Federální shromáždění ČSFR 1990 – 1992

Z dosavadní ústavní úpravy se přejímá princip paritního obsazení funkce předsedy a prvního místopředsedy Federálního shromáždění (odst. 3).

Odst. 4 je navržen variantně. Ve variantě I. se přebírá dosavadní ustanovení, zakotvené poprvé ústavou z roku 1948: pamatuje zde na případ, kdy vláda vykonává dočasně funkci prezidenta a v této době přísluší vykonávat funkci prezidenta vládě. Předsednictvu Federálního shromáždění přísluší v této době jmenovat a odvolávat vládu a její členy a pověřovat je řízením ministerstev a jiných federálních ústředních orgánů.

Ve variantě II. se toto ustanovení vypouští, čímž by i tato oprávnění prezidenta vůči vládě a jejím členům byla v uvedené době vykonávána vládou.

V odst. 6 se upravuje pravomoc předsednictva Federálního shromáždění přijímat zákonná opatření, která se vyhlašují stejně jako zákony. Na rozdíl od dřívější ústavní úpravy, která byla v zásadě převzata z Ústavy ČSR z roku 1920, kdy bylo pamatováno též na období, kdy zasedání parlamentu bylo odročeno nebo ukončeno, předsednictvo Federálního shromáždění může zákonná opatření vydávat jen po skončení volebního období nebo po rozpuštění Federálního shromáždění. I v tomto případě návrh vychází z principu permanentního zasedání Federálního shromáždění. To znamená v příp. přerušení zasedání Federálního shromáždění se předpokládá, že jeho předsednictvo obnoví zasedání před stanoveným termínem jeho odročení. Vyňaty z této pravomoci předsednictva Federálního shromáždění jsou ústavní zákony a státní rozpočet.

K oddílu druhému

Federální rada

Federální rada je orgánem federace, v němž jsou rovnoprávně reprezentovány zájmy republik a který v zásadě sleduje uplatňování ústavně vymezené vertikální dělby moci ve federaci. To je zabezpečeno i složením Federální rady, která se skládá z rovného zastoupení předsedy a čtrnácti poslanců zákonodárného sboru republiky i jejich nepřímou volbou - zákonodárnými orgány republik (odst. 1).

V odst. 2 se odkazuje na příslušná ustanovení o poslancích Federálního shromáždění o volném mandátu, o beztrestnosti za jejich hlasování a výroky, jakož i právo odepřít svědectví o záležitostech, které jim byly svěřeny při výkonu funkce (čl. 5, 6 a 8 návrhu), jež analogicky platí i pro činnost členů Federální rady. U Federální rady jde v zásadě o analogický orgán uplatňovaný ve federativním zřízení některých evropských demokratických států - v SRN, Rakouské republice. Pokud jde o způsob zřizování nepřímými volbami zákonodárnými orgány členských jednotek federace, nejvíce se blíží Spolkové radě v Rakouské republice s tím rozdílem, že členové Spolkové rady nemusí být členy zákonodárného sboru, který je deleguje.

V návrhu není stanoveno volební období Federální rady, ale z nepřímé volby vyplývá, že je totožné s délkou volebního období zákonodárných orgánů republik. Není v něm rovněž stanoven princip poměrného zastoupení, resp. obligatorního zastoupení druhé politické strany, která obdržela ve volbách druhý největší počet hlasů.

Schůze Federální rady svolává předseda zákonodárného orgánu jedné nebo druhé republiky; je povinen ji svolat, požádá-li o to nejméně deset členů Federální rady zastupujících jednu republiku (odst. 1).

Podle odst. 2 jsou schůze Federální rady neveřejné. Naopak např. schůze Spolkové rady v Rakouské republice jsou veřejné. Rovněž Spolková rada SRN zásadně jedná veřejně, veřejnost její schůze může však být v jednotlivých případech vyloučena.

