Federální shromáždění ČSFR 1990 – 1992

Číselný kód obsahuje dvojciferný kód kapitoly Harmonizovaného systému [Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 160/1988 Sb., o Mezinárodní úmluvě v harmonizovaném systému popisu a číselného označování zboží a Protokolu k ní.] (dále jen "harmonizovaný systém") nebo čtyřciferný kód čísla harmonizovaného systému nebo šesticiferný kód položky harmonizovaného systému nebo osmiciferný kód položky kombinované nomenklatury. [Zákon č. 44/1974 Sb.]

Příloha č. 2

Číselný kód obsahuje obor, případně obor, skupinu a podskupinu Jednotné klasifikace výkonů. [Vyhláška č. 114/1972 Sb., o zavedení a využívání jednotné klasifikace výkonů, ve znění pozdějších předpisů.]

Přechod z plánovaného na tržní hospodářství vyžaduje zásadní reformu stávajícího daňového systému. Celková koncepce daňové reformy byla zpracována federálním ministerstvem financí ve spolupráci s ministerstvy financí České republiky a Slovenské republiky a schválena usnesením vlády ČSFR pod č. 532/1990 ze dne 2. 8. 1990. Postup daňové reformy a její věcná náplň byly projednány na zasedání Finanční rady ČSFR dne 22. 4. 1991, kde byla potvrzena jak nezbytnost legislativní úpravy nepřímých daní na federální úrovni, tak nutnost realizace nové daňové soustavy s účinností od 1. 1. 1993.

Federální ministerstvo financí ve spolupráci s ministerstvy financí České republiky a Slovenské republiky vypracovalo návrh zásad zákona o dani z přidané hodnoty. Tento návrh byl projednán ve výhorech České národní rady, Slovenské národní rady a Federálního shromáždění v říjnu 1991. Ve všech výborech, kde byly zásady projednávány, byly schváleny. Legislativní i věcné připomínky vznesené při projednávání návrhu zásad byly do návrhu zákona zapracovány. Nebylo dodrženo doporučení výborů FS uplatnit pouze jedinou sazbu daně.

Návrh zákona byl zpracován ve spolupráci se zahraničními experty z Mezinárodního měnového fondu a Komise Evropských společenství. Podle jejich doporučení je v návrhu zákona oproti zásadám samostatně uvedena část týkající se daně při dovozu a vývozu, což by mělo přispět k lepší přehlednosti zákona, jak pro tuzemské podnikatelské subjekty, tak především zahraniční podnikatele, pro které bude tato část zákona velmi významná. Na základě doporučení expertů nebyl do návrhu zákona promítnut zvláštní přístup ke zdaňování malých rolníků a malých obchodníků. I tyto subjekty budou tedy podléhat běžnému systému zdanění.

Nahrazení daně z obratu systémem daně z přidané hodnoty doplněným o spotřební daně je jedním z dominantních rysů nové daňové soustavy. Zavedení této daně v ČSFR představuje nezbytný krok ke sblížení našeho systému nepřímých daní s daňovými mechanismy uplatňovanými zejména v zemích Evropských společenství. Tím dojde k odstranění jedné z administrativních bariér, které nám brání plně se zapojit do celoevropského integračního procesu.

Návrh zákona byl projednán v mezi resortním připomínkovém řízení se všemi ústředními orgány federace, České a Slovenské republiky, svazy podnikatelů, odborovými svazy a dalšími orgány a institucemi. Připomínky se týkaly především kvantifikace dopadů daňové reformy jak na výdaje a příjmy státních rozpočtů, tak na jednotlivé skupiny obyvatelstva, dále pak rozsahu osvobození od daně, počtu a výše sazeb daně a legislativních nedostatků návrhu.

Návrh projednaly vlády České a Slovenské republiky, které ho doporučily ke schválení vládě ČSFR. Rovněž Legislativní rada vlády ČSFR doporučila návrh k projednání a ke schválení po zapracování připomínek.

V současné době existuje v ČSFR jediná nepřímá daň ze zboží a služeb - daň z obratu, která je uplatňována od roku 1953 a je poplatná systému řízení, ve kterém vznikla. Tato daň zatěžuje především prodej spotřebního zboží a jen velmi omezený okruh výkonů a služeb. Dani z obratu nepodléhá zboží určené pro výrobní spotřebu, investice a vyvážené zboží. Plátci daně jsou podniky a organizace jmenovitě uvedené v zákonu o dani z obratu. Ostatní subjekty včetně podnikatelů nezapsaných v obchodním rejstříku, nakupují za cenu s daní.

Přes změny k 1. 1. 1991, jak v cenové, tak i daňové oblasti, které znamenaly propojení cenových okruhů, odstranění záporné daně z obratu a sjednocení všech dříve používaných diferencovaných sazeb do 4 pásem, nevyhovuje daň z obratu, jak podmínkám přechodu na tržní hospodářství, tak i jeho plnému uplatňování.

