Federální shromáždění ČSFR 1990 – 1992

Legenda: viz příklad 1

Znázorňuje průběh zdanění v případě vývozu. Jde vlastně o zvláštní druh osvobození od daňové povinnosti s možností odpočtu daně zaplacené na vstupu. Podnikatel III. představuje vývozce, který své zboží při prodeji na vývoz nezdaňuje, ale má nárok si daň ve výši 60 Kčs (c), kterou zaplatil při nákupu tohoto zboží, za určitých podmínek refundovat u správce daně. Tento způsob zdanění je používán při vývozu, z důvodů vyrovnání podmínek soutěže na zahraničních trzích.

Legenda: viz příklad 1

Pozn.: * včetně cla a spotřební daně

Dokazuje, že postup zdaňování u výrobku, který byl do ČSFR dovezen nebo v ČSFR vyroben je při stejné výši sazby daně a spotřební daně shodný. Rozdíl je pouze v tom, že nákupní cena zboží je při dovozu vyšší o clo a případně další poplatky vybírané celnicí při dovozu. Spotřební daň je rovněž součástí základu pro výpočet daně z přidané hodnoty a zůstává nadále součástí ceny výrobku. Dovozce zaplatí celnici kromě ceny zboží (100 Kčs) ještě clo (50 Kčs), spotřební daň (300 Kčs) a daň z přidané hodnoty ve výši 90 Kčs (20 % ze 450 Kčs). Dalším zpracováním dovezeného výrobku se vytvoří přidaná hodnota ve výši 100 Kčs (d) a vznikne nová cena výrobku, která tvoří základ daně ve výši 550 Kčs (f). Podnikateli I. tedy vzniká při prodeji daňová povinnost ve výši 110 Kčs (g). Správci daně odvede podnikatel rozdíl ve výši 110 - 90 = 20 Kčs (h). Další postup je již shodný jako v příkladech 1 a 2.

Předložený zákon musí být v souladu s dalšími souvisejícími zákony, které se v současné době tvoří a jejichž míra rozpracovanosti je rozdílná (republikové zákony o správě daní, zákon o soustavě daní, celní zákon, apod.). Z těchto důvodů nejsou některé odvolávky uvedeny přímo na příslušný související zákon, ale obecně např. na zákon o správě daní a poplatků. V případě celního zákona bylo na základě jednání Legislativní rady vlády ČSFR rozhodnuto vycházet z celního zákona platného v současné době, protože vzhledem k jeho termínu předložení vládě ČSFR - březen 1992 - není a nebude definitivní znění zákona včas k dispozici.

Při zpracovávání jednotlivých ustanovení zákona vycházeli předkladatelé z obecně platných principů a doporučení uplatňovaných v zemích Evropských společenství a konkrétních podmínek realizace ekonomické reformy ČSFR. Diferenciace daňových sazeb diktovaná sociálními hledisky však porušuje princip neutrality daně. Jinak je zdanění stejné bez ohledu na velikost a postavení plátce daně, nezávisí na počtu stupňů, kterými zboží prochází od výrobce ke spotřebiteli, nerozlišuje zda se jedná o výrobek z dovozu či z tuzemské výroby. Zdanění však nepodléhá vývoz. Systém daně, bude-li důsledně realizován, nutí k daňové disciplíně a účinně zabraňuje daňovým únikům, Nutí podnikatele (plátce daně) vést rovněž pečlivě záznamy o všech svých uskutečněných prodejích a nákupech.

Při výběru okruhu činností, které jsou osvobozeny se předkladatelé řídili doporučeními ES obsaženými v VI. směrnici Rady ES a přihlíželi k reálným možnostem našeho hospodářství.

Daň z přidané hodnoty znamená zásadní zásah do dnešního systému zdanění a její úspěšné zavedení je podmíněno zejména následujícími předpoklady:

- schválením všech souvisejících právních předpisů,

- materiálním, technickým a personálním zajištěním správy daní,

- metodickou přípravou a praktickým zvládnutím systému a promítnutím změn do souvisejících oblastí, např. účetnictví, statistiky apod.,

- zajištěním přechodu z dosavadního systému daně z obratu na nový způsob zdanění,

- změnou ústavního rozdělení kompetencí v oblasti celní správy.