V tomto článku je taxativně vymezena kompetence Federální rady. Jde o poměrně široké kompetence, které jsou jednak obvyklé u analogických orgánů v Rakousku, SRN, jakou je suspenzivní veto vůči zákonu usneseném Federálním shromážděním, nebo jsou příznačné pro Senát Spojených států - souhlas s jmenováním velvyslanců prezidentem ČSFR, vyslovování souhlasu s mezinárodními smlouvami - ovšem na rozdíl od amerického Senátu pouze těmi, k jejichž provedení je třeba republikového zákona. Nepředpokládá se však, že Federální rada bude ke každému zákonu usnesenému Federálním shromážděním uplatňovat připomínky, pouze v těch případech, kdy se bude domnívat, že zákon dostatečně nepřihlíží k důležitým zájmům či potřebám republiky.

Federální rada dále podává návrhy na jmenování soudců Ústavního soudu ČSFR, návrh na zahájení řízení Ústavnímu soudu ČSFR, ústavní žalobu, návrh na referendum v celé ČSFR, potvrzuje rozhodnutí o vypovědění války, o souhlasu s vysláním ozbrojených sil ČSFR a o umístění ozbrojených sil na území ČSFR.

Odst. 2 umožňuje i běžnému zákonodárství svěřovat Federální radě další pravomoci.

Tento článek stanoví procedurální podmínky činnosti Federální rady. K vrácení zákona Federálního shromáždění stačí souhlas nadpoloviční většiny všech členů Federální rady zvolených za Českou republiku nebo za Slovenskou republiku (tj. 8 členů Federální rady). K vrácení ústavního zákona Federálního shromáždění je nezbytný souhlas kvalifikované většiny jedné části Federální rady, tj. 9 členů Federální rady. K potvrzení usnesení o vypovědění války je třeba souhlasu kvalifikované většiny obou částí Federální rady. V ostatních věcech k platnému usnesení je třeba souhlasu nadpoloviční většiny členů Federální rady z celkového jejich počtu bez ohledu na to, kterou republiku zastupují.

Tam, kde se pravomoci Federální rady týkají též pravomocí prezidenta ČSFR - suspenzivní veto, souhlas s mezinárodními smlouvami, jmenování velvyslanců, vyhlášení stavu ohrožení státu, vypovědění války, je prezident oprávněn svolat schůzi Federální rady a předsedat jí (odst. 1).

Prezident ČSFR má právo účastnit se kterékoli schůze Federální rady, nemá však právo hlasovat (odst. 2).

(varianta II se Senátem)

Všeobecná časť

Návrh ústavnej úpravy zákonodarnej moci ČSFR vychádza zo štátoprávneho usporiadania ČSFR, zo spôsobu rozdelenia pôsobnosti medzi federáciu a republiky, z ktorými veľmi úzko súvisí, ďalej z požiadavky deľby moci aj vo vnútornej štruktúre zákonodarného orgánu ČSFR a konečne zo zosúladenia všeobecne demokratického a národného princípu v rozhodovaní Federálneho zhromaždenia.

Návrh vytvára dvojkomorové Federálne zhromaždenie, v ktorom Poslanecká snemovňa predstavuje prvok všeobecne demokratického spôsobu tvorby štátnej vôle a Senát prvok národný. Funkciou Poslaneckej snemovne je uplatňovať suverenitu federácie tak, ako bude vymedzená ústavou, funkciou Senátu je spolurozhodovať, prípadne rozhodovať pri tých komponentoch suverenity federácie, ktoré sa nejužšie dotýkajú záujmov republík.

Osobitná časť

Návrh vychádza z koncepcie priamych volieb obidvoch snemovní, pričom ich odlíšenie v súvislosti s ich vznikom spočíva vo volebnom systéme. Poslanecká snemovňa sa vytvára systémom pomerného zastúpenia, kým Senát väčšinovým volebným systémom. Týmto sa Senát konštituuje ako reprezentant suverenity federácie nezávislý z hľadiska svojho vzniku, súčasne však sa senátori viažu k reprezentácii územných obvodov v republikách.

Okrem zakotvenia všeobecnosti volebného práva tu návrh výrazne diferencuje z hľadiska vekovej hranice vyžadovanej pre splnenie podmienok pasívneho volebného práva do Poslaneckej snemovne a do Senátu. Vyšší vekový cenzus členov Senátu je odôvodnený jeho funkciami reprezentanta zájmov republiki, brzdy a protiváhy vo vnútornej štruktúre zákonodarnej moci a jeho kreačnými funkciami.

