Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Poslanec Zdeněk Trojan: Vážený pane předsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, projednáváme předlohu zákona, kterým má být zřízena funkce veřejného ochránce práv, ombudsmana.

Jde o institut, který existuje prakticky ve všech zemích, které považujeme za demokratické, a je v nich zcela normální součástí občanského komfortu. Nechci dokazovat potřebnost takového institutu pro naše občany; to ostatně učinil jménem předkladatelů pan poslanec Pavela. Řada argumentů v tomto smyslu zazněla už z úst poslanců, kteří hovořili přede mnou.

Na tomto místě bych chtěl poukázat pouze na některé mýty, které se okolo tohoto zákona, a tedy okolo funkce ombudsmana, objevují.

Ombudsman není v žádném případě dalším orgánem soudní moci, a ani není oprávněn do pravomoci soudů jakkoliv vstupovat.

Jeho hlavní úkol spočívá v dohledu nad dodržováním zákonů a ostatních právních předpisů ve veřejné správě a především v dohlížení na plnění povinností státními úředníky, v ochraně občanů před špatnou správou, byrokratickými a necitlivými postupy úředníků veřejné správy, přehlíživé nebo liknavé jednání, arogance, nezdvořilost, průtahy atd., které většinou ani nelze považovat za porušování lidských práv nebo nějakých právních norem, by měly být předmětem zájmů ombudsmana.

Jde vesměs o chování, které není soudy ani jinak postižitelné. Možná, že na zkreslení představ o působení ombudsmana se podílí terminologický ekvivalent používaný v češtině "ochránce práv".

V některých zemích je pro označení této funkce používán jiný termín "mediátor", což by se dalo do českého jazyka přeložit jako "prostředník" nebo "zprostředkovatel", což daleko lépe a přesněji charakterizuje postavení ombudsmana jako orgánu zprostředkujícího nedobře fungující vztah mezi občanem a státním úředníkem.Vyskytují se ale i jiné názvy jako "advokát lidu", "komisař pro občanská práva", "správní komisař" apod. Dalším mýtem o ombudsmanovi je vytváření představy o tom, že má být nadán pravomocemi, které jsou v rozporu s dosavadním ústavním rozdělením moci, jak se také uvádí ve vládním stanovisku k návrhu zákona.

Pečlivý čtenář návrhu zákona však zjistí, že ombudsman do pravomocí jednotlivých ústavních orgánů a ani do vazeb mezi nimi nijak nevstupuje. Jediné oprávnění, které ombudsman má mít, je oprávnění provádět šetření v úřadech veřejné správy, a ty jsou povinny mu to umožnit.

Po posouzení stížnosti proti úřadu, nebo snad přesněji, proti úředníkovi úřadu veřejné správy, nemá možnost uložit žádná vynutitelná opatření. Nemá právo přímo zasahovat či ovlivňovat činnost úřadu. Závěr, který vysloví, není příkazem nadřízeného podřízenému ani nemá charakter soudního výroku. Je pouze vyjádřením názoru, doporučením způsobu nápravy, a je na zodpovědných vedoucích úřadů, kterému je určen, jaká opatření z toho vyvodí.

Ombudsman však může o případech, jimiž se zabývá, informovat veřejnost a v případě, že je s provedenou nápravou nespokojen, předložit své stanovisko se žádostí o sjednání nápravy, hierarchickým postupem až do Parlamentu, jehož je vlastně orgánem.

Působnost a vliv ombudsmana jsou založeny na přirozené osobní autoritě, která musí zaručit, že jeho doporučení budou obecně i těmi, jichž se týkají, akceptována.

Chápu, že fungování takového principu je pro některé naše politiky a i pro určitou část naší společnosti nepochopitelné. Že se respektuje výrok, který není penalizovatelný, je skutečně pro mnohé něčím, čemu jsme dosud nedokázali přijít na chuť.

Faktem však je, že v demokratických zemích byl takový princip přijat a o jeho efektivitě se nepochybuje.

Nyní bych si dovolil říci několik slov v souvislosti s naším přáním vrátit se do světového společenství právě takových demokratických zemí. Jak jsem uvedl, ty se vesměs s principem ombudsmanství vyrovnaly.

Více než 100 zemí na světě má institut ombudsmana zřízen. Úřad ombudsmana působí prakticky ve všech zemích Evropy, a ze zemí Evropské unie není zřízen vlastně pouze ve Spolkové republice, ale i tam se o jeho zavedení vážně uvažuje.

Existuje Evropský ombudsman ustavený Evropským parlamentem, který je vrcholným orgánem ombudsmanského typu pro Evropskou unii.

Jak již bylo řečeno, Rada Evropy přijala v roce 1985 doporučení, v němž členské státy vyzývá ke zřízení národních institutů veřejného ochránce práv, a toto doporučení bylo obecně respektováno.

