Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Poslanec Jaroslav Štrait: Pane předsedo, děkuji za toleranci.

Mezinárodní úřad práce se velmi podrobně podněty odborů v roce 1991 zabýval. Na tripartitním základě byla ustavena komise, kde jsou zástupci vlády, zaměstnavatelů a zaměstnanců - tehdy to byli Australané, Italové a Finové. Došli jednoznačně k závěru, že zákon přijatý v tehdejší federaci byl diskriminující. Správní rada Mezinárodního úřadu práce 5. března 1992 vyzvala naši tehdejší vládu, aby podnikla příslušné kroky ve směru k Ústavnímu soudu. Jak si vzpomínáte, stalo se tak teprve na základě podnětu skupiny poslanců.

Lze namítnout, že se to stalo za bývalé republiky. Ale dopisem ministra zahraničních věcí z 29. ledna 1993 se Česká republika do Ženevy přihlásila, že přijímá závazky Ústavy MÚP a 5. února se stala členem této organizace. Diskriminační lustrační zákon zůstal nejen v platnosti, ale byl a je nadále prodlužován.

Opětovně jsme informovali dne 8. září 1994 ředitele odboru mezinárodních pracovních norem pana Bartoloměje Gruse, že i nadále je lustrační zákon v České republice zneužíván veřejně a beztrestně v politické diskriminaci i osob, které vykonávají funkce mimo dosah působnosti lustračního zákona. Je až tragikomické, že lustrační osvědčení podle místních úvah jsou vyžadovány třeba od vedoucích školních jídelen. Zcela živelně je vyžadován tento doklad různými podnikateli.

Za povšimnutí stojí, že Ústavní soud České republiky ve svém nálezu pokládá za detail, že jde o zcela zanedbatelný, nepodstatný počet osob, které byly v České republice dotčeny lustračním zákonem - jde o pouhých 11 363 osoby.

Již několikrát jsem slyšel vyjádření našich odpovědných vládních činitelů, že nemají v úmyslu vyhovovat šikanám ženevských byrokratů. To mi bohužel připomíná konání některých funkcionářů z doby nedávno minulé, kdy se přehlížely mezinárodní dohody a závazky. Naši představitelé, ale i nejvyšší zákonodárný sbor podobným způsobem jednání riskují poměrně dost. Česká republika je na nejlepší cestě se dostat na černou listinu v dodržování lidských práv a mezinárodních dohod.

V poslední době šlo i o další kroky našeho parlamentu, které se vymykaly běžnému evropskému standardu. Jednalo se např. o novelu zákoníku práce a zaměstnávání učitelů vysokých škol, resp. globální rozvázání pracovního poměru učitelů vysokých škol. Byla tehdy porušena nejen Dohoda 111, ale také Dohoda 122, o politice zaměstnanosti. Abych byl přesný, tehdy byl novelizován zákon 172/1990 Sb., o vysokých školách, pod číslem 216/1993 Sb., a novela zákoníku práce pod č. 74/1994 Sb.

Jakékoli další prodlužování lustračních zákonů je z celé řady důvodů nepřijatelné. Uváděl jsem jen některé mezinárodní konsekvence. Těm, kteří i nadále podobnými pseudorevolučními zákonnými normami vytírají zrak občanům u nás doma, chtěl bych připomenout, ať si přečtou knihu Zdeny Salivarové-Škvorecké, vydanou v Torontu, Osočení - dopisy lidí ze seznamu. Ostatní ať nadále listují v Cibulkově "komplexním seznamu".

Dovolte mi v závěru ještě stanovisko našeho klubu. Své negativní názory k lustračnímu zákonu, resp. k oběma normám, nemíníme měnit a budeme hlasovat opět proti. Děkuji vám.

Předseda PSP Milan Uhde: Slovo má pan poslanec Jiří Payne, připraví se pan poslanec Oldřich Kužílek.

Poslanec Jiří Payne: Pane předsedo, vážená vládo, vážené kolegyně a kolegové, myslím si, že v této věci je potřeba rozlišit dvě dimenze tohoto problému. Já se o to pokusím. Jednak oddělme vlastní věcnou debatu o lustračním zákonu od debaty formální, procedurální, kde prezident vrací parlamentu zákon. U obou věcí stojí za to se pozastavit.