Návrh tu upravuje problematiku inkompatibility výkonu funkcie poslanca a iných funkcií a činností. Upravuje ďalej nezlučiteľnosť výkonu funkcie poslanca a člena vlády. Návrh tu obsahuje dve varianty: úplnú inkompatibilitu a prerušenie výkonu poslaneckého mandátu počas výkonu funkcie člena vlády.

Návrh upravuje poslanecký sľub a dôsledky jeho odopretia alebo prijatia sľubu s výhradou.

Návrh ďalej zakotvuje princíp zákazu imperatívneho mandátu a princíp osobného výkonu poslaneckého mandátu. Súčasne upravuje aj zákaz zneužívania postavenia poslanca vo vzťahoch k orgánom verejnej správy.

Uvedené články upravujú rozličné aspekty poslaneckej imunity, ako aj problematiku podmienok poskytovania platov a náhrad výdavkov poslancov a senátorov.

Úprava zasadaní Federálneho zhromaždenia, jeho snemovní a schôdzí snemovní zakotvuje existenciu stálych zasadaní Federálneho zhromaždenia. Federálne zhromaždenie sa týmto z hľadiska svojho zvolávania stáva nezávislé na prezidentovi ČSFR (s výnimkou jeho zvolania po voľbách), a súčasne sa tým stráca nevyhnutnosť prijímania zákonných opatrení v čase, kedy Federálne zhromaždenie nezasadá.

Návrh obsahuje aj ústavné riešenie parlamentnej alebo vládnej krízy cestou rozpustenia Federálneho zhromaždenia prezidentom ČSFR. Predpokladajú sa v tejto súvislosti tri dôvody rozpustenia Federálneho zhromaždenia: v prvom prípade má prezident v prípade, ak vyčerpal všetky ústavné možnosti zostavenia novej vlády povinnosť Federálne zhromaždenie rozpustiť, v druhom a treťom prípade má na to právo v situáciách, kedy Federálne zhromaždenie v rozpore s ústavou po určitý čas nie je schopné si vykonávať svoje ústavné povinnosti.

Ustanovenia týchto článkov upravujú kvórum obidvoch snemovní a spôsob ich rozhodovania: Poslanecká snemovňa rozhoduje spôsobom všeobecne demokratickým, avšak úprava obsahuje ochranu záujmov republík v zakotvení osobitného kvóra pre poslancov zvolených v Českej republike a poslancov zvolených v Slovenskej republike. Senát vo všetkých prípadoch rozhoduje podľa princípu zákazu majorizácie.

Návrh vytvára len predsedníctva snemovní a vymedzuje ich zloženie, predpokladá iba jeden prípad ich spoločného fungovania, a to v situácii po skončení volebného obdobia alebo po rozpustení Federálneho zhromaždenia. Len v týchto prípadoch sa navrhuje poskytnúť predsedníctvam snemovní oprávnenie prijímať zákonné opatrenia s právnou silou zákona.

Uvedené ustanovenia zakotvujú pôsobnosť snemovní v jednotlivých oblastiach (zákonodarnej, voľby prezidenta ČSFR, zahraničných vzťahov, atď.). Vymedzuje sa tu rámec, v ktorom je potrebné v oblasti suverenity federácie dbať na uplatňovanie záujmov republík. Návrh tu vychádza z vymedzenia oblastí zákazu majorizácie tak, ako sú uvedené v ústavnom zákone č. 143/1968 Zb. v platnom znení a rozširuje ich aj na úpravu volieb do Federálneho zhromaždenia, úpravu postavenia poslancov Federálneho zhromaždenia, atď.

Návrh obsahuje široko koncipovaný okruh subjektov zákonodarnej iniciatívy.

V prípadoch prijímania zákonov obidvomi snemovňami zakotvuje mechanizmus vytvorenia vzájomného konsenzu medzi snemovňami prerokúvaním návrhu zákona v snemovniach po sebe a jeho vracaním druhej snemovni dovtedy, kým sa nedosiahne súhlasné uznesenie, ako aj mechanizmus dohodovacieho konania medzi snemovňami.

