Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Poslankyně Hana Orgoníková: Vážený pane předsedající, vládo, kolegyně a kolegové, budu interpelovat ministra práce a sociálních věcí pana Ing. Vodičku.

Pane ministře, obracím se na vás jménem 35 občanů, kteří se cítí poškozeni Okresní správou sociálního zabezpečení ve Žďáru nad Sázavou. Jde o občany, kteří mají částečný invalidní či invalidní důchod nebo o takový důchod žádají, o občany bezmocné, těžce zdravotně postižené, o děti s dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, kterým jsou důchody neoprávněně odebírány či vůbec nepřiznány, děti po mozkové obrně uznány za zdraví.

Tito lidé se domáhali svého práva prostřednictvím petic, které zaslali na ministerstvo práce a sociálních věcí a na Českou správu sociálního zabezpečení, ve kterých žádali o přešetření postupu Okresní správy sociálního zabezpečení ve Žďáru nad Sázavou vůči nim.

Vaše ministerstvo na dopis s přiloženou peticí ze dne 11. listopadu 1994 odpovědělo až 27. prosince 1994, čili nedodrželo lhůtu k odpovědi a uvedlo, že si vyžádalo stanovisko České správy sociálního zabezpečení, což je podle mého názoru podivné, když ministerstvo práce a sociálních věcí má kontrolovat a řídit Českou správu sociálního zabezpečení podle § 4 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. Česká správa sociálního zabezpečení na dopis z 24. listopadu 1994 odpověděla sice již 7. prosince 1994, ale nebyla spokojena s formou listiny a žádala upřesnění. Upřesněná petice byla na Českou správu sociálního zabezpečení odeslána 14. prosince 1994. Česká správa odpověděla 29. prosince 1994 s tím, že začátkem roku 1995 navrhnou termín jednání a že záležitost chtějí uzavřít do konce ledna 1995.

Další dopis z České správy sociálního zabezpečení následoval 6. ledna 1995, kde byl navržen termín jednání na 23. ledna 1995 od 10 hodin na Okresní správě sociálního zabezpečení ve Žďáru nad Sázavou a další podmínky. K tomuto dopisu se sešli účastníci petiční akce dne 12. ledna 1995 a rozhodli se, že kromě termínu a hodiny jednání s dalšími podmínkami nesouhlasí, navrhli jiné místo k jednání a účast poslance Parlamentu. V tomto smyslu mluvčí petiční akce pan Vladimír Šigut odpověděl České správě sociálního zabezpečení dne 13. ledna 1995. Česká správa sociálního zabezpečení dopisem ze dne 19. ledna 1995 trvala na svých původních podmínkách, akceptovala přítomnost poslance. K jednání dne 23. ledna 1995 jsem byla pozvána účastníky petiční akce. Čekali jsme na místě určeném účastníky petice, to je na místě neutrálním, v zasedací místnosti Svazu družstevních rolníků v Domě politických stran ve Žďáru nad Sázavou, neboť k Okresní správě sociálního zabezpečení je mezi účastníky petice naprostá nedůvěra. Nikdo však nepřišel ani z České správy sociálního zabezpečení, ani z ministerstva práce a sociálních věcí.

Dne 23. ledna 1995 mi byla účastníky petiční akce předána veškerá dokumentace. Tito lidé mi svěřili své lékařské nálezy a podrobné popisy z průběhů jednání na Okresní správě sociálního zabezpečení ve Žďáru nad Sázavou. Další setkání se uskutečnilo 27. ledna 1995.

Materiály jsem prostudovala a byla jsem zděšena. O výpovědích účastníků petice ani v nejmenším nepochybuji. Za současného stavu v tomto státě, kde vládnou pouze peníze, arogance a lhostejnost, se předpokládá, že tito lidé budou mlčet a třást se hrůzou. Naštěstí se ozvali a vznikla petice, která vás, pane ministře, měla vyburcovat k okamžitému zásahu. Nemůžete říci, že nic nevíte, jak zde často slýcháme, neboť jedna z účastnic petice paní Haderová si s vaším ministerstvem a Českou správou sociálního zabezpečení dopisovala přes rok.

