než na základě uděleného práva.

V oficiálních komentářích k této Jednotné úmluvě z roku 1961 a Úmluvě z roku 1971 je upřesněno, že předmětné články těchto úmluv se týkají zejména držení látek drogově závislými osobami, a to i v malých množstvích, neboť tyto látky jim totiž nebyly předepsány lékařem a nebyly vydány k tomu zplnomocněnou osobou.

Z komentáře textu Jednotné úmluvy z roku 1961 lze vyvodit, že signatářské země nejsou striktně vázány stíhat a trestat nezákonné držení drog pouze tehdy, jedná-li se o jejich držení pro osobní spotřebu, neboť tyto případy nejsou považovány za závažný trestný čin.

Článek 33 je však třeba interpretovat v návaznosti na článek 4, písm. c), citované úmluvy, ve kterém se strany zavazují, že přijmou legislativní a správní opatření, mj. k tomu, aby omezily použití a přechovávání omamných látek výlučně pro lékařské a vědecké účely.

Proto, podle zmíněného komentáře, nesmí státy, kromě uvedených dvou výjimek, povolovat přechovávání či držení drog za jiným účelem.

Zmíním se ještě velice krátce o tom, že legislativní řešení otázky držení drog v České republice je předmětem zásadní kritiky na příklad renomovaného experta OSN - UNDCP Bernarda Leroye, což je také uváděno ve zprávě z r. 1993, kdy zde pobývala skupina expertů v říjnu 1993 a kde se píše, že v rozporu s požadavkem mezinárodních úmluv ukládala česká legislativa represivním složkám prokázat, že se jedná při držení drogy o obchod s drogami. Rovněž při zjištění kultur kanabisu musí policie prokázat úmysl použít tyto rostliny pro výrobu drog a prokázat nebezpečnost tohoto jednání. Přitom je ve zprávě zdůrazněno, že takováto opatření, která neodpovídají v žádném případě požadavkům mezinárodního práva, komplikují úspěšnost práce policie - toho jsme svědky, a vycházejí vstříc obchodníkům s drogami, kteří jsou si vědomi výhod, které jim přináší využívání České republiky jako centra evropského obchodu.

Tolik tedy pro názornost část z obsahu zprávy uznávaného experta OSN, který v tomto smyslu informoval ve středisku OSN.

Skončím konstatováním, které budu citovat - není to moje citace - znovu připomínám, že je to citace vedoucího oddělení kompatibility s právem ES dr. Pikny z ministerstva vnitra, který říká, že na principiální otázku, která byla položena na začátku, tj. zda má Česká republika povinnost z hlediska svých mezinárodních závazků uzákonit zásadu trestnosti držení drogy "pro sebe" lze odpovědět jediným způsobem - ano.

Já se domnívám, že pokud my se nepostavíme k tomuto problému tak, že nebudeme mít normu, která bude považovat držení drogy jako trestný čin s tím, že budeme moci posuzovat každý individuální čin podle okolností - neznamená to, že by vždy osoba byla trestána - budeme stát před velice problematickou otázkou, jak vysvětlit v zahraničí, že nejsme schopni dodržovat, jako republika, smlouvy, které jsme podepsali a na které jsme přistoupili. Domnívám se, a říkal jsem to již na začátku, že lze tuto novelu přijmout - byla o ní řeč i při naší návštěvě ve Vídni, kde byla tato citovaná novela zmíněna v přesném znění a nebylo k ní výhrad. Bylo naopak řečeno, že ta volnost by byla zabezpečena zejména při znění bez dodatků, ale je to údajně náš problém, pokud chceme zmírnění a chceme dělat testy narkomanů, ale každopádně byl s ní vysloven souhlas.

Domnívám se, že pokud bude v platnosti novela, kterou navrhuji, a bude např. navrženo její vstoupení v platnost 1. 1. 1997 nebo jsem ochoten se bavit o jiném datu, tak je to tlak na to, aby činnost vlády a ministerstev neustala a aby se tato otázka, která byla 4 roky opomíjena, začala řešit.

Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji panu poslanci Severovi a zvu k řečništi paní poslankyni Petru Buzkovou.