Proto základním cílem daňové reformy je vybudovat takový systém daně, který by plně vyhovoval funkci tržního mechanismu a navazoval na systém nepřímých daní běžně používaný v zemích Evropských společenství.

Daň z přidané hodnoty (dále daň) se v současné době používá cca v 50 zemích světa. Používají ji všechny země Evropských společenství. Jde o systém zdanění, který se výrazně liší od zdanění formou daně z obratu.

Daň je svou podstatou nepřímou daní, kterou je zdaňován veškerý prodej zboží a služeb v každé fázi jejich výroby a distribuce. Do státního rozpočtu je odváděna postupně především prostřednictvím podnikatelů zaregistrovaných jako plátci daně v pravidelných termínech za zdaňovací období. Ve skutečnosti však zatěžuje pouze konečného spotřebitele. Zákon umožňuje, aby podnikatelé, i když nesplňují podmínky pro povinnou registraci plátců daně, se mohli zaregistrovat na vlastní žádost. V některých případech to může být i pro drobného podnikatele výhodné. Jde zejména o ty případy, kdy své zboží dodává plátci daně.

Zdaňována je veškerá veřejná i soukromá spotřeba, vlastní spotřeba podnikatelů a spotřeba jeho blízkých osob. Zdaňován je také veškerý dovoz zboží a služeb, a to ve stejné výši, která platí pro tuzemsko. Vývoz naopak zdaňován není.

Daň nezatěžuje ani majetek a ani důchod plátce daně. Daň je na rozdíl od daně z obratu vybírána postupně a po částech pouze z té hodnoty, která byla v příslušné fázi přidána (tzv. přidaná hodnota) k ceně nakoupeného zboží či služby. Plátce daně použije jako základ pro výpočet daně cenu zboží či služby, za kterou ji skutečně prodá kupujícímu, ale bez daně. Zároveň mu vzniká nárok na odpočet daně, kterou zaplatil svým dodavatelům při nákupu zboží a služeb, které sám použil pro své podnikání. Vzniklé saldo daně, t. j. rozdíl daní na výstupu a vstupu, je plátce daně povinen odvést do státního rozpočtu.

Při respektování našich ekonomických podmínek, ale také s využitím doporučení obsažených v VI. směrnici, kterou vydala Rada Evropských společenství, je v zákoně navržen určitý okruh činností, příp. právnických či fyzických osob, které jsou osvobozeny od daňové povinnosti. Prodej zboží či poskytování služeb v případě osvobození není zdaňován, ale zároveň nevzniká ani nárok na odpočet daně zaplacené při nákupu. Prakticky to tedy znamená, že subjekty osvobozené od daně z přidané hodnoty nakupují veškeré své vstupy s daní, kterou si nemohou od své daňové povinnosti odečítat, protože své výrobky a služby nezdaňují a tedy jim žádná daňová povinnost nevzniká. Okruh zboží a činností osvobozených od daně se v zákoně omezuje pouze na nejnutnější případy. Hlavními kritérii při výběru případů osvobozených od daňové povinnosti byly zejména sociální důvody, obtížnost stanovení základu daně a doporučení zahraničních expertů.

Zdaňován nebude ve vazbě na mezinárodně uznávané zásady a doporučení VI. Směrnice Rady ES vývoz zboží a služeb. Podle těchto zásad jsou zboží a služby zdaňovány vždy v té zemi, kde jsou skutečně spotřebovány. Prakticky to tedy znamená, že veškerý dovoz je zdaňován stejným způsobem jako tuzemské dodávky a vývoz je osvobozen od daně. U vývozu je však na rozdíl od ostatních případů osvobození umožněn odpočet daně zaplacené při nákupu vstupů. Nezdaňování vývozu je obecné a sleduje vyrovnání podmínek konkurence při vstupu výrobků na zahraniční trhy.

Jedním ze základních principů systému daně z přidané hodnoty je vztah daně z přidané hodnoty ke spotřebním daním. Ty tvoří součást základu pro výpočet daně z přidané hodnoty.

Základní principy systému daně z přidané hodnoty lze dokumentovat na příkladech, které přehledným způsobem vysvětlují základní případy, které mohou během v procesu výroby a distribuce nastat. Příklady vycházejí ze zjednodušených předpokladů neexistence zdanitelných vstupů v první fázi výroby a jediné sazby daně ve výši 20 %

Legenda:

a - jednotlivé fáze výroby a distribuce

b - nákupní cena bez daně z přidané hodnoty

c - daň zaplacená při nákupu

d - přidaná hodnota v příslušné fázi

e - spotřební daň

f - základ pro výpočet daně (b + d + e)

g - teoretická daňová povinnost (20 % z f)

h - daňová povinnost vůči státu (g - c + e)

i - prodejní cena vč. daně (f + g)