Návrh upravuje aj dôsledky prezidentovho suspenzívneho veta, ako aj podpisovanie a vyhlasovanie zákonov Federálneho zhromaždenia.

Tam, kde se pravomoci Federální rady týkají též pravomocí prezidenta ČSFR - suspenzivní veto, souhlas s mezinárodními smlouvami, jmenování velvyslanců, vypovědění války, je prezident oprávněn svolat schůzi Federální rady a předsedat ji (odst. 1).

Prezident ČSFR má právo účastnit se kterékoliv schůze Federální rady, nemá však právo hlasovat (odst. 2).

Varianta I (s Federální radou)

Toto ustanovení je ústavním výrazem zakotvení republikánské formy státu a vlády. V ústavě z r. 1920 to bylo navíc zdůrazněno v úvodních všeobecných ustanoveních, jmenovitě v § 2, který stanovil: "Stát československý jest demokratická republika, jejíž hlavou je voleny prezident". Tehdy ovšem takové ústavní ustanovení mělo navíc specifický historicko-politický význam, jímž se nový československý demokratický stát distancoval od monarchické formy vlády, která se v podobě rakousko-uherské monarchie vyznačovala nedemokratickými metodami vládnutí.

Toto ustanovení zároveň stanoví princip nepřímé volby prezidenta ČSFR Federálním shromážděním. Podrobněji upravují ústavní podmínky volby prezidenta a jeho funkční období další ústavní ustanovení.

V tomto ústavním předpisu jsou stanoveny podmínky volitelnosti prezidenta ČSFR a způsob jeho volby Federálním shromážděním. Podmínkami volitelnosti za prezidenta ČSFR je pasivní volební právo do Federálního shromáždění (volitelnost za poslance Federálního shromáždění) a dosažení věku 35 let. Podmínky výkonu volebního práva do Federálního shromáždění stanoví zákon č. 47/1990 Sb., o volbách do Federálního shromáždění. Kandidát prezidentské funkce musí tudíž nejpozději v den volby dosáhnout věku 35 let. Návrh věkové hranice pro kandidáta na volbu prezidenta navazuje na Ústavu ČSR z r. 1920 (§ 56 odst. 2). Věková hranice v ústavách demokratických států je stanovena i vyšší: 50 let podle Ústavy Italské republiky, 40 let podle Ústavy Spolkové republiky Německo a Ústavy Řecké republiky. Věkovou hranici 35 let stanoví obdobně jako návrh Ústava Rakouské spolkové republiky a Ústava Portugalské republiky. Další podmínkou volitelnosti je pravidlo, že stejná osobnost může vykonávat úřad ne déle než dvakrát po sobě, tj. ne více než dvě funkční období (10 let). To však nevylučuje, aby po vypršení funkčního období dalšího prezidenta nemohl být opětovně zvolen prezidentem občan, který již předtím vykonával prezidentský úřad dvě období. Toto ustanovení se bude týkat až prezidenta zvoleného podle nové ústavy, nikoliv prezidenta zvoleného na zkrácené funkční období v prosinci 1989 a v červnu 1990 podle novely ústavního zákona o československé federaci ústav. zák. č. 161/1989 Sb., resp. ústav. zák. č. 198/1990 Sb., podle něhož funkční období prezidenta, zvoleného po svobodných demokratických volbách do Federálního shromáždění v r. 1990 trvá 24 měsíců.

Pro volbu prezidenta ČSFR platí zásadně kvalifikovaný zákaz majorizace, tj. musí být v prvním kole zvolen třípětinovou většinou poslanců zvolených v České republice a třípětinovou většinou poslanců zvolených ve Slovenské republice. Nevedla-li volba prezidenta v prvním kole k jeho zvolení, návrh stanoví, že v druhém kole postačí ke zvolení prezidenta nadpoloviční většina hlasů poslanců každé republiky, uplatňuje se tak prostý zákaz majorizace. Nevedlo-li ani druhé volební kolo k cíli, předpokládá návrh ještě třetí volební kolo, v němž se může konat nová volba s novými kandidáty podle odst. 2 návrhu, podmíněná souhlasem kvalifikované třípětinové většiny poslanců obou republik nebo opakování volby s kandidáty druhého volebního kola podle odst. 3 návrhu, kdy volba je podmíněna souhlasem prosté většiny poslanců obou republik. Většinový souhlas reprezentací obou republik je i v tomto případě zachován.