Poslankyně Petra Buzková: Vážený pane předsedo, dámy a pánové. V současné době jsme svědky obrovského nárůstu abúzu drog. Česká republika se postupně stává z tranzitní země zemí cílovou. Vzrůstá počet lidí, kteří znají nealkoholovou drogu z vlastní zkušenosti a narůstá počet závislých.

Tradiční domácí drogy, zejména pervitin, ustupují drogám dováženým ze zahraničí. Nejohroženější skupinou jsou velmi mladí lidé, mladiství a děti. S jistým zjednodušením lze uvést čtyři základní faktory vzniku drogové závislosti.

Jsou jimi samotná droga, osobnost jedince, sociální prostředí a provokující a vyvolávající činitelé, tedy zatěžující situace. Je snad zbytečné zdůrazňovat, jak důležitou roli zde sehrává rodinné zázemí a škola. Nelze opomenout ani skutečnost, že k prvním kontaktům s drogou dochází téměř pravidelně v partě a první dávka či dávky bývají zadarmo.

K prvnímu setkání s drogou dochází v prostředí rockových klubů, koncertů, na večírcích a na diskotékách. Mezi pocity, které bezprostředně předcházejí kontaktům s drogou patří zvědavost, touha po dobrodružství, pocit existencionální úzkosti spojený s útěkem od reality, snaha vyřešit generační problém, nuda.

Dalším motivem je užití drogy jako sociálního protestu, jako prostředku k rozvinutí fantazie a tvořivosti.

Výše načrtnutou situaci bych ráda dokumentovala na následujících číslech. Podle výzkumu IVVM z října 1994 se z mladých lidí mezi 15 - 20 roky s narkomany setkalo 57%, drogy byly nabídnuty 46%, a drogy zkusilo 13%.

Předseda PSP Milan Uhde: Dámy a pánové, čte se zde příspěvek, který mnohé z nás zajímá. Koho nezajímá, samozřejmě můžete opustit sál, ale není dobré, abyste rušili tento projev hlasitým hovorem.

Poslankyně Petra Buzková: Ve vyšších věkových kategoriích klesají všechny údaje. Z epidemiologické studie používání drog mezi středoškoláky v polovině roku 1994 vyplývá: 34,4% středoškoláků má vlastní zkušenost s drogou, 13,4% používá alespoň jednu drogu opakovaně, 45,8% byla nabídnuta marihuana a 20,3% jiná droga.

V Praze jsou údaje o něco vyšší, zkušenost s drogou zde má dokonce 39,4% dotázaných a opakovaně drogu užívá 16%. 51,2% byla nabídnuta marihuana a 26% jiná droga.

Podle soukromých odhadů lékařů zabývajících se touto problematikou, je dnes v České republice minimálně 50 000 závislých. Ve zdravotnických zařízeních bylo v roce 1994 evidováno 5 234 závislých.

Centrální evidence v současné době však, bohužel, neexistuje a evidence jednotlivých pracovišť, od krizových center po lůžková zařízení, se značně překrývá.

Jakých trestných činů se mladiství, závislí na droze - závislostí zde míním i sociální závislost - nejčastěji dopouštějí? Především se jedná o trestné činy podle § 187, 188 a) trestního zákona. Konkrétně pak o přechovávání či opatřování pro jiného omamné či psychotronní látky a dále svádění jiného ke zneužívání jiné návykové látky než alkohol.

K zneužívání totiž dochází nejčastěji v prostředí party, a jen těžko si lze představit, že mladý člověk nenabídne drogu kamarádům, naopak parta plní svou funkci při obstarávání drogy. Pouze u značně pokročilého stupně závislosti se tato funkce party postupně vytrácí, stejně tak jako sama parta.

Svět toxikomana se zužuje na obstarávání si drogy a pokud toxikoman nesežene více, než potřebuje, s nikým se o svou dávku nerozdělí. Tento druh trestné činnosti zůstává zatím spíše mimo zájem orgánů činných v trestním řízení. Navíc by zde bylo na místě citlivě zvažovat společenskou nebezpečnost takového jednání a velmi opatrně volit další postup, eventuálně druh sankce.