Nyní cituji z odpovědi vašeho ministerstva jinému odvážlivci, který si dovolil vám v únoru 1994 napsat.

"Vámi podávané zdravotní potíže musíme považovat za subjektivní stesky. Další podání v téže věci nebudou naším ministerstvem přešetřována ani jejich příjem nebude potvrzen." Konec citátu.

Tento člověk má nemocné srdce a páteř.

Nyní zpět ke Žďáru nad Sázavou. Podle shodných výpovědí účastníků petice postupují posudkoví lékaři dr. Vrbík a dr. Pokorná dvěma způsoby. V první se snaží poslat nemocné co nejdříve do práce, aby nemohli žádat o invalidní důchod či částečný invalidní důchod, neberou zřetel na zdraví pacientů a postupují bez konzultace s ošetřujícím lékařem. Naopak ošetřující lékaři jsou nuceni k okamžitému ukončení pracovní neschopnosti. Pokud se pacient nechá zdeptat, je mu odebrána neschopenka, přestože není zdráv. Tento nemocný člověk uznaný za zdravého ihned dostává výpověď u původní firmy, kde dříve pracoval. Nemocný člověk uznaný za zdravého jde na pracovní úřad a žádá o práci. Je vzat do evidence, ale kdo zaměstná nemocného člověka? Nemocný člověk uznaný za zdravého nemá neschopenku, tudíž nebere nemocenské dávky, práci nedostane, žije na podpoře, která nestačí ani na zaplacení nájmu a inkasa. Ten člověk je bez prostředků.

Druhý způsob spočívá v tom, že pacient si nenechá vzít neschopenku, protože nepodlehne nátlaku a nepodlehne ani ošetřující lékař, pak je pacient ponechán v pracovní neschopnosti až do ukončení zákonné podpůrčí doby.

Po ukončení podpůrčí doby tak zůstane pacient bez prostředků, nemocen, přičemž žádosti o zahájení invalidního řízení zůstanou bez odpovědi. Nezbude mu, než jít do práce, pokud ji sežene. Pak je zahájeno řízení o invalidním důchodu a je mu řečeno - šel jste do práce, máte smůlu - a člověk je zcela ztracen. To platí i o částečných invalidních důchodech i o invalidních důchodech, kdy se lidé dostavují na kontroly a důchody jsou jim svévolně odebírány. Dokonce jsou důchody odebrány přesto, že jsou potvrzeny soudním rozhodnutím. Děti po mozkové obrně jsou v podstatě uznány za zdravé. Ovšem v jiných případech jsou invalidní důchody přiznávány bez průtahů těm, kteří na ně nemají nárok.

Nevím, na co přísahali tito lékaři při promoci. Nechápu, jak se mohou chovat tak cynicky a arogantně k nemocným lidem, dělat si z nich legraci, psychicky je ničit a tím jejich zdravotní stav zhoršovat, nechávat je v nejistotě, jak to s nimi dopadne, dívat se a radovat z toho, že tito lidé jsou jim zcela vydáni na milost či nemilost.

Tato situace není ojedinělá. Potvrdil to primář Severa z nemocnice v Novém Městě na Moravě, který má dětské pacienty i z jiných míst České republiky, než je Žďársko a po odvysílání vcelku krátké zprávy v televizi Nova jsem dostala dopisy, potvrzující že tento stav je téměř všude. Kdo dal těmto lékařům tolik moci? Nemohu zde uvádět všechny případy, které mám doložené, které však vypovídají o jednom. Právo se u nás choulí v koutku, zatlačeno tam arogancí a touhou po penězích. Jak je již na čase zřídit úřad ombudsmana, ochránce lidských práv či advokáta lidu, na kterého by se občané obraceli v případě, že ve vztahu k nim byl porušen zákon. K čemu je nám Listina základních práv a svobod zakotvená do ústavního pořádku České republiky, když není dodržována?

Nyní cituji z dopisu paní S. z Prahy. Citát: "Jestli jde ministru práce a sociálních věcí a této vládě o to, aby ušetřila pár tisíc na nejubožejších a na druhé straně v zájmu šlechty a církve připravovala lidi svými velkorysými rozhodnutími o národní majetek, je to vláda nehumánní a arogantní a já, matka, docházím k názoru, že nejsem daleka toho, abych představitelům tohoto státu přála nemocné děti, invalidy, aby sami poznali ubohost a neštěstí druhých." Konec citátu.