Návrh tedy nepočítá s eventualitou uplatnění relativní většiny ve třetím kole prezidentské volby, popřípadě s rozpuštěním parlamentu a jeho novými volbami.

Návrh neřeší podrobnosti postupu při volbě prezidenta ČSFR a způsobu jeho volby. Předpokládá se, že tento postup bude podrobně stanoven zákonem o jednacím řádu Federálního shromáždění, popř. zvláštním zákonem.

Volební období prezidenta ČSFR je pětileté, přesahuje o rok volební období Federálního shromáždění, které ho volí, což přispívá ke stabilitě fungování vrcholných ústavních orgánů státu. Ústavy demokratických států stanoví zpravidla přesah volebního období prezidenta o 1 rok nad volební období parlamentu. Volební období prezidenta počíná dnem, kdy složí slib. Vzhledem k tomu, že prezident skládá ústavní slib hned po volbě, praktický rozdíl mezi jeho volebním obdobím od okamžiku volby a od vykonání slibu neexistuje. Z návrhu však vyplývá, že ústavní slib prezidenta má konstitutivní význam.

Návrh zároveň stanoví procedurální pořádkové lhůty pro volbu prezidenta k zajištění kontinuity výkonu toho úřadu. Volbu je nutno konat v posledních 30 dnech volebního období úřadujícího prezidenta nebo nejpozději do 40 dnů, jestliže se úřad prezidenta uvolní před skončením volebního období. Delší lhůta v tomto druhém případě je odůvodněna mimořádnou situací, vyžadující zpravidla delší politickou přípravu prezidentské volby.

Ústavní slib prezidentův jako předpoklad převzetí jeho úřadu je součástí demokratických ústavních tradic. Jeho znění odpovídá demokratickému a federativnímu charakteru našeho státu, i jeho národnostnímu složení a je - až na dílčí úpravu - převzato z novelizovaného znění tohoto ústavního slibu v ústavním zákoně o československé federaci.

Výkon funkce prezidenta republiky je v demokratických ústavách podmíněn velmi širokou inkompatibilitou. Ústava Italské republiky např. v čl. 84 stanoví, že úřad prezidenta republiky je neslučitelný s kteroukoli jinou funkcí. Čl. 55 Ústavy SRN stanoví neslučitelnost funkce prezidenta s členem vlády a s poslaneckou funkcí v zákonodárném sboru Spolku nebo některé země, jakož i neslučitelnost prezidentské funkce s výkonem jiného placeného úřadu, živnosti nebo povolání, jakož i s členstvím vedení nebo dozorčí rady výdělečného podniku. V čl. 30 Ústavy Řecké republiky se praví, že úřad prezidenta je neslučitelný s jakýmkoli jiným úřadem, s jakýmkoli jiným postavením nebo činností. Spolkový prezident Rakouské spolkové republiky nesmí být členem žádného veřejného zastupitelského sboru ani nesmí vykonávat žádné jiné povolání.

V odst. 1 čl. 5 návrhu je široce koncipována inkompatibilita funkce prezidenta ČSFR s jinými státními funkcemi, funkcemi v územní samosprávě a ve vedení a správě výdělečných organizací nebo družstev. S prezidentskou funkcí je slučitelný výkon jen některých povolání: s vědeckou, literární a uměleckou činností.

Odst. 2 čl. 5 návrhu stanoví důsledky toho, byl-li za prezidenta zvolen poslanec nebo člen vlády; v takovém případě tento jeho mandát či funkce zaniká dnem složení prezidentského slibu.

Odst. 1 tohoto článku návrh podává ve variantách.