Navrhované znění zákona zpracovali předkladatelé na základě schválených zásad zákona a mělo by být schváleno nejpozději do konce dubna 1992. Čas mezi schválením zákona a jeho účinností, tj. 1. 1. 1993 je však z hlediska jeho složitosti a závažnosti minimální. Důkladně tuto zákonnou normu musí ovládnout nejen pracovníci finančních (daňových) úřadů, celnic, ale také podnikatelé. Poměrně složitá situace vznikne pro soukromé podnikatele, kteří nejsou v současné době zapsáni v obchodním rejstříku a nemají žádné zkušenosti s nepřímými daněmi. Tato situace si vyžádá pečlivou organizaci školení a využití všech dostupných forem k informování odborné i laické veřejnosti. Nebude-li zákon projednán a schválen v dubnu t. r. a jeho schválení se posune např. do září 1992, nelze daň z přidané hodnoty zavést od 1. 1. 1993, protože bude nejen příliš krátká doba na seznámení se s novými právními normami, ale především na účinná opatření ve správě daní.

Základním výchozím bodem úvah o navržených sazbách daně bylo zajištění potřeb příjmové stránky státních rozpočtů při minimalizaci dopadů na zvýšení úrovně cenové hladiny. Vycházelo se ze současného stavu s cílem maximálně snížit počet daňových sazeb. Při stanovení sazeb daně se přihlíželo vedle výše uvedených faktorů i k doporučeným sazbám daně v zemích ES v rámci připravované harmonizace daňového systému a k dopadu na zajištění správy daně.

Předkladatelé navrhují, aby zákon stanovil dvě sazby. Nižší 5 % pro základní životní potřeby (potraviny, paliva, energie a převážnou část služeb, stavební práce a nemovitosti a převody práv) a základní 23 % pro všechno ostatní zboží a některé služby. Pro úplnost nutno konstatovat, že v dnešním způsobu zdaňování obratu vycházejícího ze základu cen včetně daně odpovídají navržené sazby daně z přidané hodnoty ve výši 5 % a 23 % sazbám daně z obratu ve výši 4,8 % a 18,7 %.

Předložený návrh rozšiřuje ve srovnání se systémem daně z obratu okruh zboží a zejména služeb, u nichž bude daň uplatněna. Rozšíří se také počet plátců této daně, zejména drobných podnikatelů. Protože chybí potřebné statistické údaje, zejména o službách, je propočet celkového výnosu daně pro státní rozpočet značně problematický a je možné jej provést pouze rámcově. Orientační propočet výnosu daně vychází z daňové statistiky a předpokládaného výnosu daně z obratu za rok 1991. Vzhledem k očekávanému vývoji cenové úrovně v roce 1992, byla použitá vstupní databáze přepočtena z úrovně roku 1991 indexem 1,13 na úroveň roku 1992. Výnos spotřebních daní vychází ze sazeb navržených v zákoně o spotřební dani. Vzhledem k tomu, že u spotřebních daní jsou sazby stanoveny pevnou částkou na jednotku množství, není jejich výnos přepočten indexem. Výnos daně bude ve srovnání se současným systémem daně z obratu vyšší o zdanění činnosti vnitřního obchodu, které je v propočtu také uvažováno (vychází se z průměrné výše obchodních srážek 20 %). Odhad výnosu daně u služeb, který respektuje i navrhovaný okruh osvobozených činností, je nutné vzhledem k nedostatku statistických informací a výrazným změnám v této oblasti pokládat pouze za orientační. S uvedenými výhradami lze očekávaný výnos nepřímých daní v roce 1992 kvantifikovat takto:

Z propočtů očekávaného výnosu nepřímých daní vyplývají tyto hlavní skutečnosti:

- vzhledem k rozšíření předmětu daně o výkony obchodu, služby a důsledné zdaňování dovozu (položky 3, 4, 5) lze v porovnání se systémem daně z obratu očekávat zvýšení daňového výnosu o cca 40 mld. Kčs; odpadá ovšem dnešní inkaso dovozní přirážky a dovozní daně, tyto kategorie daň plně nahradí,

- rozšířením okruhu subjektů nakupujících vstupy s daní bez možnosti jejího odpočtu (např. banky, spořitelny, pojišťovny, rozpočtové a příspěvkové organizace), by mohlo stoupnout inkaso daně až o 19 mld. Kčs; o část této sumy však bude nutno zvýšit výdaje státního rozpočtu na rozpočtové a příspěvkové organizace, jejichž náklady se zdaněním vstupů zvýší.