Pane ministře, žádám vás o odpověď na tyto otázky:

Zaprvé - jakým způsobem provádí vaše ministerstvo kontrolu na České správě sociálního zabezpečení a na okresních správách sociálního zabezpečení, jak je vám uloženo zákonem č. 582/1991 Sb., ve znění dalších novel?

Zadruhé - jak to, že připustíte, aby takoví lékaři jako dr. Vrbík a dr. Pokorná a jim podobní, ještě pracovali na okresních správách sociálního zabezpečení ve funkcích posudkových lékařů a jakým způsobem jsou tito lékaři vybíráni?

Zatřetí - jak to, že připustíte, aby okresní správy sociálního zabezpečení porušovaly zákon 582/1991 Sb., a to zejména paragrafy 95 a 96, nemluvě o tom, že si § 6 odst. 4 písm. a) cituji: "Okresní správy sociálního zabezpečení rozhodují zadeváté - o odstranění tvrdostí, které by se vyskytly při provádění sociálního zabezpečení, pokud jim bylo v jednotlivých případech svěřeno a navrhují odstranění tvrdostí v ostatních případech," konec citátu, jak to, že si to vysvětlují po svém a naopak tvrdost samy uplatňují.

Začtvrté - jakým způsobem byla instalována dr. Burešová ředitelkou Okresní správy sociálního zabezpečení ve Žďáře nad Sázavou a jak tato místa byla obsazována v jiných okresech?

Zapáté - do kdy sjednáte nápravu na Okresní správě sociálního zabezpečení ve Žďáře nad Sázavou a necháte přešetřit všechna rozhodnutí od nástupu dr. Vrbíka a dr. Pokorné?

Podotýkám, že sociální problematika není mým oborem. Vycházím-li však z Listiny základních práv a svobod, což je náplň výboru petičního, pro lidská práva a národnosti, jehož jsem členkou, tento případ se lidských práv bezprostředně dotýká. Dále chci říci, že jsem poslankyní východních Čech. Žádného z účastníků petiční akce jsem před tím neznala. Neznám ani jednoho z posudkových lékařů ani ředitelku Okresní správy sociálního zabezpečení ve Žďáre nad Sázavou. V tomto okrese konám dvakrát za měsíc poslanecké dny, neboť jsem z Přibyslavi, která je od Žďáru nad Sázavou vzdálený 15 km.

Účastníci petiční akce se obrátili na sekretariát České strany sociálně demokratické ve Žďáře nad Sázavou a žádali pomoc od poslance, protože dospěli k závěru, že jim už nikdo jiný pomoci nemůže. Tak jsem se stala jejich garantem.

Vážení kolegové, vzhledem k tomu, že není dodržován zákon č. 582/1991 Sb., ve znění dalších novel, vzhledem k závažném u porušování lidských práv a tím Ústavy České republiky, žádám, aby tato interpelace byla označena za naléhavou a byla zodpovězena písemně do patnácti dnů. Chápu, že celková šetření budou trvat déle. Proto současně žádám, abych o výsledcích kontrolních šetření ve smyslu mnou podané interpelace byla průběžně informována. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Dámy a pánové, prosím o registraci novou. Děkuji. Ve smyslu jednacího řádu budeme hlasovat o návrhu, který přednesla paní kolegyně Orgoníková, týkající se prohlášení interpelace za naléhavou s odpovědí do patnácti dnů.

Jedná se o 109. hlasování a já se ptám, kdo návrh paní kolegyně Orgoníkové podporuje? Kdo je proti? Kdo se zdržel hlasování?

Návrh byl přijat. Pro hlasovalo 54, proti 9, zdrželo se 15 poslanců.

Slova se ujme pan kolega Frank, připraví se par kolega Votava.