Pan kolega přednesl svůj názor. Já se domnívám, že na lustrační zákon ve věcné oblasti mohou být různé názory. Jsem hluboce přesvědčen, že neexistuje žádné právo na to, aby někdo byl zaměstnán ve státní správě. dokonce naopak každý stát má právo vybrat si loajální úředníky. Každý stát na světě to dělá. Sám zde neshledávám žádný problém a je známo, že nejen klub ODS, ale i já budu samozřejmě tento zákon podporovat.

Druhá věc je ovšem dimenze částečně procedurální nebo formální. Dotýká se to totiž dělby moci, kterou jsme zakotvili v naší ústavě. Naposledy jsme narazili na podobný problém, když pan prezident nám vrátil zákony k dalšímu projednání v prosinci loňského roku. Tato debata je dosud neuzavřena, a proto dovolte, abych přednesl tak trochu apologitickou řeč, ve které se budu snažit hájit parlament jako takový. Nyní se snažím zcela abstrahovat od věcné roviny lustračního zákona. Teď jde čistě o problém parlament, jemuž byl vrácen zákon.

Podle naší ústavy výkonná moc sestává ze dvou částí. Jednak je to prezident, jednak je to vláda. Obojí ovšem má hájit zájmy výkonné moci. Samozřejmě oba dva tito činitelé by měli zájmy hájit společně. K tomuto účelu má jak vláda, tak prezident různé nástroje. V zásadě je naše ústava konstruována tak, aby tyto nástroje mohly být vzájemně kombinovány a aby se vzájemně mohly posilovat ve jménu fungující výkonné moci.

Stalo se možná až módou, že když se zdá, že chybí nějaká legislativa, automaticky se řekne - za to přece může parlament. Dovoluji si proti tomu přednést názor, že legislativu - a tak je to zvykem - nám předkládá vláda. Vláda tak činí. pokud je pociťována potřeba, že je nedostatek nějakých návrhů zákonů, pak není možné obracet se na parlament, aby vypracoval zákon, ale zákon po mém soudu by zpravidla měl být vypracováván ve vládě a parlament jenom příležitostně a opravdu ve výjimečných situacích by měl přikročit k tomu, že sám bude navrhovat zákony.

Stalo se tomu tak i v tomto případě, kdy tady paní kolegyně Marvanová a další navrhli prodloužení lhůty u tohoto lustračního zákona a stalo se tak - jsem hluboce přesvědčen - s vědomím toho, že řešení problematiky pracovníků ve státní správě (a tady se jedná konkrétně o jmenované pracovníky) je složitým problémem, který dnes už není jen záležitostí tzv. lustračního zákona, ale ještě celé řady dalších právních norem. To mne vede k přesvědčení, že tím pravým autorem, který se bude koncepčně zamýšlet nad tím, jak tento problém vyřešit, by opravdu asi měla být vláda a nikoliv parlament.

Bohužel, když si přečtete odůvodnění pana prezidenta, se kterým nám tento zákon vrací, a přečtete si jeho poslední větu, uvidíte, že pan prezident tam shrnutí celého tohoto kroku, který učinil, formuluje touto větou: "Proto novelu vracím v naději, že Poslanecká sněmovna je schopna takové normy připravit a přijmout v době původní platnosti zákona." Já si myslím, že sněmovna by jistě byla schopna tento úkol splnit, ale všichni, kdo sedíme zde v této sněmovně, víme, jak málo času má zákonodárce na vlastní legislativní tvorbu a zároveň víme také, jak vypadá taková legislativní tvorba prostého zákonodárce, který nemá k dispozici příslušné pracovníky, kteří jsou zpravidla k dispozici na ministerstvech.

Já tedy ještě jednou shrnuji - já bych se přikláněl k tomu, že předlohy zákonů by zpravidla měly být vypracovávány ve vládě. Já bych to formuloval spíše jako prosbu. Formuloval jsem to stejně již zhruba před tři čtvrtě rokem. Pokud prezident České republiky má pocit, že chybí nějaký zákon, že je třeba ho vypracovat, pak podle ústavy má možnost navštívit vládu dokonce na její schůzi a vedle toho má řadu neoficiálních možností. Může požádat vládu, aby takovou normu připravila a předložila parlamentu. Takto bych si já představoval spolupráci v rámci výkonné moci mezi prezidentem a vládou.