Dva základní prostředky řešení celého problému jsou samozřejmě prevence a represe. Prevence drogové kriminality mladistvých bude při svém uskutečňování do značné míry splývat s prevencí drogové závislosti a dále s primární prevencí obecné kriminality prováděné na úrovni rodiny, školy a práce s mládeží v jejím volném čase. S primární prevencí zneužívání drog je třeba začínat již na základních školách. Výzkumy ukazují, že postoje deseti až jedenáctiletých dětí naznačují vysokou míru tolerance k užívání drog a tedy i k rizikovému chování. Proto je třeba primární prevenci směřovat již do této věkové skupiny. Podle francouzských a anglických zkušeností se osvědčuje směřovat primární prevenci již do předškolního věku. Primární prevence musí být dále směřována i do okruhu rodičů a učitelů, resp. pracovníků, kteří s dětmi přicházejí běžně do styku.

Sekundární prevence vzniku drogové závislosti se soustřeďuje na rizikové skupiny, především na potencionální experimentátory a experimentátory s drogou. Velice rizikovou skupinou z tohoto hlediska jsou středoškoláci z velkých měst, to znamená nad 10 tis. obyvatel, především gymnazisté a studenti ekonomických středních škol a průmyslových středních odborných učilišť se vzdělanějšími rodiči.

Rodina typického uživatele drog nebývá funkční. Je neúplná či rodiče jsou plně vytížení a nevěnují dítěti dostatek pozornosti, nebo naopak rodiče dítě natolik zahrnují svou pozorností, že mu neposkytnou prostor pro rozvoj vlastní osobnosti a dítě se snaží unikat.

Předseda PSP Milan Uhde: Okamžik, prosím, dámy a pánové, znovu vás prosím, utište se, překřikujete, přeznívá ten tichý hovor - domněle tichý hovor - hlas paní poslankyně. Není to, prosím vás pěkně, možné. Děkuji vám za pochopení jménem paní poslankyně i jménem svým.

Poslankyně Petra Buzková: Z tohoto hlediska představují nejrizikovější skupinu ti, kteří žijí odděleně od svých rodičů.

Terciární prevence spočívá v zacházení s těmi, kteří návykovou látku zneužívají a u kterých vznikla závislost alespoň na úrovni sociální závislosti, tedy v různých formách léčby. Zde je prostor pro krizová centra, psychologické poradny, ambulantní a ústavní léčbu. Cílem je minimalizovat škodlivé následky vzniklé závislostí. Formy mohou být různé: poskytování právnické, psychologické porady, poskytování základní stravy, eventuální ubytování, poskytování čistých injekčních stříkaček jako prevence přenosných nemocí, v neposlední řadě je snaha vymanit závislého z toxikomanské subkultury, snaha o obnovení vztahů v rodině, poskytování poradenské služby rodičům závislých dětí a snaha přesvědčit závislého o vhodnosti a nutnosti léčby a samozřejmě i samotná terapie.

Předpokladem úspěšnosti léčby je však princip dobrovolnosti, eventuálně u mladistvých a dětí je možno uvažovat o principu tzv. omezené dobrovolnosti. Jedná se o možnost umístit mladistvého narkomana na předem omezenou dobu do speciálního diagnostického ústavu, poskytujícího všechny služby diagnostického a retoxikačního centra bez závazku následně podstoupit léčení. Po uplynutí předem stanovené doby by musela zůstat otevřená i možnost návratu k životnímu stylu toxikomana.

Nejobtížnějším stádiem terciární prevence je především u toxikomanů, kteří se nacházeli pod léčbou v pokročilém stupni závislosti, resocializace vyléčeného toxikomana, snaha pomoci mu znovu se zapojit do normálního života a zamezit jeho návratu do prostředí toxikomanské subkultury.

