Federální shromáždění ČSFR 1990 – 1992

V čl. 99 se za odst. 2 vkládá nový odst. 3 tohoto znění:

"(3) Rozhoduje o žalobě předsedy nebo člena vlády České a Slovenské Federativní Republiky pro trestný čin, kterého se dopustil v souvislosti s výkonem této funkce. Podrobnosti stanoví zákon Federálního shromáždění."

Dosavadní odst. 3 a se označuje jako odst. 4.

/1/ Tento ústavní zákon nabývá účinnosti dnem voleb do Federálního shromáždění konaných po uplynutí volebního období nebo po rozpuštění Federálního shromáždění v roce 1992.

/2/ Pokud předpisy o volbách do Federálního shromáždění mluví o Sněmovně lidu, rozumí se tím ode dne vyhlášení tohoto ústavního zákona Poslanecká sněmovna a pokud mluví o Sněmovně národů, rozumí se tím ode dne vyhlášení tohoto ústavního zákona Senát; pro ustanovení těchto předpisů o náhradnících to však platí teprve ode dne uvedeného v odst. 1.

Návrh je koncipován tak, aby úprava moci zákonodárné (hlava třetí), hlavy státu (hlava čtvrtá) a moci výkonné (hlava pátá) již mohla být inkorporována beze změn do nové ústavy České a Slovenské Federativní Republiky.

Odpovídá principům demokratické parlamentní republiky, jimiž se vyznačují režimy většiny států evropského kontinentu a z nichž vycházela ústava ČSR z roku 1920. Přitom se uplatňují zásady federativního uspořádání, charakteristické pro dvoučlenný společný stát.

Nejvyšší postavení v soustavě státních orgánů má dvoukomorový parlament, který ztělesňuje suverenitu lidu a svrchovanost zákona, jakož i rovnoprávnost republik, tvořících federaci. Zároveň návrh sleduje a uplatňuje prvky dělby moci, které jsou běžné a považují se za potřebné téměř ve všech evropských demokratických parlamentních systémech.

K bodu 1

Čl. 37 a 38 se bez obsahové změny přeřazují do hlavy druhé, kam vzhledem ke svému obsahu patří.

Návrh vytváří dvoukomorové Federální shromáždění, ve kterém Poslanecká sněmovna představuje princip obecně demokratického (občanského) způsobu tvorby státní vůle a Senát princip federativní. Funkcí Senátu je spolurozhodovat při těch komponentech suverenity federace, které se nejúžeji dotýkají zájmů republik.

Stanovení počtu poslanců a senátorů přihlíží k rozdílné kompetenci Poslanecké sněmovny a Senátu (srovnej čl. 47 odst. 2 až 4).

Volební období Federálního shromáždění je navrhováno čtyřleté. Takové období se v současné době uplatňuje u většiny západoevropských parlamentů a je uspokojivé z hlediska periodického obnovování politického složení parlamentu volbami.

Návrh stanoví též demokratické ústavní zásady volebního práva. Dolní věková hranice nabytí pasivního volebního práva do Senátu se shodně s předválečnou tradicí a s úpravami obvyklými v jiných demokratických státech stanoví na 35 let. Návrh pamatuje na časové rozmezí, v němž musí být řádné volby provedeny, aby zásadně nedošlo k překročení ústavně stanoveného volebního období, ale aby nebylo při jeho překročení nebo zkrácení nejvýše o dva týdny nutné řešit takový posun zvláštním ústavním zákonem.

Podrobné stanovení podmínek výkonu volebního práva se odkazuje zákonu o volbách do Federálního shromáždění. Se zřetelem k tomu, že na rozdíl od ústavy z roku 1920 návrh nestanoví ústavní zásadu poměrného zastoupení, volební zákon může stanovit i jiný volební systém. Zákon Federálního shromáždění rovněž upraví způsob ověřování poslaneckého mandátu a jeho soudní přezkoumávání.