Vláda ČSFR navrhuje dvě sazby daně, a to ve výši 5 % pro potraviny, paliva a energie, léky, noviny a časopisy a většinu služeb (např. osobní dopravu, komunální služby) a 23 % pro všechno zbývající zboží a některé služby (např. veřejné stravování, ubytování, služby cestovních kanceláří). Konkrétní seznam položek zařazených do sazby 5 % a seznam služeb zařazených do sazby 23 % je uveden v přílohách č. 1 a 2 zákona.

Nezavedení nulové sazby daně má důvody čistě systémové. V žádném případě nesleduje vláda uplatněním 5 % sazby daně zvýšení cen základních životních potřeb. Kompenzace důsledků zavedení těchto sazeb daně z přidané hodnoty sociálně slabým občanům budou realizovány podle již přijatých zákonů o životním minimu a o zvyšování důchodů. Při přípravě Generální dohody na rok 1993 vláda zváží rovněž úpravu minimální mzdy.

Zkušenosti ze zemí, které přešly na systém daně z přidané hodnoty, a to ve srovnání s ČSFR v podmínkách fungující tržní ekonomiky, jednoznačně prokazují nutnost věnovat pozornost především komplexnímu materiálnímu, technickému a personálnímu zajištění správy daně. Daň z přidané hodnoty je značně administrativně náročnou daní a klade na správu daní podstatně vyšší nároky než současná daň z obratu.

Z hlediska materiálního a technického vybavení jde především o nutnost dobudování územní sítě finančních a daňových úřadů a ředitelství, vybavené přiměřeně pro správu daně. Jedná se zejména o prostory, technické vybavení včetně výpočetní techniky, komunikačních i dopravních prostředků. Nejdůležitější bude vzhledem k počtu plátců vybavení výpočetní technikou propojenou do sítí a zejména softwarové vybavení pro sledování a vyhodnocování daňových operací. Účinná kontrola, zejména odpočtů daně bez odpovídajícího technického vybavení, není možná a její nezajištění by mohlo vést k obrovským daňovým únikům se značnými dopady na státní rozpočet. U plátců daně by bylo vhodné uplatnit jednotné softwarové vybavení zaměřené na výpočet a evidenci daňového zatížení a odvod daní, které by technicky i systémově navazovalo na státní správu daní. Jako nejvhodnější se jeví po určitých úpravách převzít některý ze systémů uplatňovaných v zemích Evropských společenství.

Rozhodující pro efektivně fungující správu daní je ale především personální vybavení úřadů, protože i při širokém zavedení výpočetní techniky bude lidský faktor nepostradatelný. Bude třeba zvýšit nejen počty daňových úředníků, ale především úroveň jejich kvalifikace, vzhledem k věcné náročnosti nového daňového systému, ale také vzhledem k nutnosti práce s výpočetní technikou. Důležité bude i jejich finanční ohodnocení jako jeden z předpokladů objektivního a nestranného výkonu funkce správce daně. V této souvislosti bude zřejmě třeba čelit demagogickým tlakům volajícím po úspoře výdajů na státní správu. Úspora v této oblasti by však byla velmi problematická a krátkodobá a ve svém důsledku by mohla vést k značným daňovým únikům a nebo dokonce k úplnému rozkladu daňového systému, krátce po jeho zavedení.

Ze zkušeností ze zavádění daně z přidané hodnoty v jiných zemích vyplývá, že zvládnutí daňové problematiky podnikateli s výraznou pomocí finančních orgánů, motivuje potenciální plátce daně k lepší spolupráci, a tím se předchází daňovým únikům. Rozhodující úlohu v tomto úsilí musí sehrát finanční ředitelství a úřady v České republice resp. daňová ředitelství a úřady ve Slovenské republice, protože jsou to orgány odpovídající za správu a kontrolu daně. Správa daně bude upravena v samostatných zákonech republik o správě daní a poplatků. Tyto zákony by měly být zpracovávány ve vzájemné koordinaci republikových ministerstev financí a provázány i s jednotlivými zákony, upravujícími přímé i nepřímé daně a schváleny ve stejných termínech jako jednotlivé daňové zákony.

U soukromých podnikatelů je nutno zajistit i provázanost informací mezi finančními resp. daňovými a živnostenskými úřady zejména pokud jde o registraci podnikatelů pro potřeby správy daně. Obdobné vazby je třeba zabezpečit mezi rejstříkovými soudy, které povedou obchodní rejstříky a příslušnými finančními orgány. Problematika registrace plátců je také v kompetenci republikových orgánů v rámci správy daně a musí být uspokojivě vyřešena v určitém časovém předstihu před nabytím účinnosti zákona.

