Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji paní poslankyni Orgoníkové. Konstatuji, že pan poslanec Oldřich Vrcha má náhradní kartu č. 26. Žádám, aby se slova ujal pan poslanec Hirš a připravila se paní poslankyně Čelišová.

Poslanec Pavel Hirš: Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo, pane ministře, kolegyně a kolegové, leží před námi zákon, který zásadním způsobem má upravit postavení vysokých škol, postavení ministerstva a dalších institucí, které jak jsem hluboce přesvědčen - je třeba upravit.

Každá nová zákonná norma, a to chci zdůraznit, musí být posunem dopředu, musí řešit věci, které stará norma - mám na mysli zákon 172/1990 Sb. - neřešila a kterou je potřeba upravit.

Co mám na mysli? Mám na mysli především vytvoření určitě soukromé iniciativy ve vysokém školství, mám na mysli postavení vysokých škol jako takových a dokonce i určité odpovědnosti, a já nezastírám, že v tolik kritizovaném školném vidím určitý motivační nástroj, ovšem za předpokladu, že motivačním nástrojem bude.

Vyslechl jsem velice pozorně radu názorů mých předřečníků. Většina nebo všichni doporučovali vrátit zákon k přepracování. Já si kladu otázku: Za této situace, která se vyvinula 5 let po přijetí minulého vysokoškolského zákona a kde určitý vývoj postoupil dopředu, zda není nutný nový vysokoškolský zákon, který by upravil ty věci, které jsem naznačil. Jsem přesvědčen, že nutný je. Na rozdíl od jiných zákonných norem mám obavu, když vrátíme zákon k přepracování, že vysokoškolský zákon v nejbližších 2 letech nebude. Co se stane? Nová sněmovna bude paralyzována činností, protože bylo rozhodnuto nešťastně rozdělit senátní a parlamentní volby, a já nevěřím, že na začátku dalšího roku bude přijata tato zásadní norma.

Mohu vás ujistit, že jak komise pro vědu a výzkum, tak současný podvýbor, jemuž mám čest předsedat, věnoval velkou pozornost zejména projednávání zásad vysokoškolského zákona. Seznámili jsme se podrobně s předloženým paragrafovaným zněním. A za podvýbor mohu vyjádřit několik zásadních věcí, kde podvýbor vidí určité problémy. Protože jsme v prvním čtení, nebudu navrhovat řešení, ale řeknu, které problémy podvýbor vidí.

Je to především postavení akreditační komise, kde podle našeho názoru by to měl být nezávislý orgán, který nezávisle rozhoduje a který je partnerem vlády.

Druhý okruh problémů je samospráva vysokých škol. Zde jsme narazili na určité matení pojmů a nedorozumění. Nejde o samosprávu v pojmu obecní samosprávy, ale musí být zachována samospráva odborná, samospráva organizační a určit autonomní postavení vysokých škol v rámci celého systému.

Je samozřejmě třeba definovat i akademické svobody. Ale pokud se týče financování, jsem tohoto názoru, že kdo financuje, ten musí kontrolovat.

Druhá věc, která je také svým způsobem zásadní a kterou je potřeba dotáhnout do konce, je obnova vysokých škol jako vědeckých institucí. Stále u nás přetrvává sovětský model: vysoké školy učí, akademie bádá. Tento model je třeba rozbít a vysoké školy musí mít postavení vědeckých institucí, jako takových. Osobně jsem vždycky usiloval a budu usilovat o propojení ústavů Akademie věd s vysokými školami, aby ústavy Akademie věd měly postavení externích školících pracovišť a další věci, které je třeba dotáhnout do té představy, aby skutečně vysoké školy byly základem vědeckého bádání.

Čtvrtým okruhem problémů, které vidím jako problematické, je reprezentace vysokých škol. Zde jsem zaslechl názor, že v zákoně není rada vysokých škol, konference rektorů. Domnívám se, že zákon by neměl jít do takových podrobností a že by měl být obecný v poloze, určit reprezentaci jako takovou a ponechat na vysokých školách, kdo to bude. Konference rektorů není žádným zákonem ustanoveným subjektem, může být zrušena, může přejít do jiné polohy a potom nebude mít ministerstvo ani vláda partnera. Čili jsem pro obecnou polohu v reprezentaci jako takovou.

