Federální shromáždění ČSFR 1990 – 1992

FEDERÁLNÍ SHROMÁŽDĚNÍ ČESKÉ A SLOVENSKÉ FEDERATIVNÍ REPUBLIKY 1991 VI. v. o.

1078

Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky se usneslo na tomto ústavním zákoně:

Ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, ve znění pozdějších předpisů, se mění a doplňuje takto:

1. V čl. 44 odst. 1 se slova "do 3 měsíců" nahrazují slovy "do 2 měsíců".

2. V čl. 44 odst. 2 věta prvá zní: "Jestliže nedojde ke shodnému usnesení obou sněmoven, přistoupí obě sněmovny neprodleně k dohodovacímu řízení.".

3. Čl. 44 odst. 3 zní:

"(3) Jestliže v dohodovacím řízení obě sněmovny ani na doporučení společného výboru pro dohodovací řízení ani jinak nepřijmou shodné usnesení o návrhu zákona do jednoho měsíce od hlasování té sněmovny, která se neusnesla o návrhu zákona přijatého druhou sněmovnou, dohodovací řízení končí a tentýž návrh zákona lze podat nejdříve po uplynutí jednoho roku od jeho zamítnutí. Bylo-li zvoleno nové Federální shromáždění, lhůta jednoho roku neplatí.".

4. V čl. 44 odst. 4 se vypouští věta prvá.

5. Čl. 44 odst. 5 se vypouští.

6. Za čl. 59 se vkládá nový čl. 59a, který zní:

"Čl. 59a

/1/ Federální shromáždění může být prezidentem České a Slovenské Federativní Republiky rozpuštěno, jestliže

a) dohodovací řízení podle čl. 44 odst. 2 a 3 nevedlo ke shodnému usnesení obou sněmoven,

b) Federální shromáždění vyslovilo během šesti měsíců vládě České a Slovenské Federativní Republiky třikrát nedůvěru, nebo v případě uvedeném v čl. 69 odmítlo třikrát po sobě vyslovit vládě České a Slovenské Federativní Republiky důvěru, nebo

c) pro nepřítomnost stanoveného počtu poslanců nebyla během celé doby společné schůze sněmoven alespoň jedna sněmovna schopna se usnášet nebo některá sněmovna nebyla schopna se usnášet po celou dobu své schůze; to však neplatí v případě nepřítomnosti poslanců v důsledku mimořádných příčin /čl. 58 odst. 2/.

/2/ Dnem rozpuštění Federálního shromáždění zanikají mandáty všem poslancům.

/3/ Je-li Federální shromáždění rozpuštěno, vyhlásí prezident České a Slovenské Federativní Republiky nové volby do Federálního shromáždění. Volby se konají podle volebního zákona platného v den rozpuštění Federálního shromáždění do 60 dnů od tohoto dne.

/4/ V době, kdy je Federální shromáždění rozpuštěno, vykonává působnost uvedenou v čl. 58 odst. 3 prezident České a Slovenské Federativní Republiky. Tuto působnost vykonává vydáváním zákonných opatření prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky, která podepisuje spolu s předsedou vlády České a Slovenské Federativní Republiky. Zákonná opatření prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky se vyhlašují stejně jako zákony a musí být schválena na nejbližším zasedání Federálního shromáždění; jinak pozbývají další platnosti.".

7. V čl. 61 odst. 1 písm. d) se slova "v čl. 44 odst. 5" nahrazují slovy "v čl. 59a odst. 1".

8. Čl. 61 odst. 1 se doplňuje ustanovením písmene m), které zní:

"m) po rozpuštění Federálního shromáždění vykonává působnost uvedenou v čl. 58 odst. 3 a vyhlašuje nové volby do Federálního shromáždění.".