Za jednu z rozhodujících překážek efektivního zavedení daně pokládají předkladatelé dosavadní rozdělení kompetencí přijaté v novele ústavního zákona č. 143/1968 Sb. Novela neumožňuje celním orgánům vybírat a provádět odvod daně při dovozu zboží, neboť do kompetence celních orgánů, podle článku 13 odst. 2 platného ústavního zákona o federaci, správa daně nepatří. Ve spolupráci s FMZO je navržena novela ústavního zákona, která by měla rozšířit kompetenci celnic o správu daně z přidané hodnoty a spotřebních daní vybíraných při dovozu.

Pro přesné fungování mechanismu zdanění a odpočtu daně bude třeba upravit metodické pokyny pro účetnictví a zajistit vypracování potřebných daňových dokladů a daňových přiznání v požadované úpravě s přihlédnutím k charakteru činnosti subjektu a výši jeho obratu. Vzhledem ke značnému počtu účetních operací je bezpodmínečně nutné využití výpočetní techniky, včetně účelového programového vybavení.

Souvisejícím problémem je rovněž vybavení vnitřního obchodu moderní technikou, která je nutná jak pro jeho efektivní fungování, tak je využitelná i pro správu daní. Jedná se především o vybavení maloobchodu elektronickými registračními pokladnami s automatickým vydáváním dokladů a zavedení čárového kódu pro označování výrobků, které sice nejsou nezbytným předpokladem pro zavedení daně, ale přispěly by k zpřesnění evidence a správnosti účtovaných cen.

Rozhodujícím úkolem v oblasti statistiky bude přechod z dosud uplatňované Jednotné klasifikace průmyslových oborů a výrobků a Jednotné klasifikace výkonů na systémy uplatňované v zemích Evropských společenství. Pro klasifikaci zboží se v zákoně použije harmonizovaný systém, uplatňovaný v celním sazebníku. U služeb, které harmonizovaný systém nepostihuje, bude zatím použita, po dohodě s Federálním statistickým úřadem současně platná Jednotná klasifikace výkonů. Při přechodu na jiný systém klasifikace bude třeba novelizovat i zákon o dani z přidané hodnoty. Zatím nevyřešeným problémem je zajištění funkce rozhodčího orgánu ve sporných případech zatřídění zboží či služeb ve vazbě na různé sazby daně a osvobození od daňové povinnosti. V systému daně z obratu tyto problémy řeší Federální statistický úřad společně se jmenovanými gestory. V zemích, kde je systém daně z přidané hodnoty uplatňován již delší dobu, plní funkci rozhodčího orgánu ve sporných případech soudy.

Rovněž bude nutno připravit soubor statistických údajů, které budou sledovány pro potřeby vyhodnocování vývoje v daňové oblasti (počty a evidence plátců, objemy jejich obratu a odvedené daně apod.) a metodiku vyhodnocování, která by již měla zřejmě vycházet z výběrových šetření.

Jako nejrizikovější oblast se v současné době jeví správa daně, a to jak v souvislosti se včasným zpracováním a vydáním zákona o správě daní, tak i s materiálním, technickým a personálním zajištění správy daně. Na nutnost koordinace postupu pracovní skupiny, zajišťující legislativní práce s pracovníky, kteří budou připravovat oblast správy daně, upozorňují i zahraniční experti. Vzhledem k tomu, že správa daně není v kompetenci FMF, je třeba problematiku správy, výkonu a kontroly daně urychleně řešit na úrovni republikových ministerstev financí. V zájmu objektivity nutno konstatovat, že možnosti daňových úniků a hrozící kolaps správy daně by výrazně potlačilo použití jedné sazby daně.

Rizika v oblasti správy daně jsou tak významná, že bez důkladného zajištění této oblasti, není možno přejít na nový daňový systém a nebo pouze za cenu značných finančních ztrát pro státní rozpočet.

Toto ustanovení charakterizuje daň z přidané hodnoty jako daň, které podléhá zdanitelné plnění, t. j. prodej zboží, převod nemovitostí, poskytování služeb, převod a využití práv v tuzemsku, dovoz zboží a příležitostná autobusová doprava zahraničním provozovatelem v tuzemsku. Tím se rovněž vymezuje platnost daně z geografického hlediska.

V tomto paragrafu jsou uvedeny jednotlivé, nejčastěji se opakující a nejdůležitější pojmy - zdanitelné plnění, zboží, peníze, služby, daň zaplacená na vstupu, odpočet daně atd.