Z vlastní zkušenosti z mého působení v Parlamentním shromáždění Rady Evropy mohu říci, že při jednání a přípravě různých dokumentů v Parlamentním shromáždění Rady Evropy i ve Výboru ministrů Rady Evropy, se považuje za samozřejmost existence institutu ombudsmanského typu v členských státech.

Všechny státy, které byly v posledních letech do Rady Evropy přijímány, měly zřízení úřadů ochránce práv uloženo v rámci přijímajících podmínek.

Rovněž na základě doporučení Rady Evropy byla vytvořena Organizace evropských ombudsmanů, která zprostředkovává výměnu zkušeností z činností národních ombudsmanů a přispívá ke sbližování názorů na fungování dohledu nad veřejnou správou jako službou občanům.

Podobným způsobem pracuje i Světová organizace národních ombudsmanů.

Marně přemýšlím a hledám, která tuzemská organizace bude partnerem těmto evropským či světovým institucím. Rozhodně to nemůže být Ústavní ani Nejvyšší soud, a ani výbor petiční, pro lidská práva a národnosti Poslanecké sněmovny.

Nedokážeme-li se s těmito zkušenostmi vyrovnat, a funkci veřejného ochránce práv se neodhodláme zřídit, můžeme se dostat v rámci demokratických zemí do pozice "kůl v plotě". Jistě by to nebylo v náš prospěch. Zamítavé stanovisko vlády k návrhu zákona o veřejném ochránci svým tvrzením, že ochranu lidských práv a svobod v České republice dostatečně zajišťuje existující právní mechanismus, svědčí buď o nepochopení postavení funkce ombudsmana, anebo může být vykládáno jako názor, že ty demokratické země, který takový institut mají zřízen, ho mají zbytečně, a že by si měly vzít příklad z našeho systému zajištění ochrany práv a svobod občanů, jejich ochrany proti nesprávným postupům úředníků veřejné správy.

Domnívám se, že naopak zkušenosti a politický vývoj v těchto zemích, k jejichž právním standardům se zatím jen postupně přibližujeme, bychom měli brát jako inspirativní poučení včetně jejich dobrých zkušeností s úřadem ombudsmana.

Vláda i někteří naši politici dávají najevo názor, že ombudsman nepatří do našeho právního řádu, protože je s ním nekompatibilní. Takový postoj se mi zdá zcela absurdní.

Institut ombudsmana je bezesporu vůči právnímu systému zcela invariantní. Dokazuje to i v praxi prokázaný fakt, že úspěšně působí v zemích, jejichž právní řád se od sebe liší skutečně dost podstatně. Snad to lze dokumentovat srovnáním takových zemí jako jsou Spojené státy americké na jedné straně, a polsko, dokonce ještě v období totality, na straně druhé či skandinávské země a Austrálie.

Se zavedením institutu ochránce práv občanů se dokázaly vyrovnat i takové země jako jsou Maďarsko, Rumunsko, Slovinsko a v určité formě dokonce i Rusko.

Tvrzení o nekompatibilnosti ombudsmana s naším právním řádem ve srovnání s faktem existence tohoto institutu prakticky ve všech demokratických zemích může vést k pro nás nepříjemnému závěru, a sice že pokud opravdu je tomu tak, pak není špatný institut ombudsmana, ale náš právní řád.

Já si nemyslím ani to první, ani to druhé. Plyne z toho pro mne jednoznačný závěr. Česká republika veřejného ochránce práv potřebuje a zřízení této funkce žádné objektivní důvody nebrání.

Proto je žádoucí návrh zákona v prvním čtení přijmout a v jeho projednávání v Poslanecké sněmovně pokračovat.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, dovoluji si vás požádat, abyste při rozhodování o osudu projednávaného zákona o veřejném ochránci práv zvážili i ty argumenty, které jsem ve své řeči uvedl a podpořili jeho postoupení do druhého čtení. Děkuji.

Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji panu poslanci Zdeňku Trojanovi. Slovo má pan poslanec Marek Benda. Připraví se paní poslankyně Marta Hubová.

Poslanec Marek Benda: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, budu zřejmě mluvit trochu jinak než mí stávající předřečníci, ale nevolil bych tak silná slova, která tady zazněla demokratičnost systému s ombudsmanem, o tom, jak se budeme cítit v Evropě - jako kůl v plotě, či ne, pokud budeme nebo nebudeme mít veřejného ochránce práv.