Tento ústavní zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

Ústavní zákon o československé federaci z roku 1968 byl přijat v době, kdy v našem státě neexistovala parlamentní demokracie, a proto nemůže, přes četné novely, být oním regulátorem, který skutečná parlamentní demokracie vyžaduje. Dosavadní platná právní úprava, jak poslední zkušenosti naznačují, nemůže zabránit vzniku ústavních krizí a ústavně neřešitelných situací a nepřispívá ani k efektivitě činnosti Federálního shromáždění. Je proto nutno změnit a doplnit ústavní zákon o československé federaci tak, aby případné ústavní krize byly řešitelné ústavními prostředky v duchu parlamentarismu a aby byla prohloubena efektivita Federálního shromáždění a zpružněn legislativní proces. Za tím účelem se předkládá návrh na dílčí novelizaci ústavního zákona o československé federaci, která sleduje řešení aktuálních problémů tvorby zákonů a vyplnění mezer v ústavním systému.

Navrhované změny se týkají úpravy dohodovacího řízení v případě, kdy obě sněmovny nepřijmou shodné usnesení, stanovení přesných pravidel pro rozpuštění Federálního shromáždění a řešení situace vzniklé rozpuštěním zákonodárného sboru. Nové úpravy vytvářejí zároveň některé nové základy pro tvorbu nové ústavy, která by měla z navrhovaných úprav vycházet a recipovat je. Předložený návrh ústavního zákona tak může přispět k řešení možné politické krize ryze ústavní cestou s přesně vymezenými pravomocemi ústavních orgánů.

Zkracuje se lhůta pro přijetí usnesení druhou sněmovnou o jeden měsíc, aby nejistota o návrhu byla co nejmenší. Vyvíjí se tak tlak na druhou sněmovnu, aby byla ve svém rozhodování pružnější. V současné praxi, vzhledem ke konání společných schůzí, nebude mít sice navrhovaná změna přílišný praktický dopad, je však třeba zabránit možným průtahům v budoucnosti.

V případě, že jedna sněmovna přijme jiné usnesení než druhá sněmovna, zavádí se povinné dohodovací řízení, které spočívá zejména ve vytvoření společného výboru. V případě odchylných názorů sněmoven by sněmovny měly dohodou dospět ke společnému závěru. Aby dohodovací řízení nebylo neúměrně dlouhé, zkracuje se dosavadní lhůta pro projednání návrhu v dohodovacím řízení, a to tak, že lhůta činí jeden měsíc od hlasování té sněmovny, která zaujala odchylné stanovisko. Po uplynutí této lhůty, nedošlo-li v ní ke shodnému usnesení obou sněmoven, se považuje dohodovací řízení za ukončené. Institut povinného dohodovacího řízení by měl přispět k vytvoření předpokladů k tomu, aby obě sněmovny dospěly v co největším počtu případů ke společnému konsensu.

Nově navrhované ustanovení stanoví přesně a jednoznačně pravidla pro rozpuštění parlamentu a vypsání nových voleb. Dosavadní právní úprava znala sice v jednom případě (čl. 44 odst. 5) institut rozpuštění parlamentu, avšak formulace nebyla zcela jednoznačná (nebylo jasné, zda se možnost rozpustit parlament vztahuje jen na případ povinného dohodovacího řízení či na každé dohodovací řízení) a dále ústavní zákon nepamatoval na důsledky rozpuštění parlamentu (čl. 58 odst. 1 se rozpuštění netýká, takže nebyla ústavně řešena otázka výkonu zákonodárné pravomoci).

Možnost rozpustit parlament se týká dvou situací, a to určité blokace práce parlamentu, kdy není možné schvalovat zákony (buď pro nemožnost dosáhnout dohody mezi sněmovnami nebo pro nepřítomnost stanoveného počtu poslanců po celou dobu schůze sněmovny) a nastává tedy stav zákonodárné nouze, a dále narušení vztahu mezi mocí zákonodárnou a výkonnou (vláda nemá důvěru parlamentu). Jen v těchto taxativně vymezených mimořádných situacích prezident může rozpustit parlament. Jde přitom o právo, nikoliv povinnost prezidenta.

V případě rozpuštění parlamentu zanikají mandáty poslanců a vypisují se nové volby. Aby toto přechodné období nebylo příliš dlouhé, stanoví se, ze se volby uskuteční do šedesáti dnů. Volby vypisuje prezident.