Povinnost platit daň mají všechny osoby za zdanitelná plnění v tuzemsku a při dovozu zboží osoby, kterým má být propuštěno zboží, a to bez ohledu na to, zda se jedná o podnikatele nebo nikoliv. U příležitostné autobusové dopravy daň platí zahraniční provozovatel.

Z hlediska uplatnění daně je potřebné nejprve vymezit okruh osob podléhajících dani, kterými jsou osoby, které uskutečňují zdanitelná plnění a jejichž činnost má charakter podnikání. Prakticky se jedná o potenciální plátce daně.

Z široce vymezeného okruhu osob, které dani podléhají je třeba vyčlenit osoby, které jsou plátci daně, t. j. vybírají a odvádějí daň do státního rozpočtu.

Navrhuje se určit za plátce daně osoby, které jsou registrovány u příslušného finančního orgánu. Především se jedná o osoby, jejichž obrat překročí stanovený limit. Pro potřeby registrace se doporučuje limit stanovit ve výši 1 500 000,- Kčs za období tří měsíců, t. j. 6 000 000,- Kčs za období 12 měsíců, a to proto aby většina tzv. drobných podnikatelů nebyla plátci daně a nebyla tak zatěžována značnou administrativou. Při překročení limitu se musí podnikatelé zaregistrovat u finančního orgánu. Ostatní osoby, které tohoto limitu nedosáhnou, se mohou registrovat na základě vlastního rozhodnutí. Za plátce budou považovány i ty osoby, které byly povinny se registrovat, ale tuto povinnost nesplnily.

Vzhledem k tomu, že u fyzických i právnických osob, které mají zvláštní vztahy k plátci daně by mohlo dojít k neoprávněným výhodám při uplatňování daně, navrhuje se stanovit okruh těchto osob. U fyzických osob se jedná o širší okruh osob, než vymezuje občanský zákoník. U právnických osob se jedná kromě statutárních orgánů a jim podřízených osob o cleny dozorčích rad a osoby, které kontrolují plátce prostřednictvím podílu na akciích nebo jiných podílových účastech. V dalších ustanoveních zákona pak jsou pro tyto osoby stanoveny zvláštní podmínky, např. při určení základu daně pro dodání zboží apod., zejména bez úplaty nebo za sníženou úplatu.

Předmětem daně jsou především zdanitelná plnění za úplatu a dále tato plnění i tehdy, jestliže jsou uskutečněna bez úplaty, např. jde-li o plnění pro osobní potřebu podnikatele, pro osoby mající zvláštní vztah k plátci a pro účely nesouvisející s podnikáním.

Dani podléhá vždy i použití osobních automobilů, náhradních dílů a příslušenství vlastní výroby, popř. jejich oprav poskytovaných plátcem v rámci vlastního podnikání. Totéž platí i pro použití zboží vlastní výroby a služeb poskytovaných plátcem pro účely pohoštění nebo obdarování obchodních partnerů.

S ohledem na geografické vymezení působnosti daně je třeba přesně specifikovat místo plnění, protože vyvoz zboží a poskytování služeb do zahraničí jsou osvobozeny od daně.

Pro přesné určení vzniku daňové povinnosti je třeba určit den uskutečnění vlastního zdanitelného plnění. Od tohoto data začíná plynout lhůta pro vystavení daňového dokladu a termín vzniku daňové povinnosti.

Den vzniku daňové povinnosti je vázán především na datum vystavení daňového dokladu a v přesně vymezených případech datem uskutečnění zdanitelného plnění.

Navrhuje se stanovit pro plátce povinnost vést takové záznamy, aby bylo možné překontrolovat správnost výpočtu a placení daně. Při prodeji konečnému spotřebiteli musí plátce vést evidenci tržeb, aby nedocházelo k jejich krácení, a tím i ke snižování základu pro odvod daně.

Nezbytnou podmínkou správné funkce mechanismu daně, zejména správnosti odpočtů a účtování daně je daňový doklad.

Tento paragraf stanovuje povinnost daňový doklad vystavit, a to nejpozději do 15 dnů po uskutečnění zdanitelného plnění. Daňový doklad vystavují plátci daně a na jeho základě si kupující uplatňuje nárok na odpočet daně. V zákonu jsou uvedeny minimální náležitosti daňového dokladu, který je považován za účetní doklad, pokud splňuje podmínky a náležitosti stanoveného zákonem o účetnictví.