Osobně se domnívám, že tuto instituci naše země nepotřebuje v tuto chvíli, že její pravomoci dostatečně plní Ústavní soud. Je vždycky dobře vidět celý právní rámec v komplexu. Ústavní soud má veškeré pravomoci přezkoumat kterékoliv jednání orgánu veřejné správy, které by zasahovalo zásadním způsobem do práv a svobod občanů. Navíc vůbec není jasné, jaká je představa velikosti takového institutu. Navrhovatelé uvádějí 25 až 30 milionů, ale pokud by měl skutečně plnit to, co navrhovatelé předpokládají, obávám se, že to bude muset být mnohasetčlenný aparát, který bude jezdit po celé zemi a každého stěžovatele zkoumat, zda se postupovalo správně nebo nepostupovalo správně. Velmi se obávám "rozlejzání" těchto institucí.

I víra, že se nám podaří najít ideální osobu, která bude nezávislou, bude všeobecně respektovanou, je podle mého názoru trochu mylná. Zkoušeli jsme to už mockrát, i v této sněmovně, do nejrůznějších rad a dalších věcí, a vždycky to vyvolalo jenom komplikace a politické napadání, s kým je ten či onen spjat. Byl bych velmi opatrný při přijímání veřejného ochránce práv. Myslím si, že máme co zlepšovat na státní správě, máme co zlepšovat na postupu byrokratického živlu vůči občanům, to samozřejmě, ale hledejme mechanismy, které budou účinnější, nikoliv jednu velkou instituci, kterou budeme ukazovat Evropě, ale která nikomu reálně skutečně nepomůže.

Proto navrhuji tento návrh zákona zamítnout.

Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji panu poslanci Marku Bendovi. Zvu k řečništi paní poslankyni Martu Hubovou, připraví se paní poslankyně Petra Buzková.

Poslankyně Marta Hubová: Vážený pane Předsedo, kolegyně a kolegové, vláda je bezpochyby významným nositelem moci. Legislativa jí propůjčila rozsáhlé pravomoci, které realizuje zejména prostřednictvím byrokratického aparátu. V situaci, kdy je teprve budován právní stát, došlo k tomu, že byly vytvořeny více než tři desítky dekoncentrovaných územních správních orgánů či detašovaných pracovišť orgánů ústředních, jež jsou řízeny liniově s minimální slučitelností svých agend i metod správní činnosti.

V souladu se změnami právního řádu tak musí zákonitě docházet k tomu, že demokratický stát je vybaven k mnohem větším zásahům do osobní a občanské integrity lidí, na něž mnozí nejsou a často ani nemohou být dostatečně připraveni. Občan má ke státu reprezentovanému vládou a jejími státními orgány, dvojí postavení. Jednak se zúčastňuje politických procesů, z nichž nejdůležitější jsou volby. Vliv občana jako jednotlivce na tvorbu a posuzování vládní politiky je však z tohoto hlediska velmi omezený. Jednak je občan v roli subjektu konfrontován s prosazováním vládní politiky. Vláda ukládá omezení a povinnosti, jež je povinen dodržovat. Na rozdíl od tržního prostředí nemá občan možnost od závazku vůči vládě a jejím správním orgánům odstoupit a může se jako osoba cítit vůči státní správě bezmocným. K tomuto nezřídka přispívá i arogantní chování státních úředníků vůči občanům, skutečnost, že vinou strukturálních nedostatků či pro velký nárůst agendy se považuje za normální, je-li občan poškozován dlouhodobým neřešením jeho problémů, dále i skutečnost, že zákonodárnou mocí nejsou vyřešeny některé základní problémy, mající vztah k ústavě našeho státu, jako jsou např. neustavení Nejvyššího správního soudu, nedořešení realizace Senátu Parlamentu České republiky, neustavení některých orgánů státní správy, jako např. vyšších územně samosprávných celků a jejich orgánů.

K tomu, aby zmizel nebo byl alespoň omezen pocit bezmocnosti občana vůči vládě a jejím orgánům, je třeba dvojího dohledu a kontroly:

- Zaprvé je to vnitřní kontrola chování každého úředníka jeho spolupracovníky a nadřízenými.

- Zadruhé je to kontrola zvenčí, která pozitivně působí na kontrolu vnitřní.

Hlavní formou této kontroly je v demokratickém státě kontrola, kterou vykonává zákonodárná moc nad mocí výkonnou. Přestože je tato kontrola nepostradatelná, je většinou nedostačující v případech, kdy se jedná o ochranu jednotlivého občana. Ochranu jednotlivce zajišťují soudy v souladu s platnými zákony. Tato ochrana avšak nemůže postihnout všechny situace, do nichž se může občan dostat v návaznosti na státní správu, a soudy se nemohou ve většině případů na řešení problémů občanů podílet. Proto řada států, a to již od starověku, praktikuje různé instituty mluvčích, prostředníků či svěřovatelů, garantujících jakési poslední odvolání proti postupu správního aparátu státu.