Dovolte mi, abych na závěr odcitoval jeden verš z bible. Vyskytuje se ve všech prvních třech evangeliích: "Království, které je v sobě rozděleno, pustne." Děkuji.

Předseda PSP Milan Uhde: Slovo má pan poslanec Oldřich Kužílek. Je posledním písemně přihlášeným do rozpravy.

Poslanec Oldřich Kužílek: Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, dámy a pánové, dovolte mi, abych přednesl obhajobu lustračního principu. Protože ji chci přednést z trochu jiných hledisek než je doposud zvykem, omlouvám se, že vás chvíli zdržím.

Domnívám se, že vrácení zákona prezidentem má hlavně za cíl otevřít novou a poučenější diskusi o tom, co to vlastně lustrační zákony jsou. Já se domnívám, že lustrační zákon není jen tak ledajakou normou, která by se dala měřit nebo hodnotit jako houska na legislativním krámě. Nejde podle mne jen o to, zda se tehdejším zákonodárcům, to je Federálnímu shromáždění, v r. 1991 více či méně podařila. Tato norma podle mne v sobě obsahuje dramatický osud národa. Je v ní hluboký střet špatných a dobrých rysů české povahy, je v ní potřeba soudu nad viníkem a zároveň pokora před omezeností pozemských soudů. Je v ní nutnost zahnat zlo do jeho smrduté díry a zároveň nejistota o podobě tohoto zla.

Tato norma se tedy podle mne v dobrém i zlém vymyká běžným měřítkům. Myslím si, že správně uvádí pan prezident, že dosud nikdo nezhodnotil výsledky lustračního zákona. Ano, nikdo je nezhodnotil, protože to exaktně učiniti nelze. Sama myšlenka lustračního zákona totiž takové vyhodnocení podle mého názoru téměř záměrně vylučuje. Možná milosrdně, možná zákeřně, to musí každý z nás posoudit sám. Jeho přesné výsledky jsou skryty pod rouškou povinné mlčenlivosti a státního tajemství.

Nikdo dnes nemůže spočítat, kolik osob na základě lustračního zákona odešlo z vlivných státních a veřejných funkcí, kolik podniků a firem se samo očistilo s pomocí tohoto nástroje, kolik poslanců, ministrů či náměstků se tiše vytratilo. V tom také tkvěla lustrační myšlenka: vyloučit z vlivných funkcí osoby nehodné těchto rolí či prostě občany bez záruky, že nebudou vystaveni nebezpečnému tlaku, ale zároveň nepředstírat a nevytrubovat, že označené osoby jsou zcela stoprocentně vinny spoluprací se zločinným komunistickým režimem.

Lustrační zákon se tak snažil zohlednit nedostatky, ze kterých vycházel, nejistotu, zakotvenou přímo v dokumentech StB či nejistotu nad možností soudit jednotlivé lidské osudy, a toto zohlednění je také jeho největší praktickou slabinou.

Lustrační zákon je tak průsečíkem dvou potřeb - potřeby očistit státní správu a potřeby nevnést do společnosti nové zlo. Obojí se mu podařilo jenom zčásti.

Ale chci se zeptat: cožpak je exaktní hodnocení jediné možné? Právě absence statistického vyhodnocení účinnosti lustračního zákona na nás klade požadavek zhodnotit ho alespoň v poctivé diskusi. Přiznejme si, že ta diskuse měla předcházet prodloužení jeho platnosti a nestalo-li se tak, nezahazujme další možnost bez využití.

Je nepochybné, že organismus společnosti byl po pádu totality velmi hluboce zachvácen zákeřnou chorobou. Lustrační zákon projel jejím tělem jako mysteriózní nůž, mysteriózní proto, že léčba i zranění, která způsobil, zůstávají nám smrtelníkům prakticky nespatřitelná. A v tom je právě jeho závažnost i závaznost.