Samozřejmě bych mohl mluvit o školném. Něco jsem naznačil, ale odmítám, aby školné bylo represívním nástrojem, kde někde se to v tom zákonu promítá.

Dalším okruhem problémů, které nebyly naznačeny a které vidím jako problematické, je vymezení bakalářského magisterského studia, jeho návaznosti a jeho upřesněné definice.

Na rozdíl od svých kolegů jsem přesvědčen o tom, že je možno tyto věci dořešit ve výboru. Přestože mám velké námitky, přestože mám určité jiné názory na některé okruhy problémů, jsem přesvědčen, že výbor a podvýbor pro vědu a výzkum může tento zákon dopracovat ve spolupráci s ministerstvem. Proto vřele doporučuji v zájmu tohoto zákona, aby byl schválen v prvním čtení a vpuštěn do čtení druhého.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Pavlu Hiršovi. O slovo se přihlásil předseda Poslanecké sněmovny pan Milan Uhde.

Předseda PSP Milan Uhde: Vážené kolegyně a kolegové, jen krátká faktická poznámka, která by měla vysvětlit zmínku o dopise studentů Pedagogické fakulty z Hradce Králové, jak se o tom ve svém příspěvku zmínila paní poslankyně Orgoníková.

Paní poslankyně Orgoníková mě požádala, abych tři zástupce studentů přijal. Požádala mě o to v úterý minulý týden. Já jsem je přijal okamžitě v pátek. To jen jako ukázka, že se snažím vyhovět poslancům kterékoli politické strany, když mě o něco takového požádají. V normálním termínu by museli čekat 14 dnů nebo 3 týdny. Považoval jsem tedy jejich téma za závažné.

Dopis mi skutečně předali a já jsem vydal pokyn, aby byl rozmnožen a rozdán poslancům. Jelikož však podobného materiálu došla veliká spousta, je možné, že se technicky tato dodávka na váš stůl, na vaše lavice zdržela. Nemyslím si však, že byste přišli o nějaké závažné argumenty. Všechny argumenty, které studenti vznesli, zazněly už v rozpravě. Tolik jsem považoval za nutné vám vysvětlit. Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu předsedovi a prosím, aby se slova ujala paní poslankyně Květoslava Čelišová a připravil se pan poslanec Zdeněk Trojana.

Poslankyně Květoslava Čelišová: Vážený pane předsedající, vážená sněmovno, s vědomím možné osudovosti rozhodnutí o předloženém vládním návrhu zákona o vysokém školství si dovoluji v tomto okamžiku vyzvat všechny, kteří dnes o tomto zákonu budeme rozhodovat, k maximální uvážlivosti. Stejně jako moji předřečníci bych si dovolila připomenout několik zásadních bodů, se kterými nesouhlasím.

Předložený zákon zásadně mění postavení vysokých skol. Nedostatečným způsobem řeší otázku sociálních a prospěchových stipendií, není na ně i při splnění podmínek právní nárok. Je nezbytné zavedení sociálních a prospěchových stipendií jako stipendií nárokových. Musí to být především stát, který bude garantovat, že přístup k vysokoškolskému vzdělání budou mít i nadaní jedinci ze sociálně slabších vrstev. Odmítáme názor, že vysokoškolské vzdělání je individuální záležitostí jedince. Mělo by být v zájmu státu, aby našel takové nástroje, které by umožnily vysokoškolské studium i sociálně slabším zájemcům, jejichž nadání pak bude plně využito pro společnost.

Pracovní poměry na dobu určitou u akademických a pedagogických pracovníků považujeme za diskriminaci vůči ostatním. Snížení právní jistoty těchto zaměstnanců nelze v žádném případě připustit.