Podle varianty I. uvolní-li se funkce prezidenta ČSFR z důvodu jeho abdikace nebo jiného důvodu, přísluší do volby nového prezidenta a do té doby než složí ústavní slib výkon jeho funkcí vládě ČSFR. Tato varianta navazuje na dosavadní československou ústavní tradici, která má svůj zdroj v ústavě z r. 1920. Přechází-li takto na krátkou, ústavně vymezenou dobu, tj. do uskutečnění volby prezidenta a vykonání jeho ústavního slibu, výkon funkce prezidenta ČSFR na vládu, přechází v té době vrchní velení nad ozbrojenými silami na předsedu vlády a vláda je oprávněna pověřit jej výkonem některých dalších pravomocí prezidenta, např. v mezinárodních vztazích. Nejdelší doba, po kterou může být prezident zastupován je šest měsíců a nejdéle dalších 40 dnů, do nichž nejpozději musí být volba provedena.

V souvislosti s tím obě varianty počítají s institucí Ústavního soudu jako nezávislé a nestranné instituce, která je povinna zjistit, neučiní-li takové oznámení sám prezident, že prezident nemůže ze závažných důvodů (např. zdravotních) svou funkci vykonávat.

Tato varianta vychází z koncepce prezidentského úřadu, v níž je tato funkce spojena s uskutečňováním výkonné, správní moci, což je zakotveno zejména v ústavní zásadě, že jakýkoli prezidentův úkon moci vládní a výkonné vyžaduje k své platnosti spolupodpisu odpovědného člena vlády ČSFR.

V této variantě je však nepřenosná na vládu prezidentská pravomoc přijímání demise vlády nebo jejích členů a pravomoc jmenování nové vlády nebo jejího člena. V souvislosti s tím je v hlavě o Federálním shromáždění upravena odpovídající pravomoc jeho předsednictva.

Varianta II. aplikuje ústavní zkušenosti některých demokratických států s institucí prezidenta jako hlavy státu, kde dočasní, krátkodobé zastupování prezidenta za ústavně stanovených podmínek přísluší představiteli parlamentního sboru. Dočasné zastupování prezidenta ČSFR v této variantě přísluší ve všech ohledech, tj. i ve vztahu k vládě předsedovi Federálního shromáždění.

Podle Ústavy Italské republiky (čl. 86) kdykoli je prezident zaneprázdněn, vykonává jeho funkce předseda Senátu, který také stanoví volbu nového prezidenta republiky.

Podle čl. 7 Ústavy Francouzské republiky v době, kdy je úřad prezidenta republiky z jakékoli příčiny uprázdněn, nebo Ústavní rada zjistí, že prezident nemůže vykonávat svou funkci, vykonává funkce prezidenta prozatímně předseda Senátu a nemůže-li je vykonávat, vláda s výjimkou prezidentských pravomocí, při jejichž výkonu je prezident podle ústavy nezastupitelný - vyhlašovat referendum, rozpouštět Národní shromáždění.

Ve Spolkové republice Německo vykonává dočasně, je-li prezident zaneprázdněn nebo uprázdní-li se jeho úřad předčasně, funkci prezidenta předseda Spolkové rady (čl. 57).

Rovněž podle Ústavy Řecké republiky přísluší dočasný výkon prezidentské funkce předsedovi parlamentu (není však oprávněn rozpouštět parlament, odvolávat vládu a vyhlašovat referendum, čl. 34); dočasné zastupování prezidenta republiky nesmí být delší šesti měsíců. Také v Portugalské republice je dočasně prezident zastupován předsedou parlamentu.

V odst. 2 čl. 7 je ve shodě s naší i zahraniční ústavní demokratickou tradicí stanovena nejdelší lhůta pro to, aby prezident nevykonával svůj úřad, a tím byl i zastupován, stanovena na šest měsíců. Tato lhůta se počítá ode dne, po němž je prezident ve svém úřadě nepřetržitě zastupován.

Ustanovení Ústavy ČSR z r. 1920 (§ 61), které počítalo při delším zaneprázdnění či nemoci prezidentově než je šest měsíců volbu náměstka prezidenta, návrh nepřejímá; praxe ukázala, že instituce náměstka prezidenta pro tento případ není praktická.