Do kořene našich soudobých dějin je tímto zákonem vloženo jako genetický kód něco, co neznáme, a to něco má povahu mystéria, tedy něčeho tajemného. A proto kladu otázku. Není správné tento otazník řešit? Čili odpovídat na jednu z výzev, kterou nám tu přes pět let dává náš převrat, hrdě zvaný revoluce. Čili vést důkladnou diskusi o zkušenostech, které tento zákon přinesl a dobrat se tajemství alespoň nepřímo.

Domnívám se, že je na čase ukončit prvotní fázi vzrušené a emotivní reakce, kdy šlo o to, zda tomu či onomu člověku znění lustračních paragrafů padne jako ulité a na kom naopak visí jako nepatřičná, nepadnoucí, nespravedlivá a falešná hazuka.

Dnes je třeba říci si, co vlastně tímto zákonem naše společnost o sobě řekla a jaký dědičný hřích si tak na sebe vložila. Co vlastně znamená to, že zákon prohlásil ty, kteří se příliš přiblížili ke zdroji zla, za diskvalifikované pro vlivné veřejné funkce? Znamená to, že by z nich toto zlo nadále působilo nebo že dotek se zlem je zbavil schopnosti dobře rozhodovat nebo že by měli být prostě potrestáni ztrátou privilegia či cti? A co znamená doba, po kterou má zákon platit? Že nakažení zlem je neléčitelné nebo že je léčitelné pomalu nebo že od určité doby považujeme demokracii za tak silnou a toto zlo za tak slabé, že už hrozba z něj neplyne? Jaké je vlastně toto zlo, které by mohli pozitivně lustrovaní vnášet do veřejného života? Je toto zlo vůbec životaschopné poté, co jeho zdroj a opora, totalitní režim, byl poražen? Jsou jeho nositeli ti, kteří byli také pozitivně vylustrováni nebo se vznášelo nad nimi? A konečně co znamená naše neschopnost toto zlo přesně označit a pojmenovat?

To jsou provokativní otázky, jejichž zodpovězení bych považoval za vhodné. Na některé z nich si pro sebe umím odpovědět. Ano, bylo tu určité zlo a projevovalo se především troufalou domněnkou, že svým nepokorným rozumem mohu ovládnout svět, že mohu plánovat, co je pro koho dobré nebo že mohu beztrestně tahat čerta za vousy či si ho dokonce ochočit. A tato troufalost zcela pravidelně vede jedince i celé národy po falešných zkratkách do bažin. Chce mít po ruce vždy nějaké lepší a zázračnější nástroje, chce mávnutím proutku a odříkáním ideologického zaklínadla změnit pokud možno vše a ihned.

A proto většino u odmítá věcnost a drobnou práci. Takováto troufalost bývá v duši hluboce zakořeněna a nedá se změnit vůlí. Ta samá troufalost v minulém režimu velmi často vedla ambiciózní lidi do stranických funkcí, do mocenského aparátu, do StB anebo také k více či méně čestné snaze vyhrát nad režimem partičku mariáše. A stejně tak jsem hluboce přesvědčený, dámy a pánové, že tatáž lidská troufalost je anebo by byla bývala nejlepším způsobem, jak zlikvidovat transformaci společnosti, jak v kritické chvíli pro osobní ambice rozmělnit základní kroky vedoucí z bahna socialismu. Byl by to způsob, jak nezbytné a v podstatě jednoduché pilíře demokracie v podstatě rozštípat různými třetími a novými cestami na drobné třísky.

A proto se ptám: kolik takových lidí by bývalo třeba ve veřejných funkcích, aby se směr transformace otočil, aby cosi začalo skřípat a aby se to pak všechno muselo zastavit? Pro příklad nemusíme daleko za Břeclav. Byla by třeba třetina funkcí nebo by stačila pětina? Nevím. Zde tedy já pro sebe vidím hlavní funkci - a pozitivní funkci - tohoto lustračního mystéria.

Musím říci, že podle svých zkušeností nabytých z rozhovorů s politiky ve srovnatelných zemích, zejména z Polska, Slovenska, Maďarska, ale i Ukrajiny, jsem dospěl k soukromému názoru a závěru, že absence podobné normy možná byla přímou příčinou rychlého obratu těchto zemí zpět k myšlení a k osobám, které v té či oné míře byli nositeli, tvůrci a jádrem totalitního socialismu.

