Přítomni: Předseda PSP M. Uhde, místopředsedové
PSP J. Vlach, J. Kasal, K. Ledvinka a 186 poslanců.
Za vládu České republiky: místopředseda
vlády J. Kalvoda, místopředseda vlády
a ministr financí I. Kočárník, ministr
životního prostředí F. Benda, ministr
pro hospodářskou soutěž S. Bělehrádek,
ministr zdravotnictví P. Lom, ministr státní
kontroly I. Němec, ministr školsví, mládeže
a tělovýchovy P. Piťha, ministr vnitra J. Ruml,
ministr dopravy J. Stráský, prezident Nejvyššího
kontrolního úřadu P. Hussar.
(Přerušená schůze zahájena v
9.00 hod.)
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Vážené
kolegyně, vážení kolegově, prosím,
abyste zaujali svá místa, abychom
mohli zahájit naše jednání. Máme
před sebou velmi mnoho úkolů, z našeho
programu jsme zatím projednali jenom část.
Zjišťuji, že podle prezenční listiny
je přítomno 112 poslanců a poslankyň.
Znamená to, že jsme schopni se usnášet.
Proto mi dovolte, abych zahájil přerušenou
9. schůzi a ještě jednou vás všechny
na ní co nejsrdečněji přivítal.
Poprosím o klid a dovolte, abych konstatoval, že do
této doby jsme z 29 bodů, které máme
v pořadu, projednali pouze 9. Prosím proto o vaše
plné soustředění, abychom mohli pokračovat.
Ještě jednou prosím o maximální
klid. 10. bodem je
Z pověření poslanců - navrhovatelů
nám předložený návrh, který
jste obdrželi jako sněmovní tisk 128, odůvodní
pan poslanec Richard Mandelík, kterého prosím,
aby se ujal slova.
Poslanec Richard Mandelík: Vážený
pane předsedající, dámy a pánové,
dovoluji si vám předložit návrh zákona
o Nejvyšším kontrolním úřadu
tak, jak předpokládá Ústava České
republiky, že tento důležitý pilíř
státní moci bude také v naší
zemi upraven.
Návrh zákona se tedy opírá nejen o
ústavu, opírá se také o vládní
prohlášení, kde se předpokládalo
- a vláda měla úmysl - vytvořit Nejvyšší
kontrolní úřad transformací ministerstva
kontroly. Tento zákon oba dva předpoklady řeší
beze zbytků. Jeho koncepce se opírá především
o předpoklad nezávislosti. Jedním z principů
nezávislosti je nezávislost na státní
moci, která je zajištěna několika aspekty.
Za prvé - páteří tohoto úřadu
jsou členové úřadu, kteří
jsou voleni Poslaneckou sněmovnou, kteří
řídí kontrolní činnost a vypracovávají
podle organizačního systému, který
je v zákoně podrobně popsán, kontrolní
závěry. Jsou podrobeni kárné odpovědnosti,
kterou vykonává kárná komora úřadu,
která je složena ze dvou soudců Nejvyššího
soudu a z prezidenta tohoto úřadu. Tím je
zaručeno, že tento úřad je oddělen
plně od politických vlivů.
Nejvyšší funkcionáři tohoto úřadu
jsou pak jmenováni prezidentem republiky tak, jak stanoví
ústava.
Působnost tohoto úřadu je především
dána ústavou a je to hlavně hospodaření
se státním majetkem a plnění státního
rozpočtu, tak, jak je to obvyklé ve všech demokratických
zemích na celém světě.
Současná právní úprava všem
těmto požadavkům nevyhovovala, proto navrhovatelé
předložili tento návrh zákona, vláda
jej projednala 21. dubna a vyslovila s ním souhlas s tím,
že bude přihlédnuto k připomínkám,
což navrhovatelé respektovali a máte zde k
dispozici tento návrh zákona ve znění
společně zprávy.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji
panu kolegovi Mandelíkovi. Společnou zprávu
výborů, kterou jste obdrželi jako sněmovní
tisk 274, nám odůvodní paní poslankyně
Anička Röschová, kterou prosím, aby
se ujala slova.
Poslankyně Anna Röschová: Pane místopředsedo,
dámy a pánové, vzhledem k tomu, že jsme
teprve u 10. bodu pořadu našeho pléna, budu
velice stručná.