V ustanovení odst. 1 tohoto článku jsou vypočteny všechny ústavní pravomoci prezidenta ČSFR. Tento výpočet není úplný, jak vyplývá z odst. 2, který stanoví, že i běžné zákony mohou prezidentu svěřovat pravomoci, které nejsou výslovně v ústavě uvedeny. Výpočet prezidentských pravomocí uvedený v návrhu, je typický pro institut prezidenta jako součást parlamentní republiky. V tomto ohledu návrh navazuje jak na naši vlastní tak i celkovou evropskou tradici parlamentně republikové demokracie, přihlíží však přirozeně k federativnímu zřízení státu.

V písm. a) až c) jsou vyjádřeny pravomoci prezidenta ve věcech mezinárodních vztahů: zastupování ČSFR navenek, sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv, pravomoc prezidenta přenést sjednávání mezinárodních smluv na vládu ČSFR nebo s jejím souhlasem na jednotlivé její členy, přijímání vyslanců a pověřování vyslanců po souhlasu Federální rady.

V písm. d) až g) návrhu jsou vypočteny prezidentovy pravomoci ve vztahu k Federálnímu shromáždění: svolat první zasedání Federálního shromáždění po jeho zvolení, rozpouštět Federální shromáždění v případech stanovených ústavou, suspenzivní veto ve vztahu k zákonům nebo ústavním zákonům přijatým Federálním shromážděním, podepisovat zákony Federálního shromáždění.

Obnovením suspenzivního veta prezidenta vůči zákonům a jeho právo rozpouštět Federální shromáždění v ústavně stanoveném rámci, bude institutu prezidenta v našem ústavním zřízení vrácen jeho smysl jako organické součásti uplatňování principu dělby mocí a jejich vzájemných brzd a protiváh. Tím budou též u tohoto institutu odstraněny deformace, které v jeho ústavní úpravě způsobil totalitní režim.

Písm. h) upravuje právo prezidenta ČSFR, původně zakotvené v §§ 82 a 83 Ústavy ČSR z r. 1920, být přítomen schůzím federální vlády, předsedat, jakož i požadovat od vlády a jejích jednotlivých členů zprávy o všech věcech, kteří patří do jejich působnosti a pozvat vládu nebo její členy k poradě. Návrh vychází z platného znění tohoto ustanovení (čl. 61 odst. 1, písm. h) ústavního zákona o československé federaci), je však formulován více konzultativně, nezahrnuje prezidentovo oprávnění předsedat schůzím vlády.

Podle ústavně politické praxe za předmnichovské republiky byla účast prezidentova ve schůzích vlády, předsedání těmto schůzím či zvaní vlády k poradám spíše výjimečná. Pravidelný však byl osobní styk prezidenta republiky s předsedou vlády, ministrem zahraničních věcí a ministrem obrany (nejméně jednou týdně). Prezident, nejsa členem vlády, nemá na schůzích vlády, jimž je přítomen nebo jimž předsedá, hlasovací právo, které přísluší jen členům vlády.

Písmeno ch) návrhu - prezidentovo právo podávat Federálnímu shromáždění zprávy o stavu ČSFR a o závažných politických otázkách, předkládat mu návrhy potřebných opatření a být přítomen schůzím sněmoven, je převzato z platné ústavní úpravy, která ovšem v této věci navazuje na analogické ustanovení Ústavy ČSR z r. 1920. Toto právo, jak též jednoznačně vyplývá z ústavní praxe i teorie za předmnichovské republiky, nezahrnuje právo zákonodárné iniciativy prezidenta, které neústrojně a v rozporu se zásadou dělby moci zavedla Ústava z r. 1960 a poté převzal i ústavní zákon o československé federaci.

Pokud jde o písm. i), návrh při uplatňování pravomocí prezidenta jmenovat vládu zdůrazňuje úlohu premiéra: prezident jmenuje, popřípadě odvolává předsedu vlády a na jeho návrh jmenuje a odvolává ostatní členy federální vlády.

Takový způsob uplatňování pravomoci prezidenta při jmenování vlády je např. uplatněn v Ústavě Italské republiky (čl. 92), v Ústavě Francouzské republiky (čl. 8), v Ústavě Rakouské spolkové republiky (čl. 70), v Ústavě Řecké republiky (čl. 37) a v Ústavě Portugalské republiky (čl. 136).