Za nedemokratické a v rozporu s principem volitelnosti považujeme určení počtu docentů a profesorů v akademických senátech vysokých škol.

Samozřejmě, že zásadně nesouhlasíme se zavedením školného na vysokých školách. Institut školného by znemožnil rovný přístup k vysokoškolskému vzdělání a výrazně by snížil počty studentů ze sociálně slabších vrstev.

Zajímalo by nás, která z dnešních parlamentních stran jste oslovila ve svém programu voliče a informovala je v minulých parlamentních volbách o zavedení školného. Cílem placení školného má přece být částečné vyvázání státního rozpočtu z výdajových povinností vůči vysokému školství, nikoli možnost zvýšení kvality a produktivnosti výuky. Všichni dobře víme, že školné v podstatě neovlivní rozpočty škol ani nezlepší jejich technické a technologické vybavení, stejně jako víme, že návrh tohoto zákona vychází z restriktivní politiky současného politickoekonomického centra. Víme také, že placení školného mj. může být diskriminující vůči méně atraktivním a minoritním studijním oborům, které jsou však investičně náročné.

Stejně jako moji předřečníci máme další argumenty vůči školnému. Výše školného je za hranicí sociální únosnosti. Velká část studentů se může dostat do postavení studenta při zaměstnání. Vazba výše školného na průměrnou částku neinvestičních výdajů na jednoho studenta ze státního rozpočtu je nefunkční, nelogická a především neodůvodněná. Splácení úvěru na školné po ukončení školy podstatně zhorší startovací podmínky bývalého studenta v praktickém výkonu povolání. Splácení školného se také může stát významným protipopulačním prvkem.

Nejisté zůstávají i systémové vazby do oblasti sociální. O školné nesmí být krácen státní příspěvek vysokým školám. Celé postavení studenta musí být propracovanější a nesmí přinášet právní nejistotu.

Chybí úprava přerušení studia, s nímž návrh vůbec nepočítá. Skutečností je, že nejsou komplexně řešeny důsledky ztráty akreditace na studijní poměr, že se prostě počítá s jeho zánikem, jakož i s tím, že studium může být ukončeno bez stanovení bližších podmínek pro dluh na školném. Podle mého názoru nemůže placení školného odstartovat transformaci vysokého školství. Naopak, otevře prostor pro sociální selekci na jednotlivých oborech a školách, zvětší závislost studentů na rodičích a podstatně zhorší jejich výchozí pozici po ukončení studia.

Položme si zásadní otázku - potřebujeme vzdělané lidi? Myslíme-li to s budoucností naší země i svou vlastní vážně a upřímně, pak ano. Proto si musíme na vysokých školách vychovat nové schopné odborníky. Pokud bychom však na tom chtěli ušetřit a hned na začátku mladé lidi svazovat balastem peněz, pak sami sebe odsuzujeme k chudobě.

Vláda by tedy neměla hledat finanční zdroje u studentů, kde nejsou, ale tam, kde by se měly v naší zemi vytvářet.

Vzala vláda v úvahu při svém jednání o tomto zákonu stanoviska akademických senátů, stanoviska zástupců studentů, stanoviska Českomoravské komory odborových svazů?

Je mi smutno. Dnes je zde čten dopis studentů z Pedagogické fakulty v Hradci Králové. Parlamentem kolují žádosti akademických senátů našich největších vysokých škol, které poukazují na hrozbu nebezpečí, kterou by znamenalo přijetí navrhované podoby zákona o vysokém školství pro ideje akademických práv a svobod, české vysoké školství a národní vzdělanost. Uvědomuje si vláda, že je nutno s těmito odborníky hovořit a jejich názory do navrhovaného zákona zapracovat? Jde o ohrožení samosprávných tradic, ale zejména o ohrožení nezávislosti a nestrannosti posuzování odborné úrovně vysokých škol a především - a to zejména zdůrazňuji, o ohrožení právních jistot studentů.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům poslanecký klub KSČM vyslovuje zásadní nesouhlas s vládním návrhem zákona o vysokém školství. Navrhujeme jeho vrácení vládě k přepracování. Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji paní poslankyni Čelišové. Pan poslanec Body má náhradní kartu č. 23. Prosím, aby se ujal slova pan poslanec Zdeněk Trojan. Připraví se pan poslanec Jaroslav Sýkora.