Návrh obsahuje tradiční institut inkompatibility funkce člena Federálního shromáždění s určitými jinými státními funkcemi či jinými povoláními nebo činnostmi. Smyslem je ochrana členů Federálního shromáždění před zásahy do jejich činnosti ve smyslu svobodného (volného) mandátu a zábrana zneužívání mandátu. Navazuje se v tomto ohledu na příslušná ustanovení Ústavy ČSR z roku 1920, popřípadě na ustanovení inkompatibilitního zákona (zák. č. 144/1924 Sb.).

Návrh stanoví jednoznačně inkompatibilitu funkce člena Federálního shromáždění s funkcí prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky a poslance zákonodárného orgánu republiky a inkompatibilitu funkce poslance a senátora.

Pokud jde o soudce, neslučitelnost odpovídá principům teorie dělby moci.

V odst. 3 tohoto článku návrh umožňuje široké uplatnění inkompatibility poslaneckého mandátu s výkonem jiných profesionálních činností, stanoví-li tak zákon Federálního shromáždění. Vychází se tu ze zásady, že v demokratickém parlamentě se mají uplatňovat skutečně záruky pro nezávislost poslance. Uplatňuje se tak nejen hledisko dělby moci, ale též konfliktu některých zájmů s nezávislou poslaneckou činností.

Pokud jde o neslučitelnost s funkcí předsedy nebo člena vlády, navrhuje se v odst. 4 variantní řešení. Dále se zde obecně upravují podmínky zániku mandátu člena Federálního shromáždění (tj. poslance nebo senátora).

Odst. 6 návrhu stanoví, že poslanecký mandát zaniká ztrátou volitelnosti, tj. byl-li poslanec pravomocným soudním rozhodnutím zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo byla-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena (§ 10 a 499 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.), a nebo přestal-li být státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky.

V odst. 7 a 8 návrhu se odkazuje na zákon Federálního shromáždění, který stanoví, v kterých dalších případech zaniká mandát poslance, a upraví působnost soudu. (K tomu byl v první republice zřízen zvláštní volební soud, který rozhodoval o ztrátě poslaneckého mandátu a též o tom, nastal-li u poslance případ inkompatibility jeho mandátu s jinou funkcí nebo činností.)

Návrh koncipuje slib člena Federálního shromáždění v souladu s koncepcí svobodného mandátu, který je vykonáván profesionálně a jehož výkon nepodléhá příkazům. Zdůrazňuje též etickou stránku získání a výkonu mandátu a nezávislost jeho výkonu.

Tato forma slibu je inspirována zněním poslanecké přísahy podle čl. 97 platné Ústavy Holandského království.

Odst. 2 v návaznosti na dosavadní naši ústavní tradici stanoví, že odepření slibu nebo slib s výhradnou způsobuje bez dalšího řízení sankci ztráty mandátu.

Tento článek vyjadřuje demokratický princip zákazu tzv. imperativního mandátu; pro výkon mandátu platí zákaz jakýchkoli příkazů členu Federálního shromáždění. Uplatňuje zásadu obsaženou již v příslušném ustanovení Ústavy ČSR z roku 1920 (§ 22).

V odst. 2 v návaznosti na ustanovení o inkompatibilitě funkce člena Federálního shromáždění je vysloven zákaz zneužívání mandátu k podpoře osobních zájmů člena Federálního shromáždění nebo osobních zájmů jiných osob, tj. s úmyslem opatřit sobě nebo někomu jinému zvláštní a nepřiměřené výhody, jak tento zákaz v právu první republiky interpretoval inkompatibilitní zákon (č. 144/1924 Sb.).

Toto ustanovení (shodně s § 23 Ústavy ČSR z roku 1920) rozlišuje absolutní nestíhatelnost členů Federálního shromáždění, pokud jde o jejich hlasování ve Federálním shromáždění a jeho orgánech. Za výroky tam učiněné je člen Federálního shromáždění rovněž trestně nestíhatelný, podléhá však za ně kárné pravomoci sněmovny.