Aby po rozpuštění parlamentu nenastalo legislativní vakuum, je třeba svěřit výkon pravomocí parlamentu v omezeném rozsahu jinému ústavnímu orgánu. Navrhuje se, aby na přechodnou dobu nejdéle dvou měsíců tyto pravomoce byly svěřeny hlavě státu, tj. prezidentu republiky. Vychází se z toho, že předsednictvo je odvozeno od parlamentu jakožto jeho orgán a že rozpuštěním parlamentu zaniká i ono, neboť i jeho členové ztratili svůj poslanecký mandát.

Po dobu rozpuštění parlamentu vykonává prezident ty pravomoce, které po skončení volebního období přísluší předsednictvu Federálního shromáždění. Neodkladná opatření, k nimž by bylo třeba zákona, činí prezident, tak jako předsednictvo parlamentu, formou zákonných opatření, která však musí být schválena na nejbližším zasedá ní nově zvoleného parlamentu. Omezení, která se přitom týkají předsednictva, se týkají i prezidenta; prezident tedy nemůže přijímat nebo měnit ústavní zákony, usnášet se na státním rozpočtu, vypovídat válku.

Přesná a podrobná právní úprava rozpouštění parlamentu a řešení následné situace je zárukou proti zneužití tohoto institutu, který je obvyklý i v jiných demokratických státech (a který např. znala i ústava z roku 1920), a ve vztahu parlamentu k jiným ústavním orgánům má stabilizační a integrační roli.

Jedná se o legislativní úpravy, které jsou logickým vyústěním změn provedených v předcházejících bodech.

Vzhledem k potřebě vyplnit mezery a zpružnit činnost parlamentu se navrhuje účinnost dnem vyhlášení.

V Praze dne 28. listopadu 1991

Prezident ČSFR:

Václav Havel v. r.

Varianta I (s Federální radou)

k oddílu prvnímu

V souladu s demokratickým principem dělby mocí náleží výkon zákonodárné moci jednokomorovému Federálnímu shromáždění. Federální shromáždění rozhoduje o zákonech s konečnou platností.

Návrh vychází z pevného stanovení počtu poslanců Federálního shromáždění, což navazuje na československou ústavní tradici, zejména ústavy z r. 1920. Ústavní stanovení celkového počtu poslanců parlamentu se uplatňuje i v ústavách celé řady evropských států. Počet poslanců Federálního shromáždění se navrhuje ve dvou variantách: 200 poslanců a 300 poslanců. Varianta 200 poslanců navazuje na původně stanoveny počet Sněmovny lidu; varianta 300 poslanců navazuje na tradici ústavy z roku 1920. Varianta 200 poslanců Federálního shromáždění bere v úvahu vertikální dělbu moci - skutečnost, že zákonodárná moc je též uskutečňována parlamenty republik a že občané mají zastoupení jak ve federálním tak republikovém parlamentu.

Volební období Federálního shromáždění je navrhováno čtyřleté. Takové období se v současné době uplatňuje ve většině západoevropských parlamentů a je odpovídající i z hlediska periodického obnovování politického složení parlamentu volbami.

Návrh stanoví též demokratické ústavní zásady volebního práva a pamatuje na časové rozmezí, v němž musí byt řádné volby provedeny, aby zásadně nedošlo k překročení ústavně stanoveného volebního období a nebylo nutné při překročení tohoto volebního období do 15 dnů řešit takový posun zvláštním ústavním zákonem.

Tento článek stanoví základní podmínky volebního práva, zejména aktivního (18 let) a pasivního (21 let) volebního práva. Podrobné stanovení podmínek výkonu volebního práva do Federálního shromáždění odkazuje na zákon o volbách do Federálního shromáždění. Se zřetelem k tomu, že na rozdíl od ústavy z roku 1920 návrh nestanoví ústavní zásadu poměrného zastoupení, volební zákon může stanovit i jiný volební systém. Volební zákon do Federálního shromáždění rovněž určí způsob soudního přezkoumávání platnosti poslaneckého mandátu.