Poslanec Zdeněk Trojan: Pane předsedající, pane předsedo, pane ministře, kolegyně a kolegové, s ohledem na to, že se jedná o první čtení, nebudu se ve svém vystoupení pouštět do podrobných rozborů jednotlivých paragrafů a budu se snažit mluvit pokud možno v obecné rovině.

Úvodem bych chtěl říci, že během celé přípravy tohoto zákona, diskusí o jeho podobě, jsem nabyl pocitu, že předkladatelé nedokáží odlišit mezi tím, co je vzděláním jakožto bohatstvím jedince a vzdělaností jakožto bohatstvím celé naší společnosti.

Kdybyste mně dovolili, vrátil bych se trochu zpátky do historie. Nechci se vracet ani do 14. století, kdy Karel IV. zakládal Pražskou univerzitu, nechci se vracet ani do 18. století, kdy vznikala první Vysoká technická škola v našem regionu. Myslím si, že by však bylo dobře, aby se navrhovatelé i s těmito záležitostmi seznámili.

Chtěl bych se vrátit jenom o šest let zpátky. Právě teď, v prosinci, je to oněch šest let, kdy jsem jako zástupce Občanského fóra naší fakulty společně s ostatními zástupci z jiných fakult v koordinační skupině OF vysokých škol diskutoval o postupu, který by zajistil, aby české vysoké školy přešly na demokratické principy. Už tehdy bylo zřejmé, že to nebude možné bez vypracování a přijetí nového zákona o vysokých školách. Při jednání se objevil dost výrazný nesoulad v názorech na to, jaký má zákon být, zda má být stručný všeobecný - nebo zda má být zcela vyčerpávající a detailní a nebo, zda se má pohybovat v určité poloze někde mezi těmito dvěma krajnostmi. Podstatnější však bylo, že na tom, co má zákon ošetřit a co má být jeho obsahem, byla všeobecná shoda.

Za prvé šlo o to, aby byl vyloučen stranický vliv na vysokých školách. Nebyl tím míněn jenom vliv Komunistické strany tak, jako to bylo v celém minulém období, ale bylo to myšleno i na všechny ostatní strany, které tehdy existovaly a které by měly vzniknout.

Za druhé šlo o to, odstranit centralizaci řízení a dát maximální samosprávnost školám. Bylo myšleno akademickým obcím na těchto školách. Tím bylo zřejmé, že má být tato pravomoc přenesena tak nízko, kde je nejvhodnější aby byla uplatněna.

V podstatě šlo o princip subsidiarity.

Za třetí šlo o to dát studentům právo fakticky ovlivňovat běh škol, učinit z nich skutečné členy akademické obce. V minulém období sice byli v radách fakult a vysokých škol studenti zastoupeni, ale bylo to vyloženě formální.

Za čtvrté šlo o to uvolnit rigidní a unitární učební plány, které pro studijní obory byly platné po celém území Československa.

Za páté bylo jasné, že je potřeba umožnit studium co největšímu počtu studentů. S tím mělo být spojeno otvírání nových studijních oborů včetně otvírání nových vysokých škol.

Za šesté šlo o to vytvořit podmínky pro svobodný rozvoj vědecké a umělecké tvůrčí činnosti. Byly tím míněny nejen podmínky personální, ale také podmínky materiální.

Za sedmé šlo o to otevřít školy zájemcům o vědeckou a pedagogickou práci s cílem zkvalitnit úroveň vědeckých a pedagogických pracovníků působících na vysokých školách.

Za osmé bylo zřejmé, že je potřeba dát právo samosprávám vysokých škol rozhodnout o odchodu zkompromitovaných pracovníků.