Předkládám vám společnou zprávu
výborů Poslanecké sněmovny k návrhu
poslanců Tomáše Ježka, Věnceslava
Lukáše, Richarda Mandelíka a Miloslava Výborného
na vydání zákona o Nejvyšším
kontrolním úřadu, který byl projednáván
pod tiskem 128. Společná zpráva má
číslo 274.
Tento návrh zákona projednaly tři výbory,
a to výbor ústavně právní,
výbor rozpočtový a výbor hospodářský.
Hospodářský výbor doporučuje
Poslanecké sněmovně, aby návrh projednala.
Ústavně právní výbor doporučuje
Poslanecké sněmovně, aby vyslovila souhlas
s předloženým návrhem poslanců
na vydání zákona. A rozpočtový
výbor nepřijal k tomuto návrhu poslanců
žádné stanovisko.
Tuším, že hlasování v rozpočtovém
výboru skončilo 8:8. Jak již bylo řečeno
předkladatelem, vláda ve svém stanovisku
vyslovila souhlas s tímto návrhem zákona
a doporučila, aby byly zapracovány připomínky,
které k tomuto návrhu měla, což se až
na tři drobné maličkosti stalo již předkladateli
a pak při projednávání v ústavně
právním výboru.
Dovoluji si vám tudíž představit ve
společné zprávě znění
návrhu zákona, abyste byli schopni lépe se
orientovat. To je na úvod vše. Děkuji vám
za pozornost.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji
paní kolegyni Röschové. Dovolte mi, abych zahájil
k tomuto bodu rozpravu. Mám ještě organizační
prosbu. Prosím, aby do přihlášek do
rozpravy byla psána nejen témata, ale i pozměňovací
návrhy, abych mohl dodržet klauzuli jednacího
řádu o přednosti pozměňovacích
návrhů.
Jako první se do rozpravy s pozměňovacím
návrhem přihlásil kolega Machalík.
Předávám mu slovo a prosím, aby se
připravil pan kolega Kačenka.
Poslanec Jiří Machalík: Vážený
pane předsedající, vážený
člene vlády, vážení kolegové,
Nejvyšší kontrolní úřad
je causa, která se táhne nejen touto sněmovnou,
ale již předchozím volebním obdobím.
Představitelé vládní koalice vyvíjeli
obrovské úsilí, aby Nejvyšší
kontrolní úřad nebyl vůbec zřízen.
Když se tedy nakonec podařilo Nejvyšší
kontrolní úřad zřídit, nastala
situace, kdy představitelé vládní
koalice vyvíjeli obrovské úsilí, aby
Nejvyšší kontrolní úřad
nemohl fungovat.
Mnozí si asi vzpomenete, že když se volilo prezídium
Nejvyššího kontrolního úřadu,
tak se představitelé vládní koalice
konstruktivním způsobem nezúčastnili
voleb, aby kontrolní úřad nemohl fungovat.
Mohli bychom pokračovat ve výčtu toho, co
všechno bylo uděláno, aby tento orgán
nefungoval.
Dnes je předložen nový zákon a já
bych chtěl podat pozměňovací návrh
k názvu zákona. Ne tedy zákon o Nejvyšším
kontrolním úřadě, ale zákon
pod názvem "Jak se zbavit Hussara".
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji.
Slovo má pan kolega Kačenka, připraví
se kolega Wagner.
Poslanec František Kačenka: Pane předsedající,
dámy a pánové, plním svoji povinnost
a sděluji vám, že k Nejvyššímu
kontrolnímu úřadu nemám žádný
vztah, ale přesto považuji za nutné vystoupit
k této problematice. Patřím k těm
poslancům, jejichž přičiněním
byl v minulém volebním období Českou
národní radou jak ústavní zákon,
tak zákon o Nejvyšším kontrolním
úřadu přijat. Nutno konstatovat, že
zřízení nezávislého kontrolního
úřadu bylo již tehdy zpolitizováno a
ústavní zákon prošel rozdílem
pouhých tří hlasů. Bylo to pochopitelné,
protože ODS v té době šlo o záchranu
jednoho ministerského křesla. Velice trefně
se tehdy k tomu vyjádřil ministr kontroly Němec,
který to dal ve svém vystoupení nepokrytě
najevo. Konstatoval: "Již tento návrh znamená
morálně politický dopad na naše ministerstvo.
Ať chceme nebo nechceme, chodí za mnou pracovníci
a ptají se mne, zda jejich práce má perspektivu
a jestli se zřídí něco podobného
a nebude se jednat o transformaci, pak tito pracovníci
přijdou o místo."
