Federální shromáždění ČSFR 1990 – 1992

Tato varianta se liší od varianty s Federální radou jen ve vyjádření vztahu prezidenta ČSFR k senátu, jinak pravomoci prezidenta a jeho ústavní postavení je shodné s variantou I (s Federální radou).

Na rozdíl od varianty prezidenta ČSFR s Federální radou tento čl. nepočítá s variantou dočasného zastupování prezidenta vládou a dočasné zastupování prezidenta je svěřeno předsedovi senátu.

Varianta I (s Federální radou)

Návrh vychází z koncepce, že na uskutečňování výkonné moci federace se podílejí prezident ČSFR a vláda ČSFR.

Čl. 1 odst. 1 návrhu proto stanoví dělbu pravomocí v horizontální úrovni mezi nejvyššími vládními a výkonnými orgány federace. Pravomoc vlády ČSFR z tohoto hlediska se vyjadřuje negativně - tj. tzv. residuální klausulí: výkonná moc, pokud není výslovně vyhrazena - tj. ústavou a zákony - prezidentovi ČSFR, přísluší federální vládě. Při uskutečňování svých pravomocí - až na výjimky stanovené ústavními předpisy (srovn. čl. 8 návrhu hlavy o prezidentovi ČSFR) - je ovšem prezident vázán kontrasignací odpovědného člena vlády. Tím se vláda podílí i na provádění té části výkonné moci, jejíž bezprostřední výkon je svěřen prezidentovi.

Odst. 2 navrhovaného čl. 1 upravuje variantně složení vlády. Varianty spočívají v tom, že jedna předpokládá jediného místopředsedu vlády, jak je tomu např. v Ústavě SRN (čl. 69) nebo v Ústavě Rakouské spolkové republiky (čl. 69), druhá varianta umožňuje jmenování většího počtu místopředsedů federální vlády.

Varianta II. čl. 1 v odst. 3 zavádí instituce státních tajemníků jako paritních partnerů federálních ministrů, tj. členů vlády. Podle odst. 4 se má přihlížet k paritnímu zastoupení obou republik ve federální vládě i při jejím složení.

Instituce státních tajemníků v celostátně upravovaných resortech byla zavedena v r. 1945 a po únoru 1948 byla fakticky zrušena. Tuto instituci obnovil ústavní zákon o československé federaci č. 143/1968 Sb. v původním znění; v praxi však nebyla již realizována.

Ústavní vliv členů vlády ČSFR je v zásadě, s jistou úpravou analogickou v slibu prezidenta, převzat z novelizovaného znění ústavního zákona o československé federaci; zároveň je doplněn analogicky jako u poslanců o slib morální bezúhonnosti při ustanovování do funkce člena vlády a při jejím výkonu. Na rozdíl od sankcionovaného slibu u poslanců Federálního shromáždění (srovn. čl. 4 návrhu hlavy čtvrté Moc zákonodárná) a spojení ústavního slibu prezidenta se začátkem jeho funkčního období (srovn. čl. 3 návrhu hlavy páté Hlava státu), u členů vlády ČSFR jejich ústavní slib, jeho složení či odmítnutí není však spojeno s žádnými právními důsledky.

Toto ustanovení stanoví inkompatibilitu funkce člena vlády ČSFR s jinými státními a veřejnými funkcemi, jakož i s hospodářskými a jinými funkcemi. Návrh tuto neslučitelnost podle příkladu ústav demokratických států již v odst. 1 vymezuje velmi široce: stanoví neslučitelnost funkce člena vlády s jinými státními funkcemi, s funkcemi v územní samosprávě a s účastí ve vedení nebo správě výdělečných podniků, obchodních společností nebo družstev.

V odst. 2 návrhu inkompatibilitu výkonu funkce člena vlády dále rozšiřuje o neslučitelnost všech jiných povolání s výjimkou činnosti vědecké, pedagogické, literární a umělecké. Ze znění návrhu není však jasné, zda neslučitelnost se státními funkcemi zahrnuje i neslučitelnost s poslaneckou funkcí. V tomto ohledu může být návrh doplněn podle toho, zda v hlavě čtvrté o zákonodárně moci bude přijata varianta stanovící inkompatibilitu poslaneckého mandátu s funkcí člena vlády. (V tomto ohledu § 20 odst. 4 Ústavy ČSR z r. 1920 výslovně dovoloval zastávat souběžně funkci poslance Národního shromáždění a člena vlády.)