Návrh v odst. 1 a 2 obsahuje tradiční institut inkompatibility funkce poslance s určitými jinými státními funkcemi či jiným povoláním nebo činností. Smyslem institutu inkompatibility je ochrana poslanců před zásahy do jejich činnosti ve smyslu svobodného (volného) mandátu (viz čl. 4 návrhu) a zábrana zneužívání poslaneckého mandátu. Navazuje v tomto ohledu na příslušná ustanovení Ústavy ČSR z roku 1920, popřípadě na ustanovení inkompatibilitního zákona (zák. č. 144/1924 Sb.) Návrh řeší jednoznačně inkompatibilitu poslanecké funkce s funkcí prezidenta ČSFR, člena Federální rady, poslance zákonodárného orgánu republiky a soudce (tím se rozumí soudce kteréhokoli soudu - ústavního, obecného či příp. speciálního).

V odst. 2 tohoto článku návrh vychází z velmi širokého uplatnění inkompatibility poslaneckého mandátu s výkonem jiných profesionálních činností. Vychází se tu ze zásady, že v demokratickém parlamentě se mají uplatňovat skutečné záruky pro nezávislost poslance. Uplatňuje se tak nejen hledisko dělby moci, ale též konfliktu některých zájmů s nezávislou poslaneckou činností. Taková široká inkompatibilita poslaneckého mandátu se uplatňuje např. v platné Ústavě Francouzské republiky, většina ústav úpravu těchto otázek odkazuje na zákon, obdobně jak to činila Ústava ČSR z roku 1920. Zákon č. 144/1924 Sb., o inkompatibilitě mj. stanovil neslučitelnost vlastnictví výdělečných podniků, respektive účast na jejich vedení a správě, pokud takové podniky nebo sdružení byly v poměru dodavatele nebo odběratele, pachtýře nebo propachtovatele ke státu nebo státnímu podniku, ústavu nebo fondu. Účastí ve vedení a správě se rozumělo členství v ředitelství, představenstvu, správní radě, dozorčí radě apod. Z inkompatibility podle návrhu je vyloučena činnost vědecká, pedagogická, literární a umělecká. Návrh tak akcentuje zároveň i profesionalitu poslanecké funkce.

V odst. 3 návrh upravuje rezignaci poslance na mandát. Zákon o jednacím řádu by měl stanovit, že k platnosti rezignace se vyžaduje písemná forma.

Odst. 4 návrhu stanoví, že poslanecký mandát zaniká ztrátou volitelnosti, tj. byl-li poslanec pravomocným soudním rozhodnutím zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo jejichž způsobilost k právním zákonů byla omezena (§ 10 a 499 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.).

V odst. 5 návrhu se odkazuje na zákon Federálního shromáždění, který stanoví, v kterých případech zaniká mandát poslance na základě rozhodnutí soudu. K tomu byl v předmnichovské republice zřízen zvláštní volební soud (zák. č. 125/1920 Sb.), který rozhodoval o ztrátě poslaneckého mandátu a též o tom, nastal-li u poslance případ inkompatibility jeho mandátu s jinou funkcí nebo činností.

Odst. 6 obsahuje ústavní zmocnění pro vydání zákona, který upraví způsob rozhodování o neslučitelnosti funkce poslance s jinou činností a soudní přezkoumávání ve věcech odst. 1 až 4, tj. ve věcech inkompatibility poslanecké funkce s jinou funkcí nebo činností a ve věcech zániku poslaneckého mandátu.

Celé ustanovení čl. 3 se předkládá z hlediska vztahu funkce poslance Federálního shromáždění k funkci člena vlády ve třech variantách:

Varianta I. zakotvuje inkompatibilitu poslaneckého mandátu s členstvím ve federální vládě obdobně jak to řeší platná ústava Francouzské republiky (čl. 23). Členstvím ve vládě se poslanecký mandát ztrácí trvale. Tato varianta klade důraz na uplatnění principu dělby mocí. Je totiž obtížné si představit, že by poslanec, který je členem vlády, mohl nezaujatě vykonávat kontrolní funkci parlamentu vůči vládě, nehledě k tomu, že je ve své činnosti vázán usneseními vlády.