To je i dnes předmětem sporu. V tomto postoji se
ODS neliší ani dnes. Transformace ministerstva kontroly
na takovýto "nezávislý kontrolní
úřad" nebyla možná. Velmi výstižně
se k tomu vyjádřil pan poslanec Josef Pavela, který
tehdy řekl: "Transformovat je možné jen
to, co existuje a je skutečně funkční.
Doporučuji pánům ministrům, aby jezdili
často do terénu a ptali se voličů,
co si myslí o úrovni a vůbec o existenci
ministerstva kontroly nebo jakéhokoliv kontrolního
systému u nás v posledních dvaceti měsících."
Proto byl nakonec Nejvyšší kontrolní úřad
zřízen v té podobě, v jaké
existuje. Přijetím zákona však tahanice
neustaly. Odyssea pokračovala při stanovení
platu prezidenta a viceprezidenta úřadu, přidělování
budovy, při projednávání a schvalování
statutu. Situaci lze zhodnotit tak, že vládní
koalice záměrně vytvářela podmínky,
které neumožnily rozvinout práci tohoto úřadu.
Drobné nedostatky, které zákonitě
vznik a nastoupení nového úřadu doprovázejí,
byly zveličovány a dnes mají dopad v tom,
že se má Nejvyšší kontrolní
úřad zrušit.
Není tomu tak dávno a řada z vás byla
u toho, co jsme rušili soustavu výborů lidové
kontroly a slibovali, že napříště
bude kontrola jen nezávislá. Netrvalo to tak dlouho
a máme zde návrh o "nezávislém
kontrolním úřadu", který je ale
konstituován na podobných principech, jako tomu
bylo u Výboru lidově kontroly. Dokladem toho jsou
některé doslovně přejaté paragrafy
z tohoto zákona a také nesmyslnost kontroly, kdy
kontrolor kontroluje, pracovník NKÚ neznalý
podmínek stanoví závěry a senát
schvaluje tyto jeho závěry. Je otázka, zda
je strčí do šuplíku nebo je zveřejní.
Není tomu tak dávno, co jsme rušili soustavu
KNV. Nyní je snaha KNV obnovit nebo dokonce realizovat
nové územní uspořádání
po vzoru sovětských oblastí. Není
tomu tak dávno, co jsme tvrdili, že právo už
nikdy nebude vůlí jedné vládnoucí
třídy nebo elity povýšené na
zákon.
Způsob, jakým se ruší Nejvyšší
kontrolní úřad, říká,
že už to dávno není pravda. V důvodové
zprávě k projednávanému zákonu
se samozřejmě nic takového neříká.
Ta se dovolává pouze toho, že dosavadní
právní úprava nevyhovuje a že se tímto
zákonem naplňuje Ústava České
republiky. Je to subjektivní názor předkladatele,
se kterým nehodlám polemizovat. To, že zákon
nevyhovuje stávající úpravě,
je logické, ale ještě to neznamená,
že Nejvyšší kontrolní úřad
je úřad špatný, že je to důvod
k jeho zrušení.
Kladu otázku v této souvislosti, zda to lze vůbec
navrhovaným způsobem provést. Dříve,
než bude možně na ni odpovědět,
je nutně zodpovědět, zda Nejvyšší
kontrolní úřad zakotvený v ústavě
je týž, který existuje, nebo je to orgán
jiný, který se má teprve ustavit. Osobně
se domnívám, že platí to první,
i když to výslovně v ústavě není
uvedeno. Z legislativního srovnání stávajícího
NKÚ a úpravy provedené v článku
97 ústavy je patrná věcná shoda v
pojetí a struktuře orgánů, odlišný
je pouze způsob ustavování statutárního
orgánu, kterým je prezident a viceprezident, do
funkce. Dalším důvodem je omezení činnosti
kontrolního úřadu. Ústava opustila
klasicky používaný způsob obsazování
funkcí vedoucích pracovníků Nejvyššího
kontrolního úřadu, kterým byla volba,
a stanoví způsob jmenování prezidenta
a viceprezidenta NKÚ prezidentem republiky. Tento můj
názor je podložen stanoviskem znalců ústavního
práva, např. dr. Pavlíčka a dalších.