Vím, že mé názory na lustrační zákon jsou jen chabým pokusem nastavit jakési aspoň trochu rovné zrcadlo, jsem ale přesvědčen, že takové pokusy jsou potřebné. Proto bych raději, kdyby se nové hlasování o vráceném návrhu zákona odehrálo až po nějaké době, aby se využil standardní ústavní mechanismus a aby se znovu a znovu nestřílelo od boku.

Dovoluji si tedy navrhnout přerušení tohoto i dalšího bodu do příští schůze sněmovny. I dnes i příště budu návrh na prodloužení v hlasování podporovat. Zároveň musím říci, že mě mrzí, že v kontextu falešné hry, kterou okolo tohoto zákona hraje levice, si uvědomuji, že tato moje prosba je těžko dosažitelným luxusem. Děkuji vám za pozornost.

Předseda PSP Milan Uhde: Pane poslanče, trváte na tom, abych dal hlasovat o vašem procedurálním návrhu hned, nebo po skončení rozpravy? Po rozpravě. Děkuji vám, myslím, že to usnadní celý průběh, protože se do rozpravy přihlásil ještě pan poslanec Ullmann. Pan poslanec Ullmann má slovo a já oznamuji, že pan poslanec Maryt má náhradní kartu č. 20. Prosím, pane poslanče.

Poslanec Josef Ullmann: Vážený pane předsedo, vážený pane premiére, vážená vládo, vážená sněmovno, dovolte mi několik slov na téma, které se projednává. Už tady bylo řečeno, že není právního nároku na státní službu. S tím samozřejmě souhlasím. Domnívám se však, že to, co projednáváme, má ještě hlubší rovinu. Tento zákon, o kterém budeme znovu hlasovat, není o soudu a není o potrestání, to všichni víte. V těchto citlivých věcech soud a potrestání podle mého hlubokého přesvědčení bude někde jinde než na tomto světě.

Ale tady jde o něco podstatnějšího. Každá společnost, každé společenství má nejen právo, ale přímo povinnost se bránit tomu, aby infiltrovali členové či přisluhovači zločinecké organizace. To je naše povinnost a kdo jiný má zajištění tohoto práva hájit než sněmovna? Kdo jiný, který vyšší orgán tady ještě je? O tom budeme hlasovat. O tom, zda - byť chabými silami, a já připouštím, že ty síly jsou chabé, ale přece jenom ze všech sil, které máme k dispozici - se budeme snažit zabránit tomu, aby do státních struktur pronikali lidé, kteří buď byli členy nebo se zločineckou organizací spolupracovali.

Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji panu poslanci Ullmannovi. Vidím zdviženou ruku poslance Vyvadila. Dávám mu slovo.

Poslanec Jiří Vyvadil: Drahý pane předsedo vlády, vážená vládo, kolegyně a kolegové, já sám musím říci, že jsem neuvažoval, že bych vystoupil, ale hloubka úvah některých kolegů šla tak daleko, že jsem někdy ztratil i nit, kam tím mířili.

Jde nepochybně o problematiku velmi, velmi závažnou a krajně diskutabilní. Jen mám pocit, že zcela uniklo, z jakého důvodu prezident republiky vrátil oba zákony k novému projednání. Klub poslanců ČSSD nenapadal lustrační zákon. Klub poslanců ČSSD věcně, slušně upozornil na dva momenty. Stávající zákon bude platit ještě rok a čtvrt. Rok a čtvrt je dostatečná doba. Jestliže dnes přijímáme tuto změnu, zároveň tím rezignujeme na to, abychom za prvé přijali zákon o státní službě, kde nepochybně může být a musí být pojem bezúhonnosti pojmenován. A za druhé, naznačujeme tím, že nemáme zájem na přijetí zákona o zpřístupnění svazků registru.

Dámy a pánové, každý, kdo sem dnes přišel, už je dávno rozhodnut, jak bude hlasovat. Nicméně musím říci, že v tomto ohledu mě děsí i ti lidé, kteří sem jdou s planoucím zrakem říci kategoricky ano a stejně tak mě děsí i ti lidé, kteří říkají kategoricky ne. I já jsem měl v rodině příbuzného, který byl třikrát vázaným agentem. Mám k těmto momentům velmi diskutabilní vztah.