Na jaře v roce 1990 se aktivity ujala skupina právníků, především pracovníků právnické fakulty Karlovy univerzity, kteří začali připravovat paragrafované znění, které 4. května 1990 bylo přijato a tento zákon s malými úpravami platí dodnes. Při jeho charakterizování je možno říci, že v podstatě umožnil změny, o které šlo, zajistil rozvoj vysokých škol, dosáhlo se rozšíření kapacit, především v některých regionech. Samospráva byla zabezpečena od fakult až po vrcholový orgán - Radu vysokých škol. Rada vysokých škol během uplynulých pěti let prokázala svou oprávněnost a jsem přesvědčen o tom, že kdyby tento orgán nefungoval, neměl potřebné pravomoci, že ministerstvo školství by mělo s řadou věcí velké problémy.

Je nutno říci, že to byla právě Rada vysokých škol, která dokázala utlumit problém s financováním, především směrem ke způsobu rozdělování prostředků na jednotlivé vysoké školy. Mimo zákon vznikla Konference rektorů, která rovněž začala získávat autoritu a dodnes úspěšně pracuje. Vědecká práce na vysokých školách přešla od systému plánování na systém grantů.

Významným krokem byl vznik i fungující a funkční akreditační komise. V podstatě lze říci, že zákon umožnil pracovníkům vysokých škol, aby udrželi fungující vysoké školy v nových politických a makroekonomických podmínkách. Tak, jak je to obvyklé, žádné dílo není bez chyb a určité chyby se nalezly při používání vysokoškolského zákona rovněž.

Které byly ty nejzávažnější a jsou nejzávažnější.

Za prvé jde o to lépe právně definovat postavení studentů a pracovníků vysokých škol.

Za druhé vyjasnit právní subjektivitu fakult, především ve vztahu k vysokým školám.

Za třetí jasněji formulovat pravomoci rektorů, děkanů, akademických senátů a v tomto okamžiku by se mohlo říci, že by se měly upravit na základě získaných zkušeností.

Za čtvrté je zřejmé, že je nutno umožnit vytváření soukromých subjektů oprávněných provádět vysokoškolskou výuku a ostatní tvůrčí činnost.

Za páté umožnit vysokoškolskou výchovu i institucím působícím mimo soustavu vysokých škol. Jde o to, aby byla využita kapacita jiných organizací jako je např. Česká akademie věd a současně tím umožnit zavedení dalších studijních oborů.

Za šesté bylo zřejmé, že se musí uzákonit postavení Konference rektorů.

Co se stalo? V roce 1993 přijala tato sněmovna novelu, která snad měla nalézt nové právní postavení vědeckých a pedagogických pracovníků.

Spíš však měla zbavit vysoké školy politicky zkompromitovaných učitelů. To byl úkol, o kterém jsem hovořil, když jsem říkal, co skupina Občanského fóra považovala za nutné na vysokých školách učinit. Vysoké školy měly podle zákona 172/1992 možnost s těmito pracovníky se vypořádat. Zákon má § 37, který to umožňoval.

Jaký byl dopad novely z r. 1993? Mohu bez uzardění říci, že nulový. Spíše naopak. Konkurzy stály spoustu peněz, času a práce a dopad konkurzních řízení se nedostavil. Bylo to proto, že na vypsaná místa, na něž byly konkurzy vypsány, se vlastně žádní noví zájemci nepřihlásili a dokonce došlo k tomu, že některá místa zůstala neobsazená. Nebylo se čemu divit, protože podmínky jak pracovní, tak platové na vysokých školách jsou ve srovnání s jinými oblastmi velice nedostačující. Můžeme říci, že na vysokých školách existuje personální labilita, která existovala již před tou novelou, a s jejím přijetím došlo k další destabilizaci a k dalšímu odlivu mladých a perspektivních pracovníků z vysokých škol. Nedávno pan předseda Akademie věd řekl, že dříve než se učiní nějaká opatření, aby mladí pracovníci na akademii měli lepší podmínky, už žádní takoví na akademii nebudou. Myslím si, že podobná situace je i na vysokých školách. Domnívám se, že protesty, které akademické obce proti zmíněné novelce vznášely a které nebyly vyslyšeny, by měly být varováním pro tuto sněmovnu při přijímání nového zákona o vysokém školství.