Přistoupíme-li však na teorii předkladatelů,
pak to ovšem znamená, že zpochybňujeme
existenci stávajících ministerstev a jiných
ústředních orgánů státní
správy, které ústava předpokládá
v čl. 79. Také u nich totiž ústava nebo
jiný zákon nestanoví, že ministerstva
a jiné ústřední orgány státní
správy ČR jsou ministerstva a jiné správní
úřady podle čl. 79 ústavy. K naplnění
ústavy pak zákonitě nestačí
zákon ČNR č. 2/1969 Sb. v platném
znění, ale musí být zákon nový.
Tím rovněž zpochybňujeme všechny
právní předpisy, které ministerstva
a jiné ústřední orgány státní
správy vydaly po 1. 1. 1993.
Domnívám se, že pokud tyto pochybnosti nebudou
spolehlivě vyvráceny, je nutné, aby Nejvyšší
kontrolní úřad, má-li být zrušen,
nebyl rušen zákonem, ale ústavním zákonem.
Jen tak se zabrání tomu, aby Ústavní
soud buď část tohoto zákona, který
dnes projednáváme, nebo celý, jako nezákonný
zrušil.
Obecným požadavkem po rozpadu ČSFR a vzniku
České republiky není budovat nový
právní řád, ale je to požadavek
uvést recipovaný právní řád
do souladu s novou ústavou. V souvislosti s NKÚ
neexistují ani obvyklé skutečnosti, který
by podmiňovaly vypracování legislativního
záměru pro zpracování nového
zákona, např. jako reakci na změněné
společenské vztahy v oboru kontroly. A není
zde ani doporučení domácího nebo zahraničního
orgánu, který by takovouto právní
úpravu požadoval. Nejsou-li zde z hlediska ústavního
žádné jiné podstatné důvody
než ty, které jsem uvedl, jeví se jako správné
a rozumné neměnit nebo nevytvářet
Nejvyšší kontrolní úřad
novým zákonem, ale upravit stávající
zákon č. 61/92 Sb.
K tomu mě vedou i další důvody, např.
mezinárodní. Ve druhé polovině dubna
se v Praze konalo setkání prezidentů některých
nejvyšších kontrolních úřadů
evropských zemí, na kterém se jednalo o přijetí
České republiky právě za člena
EUROSAI a INTOSAI (?) a podkladem k tomu byl právě
zákon 61/1992 Sb. Ze zhodnocení přítomných
prezidentů vyplynulo, že je to zákon dobrý,
moderní, který umožňuje plnit to, co
se v podstatě od nezávislé kontroly očekává.
Kladu v této souvislosti otázku, co se stane, zrušíme-li
zákon 61/19992 Sb., odvoláme-li prezidenta Nejvyššího
kontrolního úřadu a budeme psát na
tyto orgány, že NKÚ neexistuje? Nezpochybníme
tím legalitu nezávislé kontroly u nás
vůbec?
Jsou zde i jiné důvody, aby způsobem navrženým
předkladateli nebylo postupováno. Zrušení
úřadu by znamenalo ve své podstatě
popření legislativní činnosti ČNR.
Platnost aktů ČNR bezesporu patří
k obecným principům právního státu.
Z tohoto principu pak vyplývá, že legitimní
a legální právní akty ČNR by
měly být každou právní úpravou
transformovány a platit po celou dobu založenou příslušným
zákonem. To se týká rovněž volby
prezidenta a viceprezidenta NKÚ. Zpochybnění
nebo popření aktů založených
ČNR v minulém volebním období by se
mohlo stát pravidlem i pro naše následovníky,
kteří by tak mohli zrušit všechny akty
námi založené a nahradit je vlastní
úpravou. Navrhovaná úprava ve své
podstatě znamená obejití obecně platných
legislativních zásad a principů právního
státu a představuje zpolitizování
celého problému. Bezdůvodné přijetí
nové právní úpravy lze označit
za zneužití legislativy k politickým účelům.
I když s předloženým řešením
nesouhlasím, dávám k zákonu následující
pozměňovací návrhy.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Malý
okamžik, pane kolego. Vážené kolegyně
a kolegově, buďte tak laskavi, zachovejte klid, buďte
tolerantní k tomu, kdo přednáší.
Můžete tady za chvíli být vy.
Poslanec František Kačenka: § 3 odst.
1 písm. b) doporučuji doplnit o následující
znění: "zejména pokud se týká
hospodárného a účelného vynakládání
prostředků". Všude ve světě
jsou tyto kontrolní úřady právě
zaměřeny na tuto oblast. To, že v ústavě
je to formulováno trochu jinak, se snažím právě
doplnit tím, aby zde toto meritu bylo vyjádřeno.