Rozsah inkompatibility funkcí a činnosti s funkcí člena vlády je v demokratických ústavách značný. Podle čk. 66 Ústavy SRN členové spolkové vlády nesmějí vykonávat žádný jiný placený úřad, živnost ani povolání a nesmějí být členy vedení a bez souhlasu Spolkového sněmu ani členy dozorčí rady výdělečného podniku. Ústava Francouzské republiky v čl. 23 stanoví, že členství ve vládě je neslučitelné s výkonem parlamentního mandátu, s jakoukoli funkcí profesionálního zastoupení v celostátním měřítku a jakýmkoli veřejným zaměstnáním nebo jakoukoli profesionální činností. Členové vlády podle čl. 81 Ústavy Řecké republiky mají po dobu svého funkčního období zanechat jakéhokoli povolání, zákon může stanovit neslučitelnost funkce ministra s dalšími činnostmi. Podle čl. 98 Ústavy Španělské republiky členové vlády nemohou zastávat jiné reprezentativní funkce než ty, které vyplývají z parlamentního mandátu; nesmí dále zastávat žádné jiné veřejné funkce, jakož i žádné povoláni nebo obchodní činnosti. Podrobně upravuje inkompatibilitu zákon.

Toto ustanovení, jehož smyslem je ústavně upravit proces konstituování vlády na základě výsledků voleb se předkládá ve dvou variantách.

Varianta I. tento proces upravuje podrobněji. Prezident ČSFR po oznámení výsledků voleb do Federálního shromáždění pověří sestavením vlády představitele politické strany, která získala nejvíce mandátů. (odst. 1) Nezíská-li takto vytvořená vláda důvěru Federálního shromáždění, pověří prezident sestavením vlády představitele druhé nejsilnější politické strany. (odst. 2) Pokud ani této vládě není vyslovena důvěra, požádá prezident předsedu Federálního shromáždění, aby mu po poradě s poslaneckými kluby politických stran navrhl osobu, kterou pak pověří sestavením vlády. (odst. 3)

Pokud se prezidentovi nepodaří do dvou měsíců od oznámení výsledků voleb sestavit vládu, které Federální shromáždění vysloví důvěru, prezident je povinen Federální shromáždění rozpustit a vyhlásit nové volby. (odst. 4)

Výše uvedený postup se uplatní i v případech, kdy Federální shromáždění vysloví nedůvěru vládě během volebního období.

V odst. 6 se prezidentu republiky umožňuje, aby při vyslovení nedůvěry vládě Federálním shromážděním během volebního období buď rozpustil Federální shromáždění a vyhlásil nové volby nebo překlenul vládní krizi tím, že jmenuje na období nejvýše šesti měsíců vládu, která není povinna předstoupit před Federální shromáždění a ucházet se o jeho důvěru (jde v tomto případě o tzv. úřednickou vládu).

Obě varianty úpravy postupu při konstituování vlády mají inspiraci v poválečných ústavách států Evropského společenství, ve kterých můžeme pozorovat výraznou tendenci juridizace procesu vytváření vlády v návaznosti na výsledky parlamentních voleb.

Podrobně upravuje postup při ustavování vlády Ústava Řecké republiky z r. 1975 (ve znění z r. 1986). Podle čl. 37 odst. 2 Ústavy Řecké republiky je ministerským předsedou jmenován předseda strany, která v parlamentu disponuje absolutní většinou mandátů. Jestliže žádná strana nedisponuje absolutní většinou, prezident republiky uděluje předsedovi strany s relativní většinou příkaz k sondování, zda je tu možnost vytvoření vlády, která bude mít důvěru parlamentu.

V odst. 3 téhož čl. Ústavy Řecké republiky se praví, že pokud taková možnost zde není, udělí prezident republiky předsedovi druhé největší politické strany sondovací příkaz, a jestliže tento pokus je neúspěšný, udělí sondovací příkaz předsedovi třetí nejsilnější parlamentní strany. Každý sondovací příkaz platí na tři dny, zůstanou-li všechny sondovací příkazy bezúspěšné, svolá prezident všechny předsedy stran a usiluje o vytvoření vlády, složené ze všech v parlamentě zastoupených stran k provedení voleb, pokud se potvrdí nemožnost vytvoření vlády, která by měla důvěru parlamentu. V případě neúspěšného jednání prezident republiky pověří předsedu Státní rady nebo Kasačního soudního dvora (Aeropaga) nebo Účetního dvora sestavením vlády na pokud možno široké základně k provedení voleb a rozpustí parlament.