Zhruba v červnu v roce 1994 po určitých úvodních debatách a diskusích začala pracovní skupina složená ze zástupců Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, Poslanecké sněmovny, Rady vysokých škol, Konference rektorů zpracovávat zásady zákona. To, co se tehdy během asi tří měsíců podařilo, bych označil za slušný základ, na kterém mohlo být dále pokračováno, a po určitých úpravách bychom se zcela jistě dostali k dobrému výsledku. Během půl roku, než materiál došel do parlamentu, byl však zásadně zdeformován. To, co se projednávalo na výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu, byl zcela jiný materiál, než který ona skupina připravila. Přestože je nový jednací řád, myslím si, že zásady, tak jak už to zde zmínil pan zpravodaj Kozel, měly byt určitým základem pro vytváření paragrafového znění a vlastně také byly. Řada připomínek, které i já osobně jsem vznesl při projednávání zásad zákona ve výboru, byla do zákona zapracována. Pohříchu musím konstatovat, že šlo o připomínky spíše technického rázu, na principiálních záležitostech se nic nezměnilo. A pokud přece, tak k horšímu.

Moje zásadní návrhy, které jsem tehdy přednášel, byly zamítnuty a já v tomto okamžiku mohu říci, že jsem jen potěšen, že řada poslanců, kteří tenkrát hlasovali proti, patří dnes do politických kruhů, které vlastně tyto mé výhrady přijímají.

K jakým změnám oproti současnému stavu došlo? Pokud jde o právní postavení studentů, především doktorantů a distančních, není v podstatě nic do jasněno. Pokud se tyče právního postavení pracovníků vysokých škol, je s ohledem na oprávněnost konkurzních přístupů, tak jak je zapsáno v předloze zákona, nejasné a domnívám se, že věcně v daném stavu na vysokých školách pro další vývoj nebezpečné. Právní subjektivita fakult se přeměnila na jejich absolutní nesvéprávnost. Není jasné nejen formálně, ale i věcně, co si předkladatel fakultou představuje. Definice se příliš neliší od vysokoškolského ústavu, který je jednodušší o to, že nemá samosprávu a jeho struktura je zcela vágně popsána.

Za další: pravomoci rektorů, děkanů a akademických senátů se posunuly od fakult na vysokou školu a od samosprávných orgánů

Místopředseda PSP Jan Kasal: Dámy a pánové, prosím o klid.

Poslanec Zdeněk Trojan: na akademické funkcionáře. Tento pohyb je zcela jasně možno charakterizovat jako posun směrem k centralizaci a omezení samosprávy. Podle předloženého návrhu zákona je možné zřizovat nestátní vysokoškolské instituce. Ty mají dokonce jednodušší pravidla pro svou existenci než vysoké školy státní. Dokonce mají i větší ekonomickou jistotu v případě, že dostanou státní dotaci. Pravidla pro jejich vznik a pro jejich existenci však jsou velice vágní a nepropracovaná. Zákon umožňuje vysokoškolskou výchovu i v institucích mimo soustavu škol. Především se to týká Akademie věd. Ukazuje se však, že některé záležitosti ani zde nejsou dořešeny, především se to týká způsobu udělování titulů. A pokud se týče Konference rektorů, ještě se k tomu vrátím.

Uvedené výhrady a ještě řada dalších formálních a technických důvodů by mě měly vést k tomu, abych podal návrh, aby sněmovna návrh zákona vrátila navrhovateli k dopracování. Bylo to již zde podáno, čili myslím si, že je to nadbytečné.