Poslanec Václav Frank: Pane předsedající, pane předsedo, členové vlády, kolegyně a kolegové, jako poslanec parlamentu využívám svého práva k interpelaci na pana premiéra, kterou sice nepokládám za naléhavou, ale myslím, že bude rozhodně stát za zamyšlení. Jako poslanec Parlamentu České republiky jsem se seznámil s vládní předlohou koncepce právní úpravy rodinně-právních vztahů. Jistě budeme souhlasit s tím, že je nutné v této souvislosti v maximální míře vycházet z mezinárodních norem. Především zde mám na mysli Úmluvu o právech dítěte a Mezinárodní konferenci o populaci a vývoji konanou v Káhiře ve druhé polovině loňského roku.

Za důležité v této souvislosti povazuji zejména několik skutečností. V čl. 44 odst. 1 Úmluvy se stanoví, že smluvní strany předloží příslušnému výboru Organizace spojených národů zprávu o opatřeních, týkajících se práv uznaných úmluvou a o pokroku, docíleném v této oblasti. Podle dalšího ustanovení Úmluvy by měla být zpráva široce zpřístupněna veřejnosti ve vlastní zemi. Příslušný výbor Organizace spojených národů má pak právo požadovat od smluvní strany doplňující informace.

Na konferenci v Káhiře, kde Českou republiku zastupoval ministr pan Igor Němec, byla v rámci akčního programu dojednána řada definicí a ustanovení, týkajících se rodiny, vzdělání a dalších oblastí. Po vystoupení ministra Němce byla Česká republika zařazena mezi příjemce dočasné zahraniční pomoci pro rozvojové a populační aktivity z důvodů současných ekonomických a sociálních problémů.

Akční program je předlohou zpracovanou na dvacet let, přičemž pan ministr Igor Němec odmítl jménem vlády jakékoli proti, ale také pro populační aktivity vlády. S ohledem na výše uvedené žádám vás, pane předsedo vlády, o odpověď na následující otázky:

Zaprvé - byla českou nebo československou stranou zpracována zpráva ve smyslu této Úmluvy? Byla šířeji zpřístupněna české veřejnosti a vyžadoval příslušný výbor Organizace spojených národů od české strany doplňující informace?

2. Má Česká republika ekonomické a sociální problémy, které vyžadují přijímat pomoc pro rozvojové a populační aktivity? V čem konkrétně tyto populační aktivity spočívají?

3. Cítí se česká vláda vázána Úmluvou ve smyslu jejího článku 41, který předpokládá rozvoj a pozitivní vývoj zejména sociálního zabezpečení, když vy osobně jste avizoval průlom do sociální oblasti? Jak se srovnává zavedení školného s články 28 a 41 úmluvy, když i u nás již bylo zavedeno bezplatné vzdělání? Jak se srovnává českou vládou připravované zavedení adresné nebo chceme-li výběrové u sociálních dávek na děti s odstavcem 1 článku 26 této Úmluvy, který přiznává toto právo každému dítěti, navíc když tyto dávky jsou v současnosti zavedeny pro všechny děti?

Odpovědi na mnou položené otázky samozřejmě mohou vyústit v otázky další, např. dotaz, zda výše signalizované přístupy české vlády nemohou být právě oním zásadním důvodem pro zařazení České republiky mezi příjemce zahraniční dočasné pomoci, či v otázku, nevznikají-li u české vlády obavy, že právě na základě průlomu do sociální oblasti a jeho důsledcích bude Česká republika zařazena mezi rozvojové země.

Nechtěl bych se však, pane premiére, před vaší odpovědí dopustit ani zjednodušení či dokonce chybné interpretace. Děkuji.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme kolega Votava. Připraví se kolega Wagner.

Poslanec Vratislav Votava: Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo, vážená vládo, dámy a pánové, dovolte mi, abych se obrátil na ministra zahraničních věcí CR pana Josefa Zieleniece s interpelací ve věci postoje české vlády a diplomacie k politice státního teroru, uplatňované Tureckem vůči kurdskému obyvatelstvu.

Vážený pane ministře, česká politická reprezentace ráda vystupuje na mezinárodní scéně v úloze obránce a arbitra lidských práv, humanitárních a demokratických principů na celém světě. Při jejich interpretaci však stále výrazněji vystupují do popředí účelová hlediska ideologické a řekl bych přímo třídní deformace a okleštění této problematiky. Na jedné straně je kritizována situace v oblasti lidských práv např. v Čínské lidové republice, na Kubě a v dalších zemích, které se snaží čelit hegemonistickým snahám západního světa, zejména USA a často i jejich přímé blokádě. Na druhé straně jsou velkoryse přehlíženy flagrantní případy porušování lidských práv, genocidy a jiných zločinů proti lidskosti v zemích s vnitřními autoritářskými a diktátorskými režimy, které se ovšem v zahraniční politice orientují jednoznačně prozápadním směrem.