Podle čl. 37 odst. 4 v případech, kdy podle předchozích odstavců pověření k sestavení vlády nebo sondážní pověření má být podáno a strana nemá žádného předsedu nebo představitele nebo pokud tento nebyl zvolen poslancem, prezident republiky svěřuje toto pověření tomu, kdo je navržen parlamentní frakcí strany. Návrh na pověření následuje během tří dnů poté, co předseda parlamentu nebo jeho zástupce sdělil prezidentu republiky sílu zastoupení stran v parlamentu. Toto sdělení musí předcházet každému takovému pověření.

K tomu ještě v ústavě následuje toto výkladové vysvětlení: Pokud strany mají stejný počet míst v parlamentu, bude dána přednost té straně, která dosáhla více hlasů ve volbách. Starší strana se stejným počtem míst v parlamentu dostane přednost před nově utvořenou stranou, která utvoří podle jednacího řádu parlamentní frakci. V obou případech nesmějí být sondážní pověření udělena více než čtyřem stranám.

Tyto postupy se uplatňují podle čl. 38 též v případech, kdy vláda podala demisi, byla jí vyslovena nedůvěra; pamatuje se též na případ demise premiéra a nebo jeho úmrtí.

Druhá varianta upravuje proces vytváření vlády rámcověji, nestanoví podrobnosti postupu prezidenta při sestavování vlády, stanoví však rovněž mezní dvouměsíční časový limit pro jmenování vlády, jíž bude vyslovena Federálním shromážděním důvěra. Pokud se toho nedosáhne, je prezident povinen Federální shromáždění rozpustit. Taková rámcovější úprava je obsažena, např. ve španělské ústavě.

Podle čl. 99 Ústavy Španělského království z r. 1978 po každých volbách a v jiných ústavou stanovených případech král po poradě s představiteli v parlamentu zastoupených politických frakcí navrhuje prostřednictvím předsedy Kongresu kandidáta na úřad ministerského předsedy. Pokud Kongres vysloví tomuto kandidátu na základě předloženého politického programu důvěru, je jmenován králem ministerským předsedou. Pokud není při prvním hlasování v parlamentě dosaženo absolutní většiny poslanců, koná se po 48 hodinách druhé hlasování o stejném návrhu. Důvěra je v tomto druhém hlasování vyslovena, jestliže kandidát na funkci ministerského předsedy obdrží prostou většinu.

Pokud po provedení uvedených hlasování nedojde k investituře ministerského předsedy, bude o dalších návrzích kandidátů na ministerského předsedu hlasováno ve stejné formě, jak je výše uvedeno.

Pokud do dvou měsíců po prvním hlasování žádný kandidát na ministerského předsedu neobdržel důvěru Kongresu, rozpustí král obě komory a vyhlásí s kontrasignací předsedy Kongresu nové volby.

V odst. 2 návrhu se předsedovi vlády ukládá povinnost do 15 dnů předložit Federálnímu shromáždění vládní program (alternativa" zásady vládního programu) a požádat je o vyslovení důvěry. Takové ustanovení je v demokratických ústavách běžné. Ústava Italské republiky (čl. 94) zavazuje vládu, aby do deseti dnů po svém jmenování předstoupila před obě sněmovny parlamentu a požádala je o důvěru. Čl. 49 Ústavy Francouzské republiky stanoví, že ministerský předseda předkládá Národnímu shromáždění otázku důvěry v souvislosti s vládním programem nebo popřípadě prohlášením o její celkové politice. Podle čl. 84 Ústavy Řecké republiky je vláda povinna do 15 dnů po složení ústavního slibu předložit parlamentu návrh na vyslovení důvěry, Podle čl. 99 Španělské ústavy je povinen kandidát ministerského předsedy předložit parlamentu politický program jím sestavené vlády a požádat o vyslovení důvěry. Podle čl. 195 Ústavy Portugalské republiky je vláda povinna předložit parlamentu vládní program prohlášením ministerského předsedy nejpozději 10 dnů po jeho jmenování. Rozprava o vládním programu nesmí trvat déle než tři dny, odmítnutí vyslovení důvěry vyžaduje ke své platnosti absolutní většinu hlasů poslanců.