Kromě těchto námitek, které jsem uvedl, jsou zde však další aspekty. Je to již zmiňované Akreditační kolegium, které se dostalo do postavení poradního orgánu ministra, který může vypracovávat pouze stanoviska. Myslím si, že to je zcela nepřípustně a Akreditační kolegium by mělo být minimálně orgánem vlády. Chci upozornit, že jde o zásadní instituci, která určuje především kvalitu vzdělávání v zemi a postavení, tak jak je navrženo, projevuje pouze nedůvěru vůči odborníkům.

Za další: reprezentace vysokých škol. Platný zákon zabezpečuje funkci Rady vysokých škol. Snaha o to, doplnit konferenci rektorů jako samosprávný či reprezentační orgán vysokých škol, se změnila v opak a v návrhu není žádná ústřední reprezentace.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Dámy a pánové, promiňte pane poslanče, ještě jednou dovolte, abych vás požádal o klid.

Poslanec Zdeněk Trojan: Pro českou akademickou obec je to výraz akademické svobody a autonomie vysokých škol. Společně s omezením pravomoci senátu je pro ně takovéto řešení nepřístupné. Tyto dva aspekty lze označit jako výraznou centralizaci nebo možná ještě lépe etatizaci. Tyto dvě tendence jsou tendencemi, k nimž se uchylují státy, které si nevědí rady a které opouštějí demokratické principy.

Pokud jde o další aspekt, to je aspekt školné, myslím si, že ve vztahu ke dvěma zmíněným aspektům se jedná o problém méně podstatný. Důležitější však je, že si s ním ani předkladatelé nevědí rady. Ani text zákona, ani návrh vyhlášky, která je v příloze, nejsou ve stavu, který by dával navrhovateli vůbec právo věc předložit sněmovně. O bezradnosti svědčí i informace, kterou nám zástupce Ministerstva školství sdělil na posledním zasedání podvýboru pro vědu a výzkum, kdy řekl, že vybrané školné budou školy používat na prospěchová stipendia.

To je věc, které už tedy vůbec nerozumím. Myslím tedy, že to svědčí o naprosté bezradnosti a že jde pouze o zavedení školného za každou cenu, ať už to má nějaký smysl nebo ne.

Pan kolega Decker tady hovořil o vědeckovýzkumné činnosti. Souhlasím plně s tím, že tato záležitost je neošetřena, že bez výraznějšího zahrnutí práva na vědu, výzkum a rozvoj technologií na vysokých školách, na zabezpečení tvůrčí činnosti, není možné tento zákon přijímat. Tyto tři, resp. čtyři posledně zmíněné aspekty považuji za tak principiální a tak zásadně ovlivňující obsah zákona, tak narušující jeho komplexnost, že vrátit k dopracování prostě nestačí. Navrhuji proto, aby návrh zákona byl zamítnut. Pokud se bude hlasovat, dovoluji si požádat, aby to bylo učiněno v jiném pořadí, než navrhl pan poslanec Vorlíček, a to aby se nejprve hlasovalo o zamítnutí a potom o vrácení k dopracování.

To, že navrhuji zamítnutí, mě vede k tomu, abych řekl, že se domnívám, že současný zákon je v případě, že bude souhlas, možno novelizovat a že ta novelizace by nemusela být příliš velká a že by se s ní dosáhlo zcela stejných efektů nebo týchž efektů, o něž nám jde.

Chtěl bych se ještě zmínit o situaci na vysokých školách, která je všeobecně velmi neutěšená. Pracovníci vysokých škol stárnou, mladí za podmínek, které tam jsou, nechtějí na vysoké školy nastupovat jako pedagogičtí a vědečtí pracovníci. Je to způsobeno podmínkami nejen platovými, ale i podmínkami pro práci. Myslím, že vláda by se spíš měla zabývat tím, jak tuto situaci na vysokých školách řešit. Myslím, že určitou inspirací by jí mohl být třeba německý zákon, tuším z roku 1988 nebo 1989, který se zabývá rozvojem vysokých škol na území Německé spolkové republiky. Podobná inspirace by se třeba našla u vlády britské, kdy v roce 1963 Harold Wilson vyzval k vypracování projektu, který by zpřístupnil vysoké školy co největšímu počtu zájemců. Bylo to období, kdy vznikla instituce, která se označuje jako "open university".