Jestliže se prevence zaměřuje na snižování poptávky po drogách, represe by měla usilovat především o snižování nabídky. Není snad sporu o tom, že má být zaměřena především na ty, kdo s drogami obchodují. Alespoň u většiny vyspělých evropských států panuje shoda ve věci tvrdého postihu nedovoleného obchodu a výroby omamných psychotronních látek a současného uplatňování zásady raději předcházet a léčit než trestat, tedy důrazu na prevenci ve všech jejích podobách - výchova, terapie, rehabilitace, resocializace.

V souvislosti s tím je samozřejmě nutné podpořit i nějaké legislativní změny v našem trestním právu. Nyní se ale setkáváme s názorem, že účinnou prevencí zneužívání drog by byla kriminalizace užívání drogy, ať už přímo, což by odporovalo zásadě, že sebepoškozování není trestné, nebo nepřímo kriminalizací držení či opatřování drog pro vlastní potřebu. Zde upozorňuji na to, že kriminalita mladistvých by kriminalizací držení nebo opatřování drog pro vlastní potřebu - byť v latentní podobě - velice stoupla.

O neúčinnosti prevence formou kriminalizace uživatelů drog svědčí mj. i následující skutečnosti. Většina mládeže se mylně domnívá, že užívání drog a jejich přechovávání pro vlastní potřebu je trestné, jak vyplývá např. ze sociologického průzkumu prováděného Hygienickou stanicí hl. m. Prahy v minulém roce. Kriminalizováno je obstarávání či přechovávání omamné či psychotronní látky pro jiného, přesto se tohoto jednání většina uživatelů dopouští, neboť k prvnímu kontaktu s drogou dochází nejčastěji v partě. Největší riziko nepřímého postihu konzumace drog prostřednictvím zavedení trestnosti držení či opatřování drogy pro vlastní potřebu spatřuji v tom, že závislí se budou obávat vyhledat jakoukoli odbornou pomoc, či se někomu se svým problémem svěřit. V tom je třeba spatřovat obrovské riziko, neboť se sníží počet klientů krizových center, kde se mj. provádí i prevence infekčních chorob, jako je hepatitida, pohlavní choroby, AIDS, ale především jejich cílem je narkomana postupně převést na režim terapie, rehabilitace a resocializace.

Pan poslanec Severa hovořil o mezinárodních aspektech této záležitosti. Já bych k této záležitosti také chtěla říci několik slov. Myšlenka trestnosti držení drogy bez ohledu na to, komu je určena, je obsažena v mezinárodních smlouvách zaměřených na mezinárodní kontrolu drog. Především se jedná o jednotnou úmluvu o omamných látkách z r. 1961, která u nás vyšla vyhláškou ministerstva zahraničních věcí č. 47 z r. 1965 Sb., pozměněnou protokolem o změnách jednotné úmluvy o omamných látkách, to bylo sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 458 z roku 1991 Sb., o úmluvu OSN proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotronními látkami z r. 1988 a o úmluvu o psychotronních látkách. Podle čl. 36 odst. 1 písm. a) jednotné úmluvy o omamných látkách má být za trestný čin považováno mj. i držení omamné látky bez ohledu na to, komu je určena. Protokol o změnách jednotné úmluvy zdůrazňuje potřebu léčení a rehabilitace závislých osob a toto opatření uvádí jako možnou alternativu trestu. Z komentáře úmluvy lze dovodit, že smluvní strany nejsou zavázány stíhat držení drogy pro vlastní potřebu, neboť se nejedná o závažný trestný čin. V souladu s tímto výkladem je čl. 3 odst. 4 úmluvy OSN proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotronními látkami, z kterého vyplývá, že smluvní strany mohou podle svého uvážení přijmout jako alternativní stíhání i potrestání taková opatření jako je léčba, výchova, rehabilitace a resocializace. Podobně postupuje i většina evropských států. Inkriminují sice zneužívání držení či opatřování si návykové látky pro vlastní potřebu, v soudní praxi však k trestání příležitostných uživatelů a samotných závislých většinou nedochází. Různé zmírňující úpravy svědčí o snaze upřednostňování prevence před represí s cílem vytvořit drogově závislému takový režim, který jej bude motivovat, aby se vymanil ze svého návyku.