Ustanovení se týká imunity pro tzv. neúřední činy člena Federálního shromáždění. Imunita se vztahuje jak na samotné trestní řízení před soudem, tak již na přípravné řízení trestní. Odepření souhlasu k trestnímu stíhání člena Federálního shromáždění má trvalý charakter. V případě přistižení a zadržen při trestném činu rozhoduje do 48 hod. od oznámení soudu nebo jiného příslušného státního orgánu o další vazbě předsednictvo sněmovny a s konečnou platností sněmovna na své nejbližší schůzi.

Ustanovení obsahuje další záruku nezávislosti členů Federálního shromáždění, neboť jsou oprávněni odepřít svědectví o věcech, které jim byly svěřeny při výkonu mandátu, a to i když mandát zanikl. Vyňat je jen případ návodu k zneužití mandátu.

Ustanovení je ústavním podkladem pro zákon, který upravuje platy a náhrady členů Federálního shromáždění a další podmínky umožňující profesionalizaci členů Federálního shromáždění.

Toto ustanovení je založeno na koncepci permanentního zasedání Federálního shromáždění, takže nemusí být kromě ustavující schůze, svoláváno. První schůze, k nezbytným ustavujícím aktům, se koná do tří týdnů po vyhlášení výsledků voleb a svolává ji prezident České a Slovenské Federativní Republiky. Jinak schůze Federálního shromáždění jsou stanoveny jeho usnesením, přičemž se limituje jednak doba mezi schůzemi, jednak délka nepřetržitých parlamentních prázdnin a celková doba parlamentních prázdnin v kalendářním roce (přerušení trvající déle než tři týdny se započítává do této doby prázdnin).

Musí však být svolána mimořádná schůze sněmovny, usnese-li se tak předsednictvo sněmovny nebo požádá-li o to nejméně jedna čtvrtina členů sněmovny, prezident České a Slovenské Federativní Republiky nebo vláda České a Slovenské Federativní Republiky.

V odst. 5 se výslovně stanoví, že předsednictva, výbory, komise a vyšetřovací komise sněmoven podle okolností pokračují v činnosti i v době mezi schůzemi.

Pravomoc prezidenta rozpustit za určitých ústavně politických podmínek Federální shromáždění je jedním z instrumentů, jimiž se uplatňují brzdy a protiváhy mezi mocí zákonodárnou a mocí vládní a výkonnou. Důvody pro rozpuštění jsou:

- případ, kdy se prezidentovi nezdaří jmenovat vládu, která by měla podporu potřebné většiny ve Federálním shromáždění (tato většina je definována ustanovením čl. 43 odst. 1 a čl. 44 odst. 1). To se vyjeví za podmínek stanovených v čl. 65;

- případ tzv. zákonodárné nouze, kdy se Federální shromáždění vůbec nijak neusnese ve stanovené lhůtě tří měsíců o vládním návrhu zákona, s nímž vláda spojila otázku důvěry.

Použití pravomoci prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky rozpustit Federální shromáždění je s výjimkou případu uvedeného v odst. 2 věcí jeho uvážení. Jde tu o krajní prostředek, jehož možnost použití posiluje ústavní pozici prezidenta při řešení krizových politických situací, ať již se to projeví v činnosti vlády nebo v činnosti parlamentu.

Prezident tohoto práva nemůže využít v posledním půlroce svého volebního období, což zabraňuje případnému ovlivnění výsledku prezidentské volby.

Nové volby do Federálního shromáždění musí být provedeny do 60 dnů po jeho rozpuštění, aby se tak limitovalo období, kdy v systému nejvyšších orgánů není činné Federální shromáždění.

Při stanovení kvóra pro usnášení sněmoven se vychází z dvoučlenného charakteru československé federace, a požaduje se proto pro schopnost usnášení přítomnost jak nadpoloviční většiny poslanců zvolených v České republice, tak nadpoloviční většiny poslanců zvolených ve Slovenské republice.

Při přijímání usnesení (tj. i usnesení o běžném zákoně) platí v Poslanecké sněmovně obecně demokratický princip souhlasu nadpoloviční většiny přítomných poslanců, v Senátu zákaz majorizace.

Čl. 43 odst. 2 a čl. 43 odst. 2 stanoví pravidla pro zvláštní druhy usnesení.