Navrhované znění tohoto článku plně navazuje na naši demokratickou tradici založenou Ústavou ČSR z r. 1920 a odpovídá i analogickým ustanovením ústav pluralitních demokracií. Žádoucí stabilita vlády vyžaduje, aby zde byla kvalifikovaná procedura, která zabraňuje vyslovení nedůvěry vládě nahodilou většinou poslanců. Proto samo podání návrhu na vyslovení nedůvěry vládě vyžaduje podpis nejméně padesáti poslanců (Ústava ČSR z r. 1920 dokonce v § 76 požadovala podpis nejméně 100 poslanců) a hlasování podle jmen. Tím je vyjádřeno, že jde o krajní výraz uplatňování odpovědnosti vlády parlamentu, který vyžaduje postup zajišťující seriózní posouzení věci.

Podle čl. 94 Ústavy Italské republiky musí byt návrh vyslovení nedůvěry odůvodněn a parlament hlasuje podle jmen. Návrh na vyslovení nedůvěry musí být podepsán nejméně desetinou členů poslanecké sněmovny, tj. nejméně 63 poslanci a může být o něm zahájena rozprava teprve tři dny po jeho podání.

Také podle Ústavy Francouzské republiky (čl. 49) musí být návrh na vyslovení nedůvěry podepsán nejméně desetinou členů Národního shromáždění. Hlasovat o něm lze až po uplynutí 48 hodin po jeho předložení; návrh může být přijat jen většinou všech členů sněmovny. Je-li návrh na vyslovení nedůvěry vládě zamítnut, nesmějí poslanci, kteří jej podali, v průběhu téhož zasedání podat nový návrh, pokud nejde o případ, kdy ministerský předseda požádá Národní shromáždění o vyslovení důvěry vládě v souvislosti s hlasováním o návrhu zákona.

Podle čl. 74 Ústavy Rakouské spolkové republiky k usnesení Národní rady, kterým se vyslovuje nedůvěra, je nutná přítomnost poloviny členů Národní rady. Na žádost jedné pětiny přítomných musí být hlasování odloženo na následující pracovní den.

V čl. 84 Ústavy Řecké republiky se stanoví, že návrh na vyslovení nedůvěry musí být podepsán nejméně jednou šestinou poslanců a jednoznačně musí být uvedeny důvody odvolání. Pokud parlament návrh na vyslovení nedůvěry odmítl, může být podán nový návrh na vyslovení nedůvěry pouze po uplynutí šesti měsíců, pokud výjimečně návrh na vyslovení nedůvěry nepodepíše většina celkového počtu poslanců. Projednání návrhu na vyslovení důvěry nebo nedůvěry začíná dva dny po podání tohoto návrhu, pokud vláda nepožaduje bezprostřední začátek projednání návrhu na vyslovení nedůvěry; projednání návrhu nesmí trvat déle než tři dny. Hlasování o návrhu na vyslovení důvěry nebo nedůvěry se provádí bezprostředně po ukončení rozpravy; může však být na žádost vlády o 48 hodin odloženo.

Návrh na vyslovení důvěry může být při jat jen absolutní většinou přítomných poslanců, tato většina však nesmí být menší než dvě pětiny celkového počtu poslanců. Návrh na vyslovení nedůvěry může být při jat jen absolutní většinou celkového počtu poslanců.

Podle čl. 99 Španělské ústavy dezignovaný ministerský předseda předkládá Kongresu politický program jím utvořené vlády a žádá o vyslovení důvěry vládě. Nedosáhne-li vyslovení důvěry v prvním kole hlasování souhlasem absolutní většiny členů parlamentu, koná se po 48 hodinách druhé hlasování, při němž pro vyslovení důvěry postačí souhlas prosté většiny poslanců. Podle čl. 112 této ústavy může ministerský předseda po předběžném projednání v ministerské radě předložit Kongresu (tj. dolní komoře) otázku důvěry o vládním programu nebo o všeobecně politickém prohlášení. K vyslovení důvěry v tomto případě (tj. v průběhu funkčního období vlády) postačí souhlas prosté většiny poslanců. Pokud jde o vyslovení nedůvěry čl. 113 stanoví, že návrh na její vyslovení musí být podepsán nejméně jednou desetinou poslanců a musí být přijat absolutní většinou poslanců. O návrhu na vyslovení nedůvěry nesmí být hlasováno dříve než po uplynutí pěti dnů. První dva dny z této pětidenní lhůty mohou být podávány alternativní návrhy. Pokud Kongres odmítne vyslovit nedůvěru, signatáři návrhu na vyslovení nedůvěry vládě nemohou v období stejného zasedání podat nový návrh na vyslovení nedůvěry.