Postih konzumace drog se ukazuje jako neúčinný, tvrdý postih naopak vede po návratu z výkonu trestu odnětí svobody k ještě většímu zabřednutí do závislosti. Úskalím terapeutické alternativy trestního stíhání je, že prospěch z léčby může mít pouze skutečně závislý uživatel návykové látky.

Předseda PSP Milan Uhde: Okamžik, prosím, paní poslankyně. Já jsem nucen, pánové, po třetí vás prosit, abyste se chovali gentlemansky. Tady vzniká několik ohnisek jakýchsi zvláštních schůzí, kde se přednáší naprosto nahlas. To je nemyslitelné. Paní poslankyně, prosím pokračujte, já opravdu už nevím, jak mám těch posledních pět nebo deset minut, které nám dnes zbývají, udržet sněmovnu aspoň v trochu tichém a snesitelném stavu. Omlouvám se, prosím.

Poslankyně Petra Buzková: Trestat běžného experimentátora by zase znamenalo neodůvodněně zvýhodňovat závislého proti pouhému experimentátorovi. Kromě toho předpokladem úspěchu léčby je dobrovolnost. Jen těžko lze léčit ty, kteří se léčit nechtějí. A pokud dobrovolnost bude jedinou alternativou potrestání odnětí svobody, není to dobrovolnost skutečná, je to de facto dobrovolnost vynucená.

Na závěr bych chtěla říci ještě jednu věc. Myslím, že jsem uvedla dostatečné množství argumentů proti návrhu poslance Severy a dalších. Chtěla bych se ještě zmínit k návrhům, které sem přišly jako usnesení jednotlivých výborů, kde se zavádí druhý odstavec, který by rušil trestnost v případě dobrovolných prohlídek a dobrovolného léčení.

Podobné ustanovení má ve své legislativě Francie, ale tam podobný článek působí značné obtíže. Mají zde léčebny pro toxikomany přeplněné lidmi, kteří se léčit nepotřebují a těžce postižení narkomané čekají na uvolnění terapeutických kapacit. Obdoba naší ochranné léčby je totiž nařizována soudy jako jediná alternativa k trestu odnětí svobody. Terapeutická zařízení jsou plná studentů přistižených při experimentování s marihuanou.

Dámy a pánové, z těchto důvodů, které jsem zde uvedla a i z řady jiných, se připojuji k návrhu pana ministra spravedlnosti a pana poslance Špačka, kteří navrhovali, aby tento návrh byl zamítnut již ve druhém čtení. Pan poslanec Severa se sice domnívá, že přijetím tohoto návrhu zákona nelze nic zkazit, jak sám řekl. Já se naopak domnívám, že přijetím tohoto návrhu zákona lze zkazit strašně moc.

Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji paní poslankyni Petře Buzkové a udílím slovo panu poslanci Josefu Janečkovi. Vidím, že má v ruce jenom skromný lístek papíru a že nebude mluvit dlouho. To lze jen vítat. Prosím, pane poslanče. Připraví se pan poslanec Vladimír Koronthály.

Poslanec Josef Janeček: Pan předsedající to popsal naprosto přesně. Já skutečně jenom několik poznámek, a to k tomu, co zde řekl pan ministr a opakovala paní poslankyně Buzková, tj. ono striktní rozdělení prevence a represe. Je to velice nešťastné rozdělení, které se snad používá na právnických školách, ale život je o něčem jiném.

Téměř všichni jsme majitelé či držitelé řidičského průkazu a víme, že policie na našich silnicích dělá represi. Vybírá pokuty, odebírá řidičské průkazy, nutí dýchnout do balónku či ne. Je to represe. Ale všichni víme, že je to represe s velmi preventivním účinkem. Nepleťme tyto pojmy a netvařme se, že prevence a represe jsou dva rozdílné pojmy. Samozřejmě dobře řízená represe je velmi účinnou prevencí.