Pokud jde o vyslovení důvěry vládě, místo dosavadní podmínky (platné pro Sněmovnu národů) většiny všech poslanců zvolených v České republice a většiny všech poslanců zvolených ve Slovenské republice, platí i v tomto případě podmínka většiny přítomných senátorů z každé z obou republik. V zájmu stability vlády platí pro votum nedůvěry podmínky poněkud přísnější, přičemž návrh na vyslovení nedůvěry musí být podán písemně a podepsán nejméně padesáti poslanci nebo třiceti senátory.

Pro přijetí ústavního zákona se požaduje kvalifikovaná většina obdobně jako v dosavadní úpravě.

Opouští se dosavadní koncepce předsednictva Federálního shromáždění. Otázka společných schůzí sněmoven se řeší v čl. 39 odst. 3, jejich řízení bude upraveno jednacím řádem. Funkce dosavadního předsednictva vypočtená v čl. 58 ústavního zákona o čs. federaci se dílem ruší, dílem svěřuje předsedovi Senátu (čl. 60) a dílem Společnému výboru tvořenému předsednictvy obou sněmoven (čl. 53).

Ustanovení tohoto článku podává přehled pravomocí Federálního shromáždění, a to demonstrativně, neboť další pravomoci mu mohou vyplývat z dalších ústavních ustanovení nebo ze zákonů. Proti dosavadní úpravě pravomoci Federálního shromáždění se jeho pravomoc rozšiřuje o vyslovování souhlasu s umístěním ozbrojených sil jiných států na území České a Slovenské Federativní Republiky, pokud takový souhlas nevyplyne již z ratifikace mezinárodní smlouvy. Zkracuje se o pravomoc dosud uvedenou v čl. 36 odst. 4 ústavního zákona o čs. federaci, neboť zčásti jde o pravomoc, která nyní přísluší Ústavnímu soudu České a Slovenské Federativní Republiky podle ústavního zákona č. 91/1991 Sb., zčásti neodpovídá dělbě moci.

Pokud jde o pravomoc Senátu, vymezuje se tu rámec, ve kterém je třeba v oblasti suverenity federace dbát na uplatňování zájmů republik. Návrh tu vychází z vymezení věcí, na které se při usnášení vztahuje zákaz majorizace podle dosavadní úpravy, ale zároveň okruh těchto věcí rozšiřuje.

V podstatě shodně s dosavadní úpravou se zakotvuje interpelační právo sněmoven i jednotlivých poslanců a senátorů.

Tento článek dále upravuje zřizování výborů a komisí jakož i zřizování vyšetřovacích komisí jako mimořádného kontrolního prostředku Federálního shromáždění. Pro objasnění závažných skutečností veřejného zájmu jsou sněmovny oprávněny zřizovat vyšetřovací komise. Naše i zahraniční zkušenosti ukazují, že jednání vyšetřovacích komisí, které se může dotýkat pravomoci jiných státních orgánů i základních práv občanů, je potřebné řádně upravit (ústava SRN např. poměrně podrobně upravuje zřizování vyšetřovacích výborů, způsob provádění důkazů u těchto výborů, povinnosti soudů a správních orgánů vůči nim atd.; podrobněji jsou upraveny vyšetřovací výbory též např. v ústavách Italské republiky a Řecké republiky). V návrhu se předpokládá, že tyto závažné postupy upraví běžný zákon.

Tento článek v odst. 1 stanoví orgány ústavně oprávněné k zákonodárné iniciativně: poslanci, popř. senátoři a vláda České a Slovenské Federativní Republiky. Tuto iniciativu nadále nemá mít prezident České a Slovenské Federativní Republiky vzhledem k tomu, že se mu nyní svěřuje pravomoc vrátit zákon s připomínkami (viz čl. 51). Zákonodárnou iniciativu nadále nemají rovněž zákonodárné orgány republik, právě tak jako Federální shromáždění nemá právo podávat návrhy zákonů zákonodárným orgánům republik.

Návrh státního rozpočtu federace a předložení závěrečného účtu federace jsou vyhrazeny vládě České a Slovenské Federativní Republiky, což je předpokladem její odpovědnosti za uskutečňování moci výkonné.