Nicméně, co je to za zákon? Je to zákon, kdy vedoucí oddělení, před kterým se třásli ministři, tam není a nějaký drobný milicionářík nemůže být ani vedoucím pošty. Čili jinak řečeno, pan prezident řekl ještě takovou prostou věc: Poslanecká sněmovna - a to už nemluvím o tom, že třeba i Úřad legislativy by mohl připravit také někdy jednou nějaký zákon - rezignovala na to, aby byla připravena normální standardní právní norma. A to je chyba. Já mám pocit, že 6 let po roce 1989 už revoluční normy nepotřebujeme.

Nicméně mám pocit, že každý zde bude hlasovat podle jakýchsi apriorních znamének a smysl je někde zcela jinde, ale tak už to v této sněmovně bývá.

Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji panu poslanci Vyvadilovi. Prosím vás pěkně o klid, vzmáhá se tady velký hluk, ruší to řečníky, ruší to ty, kteří chtějí poslouchat. Slovo má pan poslanec Jan Krámek.

Poslanec Jan Krámek: Vážený pane předsedo, vážený pane premiére, vážená vládo, dámy a pánové, já po krásných slovech někdy až básnických nenalézám odvahu, abych také napodoboval lyriku, a proto budu velice stručný.

Podle mého názoru prodloužení lustračního zákona a tato zákonná norma jako taková, tzn. lustrační zákon, je naprosto přirozeným obranným mechanismem nové demokratické společnosti České republiky proti všem reziduím, která mohou nastat. Všechno, co tady zaznělo proti lustračnímu zákonu, mi připadá stejné, jakoby mi někdo vyprávěl, že proti viru HIV je velmi úspěšný aspirin. Jen by to chtělo tomu věřit.

Zejména ze strany levice zaznívá velice často pobouření nad tím, jak jsou či nejsou dodržována lidská práva. Je škoda, že takováto slova nezaznívala dříve na zasedáních okresních až ústředních výborů té zločinecké strany, která nakonec takto byla označena i zákonem, který přijala tato Poslanecká sněmovna. Děkuji.

Předseda PSP Milan Uhde: Ano, vidím zdviženou ruku pana poslance Čestmíra Hofhanzla a udílím mu slovo.

Poslanec Čestmír Hofhanzl: Vážený pane předsedo, vážená vládo, vážení kolegové a kolegyně, život je méně poetický a je nepříjemnější, než zde vzletně vykládal kolega Kužílek. Bohudík, demokracie nejsou jen práva, tak jak se v naší nectihodné společnosti zdá, demokracie je, bohužel, též zodpovědnost, demokracie je jenom tehdy, když překročím-li určitou hranici, končím. Upadám v obecné opovržení a nejsem hoden zastávat veřejné postavení a tím i být nositelem jisté zodpovědnosti a z toho vyplývajících práv.

Bohužel, nebyli jsme dosti důslední a budeme za to pykat všichni a ne ti, kteří zneužili moci po dobu 40 let.

Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji panu poslanci Hofhanzlovi. Nevidím žádnou další přihlášku a rozpravu uzavírám. Omlouvám se, neviděl jsem pana poslance Maška.

Poslanec Ivan Mašek: Vážený pane předsedo, vážený pane premiére, vážená sněmovno.

Velmi se omlouvám. Je mi velmi smutno z toho, jak obecně hovoříme o jakémsi lustračním zákonu.

Bod, který projednáváme, je bod č. 1, a to je zákon České národní rady č. 279 z roku 1992. Je to zákon, jeden ze dvou zákonů lustračních, který se zabýval složkami ozbrojenými a je kupodivu jemnější, než ten zákon další. Je to velmi zvláštní. Je velmi zvláštní to, že nehovoříme o tom, proč tento zákon je jiný, než ten druhý, proč je jemnější, ačkoli by se zdálo přirozené, že by měl být tvrdší. Proč touto věcí se nezabýváme. To k té filozofii.

Jinak bych se chtěl sněmovně omluvit, protože já jsem byl ten, který navrhl rok 2000. Já se omlouvám, spletl jsem se. Měl jsem na mysli rok 3000, ale přesto prosím, abyste znovu pro zákon hlasovali. Děkuji vám za pozornost.