Tady zavedená represe bude mít několik následků. Jednak samozřejmě stoupne cena drogy, což je velice správné, protože mladí lidé buď nebudou mít peníze na žádnou dávku nebo na menší množství dávky, což je velice důležité, protože závislost se rozvíjí někdy velice rychle. Jestliže se zde hovoří o starostech, o mladistvých a dětech s nebezpečím, že by byly tyto děti zatlačeny do jakési subkultury, vrátím se k příměru, neznám žádného řidiče, který by díky pokutě se dostal do subkultury lidské společnosti. Musíme si zřejmě položit otázku. Chceme omezit množství mladých lidí, kteří budou užívat drogu? Ano či ne. Chceme dodržovat naše mezinárodní závazky? Ano či ne. O tom je tento zákon. Děkuji.

Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji panu poslanci Josefu Janečkovi. Zvu k řečništi pana poslance Vladimíra Koronthályho a oznamuji sněmovně, že v případě, že se podaří zakončit obecnou rozpravu, dám hlasovat o návrhu na zamítnutí. V případě, že přibudou další přihlášky, chystám se přerušit 42. schůzi do zítřka do 10.00 hodin.

Poslední přihlášený do rozpravy zatím pan poslanec Vladimír Koronthály. Má slovo.

Poslanec Vladimír Koronthály: Vážený pane předsedo, vážený pane ministře, dámy a pánové, před několika týdny mne zaujala reportáž v novinách, která popisovala skupinu mladých lidí vynášejících různé zboží z obchodního domu Kotva. Nemusím snad zdůrazňovat, že toto zboží vynášeli, aniž za něj platili. To podstatné je, že dokud žádaný předmět nepřinesli tomu, kdo si tuto objednávku zadal, nedostali svou pravidelnou dávku drogy.

Tento příklad uvádím proto, abych podtrhl názor, že drogy nejsou otázkou nějakého individuálního sebepoškozování. Pomíjím samozřejmě i otázku toho, že samotné sebepoškozování je jevem velmi protispolečenským, protože přinejmenším nás nutí vzhledem k solidární platbě zdravotního pojištění k tomu, abychom přispívali my všichni ze svých peněz tomu, kdo se rozhodl z nějakého hecu své zdraví huntovat, poškozovat atd. Tuto rovinu teď pomíjím. Chci upozornit na to, že drogy jsou něco daleko horšího než jenom individuální záležitost.

Zaprvé narkoman tím, že se stává narkomanem, velmi výrazně poškozuje nejen sebe, ale své vztahy, své prostředí, svou rodinu, své okolí. Tím, že narušuje své vztahy k okolí, to je rovina, která je nesmírně důležitá a pokud si toto neuvědomujeme, tak jsme nepochopili, že existuje něco jako společnost.

Droga v rukou narkomana je společnosti podle mého názoru stejně nebezpečná jako odjištěný ruční granát v rukou malého dítěte. Narkoman, a to si musíme uvědomit, je člověk bez vlastní vůle. Kdyby ji měl, tak není narkomanem. Tak je schopen se drogy v tu či onu chvíli zříci. Ale tím, že není schopen se drogy zříci, tím, že je na droze plně závislý, tím se stává člověkem, kterého lze - a onen příklad z Kotvy to dokazuje - zneužít k čemukoliv, v jakémukoliv jednání, které může celé společnosti být nesmírně nebezpečné.

Další věc, kterou je potřeba zvážit. Narkoman jako člověk bez vůle zpravidla nebývá schopen udělat první krok k léčení, ten nejdůležitější. To znamená odhodlat se k tomu, pokusit se nějak překonat abstinenční syndromy.

Účelem zákona, který zakazuje vlastnění drogy není kriminalizace, ale pomoci těmto lidem překlenout obavy z léčení tím, že k léčení budou nějakým způsobem přinuceni. Padla tady zmínka o tom, že tento zákon přivede s sebou statistický vzestup kriminalizace. Prosím vás, jsem přesvědčen o tom, že nežijeme pro to, abychom byli objekty statistiky, takže bych byl velmi nerad, kdybychom tento názor brali příliš vážně.