Varianta II. naopak výslovně upravuje slučitelnost funkce poslaneckého mandátu ve Federálním shromáždění s funkcí člena federální vlády, z čehož však lze dovodit, že nepřipouští kompatibilitu federálního poslaneckého mandátu s členstvím ve vládě republiky. Výslovně např. připouští slučitelnost poslaneckého mandátu s členstvím ve vládě platná Ústava Španělského království.

Varianta III. předpokládá, že poslanec jmenovaný za člena vlády (federální nebo republikové) pozbývá mandátu jen dočasně na dobu, kdy vykonává funkci člena vlády. Po tuto dobu nastupuje na jeho funkci jiná osoba, která však vykonává mandát jen po dobu, kdy původně zvolený poslanec vykonává funkci člena vlády. Takovou úpravu obsahuje platná Ústava Portugalské republiky.

Návrh novým způsobem koncipuje poslanecký slib v souladu s koncepcí svobodného poslaneckého mandátu, který je vykonáván profesionálně a jehož výkon nepodléhá jakýmkoli příkazům. Zdůrazňuje též etickou stránku získání a výkonu mandátu, která se musí zakládat na svobodném projevu voličů a poté na nezávislém výkonu mandátu, což je neslučitelné s jakýmikoli formami korupce sledující získání mandátu nebo zištného výkonu poslanecké funkce. Formulace poslaneckého slibu zároveň navazuje na odpovídající ustanovení Ústavy ČSR z r. 1920 (§ 22).

Tato forma slibu je inspirována platným zněním poslanecké přísahy podle čl. 97 platné Ústavy Holandského království, v němž se mj. stanoví: "Přísahám, že k tomu, abych byl jmenován členem generálních stavů, jsem pod jakýmkoli jménem ani pod jakoukoli záminkou nikomu přímo ani nepřímo nepřislíbil ani nepředal žádné dary.

Přísahám, že po nastoupení do svého úřadu od nikoho nepřijmu ani sliby ani dary, jež by mne měly přimět k tomu, abych něco udělal nebo neudělal. V tom mi pomáhat všemohoucí Bůh! "

Odst. 2 v návaznosti na dosavadní naši ústavní tradici stanoví, že odepření slibu nebo slib s výhradou má za následek bez dalšího řízení sankci ztráty poslaneckého mandátu.

Tento článek vyjadřuje demokratický princip zákazu tzv. imperativního mandátu, podle něhož pro výkon poslaneckého mandátu platí zákaz jakýchkoli příkazů poslanci. Navrhované znění tohoto článku zároveň navazuje na příslušné ustanovení Ústavy ČSR z r. 1920 (§ 22).

V odst. 2 v návaznosti na ustanovení o inkompatibilitě poslanecké funkce je vysloven zákaz zneužívání poslaneckého mandátu k podpoře osobních zájmů poslance nebo osobních zájmů třetích osob, tj. s úmyslem opatřit sobě nebo někomu jinému zvláštní a nepřiměřené výhody, jak tento zákaz interpeloval inkompatibilitní zákon (č. 144/1924 Sb.).

Toto ustanovení (shodně s § 23 Ústavy ČSR z r. 1920) rozlišuje absolutní nestihatelnost poslanců, pokud jde o jejich hlasování ve Federálním shromáždění a jeho orgánech a odpovědnost poslanců za výroky učiněné ve Federálním shromáždění a jeho orgánech. Za výroky tam učiněné poslanec je rovněž trestně nestihatelný, podléhá však za ně kárné pravomoci Federálního shromáždění.

Navrhované ustanovení se týká poslanecké imunity pro tzv. neúřední činy poslance. Poslanecká imunita se týká jak trestního stíhání soudního tak trestního stíhání jiným orgánem. Odepření souhlasu k trestnímu stíhání poslance Federálním shromážděním má trvalý charakter. V případě přistižení a zadržení poslance při trestném činu, rozhoduje do 48 hod. od oznámení soudu nebo jiného příslušného státního orgánu o další vazbě předsednictvo Federálního shromáždění a s konečnou platností Federální shromáždění na své nejbližší schůzi.