V písm. j) až n) přejímá návrh dosud platná ustanovení o prezidentových pravomocích, jejichž ústavní úprava má svůj zdroj v Ústavě ČSR z r. 1920. Jde o jmenování vyšších státních funkcionářů, stanoví-li to zákon, jmenování a povyšování generálů; propůjčování vyznamenání, nezmocní-li k tomu jiný orgán; právo vyhlašovat amnestii, a udělovat milost, abolici či agraciaci, jakož i zahlazovat odsouzení; uskutečňovat funkci vrchního velitele ozbrojených sil; vyhlašovat za ústavně stanovených podmínek válečný stav a vypovídat válku.

Nově je v písm. o) návrhu zakomponována pravomoc prezidenta vyhlašovat referendum, které je upraveno zvláštními ustanoveními ústavy.

V čl. 8 návrh řeší otázku součinnosti prezidenta ČSFR s federální vládou a jeho ústavní odpovědnosti. V návaznosti na naši vlastní ústavní tradici i tradici institutu prezidenta v demokratických republikách návrh v odst. 1 stanoví, že prezident ČSFR není odpovědný ze své funkce a v odst. 2 stanoví ústavní zásadu, že jakýkoli prezidentův úkon moci vládní nebo výkonné vyžaduje ke své platnosti spolupodpisu odpovědného člena vlády ČSFR. Je přirozené, že akty moci vládní a výkonné jsou oficiální akty, jimiž prezident uskutečňuje své pravomoci, a že do této kategorie nepatří např. jeho projevy, jimiž se jako občan vyslovuje ve sdělovacích prostředcích k různým otázkám občanského a politického života. Předpokládá se, že akty moci vládní a výkonné jsou vyhotovovány písemně.

V souladu s novodobou demokratickou ústavní tradicí snaží se návrh v odst. 3 vyspecifikovat ve kterých případech není k prezidentově úkonu moci vládní a výkonné spolupodpisu odpovědného člena federální vlády třeba. Např. Ústava Řecké republiky v čl. 35 vypočítává, ve kterých případech vládní a výkonný akt prezidenta nevyžaduje kontrasignaci odpovědného člena vlády: při odvolání vlády, odmítne-li tento akt kontrasignovat premiér, jmenování předsedy vlády, rozpouštění parlamentu v určitých ústavou stanovených případech, suspenzivní veto vůči zákonu, jmenování personálu na služební místa v úřadu (kanceláři) prezidenta. Zároveň řecká ústava stanoví, že kontrasignantem prezidentovým pro vyhlášení referenda je předseda parlamentu.

Navrhovaný odst. 3 vyjímá z kontrasignace tyto prezidentovy akty: jmenování předsedy vlády a odvolání celé vlády; rozpouštění Federálního shromáždění, dočasné pověření vlády, která podala demisi, podávání zprávy o stavu České a Slovenské Federativní Republiky; jmenování soudců a funkcionářů Ústavního soudu ČSFR, jmenování soudců a funkcionářů Nejvyššího soudu ČSFR.

K tomu ovšem nutno poznamenat, že odborná literatura z předmnichovské republiky předpokládala, že zpráva prezidenta republiky o stavu republiky by měla mít vždy písemnou formu a měla by být kontrasignována. To je odůvodněno mj. i tím, že taková zpráva bývá zpravidla spojena s návrhy potřebných opatření, za jejichž přípravu odpovídá vláda.

Odst. 4 návrhu specifikuje odpovědnost federální vlády za ty prezidentovy akty moci vládní a výkonné, které nejsou vyňaty z kontrasignace odpovědného člena vlády.

Také čl. 9 návrhu vychází z naší i zahraniční ústavní tradice trestní odpovědnosti prezidenta. Vychází ze zásady, že prezident může být obžalován jen pro porušení Ústavního zákona, přičemž obžalobu jsou oprávněny podat jen Federální shromáždění nebo Federální rada. Vychází dále z existence federálního ústavního soudu (ústavní zákon č. 91/1991 Sb.) a svěřuje mu pravomoc soudit v takovém případě prezidenta; odsuzujícím výrokem však může být jen ztráta funkce prezidenta ČSFR a způsobilost znovu ji nabýt.

Varianta I (se Senátem)