S ohledem na novou strukturu Federálního shromáždění je nově upraven postup pro přijetí shodného usnesení oběma sněmovnami při projednávání návrhů zákonů, k jejichž přijetí je vyžadováno souhlasné usnesené Poslanecké sněmovny a Senátu (srov. čl. 47 odst. 2). Obdobný postup je stanoven pro schvalování státního rozpočtu a závěrečného účtu České a Slovenské Federativní Republiky a k vyslovení souhlasu Federálního shromáždění s mezinárodními smlouvami uvedenými v čl. 47 odst. 1 písm. h).

Návrh musí být nejprve projednán v Poslanecké sněmovně a poté, je-li v Poslanecké sněmovně přijat, v Senátu.

Návrh je Federálním shromážděním přijat pouze tehdy, usnesou-li se na shodném znění návrhu obě sněmovny nebo uplyne-li tříměsíční lhůta, ve které se měla příslušná sněmovna usnést o návrhu přijatém druhou sněmovnou (odst. 6).

Odst. 7 přejímá dosavadní ustanovení čl. 44 odst. 4 věty druhé o hospodaření v případě, že nedojde včas k souhlasnému usnesení sněmoven o státním rozpočtu České a Slovenské Federativní Republiky.

Je zde upraveno suspenzivní veto prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky jako jeden z instrumentů dělby moci a dále postup Federálního shromáždění v případech, kdy je suspenzivní veto prezidentem uplatněno.

Prezident České a Slovenské Federativní Republiky je oprávněn uplatnit suspenzivní veto k zákonu nebo ústavnímu zákonu do 15 dnů ode dne, kdy byl doručen předsedou Poslanecké sněmovny jeho kanceláři (odst. 1 a 2).

Federální shromáždění může přes suspenzivní veto prezidenta na přijatém zákonu nebo ústavním zákonu setrvat uplatněním postupu podle odst. 4 a 5. Při opětovném hlasování v Senátu se uplatní zásada majorizace, u ústavních zákonů je přitom vyžadována kvalifikovaná (třípětinová) většina.

Při opětovném hlasování o vráceném návrhu zákona nebo ústavního zákona nejsou přípustné pozměňovací návrhy, protože by tím šlo o nový návrh, vůči němuž by bylo možné opětovné suspenzivní veto. To nijak nevylučuje přijetí návrhu v pozměněném znění, jestliže Federální shromáždění při opětovném hlasování nesetrvá na původním přijatém zákonu. Vůči přijatému pozměněnému znění (vyhovujícímu více či méně připomínkám prezidenta) ovšem může být popřípadě znovu uplatněno suspenzivní veto.

Tato ustanovení upravují podpisování zákonů a jejich vyhlašování. Vyplývá z nich ústavní povinnost předsedy Poslanecké sněmovny, prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky a předsedy vlády České a Slovenské Federativní Republiky podepsat zákon přijatý Federálním shromážděním podle stanovených ústavních pravidel. To mj. znamená, že prezident České a Slovenské Federativní republiky je povinen podepsat i zákon, který vetoval, pokud byl zákon ústavně stanoveným postupem Federálním shromážděním opětovně schválen.

Stanoví se vyhlášení zákona Federálního shromáždění jako základní předpoklad jeho platnosti a ke způsobu vyhlášení se předvídá v souladu s dosavadní tradicí úprava publikačním zákonem.

V částečné návaznosti na existenci tzv. Stálého výboru podle Ústavy ČSR z roku 1920 se navrhuje konstruovat Společný výbor Federálního shromáždění jako orgán dočasně působící jen po uplynutí volebního období nebo rozpuštění Federálního shromáždění.

S ohledem na svou dočasnost tento orgán jen v nezbytné míře přebírá pravomoci předsednictva Federálního shromáždění podle platné ústavní úpravy.

Zachovává se institut zákonného opatření, ovšem s jistými nezbytnými modifikacemi. Zvláště důležité je ustanovení odst. 6, které posiluje právní jistoty občanů zpřísněním režimu vyhlašování aktů, kterými zákonné opatření pozbývá platnosti.