Představuje běžný průběh zdaňování. Podnikatel I. prodá zboží podnikateli II. za 240 Kčs (i). V této ceně je zahrnuta daň ve výši 40 Kčs (g). Daň vypočítal podnikatel I. vynásobením základu daně příslušnou sazbou daně (20 %). Základem daně je obecně součet nákupní ceny (b), za kterou nakoupil podnikatel své vstupy do výroby a přidané hodnoty (d), která představuje ocenění jeho činnosti, kterou musel vykonat, aby výrobek dále zpracoval. Protože např. podnikatel II. (plátce daně) při nákupu vstupů do výroby nakupoval včetně daně ve výši 40 Kčs (c), má právo si tuto daň odečíst od své daňové povinnosti. Odvede tedy správci daně pouze rozdíl mezi zinkasovanou daní od podnikatele III. ve výši 60 Kčs (g) a zaplacenou daní při nákupu svých vstupů ve výši 40 Kčs (c), tj. 60 - 40 = 20 Kčs (h).

Stejně probíhá zdaňování i u dalších podnikatelů. Podnikatel III. prodá svůj výrobek spotřebiteli, kterému vyfakturuje cenu ve výši 420 Kčs. V této ceně je zahrnuta celková daň ve výši 70 Kčs, kterou stát postupně získával od jednotlivých podnikatelů (plátců daně). Tím, že si spotřebitel výrobek koupí, získá stát i poslední část daně, která je vázána na přidanou hodnotu vytvořenou posledním podnikatelem (např. obchodníkem v maloobchodě). Z příkladu je zřejmé, že na výrobu příslušného výrobku bylo třeba vynaložit postupně přidanou hodnotu v celkové výši 350 Kčs. Uplatněním sazby daně 20 % se vypočte daň ve výši 70 Kčs, kterou z prodeje výrobku postupně získal stát. Výsledná částka daně zaplacená státu je tedy součtem daňové povinnosti jednotlivých plátců.

Legenda: viz příklad 1

Znázorňuje průběh zdaňování výrobku, který kromě toho, že podléhá dani z přidané hodnoty, podléhá i spotřební dani (např. pivo, víno, tabákové výrobky, líh, pohonné hmoty apod.). Podle návrhu zákona o spotřebních daních vzniká daňová povinnost vyskladněním zboží ze skladu výrobce za účelem prodeje či dalšího zpracování (stočení piva do lahví mimo pivovar) a nebo pro vlastní spotřebu výrobce. Proto podnikatel II. (výrobce) musí zboží prodat za cenu včetně spotřební daně ve výši 300 Kčs (e), která je stanovena v Kčs na jednotku množství. Podle návrhu zákona o dani z přidané hodnoty je spotřební daň součásti základu (f) pro výpočet daně z přidané hodnoty. Podnikatel II. odvede správci daně rozdíl mezi daní zinkasovanou od podnikatele III. ve výši 100 Kčs (g) a zaplacenou daní při nákupu svých vstupů ve výši 20 Kčs (b) a dále celou spotřební daň ve výši 300 Kčs (e). Celkový odvod nepřímých daní představuje u podnikatele II. částku 380 Kčs (h). V dalších stupních řetězce se již postupuje obdobně, jak bylo popsáno v příkladě 1.

Legenda: viz příklad 1

Znázorňuje průběh zdaňování v případě, když se do řetězce výroby a distribuce dostane podnikatel, který není plátcem daně a nebo ten, jehož činnost je osvobozena od daně. Zde platí zásada, že takovýto subjekt nezdaňuje své zboží (podnikatel II.). Důsledkem toho je, že podnikateli III. nevzniká nárok na odpočet daně při nákupu zboží. Z příkladu je zřejmé, že dodává-li takový osvobozený subjekt plátci daně, dochází vlastně k celkovému zvýšení daně (srovnej s příkladem 1 sl. h) a tedy i k celkovému zvýšení ceny pro spotřebitele (sl. b). Tento příklad tedy názorně dokazuje, že drobní výrobci, kteří i když nedosáhnou ročního obratu 5 mil. Kčs, budou mít sami zájem se zaregistrovat jako plátci daně v případě, že budou své výrobky dodávat jiným plátcům daně. Výhoda z osvobození určité činnosti vzniká jedině tehdy, je-li subjekt, jehož činnosti jsou osvobozeny od daně, na konci řetězce a dodává přímo spotřebiteli. Např. nemocnice budou veškeré zboží a služby nakupovat s daní, ale své služby již nebudou zdaňovat, protože zdravotnické služby poskytované pacientům patří mezi osvobozené činnosti. Tím je cena zdravotní péče nižší o daň z té části přidané hodnoty, kterou vynaloží příslušná nemocnice. Z příkladu je tedy zřejmé, že je zájem osvobozovat co nejmenší okruh činností a jen u těch činností, kde je to výhodné z hlediska spotřebitele.