V několika zejména evropských zemích zastává funkci ochránce občanů vůči státní správě institut ombudsmana, s jehož činností v různých formách jeho existence jsou obecně dobré zkušenosti. Ombudsman, ať už v jakékoli podobě, je prostředníkem mezi státem a občanem, který bez velkých kompetencí zajišťuje důvěryhodnost státu pro občana. Protože vývoj v jednotlivých zemích není shodný, není shodný ani stav právního vědomí občanů a státních úředníků, není v jednotlivých zemích shodný ani institut ombudsmana, a to jak co do rozsahu pravomocí a působnosti, tak co do organizační struktury.

Přes tyto rozdíly institut ombudsmana svou kontrolní a ochranářskou roli plní a je považován za garanci dodržování práv občanů. Ze zkušeností Spolkové republiky Německo je pak bezpečně zjištěno, že největší potřeba ochrany před chybami v činnosti státní správy je na územích, která prošla totalitním režimem. Také zkušenosti z působení ombudsmana v Polsku ukazují, jak důležitým článkem demokracie tento institut je, ale i to, že s rozvojem skutečné demokracie postupně klesá počáteční nápor stížností.

Ke všemu, co zde bylo uvedeno, lze namítnout, že v našem státě lze ochranu občanů řešit jinak, neboť například prezidentská kancelář plní určitým způsobem funkci místa, kam jsou podávány různé stížnosti a žádosti. Prezident republiky má však v podstatě pouze právo milosti a jinak musí postupovat jeho kancelář podle zastaralé vyhlášky o řešení stížností a informovat o podané stížnosti nadřízený orgán státní správy nebo přímo ten orgán státní správy, proti němuž stížnost směřuje. To v žádném případě nedává jistotu, že k ochraně před nesprávným postupem orgánů státní správy skutečně dojde. Jiná možnost nápravy, např. prostřednictvím soudního řízení, je zbytečně zdlouhavá, nákladná, nebo často i zbytečná nebo nemožná. Institut ombudsmana se tedy jeví i v našich podmínkách nejlepším řešením posílení ochrany občana vůči negativním postupům státní správy.

Proč právě ombudsman? Jak již bylo naznačeno, dává tento institut po psychologické stránce občanům jistotu, že se mohou obrátit na někoho nestranného, kdo může pohnat orgán státní správy k odpovědnosti a kdo navíc působí odstrašujícím dojmem svou možností zveřejňovat výsledky svého šetření a oslabit tak důvěru v profesionální schopnosti i nejmenovaných pracovníků určitého orgánu státní správy. Ombudsman tak vychovává občany k úctě k demokracii i k sobě samým a úředníky státní správy k odpovědnému a lidsky slušnému přístupu k řešení záležitostí občanů. Tam, kde ombudsman neshledá podané stížnosti důvodnými, a to je v mnoha případech, obhajuje vlastně dobrou práci státní správy.

Ombudsman současně na podkladě konkrétních případů zjišťuje skutečný stav realizace platných zákonů a získává tak zkušenosti vedoucí k návrhům na jejich úpravu, případně přijetí návrhu zákonu tak, aby další vývoj státu a společnosti byl co nejefektivnější a co nejméně konfliktní.

Ustavení institutu ombudsmana není v našem státě motivováno snahou o změnu státní správy co do jejího systému, ale úsilím o doplnění již existujícího souboru kontrolních, ochranných a nápravných mechanismů, jež slouží k tomu, aby nebezpečí neblahých důsledků chybného jednání státní správy bylo sníženo na minimum, a to zejména ve prospěch občanů jako jednotlivců. Proto navrhuji, aby tento zákon byl postoupen do druhého čtení a přikázán výboru pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí.

Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji paní poslankyni Martě Hubové. Zvu k řečništi paní poslankyni Petru Buzkovou. Připraví se třetí diskutérka v pořadí, paní poslankyně Eva Nováková.

Poslankyně Petra Buzková: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, já v některých případech velmi nerada volím silná slova a nebudu je volit ani teď. To znamená, že ode mne se nedozvíte ani to, že pokud bude přijat zákon o zřízení institutu ochránce práv, v České republice nebude demokracie, ani naopak, že v případě, když tento zákon přijat bude, tu vyřeší všechny problémy, které v současné době v České republice existují.

Institut ochránce práv je ale institutem nesmírně užitečným, který každopádně může i ve fungujícím demokratickém státě mnohé zlepšit. On totiž demokracii nenastoluje, ale já si troufám říci, že demokracii upevňuje. Přiznám se, že jsem do jisté míry překvapena přístupem vlády České republiky k tomuto návrhu zákona. Vychází to možná z toho, že ve státě, kde poměrně velká část občanů může mít dojem, že se nemůže dovolat svých práv, vzniká mezi těmito občany zákonitě nespokojenost. Obvykle nespokojenost vůči vládě, nakonec často i nespokojenost vůči demokratickým opozičním stranám, a tito lidé se v častých případech nemohou-li se svých práv dovolat - obracejí ke stranám extrémním. A já si myslím, že to není v zájmu nikoho z nás, kteří zde sedíme.