V odstavci 3 téhož paragrafu doporučuji vložit
před "Česká národní banka"
Parlament a nikde ve světě nejvyšší
kontrolní úřad nekontroluje činnost
parlamentu.
V § 4 doporučuji vložit za slovo "jsou"
slova "kontrolní protokoly" a "cílem
je uvést do souladu s", se zněním §
25, kde se říká, že výsledkem
kontroly je nejen kontrolní protokol, ale i zápis.
V § 8 odst. 4 doporučuji vypustit slovo "může".
Je to z toho důvodu, že se domnívám,
že prezident by se takovýchto jednání
účastnit měl, že by to nemělo
být na jeho vůli.
Dále navrhuji vložit nový paragraf 9 a ostatní
paragrafy přečíslovat. Vycházím
z toho, že kárné řízení
má smysl jen tehdy, je-li prováděno u orgánů
profesní samosprávy nebo u osob, které požívají
imunity nebo jsou vyňaty z trestně právní
nebo jiné odpovědnosti. Proto § 9 by měl
znít: "Odst. 1. Funkce prezidenta úřadu
a viceprezidenta úřadu jsou veřejnou funkcí.
Odst. 2. Prezidenta úřadu a viceprezidenta úřadu
nelze stíhat za přestupek, podléhají
kárné pravomoci kárné komory úřadu,
pokud zákon nestanoví jinak."
Neprojde-li tento pozměňující návrh,
dávám alternativní návrh - vypustit
§ 34-44 ze společné zprávy.
V § 13 odst. 4 písm a) doporučuji, aby za stávající
text bylo doplněno: "a kontrolním závěrům".
V § 16 - doporučuji vypustit "a přenést
na ně nebo převzít od nich provedení
jednotlivých kontrol". Domnívám se,
že Česká republika je suverénním
státem a že přebírání
takovýchto aktů zejména kontrolních
není na místě.
V § 17 odst. 1 doporučuji vypustit slovo "všech".
V odst. 4 doporučuji vypustit "a zveřejňuje
je ve Věstníku NKÚ (dále jen věstník
úřadu)". Tuto legislativní zkratku přesunout
do § 45. Je to z toho důvodu, že jestliže
vyhlásíme ve věstníku, kdo bude kontrolován,
bude mít dostatek času, aby zlikvidoval podklady
nebo zmanipuloval kontrolní prověrku.
V § 19 odst. 2 doporučuji vypustit "členové
úřadu". Je to v rozporu s § 11. Nebo je
zde druhé alternativní řešení,
které navrhuji - aby do § 11 odst. 1 za slova "úřadu"
se doplnilo "vykonává kontrolu", protože
je to v logickém rozporu, jestliže má dělat
jen kontrolní závěry. Buď bude kontrolovat
nebo bude provádět kontrolní závěry.
Dojde-li k pozměňovacímu návrhu v
§ 9, navrhuji doplnit v § 37 "prezident úřadu
a víceprezident úřadu též za
přestupky podle § 9 tohoto zákona".
V § 50 odst. 1 doporučuji vypustit "a Nejvyšší
kontrolní úřad České republiky".
Doporučuji doplnit nový odst. 2 ve znění
"na Nejvyšší kontrolní úřad
zřízený ústavním zákonem
č. 481/1991 Sb., je Nejvyšší kontrolní
úřad podle čl. 92 ústavy".
Odst. 2 se přečísluje na odst. 3 a vypustí
se "a z Nejvyššího kontrolního úřadu
České republiky".
V § 51 odst. 3 doporučuji následující
znění: "Zákon ČNR č. 552/1991
Sb., o státní kontrole."
Na závěr mám jeden procedurální
návrh. Doporučuji, aby po skončení
rozpravy se jednání přerušilo, sešel
se ústavně právní výbor, který
by zaujal stanovisko k tomu, co jsem zde přednesl. Děkuji
za pozornost.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji,
ptám se vás, jestli souhlasíte s tím,
aby o vašem procedurálním návrhu bylo
hlasováno po ukončení rozpravy. (Ano.) Děkuji.
Kolegyně Röschová.
Poslankyně Anna Röschová: Poprosila
bych všechny, kteří budou předkládat
pozměňovací návrhy, aby je předložili
písemně, protože například toto
jsem samozřejmě nestačila zachytit. Děkuji.