Tato velkorysost vyplývá podle všeho z faktu, že obětmi podobné politiky se stávají velmi často příslušníci levicových sil a hnutí za národní osvobození. Masoví fašističtí vrazi, jako chilský generál Pinochet a indonézský diktátor Suharto, právem nenávidění demokratickými silami na celém světě, se nakonec stávají vítanými hosty i v České republice, jsou zde přijímáni s otevřenou náručí.

Zmíněný přístup se projevuje ve vztahu k Turecku a ke genocidě, kterou provádí vůči kurdskému obyvatelstvu. Ani turecká vládní místa už nejsou schopna popírat tato fakta. Turecký ministr pro lidská práva Azimet Köylüoglu řekl, že provincie Tunceli se stala střediskem teroru. Teror je zde spáchán státem. V listopadu 1994 poprvé projednávala Evropská komise pro lidská práva ve Štrasburgu čtyři formální obžaloby proti Turecku ve věci lidských práv. Ve hře je 700 dalších procesů. Státní teror se uplatňuje proti kurdskému národu. Bezezbytku zmizelo 15 000 vesnic, 2 milióny lidí se změnily v uprchlíky. Dochází k uplatňování taktiky spálené země i za použití chemických toxických zbraní. Vraždění má genocidní ráz. O život přišlo 20 000 lidí. Nelze se ubránit vzpomínkám na neblaze proslulé krvavé arménské řeze v Turecku na přelomu století. Navíc jsou pořizovány seznamy kurdské populace ve státním zájmu podle kategorií: věrný státu, sympatizující, kritický. Kritická žurnalistika v Turecku je ohrožena i fyzicky. Rada novinářů svou kritičnost zaplatila životem. Tajný rozkaz Tansu Cillerové ve věci armádních zásahů proti nepohodlnému obyvatelstvu v kurdských oblastech se stal pověstným.

Proč mlčí česká politická reprezentace? Proč se nevysloví v této věci naše diplomacie? Proč koaliční strany neprojevují takovou starost o osud lidských práv v Turecku, jako např. v Čínské lidové republice? Pokud se snad mýlím, rád bych věděl, jaké iniciativy připravuje česká diplomacie pro projednávání této otázky, ať již jde o bilaterální česko-turecké vztahy, půdu Rady Evropy, popř. OSN.

Těm otázka vztahu Kurdů a tureckého státního terorizmu může připadat v našich poměrech jako značně odtažitá. Domnívám se však, že je nám všem bližší, než si mnozí myslí. Turecko je, jak známo, řádným členem NATO a tento vojenskopolitický blok je v naší oficiální propagandě vydáván stále častěji za jakousi záštitu a garanta svobody, demokracie a lidských práv v dnešním světě. Jak se s těmito principy slučuje státní terorizmus Turecka vůči Kurdům a další případy porušování lidských práv v této zemi?

Nejde přitom o ojedinělý případ. Jak známo, NATO tolerovalo a podporovalo po dlouhá léta vysloveně fašistický režim Salazarův v Turecku a juntu černých plukovníků v Řecku.

To vše dokazuje, jak NATO slouží zcela jiným cílům než jaké jsou dnes našimi státními představiteli deklarovány. Především zájmům nadnárodních korporací a jiných center odcizené moci, které se neštítí žádných prostředků a lidská práva je nezajímají, pokud je ovšem nemohou účelově použít jako politické a ekonomické zbraně.

Aby se politika neobracela proti lidem, musí do ní vstoupit tak či onak všichni občané. Věc lidských a občanských práv v tomto roce, vyhlášeném Organizací spojených národů Rokem tolerance, by se měla stát záležitostí všech. Nesmí být zapomenuté regiony, zapomenuté země, zapomenuté národy. Všude jde o náš osud. Protože svět je jeden a civilizace se globalizuje. Přežít může jen jako civilizace lidských práv.