Stejně jako většině z vás mi chodí velké množství dopisů a stejně jako většina z vás mám strašně málo času se těmito dopisy od občanů zabývat. Snažím se jimi zabývat seč mi čas stačí, tyto dopisy čtu a velmi často na mne padá chandra nebo trochu beznaděj, když čtu dopisy od lidí, kde chápu, že oni to skutečně berou jako svoji poslední naději nebo záchranu a já nemám často možnosti časové ani jiné těmto lidem pomoci. Myslím, že tuto možnost nemá ani většina z vás, mají ji málokteří ministři, ani prezidentská kancelář nemá možnost všechny tyto záležitosti řešit.

A právě řešení takovýchto podání občanů je úkolem ombudsmana, nebo tedy ochránce veřejných práv, chcete-li.

O to smutnější je, že tyto dopisy a tyto stížnosti jsou často od občanů z těch sociálních vrstev, kterým buď finanční situace nebo často i situace v jejich obecném rozhledu nedovolují buď si zaplatit advokáta nebo nejsou schopni se těchto svých práv dovolávat sami.

Toto jsou podle mého názoru dostatečné důvody pro to, abyste alespoň přemýšleli o tom, že tento institut může být opravdu velmi užitečnou záležitostí. Já se přiznám, že jsem zde slyšela od svých předřečníků slova, která mě velmi překvapila, a to slova typu, že tento úřad není potřebný, protože všechny pravomoci k přezkoumávání jakýchkoliv stížností má Ústavní soud. Myslím, že tato poznámka svědčí o hlubokém nepochopení poslance, který tuto poznámku vyslovil, o celé funkci i pravomocech tohoto orgánu.

Přiznám se, že poznámka, kterou jsem slyšela již mnohokrát (naposledy před chvílí zde), že nenajdeme vhodnou osobu pro výkon této funkce, svým způsobem vyvolává úsměv na rtech. Já si myslím, že pokud zamítneme zřízení nějaké instituce proto, že jsme předem přesvědčení o tom, že nenajdeme vhodnou osobu pro její výkon, tak se můžeme rovnou rozpustit a požádat o vypsání nových parlamentních voleb, protože hledání osoby je samozřejmě věcí zcela jinou. Brát to jako důvod k tomu, že něco nezřídíme, protože nás vlastně nenapadá nikdo, kdo by to mohl dělat, mi připadá velmi alibistické a velmi hloupé.

Padla zde slova o hledání účinnějších mechanismů, které by lidem opravdu pomohly. Ano, já si myslím, že právě instituce ombudsmana nebo ochránce veřejných práv je tou institucí a tím mechanismem, který je nejúčinnější a který je v zásadě jediným, který já si dokáži představit, že by občanům mohl skutečně pomoci.

Dámy a pánové, dovolte mi, abych na závěr svého příspěvku, který jsem zde přednesla sama za sebe, ještě řekla, že zde vystupuji také jménem klubu České strany sociálně demokratické, která v zásadě z důvodů, které jsem zde uvedla já i můj kolega Zdeněk Trojan, jednoznačně podporuje tento návrh zákona a připojí se k tomu, aby tento návrh zákona byl v prvním čtení schválen a aby byl postoupen do druhého čtení.

Dámy a pánové, snažně vás prosím, zamyslete se nad účelem tohoto návrhu zákona a dejte ombudsmanovi šanci.

Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji paní poslankyni Petře Buzkové. Slovo má paní poslankyně Eva Nováková, připraví se pan poslanec Jaroslav Ortman, který se rozhodl promluvit v rozpravě již podruhé.

Poslankyně Eva Nováková: Vážený pane předsedo, vážené paní poslankyně, páni poslanci, na podporu zřízení veřejného ochránce práv bych chtěla upozornit na to, že tyto instituty vznikaly ve většině demokratických států v období, kdy u nás o právech občanů, pomoci proti nečinnosti nebo zvůli vládních a státních orgánů nebylo možno hovořit, natož aby byla zřízena takováto instituce, jako je veřejný ochránce práv. Domnívám se, že neexistence této instituce u nás má kořeny právě v zanedbání celé oblasti ochrany lidských práv v nedávné minulosti. Myslím si, že nastal čas, abychom toto zanedbání napravili a nehledali vzory v demokratických státech jen v oblastech, kde se nám to hodí, ale také např. v oblasti ochrany práv občanů. Děkuji za pozornost.

Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji paní poslankyni Evě Novákové. Slovo má pan poslanec Jaroslav Ortman, připraví se pan poslanec Jiří Šoler.

Poslanec Jaroslav Ortman: Pane předsedo, vážené kolegyně a kolegové, chci reagovat na vyjádření autora návrhu na zamítnutí tohoto tisku. Argumentoval třemi důvody. První byl, že u nás je Ústavní soud. K tomu se trochu vyjádřila kolegyně Buzková. Já chci říci, že ústavní soud je ve všech zemích, kde ombudsman je, ale má samozřejmě jiné poslání. Ergo např. v takovém Portugalsku a Španělsku má ombudsman právo předložit ústavnímu soudu návrh na zrušení vyhlášky nebo právního předpisu, případně i zákona.

Za druhé - argumentace několikasetčlenným aparátem je směšná. My jsme zde uvedli jistá čísla, která se opírají o konzultaci s odborníky i z úřadu Ministerstva financí. Takovýmto způsobem bych mohl zpochybnit úplně všechno, protože až příště někdo předloží, že něco bude stát určitou částku, já řeknu, že tomu nevěřím, že podle mne to bude stát miliardy. To není žádná argumentace.

Argument třetí - nepodaří se nám najít osobu. Podle této logiky bychom také nemuseli zřídit vůbec úřad prezidenta, protože podmínkou by bylo, že nejdříve se dohodneme na tom, kdo prezidentem bude a teprve pak se bude úřad zřizovat.

Tyto argumenty nejsou argumenty. Jsou spíše dokladem neochoty projednávat tento tisk a neochoty vyjádřit se k tomu, co vlastně existuje v právní vědě.

Tímto posunem se dostávám ještě jednou až k vyjádření pana zpravodaje. Opakuji, že novátorství v právní vědě - to nelze tvrdit o instituci, která je doporučena Radou Evropy a která, znovu říkám, má své hluboké kořeny v demokratických státech.

Předseda PSP Milan Uhde: Slovo má pan poslanec Jiří Šoler. Připraví se pan poslanec Emil Jaroš, který se přihlásil z místa.

Poslanec Jiří Šoler: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, žijeme v zemi, kde se o lidských právech léta mnoho žvaní a bohužel se pro ně velice málo dělá. Máme tady celou garnituru různých disidentů, kteří se léta prezentovali tím, že křičeli o tom, jak jsou lidská práva u nás porušována - a křičeli právem - a potom, když se dostali k moci, začali je porušovat stejně jako jejich předchůdci.

Bohužel v našem právním řádu stále existují paragrafy a zákony, které jsou v hrubém rozporu se zákonnými principy lidských práv, jako je princip svobody projevu, svobody sběru a volného šíření informací. V našem trestním zákoně stále existuje § 103 o hanobení hlavy státu a § 154 odst. 2 o pomluvě státního orgánu. Takové paragrafy do právního řádu demokratické země nepatří.

Nebylo by tragické, kdyby jakýmsi opomenutím v našem právním řádu, kde byl jakýsi zákon, který je svým charakterem totalitní, tam prostě zůstal, protože si ho nikdo nevšiml a zapomněl ho zrušit. Bohužel u nás podle těchto paragrafů probíhají soudní procesy. Nedávno jsem tady např. vzpomněl a bohužel se na mě nedostalo v interpelaci - na politický proces s panem Pavlem Karhánkem z Nového Jičína právě podle těchto dvou paragrafů.

Z těchto důvodů chci říci, že jakákoli další instituce, která by u nás snad zlepšila aspoň trochu situaci v oblasti lidských práv, je velice potřebná. Mohu připomenout, že např. na mou rozsáhlou interpelaci v oblasti porušování lidských práv necítil pan premiér vůbec potřebu reagovat.

Je nejvyšší čas, aby na lavici obžalovaných namísto obžalovaných podle protiústavních paragrafů zasedli soudci, kteří podle takových Paragrafů soudí, příp. tam zasedl onen totalitní vůdce, který neváhá použít podobných prostředků k ochraně své pověsti před pravdou. Dělá to stejně jako jeho předchůdci Klement Gottwald a Milouš Jakeš a doufám, že právě instituce ombudsmana by mohla této věci trochu pomoci.

Nedělám si iluze, že jmenováním ombudsmana se v této zemi všechno rázem napraví, že všechny problémy budou vyřešeny. Není taková osobnost, která by dokázala z mravního marastu, ve kterém dnes jsme, společnost vyvést nějakým jednoduchým způsobem. Přesto se domnívám, že tato instituce by mohla vést ke značnému zlepšení situace.

Proto se připojuji k návrhu na zřízení instituce ombudsmana. Děkuji za pozornost.

Předseda PSP Milan Uhde: Slovo má pan poslanec Emil Jaroš, připraví se pan poslanec Václav Nájemník, poté pan poslanec Vladimír Koronthály.