Toto ustanovení obsahuje další záruku nezávislosti poslanců, kteří jsou oprávněni odepřít svědectví o věcech, které jim byly svěřeny při výkonu mandátu, a to i když poslanecký mandát zanikl. Vyňat je jen případ návodu k zneužití poslaneckého mandátu.

Toto ustanovení je ústavním podkladem pro vydání zákona, který upraví platy a náhrady poslanců a podmínky příp. ztráty těchto jejich nároků, jakož i pracovně právní poměry poslanců.

Toto ustanovení je založeno na koncepci parlamentního zasedání Federálního shromáždění, tj. že nemusí byt, kromě prvního zasedání, svoláváno. První zasedání k nezbytným ustavujícím aktům svolá do třiceti dnů po volbách prezident ČSFR. Jinak stálé zasedání Federálního shromáždění může být přerušeno jen jeho usnesením, přičemž celková doba přerušení nesmí překročit čtyři měsíce v roce (odst. 3).

Jednání přerušeného zasedání musí však být obnoveno na návrh prezidenta ČSFR, vlády ČSFR nebo nejméně jedné třetiny poslanců Federálního shromáždění.

V odst. 5 se výslovně stanoví, že přerušení zasedání neznamená pozastavení činnosti předsednictva, výborů, komisí a vyšetřovacích komisí Federálního shromáždění, které v této době mohou pracovat obdobně jako je tomu mezi jednotlivými schůzemi Federálního shromáždění.

Důvodem ukončení zasedání Federálního shromáždění je též uplynutí jeho volebního období nebo jeho rozpuštění.

Pravomoc prezidenta ČSFR rozpustit za určitých ústavně politických podmínek Federální shromáždění zakomponoval návrh do oddílu o Federálním shromáždění, kde je jeho umístění ze systematického hlediska nejvhodnější. Jde o jeden z instrumentů, jimiž se uplatňují brzdy a protiváhy mezi mocí zákonodárnou a mocí vládní a výkonnou. Důvody pro rozpuštění jsou:

a/ nezpůsobilost Federálního shromáždění se usnášet po dobu delší než 2 měsíce, tj. nastane-li krize v jeho činnosti absencí poslanců a v důsledku toho není schopno dosáhnout kvóra pro usnášení stanoveného v čl. 12;

b/ pokud Federální shromáždění přerušilo své zasedání na dobu delší než čtyři měsíce v roce (čl. 10 odst. 3);

c/ v případě, že Federální shromáždění vyslovilo vládě nedůvěru a prezidentovi se nepodaří do 2 měsíců jmenovat vládu, která důvěru Federálního shromáždění obdrží.

Podle odst. 2 prezident může rozpustit Federální shromáždění v případě předvídaném čl. 4 odst. 5 hlavy šesté, tj. v případě, že Federální shromáždění vyslovilo vládě nedůvěru po dobu volebního období a prezidentovi se nepodaří do 2 měsíců sestavit vládu, které byla vyslovena Federálním shromážděním důvěra.

Pravomoc prezidenta ČSFR předvídaná odst. 1 a 2 tohoto čl. rozpustit Federální shromáždění náleží prezidentovi ČSFR dle jeho volného uvážení. Jde tu ovšem o krajní prostředek, jehož možnost použití posiluje ústavní pozici prezidenta při řešení krizových politických situací, ať již se projeví v činnosti vlády nebo v činnosti parlamentu.

Prezident tohoto práva nemůže využít v posledním půlroce svého volebního období, což zabraňuje případnému ovlivnění výsledků prezidentské volby (odst. 2).

Nové volby Federálního shromáždění musí být provedeny do 60 dnů po jeho rozpuštění, aby se tak časově minimalizovalo období, kdy v systému nejvyšších orgánů není činné Federální shromáždění s výjimkou jeho předsednictva (čl. 23 odst. 5 návrhu).