Poslanec Jozef Wagner: Vážený pane předsedo,
vážený pane předsedající,
dámy a pánově, problém, o němž
zde je řeč, může být pojímán
v mnoha rovinách. Nejlépe tyto roviny vyjádřím
citátem z Gercena: "Ironií se vyjadřuje
nevole nad tím, že logická pravda není
totéž, co historická, že kromě
dialektického vývinu má pravda ještě
svůj vývin vášnivý a náhodný,
kromě rozumu má svůj román."
Tento román začal románem, začal tím,
že zcela bez důvodu, bez jakéhokoliv bližšího
vysvětlení navrhl v rozpočtovém výboru
této sněmovny navrhovatel, první z navrhovatelů
dnešní předlohy, pan poslanec Mandelík,
odvolání prezidenta Nejvyššího
kontrolního úřadu ing. Hussara. To je věc
téměř půl roku stará. Tímto
byl otevřen spor, který lze charakterizovat tak,
jak to učinil jeden z mých předřečníků
a nezbývá mi, než v této románové
poloze se připojit k jeho konstatování a
vtipně předloženému návrhu na
změnu názvu zákona.
Nicméně jsme v realitě velmi vážné
a není výhodné ani rozumné pro žádnou
ze spořících se stran přenášet
spory do oné polohy románově. Spory by měly
zůstat jen a jen v rovině vážně,
a to v rovině práva. Dovolte, abych vám nejdříve
citoval z Limské deklarace o nezávislých
kontrolních úřadech z roku 1977. Tato deklarace
v části páté nazvané Nezávislost
Nejvyšších kontrolních úřadů
v bodě 1 říká: Nejvyšší
kontrolní úřady mohou plnit své úkoly
objektivně a efektivně pouze tehdy, jsou-li nezávislé
na kontrolovaném subjektu, a jsou-li chráněny
proti vnějším vlivům. V odst. 2: Ačkoliv
státní instituce nemohou být absolutně
nezávislé, protože jsou součástí
státu jako celku, Nejvyšší kontrolní
úřady musejí být vybaveny funkční
a organizační nezávislostí.
A v části 6. Nezávislost členů
a úředníků Nejvyšších
kontrolních úřadů: V odst. 1 nezávislost
Nejvyšších kontrolních úřadů
je nerozlučně spojena s nezávislostí
jejich členů. Členy se rozumějí
ty osoby, které odpovídají za rozhodnutí
Nejvyšších kontrolních úřadů
a jsou za tato rozhodnutí odpovědné třetím
stranám, tedy členové rozhodovacího
kolegia, či vedoucí monokraticky organizovaného
Nejvyššího kontrolního úřadu.
A v odst. 2: Nezávislost členů musí
být rovněž zaručena ústavou,
zejména postupy při jejich odvolání,
které jsou rovněž vtěleny do ústavy,
nemohou narušovat nezávislost členů.
Způsob ustavení do funkce a odvolávání
členů závisí na ústavní
struktuře dotyčného státu.
Domnívám se, že citace sama dává
každému soudnému člověku příležitost
uvážit, jak strašlivě je navržená
předloha v rozporu s mezinárodně platným
dokumentem, který je vlastně mezinárodně
platnou právní normou pro to, jak v demokratických
státech mají vypadat kontrolní instituce.
Nebývá mým zvykem z tohoto místa příliš
číst, dnes se vám omlouvám, budu číst
a ještě ne svůj text. Považuji za velmi
důležitě - přesto, že mnozí
z vás měli příležitost s textem,
který budu číst, se seznámit - jej
přečíst nejen vám, ale zejména
vaším prostřednictvím jej dát
k dispozici široké veřejnosti, protože
tento text brilantně ukazuje na to, v čem přesně
je původní návrh pana poslance Mandelíka
a dalších špatný z logiky práva.
Omlouvám se, že používám text,
který nereaguje na některé již provedené
změny, ale domnívám se, že nereaguje
jen na věci nepodstatné. Je starší než
projednání předlohy v příslušných
výborech. Je to text, jehož autorem je prof. dr. Václav
Pavlíček z katedry ústavního práva
právnické fakulty Univerzity Karlovy.
Text se nazývá "K ústavnímu postavení
Nejvyššího kontrolního úřadu".
Podle čl. I ústavního zákona č.