Ustanovení čl. 6 upravuje v návaznosti na demokratickou ústavní tradici demisi vlády ČSFR a jejich jednotlivých členů, postup při vyslovení nedůvěry vládě nebo jejímu jednotlivému členu a s tím spojené povinnosti, resp. pravomoci prezidenta ČSFR.

Vláda má povinnost podat demisi vždy po ustavující schůzi nově zvoleného Federálního shromáždění (odst. 5).

Odst. 6 čl. 6 se navrhuje ve dvou variantách:

Varianta I. předpokládá, jako dosud, že v době, kdy vláda vykonává funkci prezidenta, přijímá demisi vlády předsednictvo Federálního shromáždění.

Varianta II. toto ustanovení vypouští v návaznosti na variantu, v níž dočasný výkon funkce prezidenta náleží předsedovi Federálního shromáždění.

Ustanovení, podle něhož vláda, která podala demisi, je zatímně pověřena vykonávaném jejích funkcí až do jmenování nové vlády je v demokratických ústavách běžné. Např. v čl. 69 Ústavy SRN, čl. 71 Ústavy Rakouské spolkové republiky, čl. 101 Ústavy Španělského království, čl. 189 Ústavy Portugalské republiky.

Tato ustanovení řeší dočasnou správu resortu či záležitostí spravovaných členem vlády, který podal demisi. Vychází přitom z úlohy premiéra při jmenování vlády.

Odst. 2 čl. 9 je vázán na variantní řešení dočasného zastupování prezidenta ČSFR podle čl. 6 hlavy čtvrté Hlava státu.

Ve variantě I. se proto počítá s tím, že pokud dojde k demisi člena vlády v době, kdy vláda vykonává funkci prezidenta, přijímá demisi člena vlády a činí prozatímní opatření předsednictvo Federálního shromáždění.

Varianta I. navazuje na variantu, podle níž prozatímní zastupování prezidenta ČSFR přísluší předsedovi Federálního shromáždění a proto v ní ustanovení odst. 2 odpadá. Úprava zastupování hlavy státu poválečnými ústavami demokratických států svědčí spíše pro druhou variantu.

Návrh v tomto ustanovení ustupuje od v našem ústavním právu tradičního výpočtu věcí, které podléhaly projednání a rozhodnutí vlády ve sboru. To ovšem znamená, že se předpokládá, že všechny své působnosti bude vláda vykonávat ve sboru. Na rozdíl od současného ústavního stavu si vláda nebude moci zřídit jako svůj orgán předsednictvo vlády "pro výkon své běžné rozhodovací činnosti" (čl. 77 odst. 2 ústavního zákona o československé federaci).

Smyslem ustanovení, stanovícím věci, o nichž vláda rozhoduje ve sboru v ústavě z r. 1920 (§ 81) bylo však vymezení kompetence vlády vůči jednotlivým ministrům. V pozdějším ústavním vývoji došlo ovšem k rozšíření tohoto ustanovení a instituování předsednictva vlády s částí kompetence vlády, což je z ústavně právního hlediska velmi problematické. Takové uspořádání ovšem bylo příznačné a vhodné pro monolitický politický systém.

V odst. 2 přejímá se dosavadní ústavní pravidlo, že k platnosti usnesení vlády je třeba souhlasu absolutní většiny jejích členů (čl. 75 ústav. zák. o čs. federaci).

V současných demokratických ústavách není podrobně působnost vlády rozváděna, výjimkou je patrně Ústava Portugalské republiky čl. 200 - 203.

Toto ustanovení charakterizuje postavení a působnost předsedy vlády, který organizuje její činnost a vede její zasedání (odst. 1). V ústavních ustanoveních o pravomocech prezidenta ČSFR je stanovena kompetence premiéra navrhovat prezidentovi jmenování a odvolávání členů vlády.

V odst. 2 se stanoví zastupování předsedy vlády místopředsedou vlády nebo pověřeným členem vlády.