Návrh při stanovení kvóra pro jednání Federálního shromáždění (odst. 1) vychází z dvojčlenného charakteru československé federace a požaduje proto pro usnášení schopnost Federálního shromáždění přítomnost jak nadpoloviční většiny poslanců zvolených v České republice, tak nadpoloviční většiny poslanců zvolených v Slovenské republice.

Pro přijímání usnesení (tj. i usnesení o běžném zákoně) platí obecně demokratický princip souhlasu nadpoloviční většiny přítomných poslanců (odst. 2).

Pro přijetí ústavního zákona se uplatňuje, jako dosud, třípětinová většina poslanců zvolených v České republice i stejná kvalifikovaná většina poslanců zvolených ve Slovenské republice. K usnesení o vypovědění války k tomu přistupuje též souhlas Federální rady (odst. 3). Stejné kvórum je nezbytné pro ústavní žalobu na prezidenta ČSFR, kterou je oprávněno podat nejméně 50 poslanců.

Návrh tohoto článku v odst. 1 stanoví orgány ústavně oprávněné k zákonodárné iniciativě: poslanci Federálního shromáždění, Federální rada, vláda ČSFR a zákonodárné sbory republik.

V odst. 2 se stanoví ústavní požadavky pro všechny návrhy zákonů: příloha o předpokládaném rozsahu nákladů a s návrhem na způsob jejich úhrady.

Návrh zákona o státním rozpočtu federace a předložení závěrečného účtu federace je vyhrazeno vládě ČSFR, což je ostatně předpokladem její odpovědnosti za uskutečňování moci výkonné.

V čl. 14 je stanoven postup pro uplatnění suspenzivního veta Federální radou a prezidentem ČSFR. Předseda Federálního shromáždění je povinen zákon usnesený Federálním shromážděním doručit do pěti dnů prezidentovi ČSFR a Federální radě.

Prezident ČSFR a Federální rada mají vůči zákonu usnesenému Federálním shromážděním do 15 dnů od jeho doručení pravomoc uplatnit suspenzivní veto. K urychlení zákonodárného procesu je koncipována patnáctidenní lhůta souběžně pro oba ústavní orgány oprávněné k tomuto vetu.

Čl. 15 stanoví postup Federálního shromáždění v případech, kdy je uplatněno suspenzivní veto, ať již prezidentovo či Federální rady. Zatímco suspenzivní veto prezidenta náleží do instrumentária horizontální dělby moci, suspenzivní veto Federální rady je projevem vertikální dělby moci, příznačné pro federativní uspořádání. Proto návrh také odlišuje způsob opětovného rozhodování Federálního shromáždění o zákonu, který byl vetován. Jestliže byl vetován jen Federální radou- usnáší se Federální shromáždění na základě principu zákazu majorizace (odst. 1). K platnému při jetí zákona je nezbytné, aby byl při jat jak nadpoloviční většinou přítomných poslanců zvolených v České republice, tak nadpoloviční většinou přítomných poslanců zvolených ve Slovenské republice. O zákoně vráceném prezidentem ČSFR usnáší se Federální shromáždění nadpoloviční většinou všech poslanců hlasováním podle jmen (odst. 2). Jestliže dojde k souběžnému uplatnění veta Federální rady a prezidenta ČSFR, uplatní se princip zákazu majorizace při hlasování podle jmen, čili kombinují se oba způsoby hlasování (odst. 3).

Při vetu proti ústavnímu zákonu se při opětovném hlasování Federálního shromáždění uplatní zásada zákazu majorizace při kvalifikované třípětinové většině všech poslanců (odst. 4).

Při opětovném hlasování o vráceném návrhu zákona nebo ústavního zákona nejsou přípustné pozměňovací návrhy ze strany poslanců (odst. 5), protože by tím šlo o nový návrh vůči němuž by se mohlo znovu uplatnit suspenzivní veto, což nevylučuje přijetí návrhu v pozměněném zněné, vůči němuž však může být opětovně veto oprávněnými ústavními orgány uplatněno (odst. 7).