Poslanec Emil Jaroš: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, mluvíme tady o instituci ombudsmana a málokdo z nás má s touto institucí nějaké osobní zkušenosti. Zkrátka je to instituce, která tady drahná léta nebyla, nevíme, co to znamená. Někdo si pod tím představuje opravdu jakéhosi velmi moudrého člověka, který někde sedí a napravuje to, co někteří státní úředníci nebo soudy atd. pokazili, kde je jakési dovolání.

Já sám cítím jednu věc - a chtěl bych se o tom zmínit - to je profesionalizace práce poslance. Myslím, že poslanec, který pracuje na profesionální úrovni, je dostatečně vybaven kanceláří, svým aparátem, je v místě svého bydliště u lidí, kteří mu dali svoji důvěru, je také určitým ombudsmanem, na kterého by se měli voliči obracet podle toho, zda se jim dostalo určitých křivd při jednání, při řešení jejich životních situací apod. Pochopitelně, že se mohou obracet na poslance s různou politickou orientací podle toho, jakým způsobem se chtějí domoci a ze kterého pohledu nápravy dané křivdy.

Nicméně jsme přijali i jednací řád, který poslancům umožňuje poměrně velice razantní vstup i do státní správy, a to i na úrovni regionů. Jsou zde tedy určité nástroje, které by dopomohly těm lidem v naší veřejnosti, kteří mají pocit jakési křivdy, aby se u svých poslanců domohli určité pomoci vedoucí k řešení jejich situace. Já se domnívám, že dobře fungující poslanec v místě svého bydliště může být možná tím správným ombudsmanem.

Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji panu poslanci Emilu Jarošovi. Slovo má pan poslanec Václav Nájemník, připraví se pan poslanec Vladimír Koronthály.

Poslanec Václav Nájemník: Dámy a pánové, musím ještě jednou vystoupit. Myslel jsem, že rozprava bude přece jen trochu věcnější, zatím jsem neslyšel vlastně nic jiného než to, co jsem slyšel v prvních příspěvcích. Nedivím se, že opozice vidí svět černě a v nepořádku. To je logické a je to celkem normální. Trochu mě to překvapuje u poslanců, kteří říkají, že jsou v koalici.

Dovolím si říci některé věcné poznámky, proč se mi tento návrh nelíbí. Četl jsem o ombudsmanovi také ve velice rozsáhlé literatuře a když jsem se pokoušel ji transponovat na současné naše podmínky, tak přesvědčen nejsem. Ale věcně.

Především mi tady vadí, že tady nejsou upřesněny záležitosti finanční, jak asi velký rozpočet. Myslím, že to je velmi manifestantní hledisko. Dále je tady celá řada záležitostí, které určitě vyvolají kompetenční spory, jsou tam vyložené právní nejasnosti, které vzniknou, ať to je se státním zastupitelstvím nebo se soudní mocí nebo s Ústavním soudem. Dále se mi nelíbí, že tam není dostatečně definován zástupce, jaké bude mít kompetence, jak se bude za různých situací chovat. To může všechno dále vyvolávat veliké právní nejasnosti, spory a zamlžování situace, která určitě bude konfliktní.

Dále u předlohy zákona není taková důvodová zpráva, jak je obvyklé. Velice zvláštním způsobem jsou tam komentovány jednotlivé paragrafy. Za další, já mám pořád takový pocit, jako bychom žili - podle příspěvků opozičních poslanců - v nějakém jiném světě, jakoby neexistoval tisk. Tisk přece nesmírně ovlivňuje veřejné mínění a možná daleko briskněji a daleko efektivněji, než by to dělal ombudsman. Toť vše.

Předseda PSP Milan Uhde: Slovo má pan poslanec Vladimír Koronthály. Po jeho vystoupení jsem se chystal uzavřít rozpravu, ale hlásí se pan poslanec Jiří Vyvadil a samozřejmě dostane slovo.

Poslanec Vladimír Koronthály: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, musím se přiznat, že jsem zpočátku neměl příliš vyhraněné stanovisko k tomuto návrhu zákona, ale v průběhu této nesmírně zajímavé rozpravy se mi mnoho ujasnilo, především jedna věc. Argumenty pro zákon a proti zákonu se tady zcela jednoznačně míjejí. Zatímco proti zákonu svědčí různé technické detaily, některé snad až malicherné, které lze nesporně vyřešit během projednávání zákona v některém z výborů a posléze ve druhém čtení, pro zákon svědčí zejména to, že řeší otázku v této zemi málo diskutovanou, otázku, které jsme si pravděpodobně poměrně málo vědomi, že totiž přes veškeré úspěchy naší transformace jak ekonomické, vrcholící naším přijetím do OECD, tak právní reformy, což vrcholí zatím naší přihláškou do Evropské unie, přes všechny tyto úspěchy jsme neudělali zatím v podstatě žádný pokrok v reformě morální.