481/1991 Sb., ze 7. listopadu 1991, kterým se zřídil
Nejvyšší kontrolní úřad
ČR, byl charakterizován tento orgán jako
orgán nezávislý na vládě, jejích
orgánech a ústředních orgánech
státní správy. V ostatních podrobnostech
bylo ponecháno obyčejnému zákonu,
aby stanovil působnost, strukturu a další náležitosti.
Článek 97 Ústavy České republiky
charakterizuje tento úřad shodně jako orgán
nezávislý, neomezuje však tuto nezávislost
na vztah k orgánům státní správy.
Stanoví již taxativně kompetenci tohoto orgánu,
a to na kontrolu hospodaření se státním
majetkem a plnění státního rozpočtu.
Na rozdíl od předchozí úpravy v souvislosti
se vznikem samostatné České republiky a její
Ústavy stanoví vztahy Nejvyššího
kontrolního úřadu k jiným ústavním
orgánům tak, že prezidenta a viceprezidenta
Nejvyššího kontrolního úřadu
jmenuje prezident republiky na návrh Poslanecké
sněmovny. Všechny ostatní podrobnosti jsou
opět svěřeny obyčejnému zákonu.
Při porovnávání textu předchozího
a současného ústavního vymezení
dlužno konstatovat, že současná úprava
je podrobnější, ústavní vymezení
je užší a konkrétnější,
nemění však koncepci tohoto orgánu,
tj. nezávislost kontroly, kterou vymezuje blíže
ve shodě s postavením jiných ústředních
orgánů samostatné České republiky.
Přihlédneme-li k prováděcímu
zákonu č. 61/92 Sb., je působnost Nejvyššího
kontrolního úřadu v současné
ústavě vymezena taxativně a úžeji,
než byla do té doby. Na rozdíl od dřívějšího
stavu nedává Nejvyššímu kontrolnímu
úřadu možnost např. kontrolovat čerpání
státního rozpočtu, výkon státní
správy atd. Vzhledem k taxativně užšímu
ústavnímu vymezení postavení Nejvyššího
kontrolního úřadu je zřejmé,
že musí být novelizován zákon
č. 61/92 Sb., aby dosavadní působnost tohoto
orgánu stanovená zákonem, pokud přesahuje
ústavní vymezení, nebyla s ním v rozporu.
Zároveň je nesporně, že jde o týž
orgán, který byl zřízen ústavním
zákonem č. 481/91 Sb., jehož působnost
se toliko zúžila.
Rozdíly, spočívající v ústavním
postavení prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího
kontrolního úřadu dříve podle
zákona č. 61/92 Sb. a nyní podle ústavy,
systémově odpovídající vzniku
samostatné České republiky. Z faktu samostatné
České republiky vyplývá též,
že ústavní stav Nejvyššího
kontrolního úřadu a jeho představitelů
vůči ostatním nejvyšším
orgánům státu, tedy vůči prezidentu,
parlamentu, ale i vládě, je upraven způsobem
vyčerpávajícím a bez novelizace ústavy
nelze obyčejným zákonem zřejmě
stanovit další vazby prezidenta a Parlamentu, ale
i vlády k těmto či jiným orgánům
Nejvyššího kontrolního úřadu.
Zatímco ústava ve shodě s dosavadní
úpravou zakotvuje funkci prezidenta a viceprezidenta jako
činitelů ústavních, tedy s pravomocemi
srovnatelnými s postavením soudcům Ústavního
soudu, článek 62 písm. f) ústavy,
nevyžaduje se k jejich ustanovení kontrasignace premiérem,
postavení dalších funkcionářů
NKÚ není ústavně zakotveno a nemohou
být v tomto smyslu ústavními činiteli.
Nelze ovšem vyloučit, aby se orgán parlamentu
na jejich výběru podílel, jako se podílí
na tvorbě např. různých rad v oblasti
sdělovacích prostředků apod. Lze namítnout,
že z ústavy jednoznačně nevyplývá,
že je vyloučena působnost prezidenta republiky
podle článku 63 odst. 2 ústavy s kontrasignací
předsedy vlády podle odst. 3 tohoto ustanovení.
Domnívám se však, že by se jednalo o nepřípustně
extenzivní výklad ústavy nebo pokud by se
při tvorbě ústavy předpokládala
taková pravomoc u orgánu v ústavě
zakotveného, nepochybně by to bylo v ústavě
vyjádřeno, jak je tomu např. u soudců
podle článku 63 odst. 1 písm. i).