Navrhovanou úpravou se postavení a pravomoci prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky vymezují z části shodně s Ústavní listinou z roku 1920 a zároveň podobně jako v převážné většině parlamentních republik na evropském kontinentu.

Ústava z roku 1960 sice převzala institut prezidenta jako hlavy státu, ale modifikovala jej tak, aby se ústavní zřízení přece jen co nejvíce přiblížilo systému druhých socialistických států, tedy vzoru Ústavy SSSR z roku 1936.

Hlavní rozdíly oproti platné úpravě lze shrnout takto:

I. Podle platné úpravy je prezident odpovědný Federálnímu shromáždění, z toho vyplývá jeho odvolatelnost. Tím se snižuje jeho postavení po té stránce na úroveň předsednictva Federálního shromáždění. Jak známo, v socialistických systémech sovětského typu funkci hlavy státu mělo prezidium zákonodárného sboru.

Ve všech tradičních a existujících parlamentních republikách v Evropě naproti tomu je prezident neodpovědný parlamentu, a tedy jím neodvolatelný. Zůstává ve své funkci po dobu, na kterou byl zvolen, pokud se své funkce nevzdá nebo pokud není dlouhou dobu zaneprázdněn nebo churav.

Toto postavení hlavy státu odpovídá úloze, kterou má sehrát v systému, zahrnujícím prvky dělby moci nezbytné pro fungování právního státu. Zvláště při politických krizích má roli arbitra ve vztazích mezi mocí zákonodárnou a mocí výkonnou. Zajišťuje v těchto situacích stabilitu a kontinuitu ústavního systému a řešení krizí.

Nezávislost prezidenta na parlamentu je vyvážena ustanovením, že za prezidentovy akty odpovídá parlamentu vláda. Proto každý prezidentův akt moci vládní a výkonné musí být kontrasignován příslušným odpovědným členem vlády. Vláda musí mít důvěru parlamentu. Prezident je tedy při vykonávání své pravomoci na jedné straně vázán souhlasem vlády, na druhé straně nemůže být donucen k tomu, aby tyto akty vydal.

Na rozdíl od Ústavní listiny z roku 1920 (a na rozdíl od prezidentova návrhu ústavy) se taxativně vypočítávají úkony prezidenta, které nevyžadují spolupodpis odpovědného člena vlády. Tím se odstraňují problémy, které byly spojeny s interpretací úpravy v první republice v právnické literatuře. Podobná je úprava např. v Ústavě SRN a Francie.

II. Ústava z roku 1960, oslabujíc postavení prezidenta, odstranila jeho pravomoc rozpouštět Národní shromáždění. Ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, v podstatě převzal celkově úpravu prezidentových působností z Ústavy z roku 1960. Vzhledem ke vztahům implikovaným federalizací však musel zavést pravomoc prezidenta rozpustit Federální shromáždění. Tuto pravomoc, na rozdíl od Ústavní listiny z roku 1920, má však prezident jen v případě, že dohodovací řízení podle čl. 44 ústavního zákona o čs. federaci nevedlo ke shodnému usnesení obou sněmoven. Tato pravomoc není postačující. Prezident musí mít toto právo např. pro případ, že se mu opětovně nepodaří jmenovat vládu, které Federální shromáždění vysloví důvěru. Jinak vyvstává možnost neřešitelné ústavní krize, neboť ústavní zákon neumožňuje ani přechodnou existenci tzv. úřednické vlády.

Pravomoc prezidenta rozpustit Federální shromáždění se nově upravuje již v čl. 42 nové hlavy o moci zákonodárné. Na rozdíl od ústavy z roku 1920 se tato pravomoc výslovně váže na konkrétní skutečnosti, implikující ústavně politickou krizi (čl. 65, v hlavě o výkonné moci).

Obnovuje se dále právo prezidenta vrátit s připomínkami zákon přijatý parlamentem. Podrobná úprava je obsažena již v hlavě o moci zákonodárné (čl. 51).