V odst. 3 se předvídá, že své vnitřní poměry a způsob jednání si vláda upraví sama svým jednacím řádem. Ústava z r. 1920 takové ustanovení neobsahovala. V platné ústavní úpravě (čl. 77 odst. 2) se k vnitřnímu uspořádání vláda zmocňuje v souvislosti s institutem předsednictva.

Platné demokratické ústavy v daleko širším měřítku než zatím činí návrh upravují postavení a pravomoci premiéra:

Ústava Italské republiky stanoví v čl. 95 "Ministerský předseda řídí obecnou politiku vlády a je za ní odpověden. Pečuje o jednotné vedení politiky a správy tím, že podněcuje a koordinuje úřední činnost ministrů." Ve stejném článku se dále praví: "Ministři jsou společně odpovědni za úřední akty rady ministrů a jednotlivě za úřední akty svých resortů.

Zákon stanoví jednací řád rady ministrů, jakož i počet, úkoly a organizaci ministerstev".

Ústava Francouzské republiky v čl. 21 stanoví: "Ministerský předseda řídí činnost vlády. Je odpovědný za národní obranu. Zajišťuje provádění zákonů. S výhradou ustanovení čl. 13 (který vyhrazuje významnou část nařizovací a jmenovací pravomoci prezidentu republiky,) vykonává nařizovací moc a jmenuje do civilních a vojenských úřadů. Může jednotlivé své pravomoci přenést na ministry. Zastupuje v případě potřeby prezidenta republiky v předsednictví rad a výborů uvedených v čl. 15. (Jde o nejvyšší výbory a rady národní obrany.)

Může jej výjimečně zastupovat v předsedání radě ministrů na základě výslovného zmocnění a pro určený pořad".

V čl. 82 Ústavy Řecké republiky se praví: " (1) Vláda stanoví a řídí celkovou politiku země v souladu s ústavou a zákony.

(2) Ministerský předseda zajišťuje jednotnost vlády a řídí její činnost, jakož i veřejnou správu k provádění vládní politiky v rámci zákonů."

Čl. 83 této ústavy stanoví: "(1) Každý ministr vykonává zákonně stanovené působnosti. Ministři bez resortu vykonávají působnosti, které na ně ministerský předseda přenese svým výnosem.

(2) Náměstci ministrů vykonávají působnosti, které na ně jsou přeneseny společným rozhodnutím ministerského předsedy a příslušného ministra."

V čl. 85 řecké ústavy se praví: "Členové rady ministrů a náměstci ministrů mají kolegiální odpovědnost za celkovou politiku vlády; každý jednotlivě je odpovědný za jednání a opomenutí v rámci své působnosti podle ustanovení zákona o odpovědnosti ministrů. Písemný nebo ústní příkaz prezidenta republiky nezbavuje ministry a náměstky ministrů jejich  odpovědnosti."

Čl. 98 odst. 2 španělské ústavy stanoví: "(2) Ministerský předseda řídí činnost vlády a koordinuje funkce dalších členů vlády, nehledě na jejich přímou působnost a odpovědnost za jejich resorty."

Ústava Portugalské republiky v pojednávaných záležitostech zejména stanoví, že členové vlády jsou vázáni programem vlády a usneseními, přijatými radou ministrů (čl. 192). Konstrukce odpovědnosti vlády v této ústavě (čl. 194) je stanovena takto: ministerský předseda je odpovědný prezidentu republiky a v rámci politické odpovědnosti vlády je odpovědný parlamentu republiky. Místopředsedové vlády a ministři jsou odpovědni ministerskému předsedovi a v rámci politické odpovědnosti vlády parlamentu republiky.

Čl. 204 Ústavy Portugalské republiky stanoví, že ministerskému předsedovi přísluší: řídit celkovou politiku vlády, přičemž koordinuje a usměrňuje opatření každého ministra; řídit činnost vlády a její vztahy všeobecné povahy k ostatním státním orgánům; informovat prezidenta republiky o vnitropolitických a zahraničně politických záležitostech vlády; vykonávat další úkoly, které jim svěřují ústava a zákony. Stejný článek, pokud jde o působnost ministrů stanoví: ministrům přísluší uskutečňovat politiku stanovenou pro ministerstvo a v působnosti každého ministerstva zabezpečovat celkové vztahy mezi vládou a ostatními státními orgány. Tento článek také stanoví, že nařízení vlády podepisuje ministerský předseda a příslušný ministr.