Zároveň mi dovolte, abych ještě přednesl krátkou ústní interpelaci na pana ministra národní obrany Viléma Holáně.

Váženy pane ministře, má interpelace by mohla mít jako své jakési motto "Máme na to býti v NATO?". Jedná se o problém, se kterým jsem se setkával při mnohých setkáních s občany, kteří se mne bez rozdílu na svou politickou příslušnost a názor, bez ohledu na to, jaký sami mají postoj k zapojení ČR do Severoatlantického paktu, zdali s ním souhlasí nebo ho odmítají, ptali na otázku, jaké budou skutečné finanční náklady, jaké budou ekonomické důsledky plného zapojení České republiky do Severoatlantického paktu.

Rád bych se vás proto, pane ministře, zeptal touto cestou, zdali máte vy a česká vláda vůbec jakousi představu o tom, jaké finanční náklady bude mít vše, co bude vyžadováno od České republiky v souvislosti se vstupem do Severoatlantického paktu. Kolik zejména bude stát přezbrojení naší armády, aby se její systémy staly kompatibilní se systémy používanými Severoatlantickou aliancí.

Domnívám se, že tato otázka je důležitá z důvodu, se kterým se často setkáváme v této sněmovně, když zde dochází k tomu, o čem někteří poslanci mluví jako o tzv. boji o dávky. Opoziční poslanci se velmi často dozvídají, že na ty či ony projekty, ať již jde o sociální sféru, zdravotnictví, školství, kulturu, ochranu životního prostředí, ekologii vůbec, nemá vláda prostředky. Ptám se, jaké má prostředky na vstup do Severoatlantického paktu, s jakými náklady na tento vstup je třeba počítat, jaké příspěvky bude nucena Česká republika platit, neboť tyto příspěvky půjdou z peněz daňových poplatníků.

Ať již jsou to lidé, kteří vstup do Severoatlantického paktu podporují či nikoliv.

Zároveň bych se chtěl zeptat, jak daleko půjde ochota a vstřícnost České republiky vůči Severoatlantické alianci ve dvou věcech, které považuji za důležité z hlediska sebezáchovy tohoto národa. Zaprvé je to otázka rozmístění cizích vojenských základen na našem území a zejména otázka rozmístění atomových zbraní na našem území, zdali podobné návrhy a požadavky byly již ze strany Severoatlantické aliance od naší republiky požadovány a jaký je případný postoj české vlády k této otázce.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujma kolega Wagner, připraví se kolega Body.

Poslanec Jozef Wagner: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, vážení členové vlády, dámy a pánové, nejdříve bych si dovolil velmi stručnou interpelací oslovit pány ministry kultury a zemědělství s ohledem na žádost z mého volebního obvodu, z Jihomoravského kraje, kde se jeví být problémem něco, co může být problémem obecným.

Mám za to, že český stát se dovolává ústy mnohých svých představitelů minulosti prvorepublikánské a hlavně jména Masarykova. V Čejči existuje tzv. Masarykův dvůr, malá farma, která má souvislost s jistou částí Masarykova života. Ptám se pánů ministrů kultury a zemědělství, zdali souhlasí s tím, že některé objekty by mohly mít významnější památkový charakter než zbylo po minulém režimu a že by bylo namístě se o ně starat ve zvláštním režimu. Ptám se, jestli sdílejí názor občanů Čejče i názor můj, že tento objekt si takovou pozornost zasluhuje.

V další věci bych si dovolil interpelovat něco, co je zřejmě kauzou velmi obtížnou a složitou. Ani odpověď nebude jednoduchá. Konec konců ani příští řešení nebude jednoduché. Skutečnost, že 107 poslanců této sněmovny považovalo za prostředek, kterým pohnou věcí kupředu, použití práva petičního, je - řekl bych - zcela zvláštní. Je to způsob reakce na stav věcí, která přísluší občanům, ale když tento způsob použijí poslanci Parlamentu, konstatují tím implicitně, že došlo k situaci, kterou bude obtížné řešit a kde je velmi obtížné najít východiska.