III. Neobnovují se ovšem zcela všechny právní vztahy související s postavením prezidenta podle Ústavní listiny z roku 1920: Protože se v prvním oddílu hlavy o moci zákonodárné zavádí permanentní zasedání Federálního shromáždění, prezident svolává parlament k zasedání vždy jen po jeho zvolení. Z ústavy první republiky se nepřejímá pravomoc prezidenta odročit zasedání.

Pro případ, že se funkce prezidenta uvolní a nový prezident ještě není zvolen, navrhuje se, aby tyto pravomoci v uvedeném období vykonával předseda Senátu (čl. 60).

Pokud jde o způsob sestavování vlády, opouští se úprava, která je u nás tradiční od r. 1920, a která umožňuje, aby prezident vedl jednání o sestavení vlády sám, a nahrazuje se úpravou, podle které prezident vždy jmenuje předsedu vlády a členy vlády jmenuje na jeho návrh (čl. 65 odst. 2 v hlavě o výkonné moci).

Toto ustanovení je ústavním výrazem zakotvení republikánské formy státu a vlády. V ústavě z r. 1920 to bylo navíc zdůrazněno v úvodních všeobecných ustanoveních, jmenovitě v § 2, který stanovil: "Stát československý jest demokratická republika, jejíž hlavou je volený prezident". Tehdy ovšem takové ústavní ustanovení mělo navíc specifický historicko-politický význam, jímž se nový československý demokratický stát distancoval od monarchické formy vlády, která se v podobá rakouskouherské monarchie vyznačovala nedemokratickými metodami vládnutí. Toto ustanovení zároveň stanoví princip nepřímé volby prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky Federálním shromážděním.

V tomto ustanovení jsou stanoveny podmínky volitelnosti prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky a způsob jeho volby Federálním shromážděním. Podmínkami volitelnosti za prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky je pasivní volební právo do Senátu. Kandidát prezidentské funkce musí tudíž nejpozději v den volby dosáhnout věku 35 let. Návrh věkové hranice pro kandidáta na volbu prezidenta navazuje na Ústavu ČSR z r. 1920 (§ 56 odst. 2). Věková hranice v ústavách demokratických států je stanovena i vyšší: 50 let podle Ústavy Italské republiky, 40 let podle Ústavy Spolkové republiky Německo a Ústavy Řecké republiky. Věkovou hranici 35 let stanoví, obdobně jako návrh, Ústava Rakouské spolkové republiky a Ústava Portugalské republiky. Další podmínkou volitelnosti je pravidlo, že stejná osobnost může vykonávat úřad ne déle než dvakrát po sobě, tj. ne více než dvě funkční období (10 let). To však nevylučuje, aby po vypršení funkčního období dalšího prezidenta nemohl být opětovně zvolen prezidentem občan, který již předtím vykonával prezidentský úřad dvě období. Toto ustanovení se bude týkat až prezidenta zvoleného podle nové ústavy, nikoliv prezidenta zvoleného na zkrácené funkční období v prosinci 1989 a v červnu 1990 podle novely ústavního zákona o československé federaci ústavním zákonem č. 161/1989 Sb., resp. ústavním zákonem č. 198/1990 Sb., podle něhož funkční období prezidenta, zvoleného po svobodných demokratických volbách do Federálního shromáždění v roce 1990 trvá 24 měsíců.

Prezident České a Slovenské Federativní Republiky musí v prvním kole (odst. 2) být zvolen třípětinovou většinou poslanců a třípětinovou většinou senátorů s uplatněním zákazu majorizace. V druhém kole (odst. 3) se vyžaduje již jen nadpoloviční většina při zachování zákazu majorizace v Senátu; předpokládané třetí volební kolo s novými kandidáty opět předpokládá většinu stanovenou podle odst. 2 a 3.

Volební období prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky je pětileté, přesahuje o rok volební období Federálního shromáždění, které ho volí, což přispívá ke stabilitě fungování vrcholných ústavních orgánů státu. Ústavy demokratických států stanoví zpravidla přesah volebního období prezidenta o 1 rok nad volební období parlamentu. Volební období prezidenta počíná dnem, kdy složí slib.