Dalším zásadním aspektem tohoto zákona je signál o nevhodnosti, signál pro veřejnost, což je první základní součást prevence. V souvislosti s kouřením se běžně vyskytují názory - kouření nemůže být tak nebezpečné, vždyť je na to povolena i reklama. Nepodceňujme preventivní působení zákona. Ve chvíli, kdy přijmeme předkládaný návrh zákona, řekneme jasně této společnosti a jménem této společnosti, že užívání drog je něco velmi špatného, něco velmi nebezpečného, něco velmi zavrženíhodného a odsouzeníhodného. To je základ veškerého preventivního působení konstatovat, že něco samo o sobě je špatné.

Dalším aspektem, který chci zdůraznit znovu, je postih dealerů. Zatím je naprosto běžný jev, že drobný dealer hřeší na fakt, že malé množství drogy, které se u něho najde, nelze postihnout. Čili on bez problémů má u sebe jenom tolik drogy, kolik běžně uhádá jako že je to pro jeho vlastní potřebu a teprve až ji prodá, jde si pro další dávku. Tohle nebezpečí je potřeba podle mého názoru odstranit. Tím, že budou nějakým způsobem likvidováni nebo stahováni z oběhu potenciální uživatelé drogy, narkomani, třeba i začínající narkomani a tím, že na základě tohoto budou samozřejmě, byť na krátkou nebo na limitovanou dobu, stahováni z oběhu drobní dealeři, tím se samozřejmě distribuce drogy zaprvé velice ztíží a zadruhé se nutně sníží poptávka. Limitace poptávky ne-li úplná likvidace je podle mého názoru dalším zásadním přínosem tohoto návrhu zákona.

O přínosech by bylo možno mluvit ještě hodně dlouho. Respektuji pokročilou dobu a nebudu již déle pokračovat, ale jednu poznámku si ještě neodpustím. Jsme vyzýváni ústy pana ministra k diskusi. Trpělivé, dlouhé, široce založené diskusi. Ve chvíli, kdy mně bude hořet dům, veškerá diskuse o požární prevenci nebo o metodách hašení je podle mého názoru k ničemu. Je v první řadě potřeba hasit. My jsme v situaci, že dům už hoří. Samozřejmě, ve chvíli, kdy mně hoří dům a já ho začnu hasit, nemohu počítat s tím, že ve chvíli, kdy uhasím požár, bude ve stejně skvělém stavu, v jakém byl před požárem. Ale i částečně poničený dům, promáčené stropy atd., jsou lepší, než kdybych dům nechal shořet a místo toho diskutoval o požární prevenci. Děkuji vám za pozornost.

Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji panu poslanci Koronthálymu, a protože vidím, že už se nikdo nehlásí do obecné rozpravy - hlásí se pan poslanec Václav Exner.

Poslanec Václav Exner: Pane předsedo, hlásím se s technickou poznámkou. Jde o složitou problematiku. Potřebovali bychom se v klubu poradit. Domnívám se, že na základě toho by bylo vhodné odložit hlasování až na ráno. Pokud to není možné, žádám o přestávku 15 minut.

Předseda PSP Milan Uhde: Já vám rozumím, pane poslanče, a domnívám se, že ta 15minutová přestávka by znamenala, že by se hlasovalo až po ní, že bychom přetáhli 19.00 hodin. Nemám to v plánu a domnívám se, že sněmovna bude se mnou souhlasit. Proto prosím, abyste přijali několik sdělení.

Přerušuji 42. schůzi do zítřka. Začneme v 10.00, mj. i proto, abychom umožnili porady klubů, a budeme pokračovat v obecné rozpravě. Poté budeme hlasovat o návrhu na zamítnutí. Bude pokračovat podrobná rozprava. Do ní jsou přihlášeni 4 poslanci a poté budeme projednávat body 16. a 17. našeho schváleného pořadu a poté, když se dostaví pan ministr Kočárník, který je ohlášen na 11.00 hodin, budeme projednávat body 3., bod 12. a bod 13. Předpokládám, že k hlasování o ústavním zákoně, bod 20., nedojde zcela jistě dopoledne, dojde k němu odpoledne, ale já ještě v 10.00 hodin upřesním hodinu, kdy se o tomto ústavním zákoně bude hlasovat. Pokračujeme zítra v 10.00 hodin.

(Schůze přerušena v 18.43 hodin.)