Tyto články upravují podpisování zákonů a jejich vyhlašování. Z čl. 16 vyplývá ústavní povinnost předsedy Federálního shromáždění, prezidenta ČSFR a předsedy vlády ČSFR podepsat zákon přijatý Federálním shromážděním podle stanovených ústavních pravidel. To mj. znamená, že prezident ČSFR je povinen podepsat jím vetovaný zákon, pokud byl ústavně stanoveným postupem Federálním shromážděním opětovně schválen.

Čl. 17 stanoví publikaci zákona Federálního shromáždění jako základní předpoklad jeho platnosti a ke způsobu vyhlášení předvídá v souladu s dosavadní tradicí vydání publikačního zákona. Stanoví rovněž rovnoprávnost českého a slovenského jazyka při vyhlašování zákonů a jiných právních předpisů.

Tento článek upravuje institut schůzí Federálního shromáždění, které řídí předseda Federálního shromáždění nebo jiný pověřený člen předsednictva Federálního shromáždění. Stanoví dále zásadu veřejnosti schůzí Federálního shromáždění; podmínky pro neveřejné schůze stanoví jednací řád Federálního shromáždění.

Ustanovení tohoto článku podává přehled pravomocí Federálního shromáždění, a to demonstrativně, neboť další pravomoci mu mohou vyplývat z dalších ústavních ustanovení nebo ze zákonů.

Proti úpravě dosavadní pravomoci Federálního shromáždění se jeho pravomoc rozšiřuje o podání ústavní žaloby (písm. f), o vyslovování souhlasu s vysláním ozbrojených sil ČSFR mimo území ČSFR a k umístění ozbrojených sil jiných států na území ČSFR, pokud takový souhlas nevyplyne již z ratifikace mezinárodní smlouvy (písm. h), jakož i oprávnění Federálního shromáždění navrhovat referendum (lidové hlasování) (písm. j).

V odst. 2 se zakotvuje interpelační právo poslanců a působnost Federálního shromáždění usnášet se na rezolucích, tj. aktech nenormativního, zpravidla politicko deklaratorního charakteru.

Tento článek upravuje zřizování výborů a komisí (odst. 1) a zřizování vyšetřovacích komisí jako mimořádného kontrolního prostředku Federálního shromáždění. Pro objasnění závažných skutečností veřejného zájmu ve sféře působnosti je Federální shromáždění oprávněno zřizovat vyšetřovací komise, jejichž způsob činnosti a oprávnění vymezí zákon Federálního shromáždění. Naše i zahraniční zkušenosti ukazují, že zejména úprava postupu vyšetřovacích komisí, která se může dotýkat pravomoci jiných státních orgánů i základních práv občanů, je potřebné stanovit zákonem. Ústava SRN např. poměrně podrobně upravuje zřizování vyšetřovacích výborů, způsob provádění důkazů těchto výborů, povinnosti soudů a správních orgánů vůči nim atd. Podrobněji jsou upraveny vyšetřovací výbory též např. v Ústavě Italská republiky a Řecké republiky. V návrhu se předpokládá, že tyto závažné otázky upraví běžný zákon.

Tento článek stanoví právo předsedy a členů vlády ČSFR účastnit se kdykoli schůzí Federálního shromáždění a jeho výborů, komisí nebo jeho předsednictva, jakož i povinnost člena vlády dostavit se osobně do schůze Federálního shromáždění nebo jeho orgánu na jeho žádost. V ostatních případech se členové vlády mohou dát zastupovat pracovníky svého úřadu. Podrobnější úprava náleží jednacímu řádu Federálního shromáždění.

Navrhovaný článek je ústavním podkladem pro vydání zákona o jednacím řádu Federálního shromáždění.

V tomto článku se upravuje předsednictvo Federálního shromáždění jako jeho stálý orgán, který zůstává ve své funkci i po skončení volebního období nebo po rozpuštění Federálního shromáždění až do zvolení předsednictva nově zvoleným Federálním shromážděním. Předsednictvo Federálního shromáždění má deset členů včetně předsedy a místopředsedy. Politické strany a politická hnutí jsou v něm zastoupeny podle zásady poměrného zastoupení, což však může vyvolávat při malém počtu jeho členů jisté problémy.