Chci ve své interpelaci položit několik otázek, vyplývajících z posledních událostí, ale zejména otázek, směřujících k tomu, abychom jasně a jednoznačně mohli konstatovat, že právní stav, pokud jde o majetek církevní, není v této chvíli (jako konec konců v dohledné minulosti nebo možná nikdy v dějinách) perfektní. Je zřejmě důsledkem tohoto velmi špatného právního stavu, že dochází ke střetům, které zbytečně vyvolávají spory, o něž možná málokdo stojí. Měl bych za to, že by bylo rozumné, aby nás ministr kultury informoval o tom, jakým způsobem se naplnily některé právní normy, které nově upravují záležitosti církví. Především bych poprosil ministra kultury, aby odpověděl na otázku, jak církve splnily své povinnosti spojené s jejich registrací, stanovené zákonem o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností. Mám na mysli církve, které jsou uvedeny v příloze zákona, i ty, které vznikly poté.

Především je zde na místě otázka, vztahující se k velmi komplikovanému problému právní subjektivity, neboť například římskokatolická církev nikdy nebyla v této zemi až do platnosti tohoto zákona sama o sobě (jako celá církev) právnickou osobou. To je tak podstatná změna, že by bylo na místě sdělit sněmovně a veřejnosti, jak se tento zákon uplatnil, zdali se uplatnil a jak se jej povedlo uplatnit.

Další otázkou je, jak podle tohoto zákona a v souladu s jeho ustanoveními vznikaly další právní subjekty.

Tento problém se nevztahuje jen na jedinou církev, ale vztahuje se na ni především proto, že byla největší. Problém odluky církve od státu je také především problémem v tomto konkrétním případě.

Mám za to, že má-li vláda v úmyslu se touto věcí zabývat a takové signály jsem s povděkem zaregistroval, pak by bylo dobré, abychom si ujasnili, v jakém právním vztahu se vlastně nacházíme a jak je respektováno dosavadní právo.

Pokud jde o hospodaření církví, tady je třeba zmínit se o věci velmi významné. Jde o otázku, do jaké míry která církev je předmětem veřejného práva nebo práva soukromého. Pokud daňový poplatník přispívá ze svých výdajů a vlastně je rozhodujícím financiérem života církví, bylo by zcela zvláštní, aby současně bylo možno, aby některé součásti církve vystupovaly v kategoriích práva soukromého. A zde již kladu otázku místopředsedovi vlády Kalvodovi, ale míním ji jako interpelaci (technicky podle zákona o jednacím řádu), aby odpověděl, zdali okolnosti, o nichž v této interpelaci mluvím, i okolnosti další v obsáhlých problémech jsou jeho úřadem studovány a připravovány k řešení a zdali event. již Legislativní rada vlády se těmito otázkami zabývala.

Pokud bych se měl vrátit k otázce konkrétní, která mne vlastně přivedla k myšlence zabývat se v interpelaci tímto zvláštním problémem - tedy onou peticí - využívám příležitosti, abych se omluvil těm pánům kolegům, kteří oslovili obráceně ty, kteří petici připravovali, až poté, co byla odevzdána. Omlouvám se, že se nedopatřením stalo, že ne všichni členové sněmovny ji dostali včas tak, aby ji mohli podepsat. To však není podstatné. Podstatné je, že jsme vyjádřili názor, že problém, o němž je řeč, je velice citlivý. Aby mi bylo dobře rozuměno, rád bych řekl, že v dobách jako je naše, v dobách popřevratových, je velmi potřeba, aby řádně fungovaly církve, náboženské společnosti a aby plnily své přirozené poslání, protože to prospívá obecné morálce. Právě proto, že jde o obecnou morálku, bylo by na místě, aby nebylo třeba dnes a denně číst věci, které někoho obviňují z toho, že koná v rozporu s obecnou morálkou. K tomu, aby tak konat nebylo možno ve velkém rozsahu, je třeba ujasnit si a vyřešit právní stav.

Ptám se proto pana místopředsedy Kalvody, jestli uvažuje o možnosti ještě v tomto volebním období předložit návrhy sněmovně, jimiž by se tento právní stav řešil a zahájit alespoň kroky potřebné k odluce církví od státu. Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. Slova se ujme kolega Body.