Návrh zároveň stanoví precedurální pořádkové lhůty pro volbu prezidenta k zajištění kontinuity výkonu toho úřadu. Volbu je nutno konat v posledních 30 dnech volebního období úřadujícího prezidenta nebo nejpozději do 40 dnů, jestliže se úřad prezidenta uvolní před skončením volebního období. Delší lhůta v tomto druhém případě je odůvodněna mimořádnou situací, vyžadující zpravidla delší politickou přípravu prezidentské volby.

Výkon funkce prezidenta republiky je v demokratických ústavách podmíněn velmi širokou inkompatibilitou.

V odst. 1 je rozsáhle koncipována inkompatibilita funkce prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky s jinými státními funkcemi, funkcemi v územní samosprávě a ve vedení a správě výdělečných organizací nebo družstev. S prezidentskou funkcí je slučitelný výkon jen některých povolání: s vědeckou, literární a uměleckou činností.

Odst. 2 stanoví důsledky toho, byl-li za prezidenta zvolen poslanec nebo člen vlády.

Ustanovení odst. 1 aplikuje ústavní zkušenosti většiny demokratických států, kde dočasné krátkodobé zastupování prezidenta za ústavně stanovených podmínek přísluší představiteli parlamentního sboru.

Ve shodě s naší i zahraniční ústavní demokratickou tradicí je stanovena nejdelší lhůta pro to, aby prezident nevykonával svůj úřad a byl zastupován. [Tato lhůta se počítá ode dne, po němž je prezident ve svém zastupován.] Nejdelší doba, po kterou může být prezident zastupován je šest měsíců a nejdéle dalších 40 dnů, do nichž nejpozději musí být volba provedena.

V souvislosti s tím se počítá s institucí Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky jako nezávislé a nestranné instituce, která je povinna zjistit, neučiní-li takové oznámení sám prezident, že prezident nemůže ze závažných důvodů (např. zdravotních) svou funkci vykonávat.

V ustanovení odst. 1 jsou vypočteny všechny ústavní pravomoci prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky. Tento výpočet není úplný, jak vyplývá z odst. 2, který stanoví, že i běžné zákony mohou prezidentu svěřovat pravomoci, které nejsou výslovně v ústavě uvedeny. Ustanovení písm. h) upravuje právo prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky, původně zakotvené v § 82 a 83 Ústavy ČSR z r. 1920, být přítomen schůzím federální vlády, předsedat, jakož i požadovat od vlády a jejich jednotlivých členů zprávy o všech věcech, které patří do jejich působnosti a pozvat vládu nebo její členy k poradě. Návrh vychází z platného znění tohoto ustanovení (čl. 61 odst. 1, písm. h) ústavního zákona o československé federaci), je však formulován více konzultativně, nezahrnuje prezidentovo oprávnění předsedat schůzím vlády.

Pokud jde o písm. j), návrh při uplatňování pravomoci prezidenta jmenovat vládu zdůrazňuje úlohu premiéra: prezident jmenuje předsedu vlády a na jeho návrh členy federální vlády. Takový způsob uplatňování pravomoci prezidenta při jmenování vlády je uplatněn v řadě demokratických ústav.

Ostatní změny oproti platné úpravě jsou zdůvodněny v jiných částech této důvodové zprávy.

V těchto článcích návrh řeší otázky součinnosti prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky federální vládou a jeho odpovědnost. V návaznosti na naši vlastní ústavní tradici i tradici institutu prezidenta v demokratických republikách v odst. 1 stanoví, že prezident České a Slovenské Federativní Republiky není odpovědný ze své funkce a v odst. 2 stanoví ústavní zásadu, že jakékoli prezidentovo rozhodnutí v rámci moci vládní nebo výkonné vyžaduje ke své platnosti spolupodpisu odpovědného člena vlády České a Slovenské Federativní Republiky. Je přirozené, že do této kategorie nepatří např. projevy, jimiž se prezident vyslovuje k různým otázkám politického a občanského života. Předpokládá se, že akty moci vládní a výkonné jsou vyhotovovány písemně.