V případech, kdy dochází k opravě základu daně je oprava považována za samostatné zdanitelné plnění a plátce je povinen vyhotovit daňový dobropis nebo vrubopis. Tyto doklady, ze kterých je zřejmé zvýšení nebo snížení základu daně, slouží k uplatnění opravy odpočtu daně.

Na rozdíl od systému daně z obratu je základem daně cena nezahrnující daň z přidané hodnoty. Důležité je ustanovení, že součástí základu daně jsou i jiné daně, zejména spotřební daň, pokud jí zboží podléhá. Spotřební daň tak u vybraných výrobků zvyšuje základ daně pro její výpočet.

Jsou-li při plnění poskytnuty slevy z ceny z různých důvodů (za okamžité zaplacení, množstevní rabat, placení v hotovosti apod.), snižuje se o tyto slevy i základ daně.

V případě, že se uskuteční zdanitelné plnění pro osoby mající zvláštní vztah k plátci bez úhrady nebo za úhradu nižší než je obvyklá cena, základem daně je obvyklá cena.

V některých případech dochází ze závažných důvodů k opravě základu daně, např. při zrušení zdanitelného plnění, změně podmínek plnění a při změně výše ceny.

Oprava základu daně se považuje za samostatné plnění, a to i ve vztahu k odpočtu daně. Nárok na opravu odpočtu mají však pouze podnikatelé, kteří byli plátci daně v době původního plnění.

Základní sazba 23 % platí pro všechna zdanitelná plnění s výjimkou dodání zboží uvedeného v příloze č. 1 a poskytování služeb a převodu a využití práv uvedených v příloze č. 2 k zákonu, u kterých je uplatněna snížená sazba ve výši 5 %.

Podrobněji je rozbor dopadů včetně kvantifikace výnosů uveden v části V. důvodové zprávy.

Zásadou je, že každý plátce je povinen si daň vypočítat sám. Jeli zdanitelné plnění vyjádřeno v zahraniční měně, je nutné pro výpočet daně tuto částku přepočítat na československou měnu a teprve poté provést výpočet daně.

Bude-li s dodáním zboží spojeno i poskytnutí služby (např. prodej zboží a jeho doprava ke kupujícímu) a přesáhne-li cena služby 20 % z celkové ceny za zdanitelné plnění, je nutné zdanit zvlášť zboží a zvlášť službu. Stejná hranice a způsob zdanění se použije i v případě poskytnutí služby včetně zboží (např. u oprav včetně dílů).

Plátce daně má nárok na odpočet daně, kterou zaplatil při nákupu vstupů, pouze tehdy, splní-li tyto podmínky:

a) použije nakoupené vstupy pro své zdanitelné plnění,

b) doloží daňovým dokladem nákup včetně daně.

Odpočet daně lze provést v tom zdaňovacím období, ve kterém plátce daň zaúčtoval.

Odpočet daně nelze všeobecně uplatnit při nákupu osobního automobilu, protože nelze od sebe oddělit používání automobilu pro soukromé a služební účely. Výjimka je možná pouze u podnikatelů, kteří obchodují s automobily. Stejná zásada se uplatňuje i u služeb mající charakter veřejného stravování.

Toto ustanovení řeší nárok na odpočet daně v těch případech, kdy plátce použije nakoupené vstupy k různým účelům. Část použije např. pro své zdanitelné plnění, část pro plnění osvobozené od daňové povinnosti. V tomto případě musí dojít k rozdělení daně, kterou plátce při nákupu vstupů zaplatil. Nárok na odpočet daně plátci vzniká totiž jen u té části daně, která se vztahuje k jeho zdanitelnému plnění. Je to tedy jen poměrná část zaplacené daně, která se vypočte jako součin celkové daně zaplacené na vstupu a koeficientu, který vyjadřuje poměr zdanitelného plnění, kde je nárok na odpočet k celkovému plnění.

V odstavci 3 se navrhuje úprava pro uplatnění odpočtu pro nově zaregistrované plátce, kteří budou vykonávat jak činnosti, které podléhají zdanění, tak i činnosti od daňové povinnosti osvobozené. Vzhledem k tomu, že v prvních měsících po účinnosti zákona nebudou k dispozici potřebné údaje pro stanovení koeficientu výše odpočtu, je odložen nárok na odpočet o jeden měsíc. V dalších měsících do konce kalendářního roku bude koeficient stanovován na základě údajů za předcházející měsíce.