Ještě bych mohl možná říkat další věci, kterými by se vláda měla zabývat spíš než zpracováváním vysokoškolského zákona, myslím ale, že k tomu bude ještě čas později. Děkuji za pozornost a omlouvám se, že jsem hovořil trochu déle. Nezlobte se, já celých vlastně již 6 let se kolem problematiky vysokoškolského zákona a vysokých škol pohybuji, stále ještě pracuji na vysoké škole, takže ta věc je mi velmi blízká a velice se mě dotýká. Děkuji ještě jednou za pozornost.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Zdeňku Trojanovi, konstatuji, že pan poslanec Kubiš má náhradní kartu č. 22. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Jaroslav Sýkora, připraví se pan poslanec Viktor Dobal.

Poslanec Jaroslav Sýkora: Vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře, vážení kolegové, kolegyně, stanovisko poslaneckého klubu Českomoravské unie středu k vládnímu návrhu zákona o vysokém školství:

Nemáme-li nerostné bohatství, nejsme schopni v této chvíli říci, na kterém oboru postavíme rozvoj našeho hospodářství v budoucnu, musí nám být jasné, že vysoká vzdělanost je program, který musíme všichni a bezezbytku prosazovat, máme-li se v budoucnu mít o co opřít a chceme-li uspět v soutěži vyspělých demokracií. Návrh vysokoškolského zákona k tomuto postoji podmínky nevytváří.

1. Zavedení školného je nesystémové s ohledem na daňové a další finanční předpisy, přitom fakticky neřeší problém financování vysokých škol. Kromě argumentů, které zde padly a jistě ještě padnou, nevidíme rozdíl mezi politickou bariérou minulého režimu a finanční bariérou současného návrhu školného.

2. Přijmeme-li školné s tím, že na jeho zaplacení vytvoříme možnost půjček, dosáhneme pouze protipopulačního opatření ve skupině vysokoškoláků, protože výrazně zhoršíme jejich finanční situaci v době, kdy by měli zakládat rodinu. U vysokoškolsky vzdělaných lidí lze s úspěchem předpokládat, že tyto záležitosti budou zohledňovat.

3. Za podstatnou vadu tohoto návrhu jako strana akcentující prvky samosprávy jako základu demokracie, považujeme výrazné omezení pravomoci samosprávných orgánů, především akademických senátů. Taxativní výčet pravomocí jejich samosprávný charakter výrazně omezuje. Za výsměch studentskému hnutí 17. listopadu 1989 považujeme návrh na snížení maximálního počtu zastoupení studentů v akademických senátech. Akademické svobody by měly být nedotknutelné pro společnost, která se chce pyšnit přívlastkem demokratická. Řízení vysokých škol se musí řídit principy decentralizace a autonomie.

4. Postrádáme v zákoně definici a vytvoření rámce činnosti vysokých škol jako systému, který musí zahrnovat propojení teorie, vědy a praxe. Pokud toto propojení nezabezpečíme a nevytvoříme pro ně podmínky, vystavujeme se nebezpečí, že vysoké školy se stanou zkostnatělými ústavy, které nebudou schopny připravit odborníky širokého záběru a schopností rychlé orientace a adaptace, kterou trh práce příštího tisíciletí bude vyžadovat.

Poslanecký klub Českomoravské unie středu považuje proto zákon o vysokých školách za velmi důležitý a postoj společnosti ke vzdělání vyjádřený tímto zákonem za jednu z klíčových oblastí. Vzhledem k chybám, které vládní předloha vykazuje a které podle našeho názoru není možné změnit pouze pozměňovacími návrhy, poslanecký klub Českomoravské unie středu tento návrh nepodpoří. Přejeme si vsak - a jsme ochotni se na tom podílet - aby se tato problematika vrátila do parlamentu co nejdříve. Děkuji.