Jde o převzetí dosavadního čl. 79 ústavního zákona o československé federaci o nařizovací pravomoci vlády. Ústava ČSR z r. 1920 výslovně stanovila, že nařizovací pravomoc se může uplatňovat, jen k provedení určitého zákona (§ 55). Z toho se pak dovozovalo, že vládní nařízení může být vydáno jen na základě zmocňovací klausule určitého zákona, v níž se přikazuje provedení určitých otázek uplatněním nařizovací pravomoci. Vládní nařízení nesmí překročit hranice určené zákonem. Zároveň ovšem ústava (zejména Listinou základních práv a svobod) klade poměrně rozsáhlé meze nařizovací pravomoci tím, že úpravu určitých věcí vyhrazuje pouze zákonům.

Z hlediska ústavnosti vládních nařízení má ovšem značný význam též klausule, že nařizovací pravomoc vlády se může uplatňovat jen v mezích ústavně vymezené kompetence federace. Bylo by patrně vhodné doplnit tato ústavní ustanovení předpisem, který stanoví, že vládní nařízení podpisuje předseda vlády a členové vlády pověření jeho provedením. (Ústava ČSR z r. 1920 stanovila, že vládní nařízení má spolupodepsat nejméně polovina ministrů - není nutné.)

Na rozdíl od platného ústavního stavu, kdy podle čl. 81 odst. 2 ústav. zák. o čs. federaci se zřizují federální ministerstva a ostatní federální orgány státní správy, v jejichž čele stojí člen vlády, ústavním zákonem, návrh svěřuje organizaci federální státní sféry jako celek do sféry běžného zákonodárství, což je zdůvodněno flexibilitou vývoje organizace státní správy. Změny organizace federální státní správy zbytečně zatěžovaly ústavní zákonodárství a znepřehledňovaly ústavní uspořádání.

Jde o převzetí čl. 80 ústav. zák. o čs. federaci, který zmocňuje federální ministerstva a ostatní federální orgány státní správy vydávat na základě zákonů Federálního shromáždění a v jejich mezích obecně závazné právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněni.

Toto ustanovení návrhu řeší zvláštní úpravu trestní odpovědnosti předsedy vlády a členů vlády za trestné činy, kterých by se dopustili v souvislosti s výkonem své funkce. Tím se navazuje na analogické ustanovení Ústavy ČSR z r. 1920 (§ 79) s tím rozdílem, že tehdy obžalovací právo náleželo poslanecké sněmovně a soudní moc senátu, zatím co návrh svěřuje obžalovací právo Federálnímu shromáždění a Federální radě. Obdobná úprava je obsažena v čl. 142 Ústavy Rakouské spolkové republiky, který svěřuje rozhodování o žalobě proti spolkovému prezidentovi, členům spolkové vlády a dalším státním funkcionářům (např. členům zemské vlády, zemskému hejtmanovi apod.) Ústavnímu soudu; žalobu proti spolkovému prezidentu je oprávněn vznést spolkový sněm, žalobu proti členům spolkové vlády je oprávněna podat Národní rada.

V Ústavě ČSR z r. 1920 odkazoval § 79 na podrobnou úpravu trestní odpovědnosti předsedy a členů vlády prováděcím zákonem. V tomto ohledu by bylo vhodné návrh doplnit.

Varianta II (se Senátem)

Tato varianta se Senátem je v zásadě shodná s variantou I. Do příslušných ustanovení se jen promítá dvoukomorová struktura Federálního shromáždění.

V čl. 4 (varianta I) proto oznamuje prezidentovi výsledky voleb předseda Poslanecké sněmovny. Předsedovi poslanecké sněmovny rovněž přísluší (odst. 3) navrhnout po poradě s poslaneckými kluby osobu premiéra, pokud dříve sestavené vlády (odst. 1, odst. 2) nezískaly důvěru Federálního shromáždění.

V čl. 5 se stanoví, že k vyslovení nedůvěry vládě je třeba též příslušné většiny členů Senátu a návrh na vyslovení nedůvěry musí být podepsán nejméně 30 senátory.

V čl. 6 odst. 6 se stanoví, že pokud vláda vykonává funkci prezidenta, přijímá její demisi předseda Senátu, obdobně je nutno tuto variantu promítnout do čl. 9 a čl. 15.