Co tím myslím? Myslím tím to, že nejsme v zemi, ve které by existovala plně respektovaná, obecně sdílená morální kritéria, cit pro to, co je správné, co není správné, v takové míře a na takové výši, aby byl vyloučen tzv. lidský faktor práce úředníků státní správy. Vidíme to samozřejmě - jak už bylo řečeno - i z dopisů našich voličů, čteme o tom v novinách, potkáváme to ve sdělovacích prostředcích. Ne všechno je v pořádku a ne všechno se dá skutečně řešit pouhými zákony, obecnými předpisy.

Navíc reforma našeho právního řádu, o které se domnívám, že by množství problémů vyřešila, není dokončena. Jak plyne, z toho, co zaznělo už přede mnou, ani tak hned nebude, neboť jsme nabádáni spíše k pomalé rozvážné práci na tomto poli.

Kdybych to měl shrnout, velmi bych doporučoval této sněmovně, abychom se nebáli morální autority, kterou má být ombudsman, pokud jsou naše úmyslu čisté, tak nám ombudsman nebude překážet. Naopak může nám jen a jen pomoci. Jsou-li naše úmysly jiné, potom samozřejmě nemám co dodat.

Předseda PSP Milan Uhde: Slovo má pan poslanec Jiří Vyvadil. Je poslední přihlášený do rozpravy. Chystám se po jeho vystoupení rozpravu uzavřít. Prosím, aby se přihlásili ti, kdo chtějí ještě promluvit.

Poslanec Jiří Vyvadil: Vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, já jsem rád, že přede mnou promluvil pan poslanec Koronthály, protože on v podstatě řekl mnohé, co já sám cítím. Nepatřím k těm, kdo by viděl v institutu ombudsmana něco spasitelného. Vidím v tom institut, který má doplňující roli, nicméně mám za to, že je potřebná.

Možná, že je dobré, že jsem mimo jiné též advokát. Jako osoba samostatně výdělečně činná také někde sedávám hodiny před jakýmsi úředníkem a čekám - přijme mě, nepřijme mě. On se tváří krajně nepřívětivě, co zde dělá a proč zde je, musím se mu věnovat. Je to někdy horší.

Zde padla druhá věc - předložil ji kolega Jaroš. Kladl si otázku, do jaké míry poslanci by toto mohli nahradit. Mám pocit, že nikoliv, protože role ombudsmana je přece jen někde jinde. To není ani Ústavní soud, ani poslanec, ani soudnictví, to je někde jinde. To je kdosi, kdo zde bdí nad tím, aby my obecně jsme nebyli nad míru nezbytně potřebnou šikanováni. Já to takto vnímám a znovu říkám: Možná, že jsme se dostali do situace, že je to zbytečně tabuizováno. Když sem přijel lobbovat dnešní generální tajemník Rady Evropy a chtěl se stát generálním tajemníkem, tak jeho - a je to liberál - první myšlenka byla: Máte ombudsmana? My jsme řekli, že ne. On se zarazil a nechápal, proč ho nemáme. Je to instituce, která pomáhá. Doplňková, ale významná. Pomáhá nám všem. A nejen to.

Zde padlo a v tom trochu nemohu souhlasit s panem zpravodajem - vždyť to je vlastně pomoc každé vládní koalici. Uvědomte si, co možná někdy zbytečných interpelací zde musí dávat opozice. To všechno je věc, kterou by měl ombudsman podávat. Sám patřím k těm, kterého spíše zajímají obecné otázky. Všechny titěrnosti, které zde musíme dávat, jsou svým způsobem právě proto, že zde neexistuje tento institut. Čili nepřeceňujme to, ale věřme, že je to užitečné pro nás pro všechny. Děkuji.

Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji panu poslanci Vyvadilovi. O slovo požádal zástupce předkladatelů poslanec Josef Pavela.

Poslanec Josef Pavela: Vážený pane předsedo, kolegyně a kolegové, už jen opravdu krátce. Chtěl bych jen podotknout, že mne mrzí, že někteří kolegové se zřejmě neseznámili se záměrem předkladatelů, ani s účelem navrhovaného institutu. Myslím dokonce, že neznají ani své vlastní kompetence, jinak by nemohli hovořit o tom, že poslanci by mohli tento institut případně nahrazovat. Nemohli by hovořit o experimentování, protože právě současný stav je experimentem.

Jsem také přesvědčen, že u nás není absence nezávislých vážených osobností, pokud ovšem jsem ochoten uznat za nezávislou osobnost i toho, kdo kritizuje mne samého. Děkuji.