Federální shromáždění ČSFR 1990 – 1992

V souladu s novodobou demokratickou ústavní tradicí snaží se návrh v odst. 3 vyspecifikovat, ve kterých případech není k prezidentově úkonu moci vládní a výkonné spolupodpisu odpovědného člena federální vlády třeba.

K tomu ovšem nutno poznamenat, že odborná literatura z předmnichovské republiky předpokládala, že zpráva prezidenta republiky o stavu republiky by měla mít vždy písemnou formu a měla by být kontrasignována. To je odůvodněno mj. i tím, že taková zpráva bývá zpravidla spojena s návrhy potřebných opatření, za jejichž přípravu odpovídá vláda.

Odst. 4 návrhu specifikuje odpovědnost příslušného členy vlády nebo předsedy vlády za ty prezidentovy akty moci vládní a výkonné, které nejsou vyňaty z podmínky kontrasignace.

Článek 63 oproti platné úpravě rozšiřuje odpovědnost samého prezidenta, takže prezident může být obžalován pro závažné porušení ústavního nebo jiného zákona. Vychází se přitom z existence federálního Ústavního soudu (ústavní zákon č. 91/1991 Sb.) a svěřuje mu pravomoc soudit v takovém případě prezidenta; odsuzujícím výrokem však může být, obdobně jako podle Ústavy ČSR z r. 1920 a jako v jiných ústavách, jen ztráta funkce prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky a způsobilost znovu ji nabýt.

Rozdíly v úpravě výkonné moci oproti platné úpravě, ale i oproti čs. ústavě z r. 1920 spočívají hlavně v tom, že se upravuje postup prezidenta při jmenování vlády. Zvýrazňuje se postavení předsedy vlády. Zároveň se pravomoc prezidenta rozpustit Federální shromáždění váže na stanovené podmínky (čl. 65).

Návrh vychází z koncepce, že na uskutečňování výkonné moci federace se podílejí prezident České a Slovenské Federativní Republiky a vláda České a Slovenské Federativní Republiky. Odstavec 1 proto stanoví dělbu pravomocí v horizontální úrovni. Pravomoc vlády České a Slovenské Federativní Republiky se vyjadřuje negativně - tj. tzv. residuální klausulí: výkonná moc, pokud není výslovně vyhrazena - tj. ústavou a zákony - prezidentovi České a Slovenské Federativní Republiky, přísluší federální vládě. Při uskutečňování svých pravomocí - až na výjimky (srovn. čl. 62 návrhu v hlavě o prezidentovi) - je ovšem prezident v zásadě vázán kontrasignací odpovědného člena vlády. Tím se vláda podílí i na provádění té části výkonné moci, jejíž bezprostřední výkon je svěřen prezidentovi.

Odst. 3 upravuje variantně složení vlády. Varianta spočívá v tom, že členy vlády by byli též státní tajemníci, přičemž státní tajemník má být vždy občanem jiné republiky než ministr.

viz výše.

Ústavní slib je v zásadě, s jistou úpravou analogickou slibu prezidenta, převzat z novelizovaného znění ústavního zákona o československé federaci; zároveň je doplněn analogicky jako u poslanců o slib morální bezúhonnosti při výkonu funkce člena vlády. Na rozdíl od sankcionovaného slibu u členů Federálního shromáždění a spojení ústavního slibu prezidenta se začátkem jeho funkčního období, však u členů vlády České a Slovenské Federativní Republiky jejich ústavní slib, jeho složení či odmítnutí není spojeno s žádnými právními důsledky.

Článek stanoví inkompatibilitu funkce člena vlády České a Slovenské Federativní Republiky s jinými funkcemi podle příkladu ústav demokratických států široce. Inkompatibilitu výkonu funkce člena vlády rozšiřuje o neslučitelnost s výkonem jiných zaměstnání nebo živnosti s výjimkou činnosti vědecké, pedagogické, literární a umělecké. Jako varianta je uvedena neslučitelnost s poslaneckou funkcí. V tomto ohledu řešení závisí na tom, zda v hlavě třetí o zákonodárné moci bude přijata varianta stanovící inkompatibilitu poslaneckého mandátu s funkcí člena vlády. (§ 20 odst. 4 Ústavy ČSR z roku 1920 výslovně dovoloval zastávat souběžně funkci poslance Národního shromáždění a člena vlády.)

Navrhované znění těchto článků plně navazuje na naši demokratickou tradici založenou Ústavou ČSR z r. 1920 a odpovídá i analogickým ustanovením ústav pluralitních demokracií.

Ustanovení, podle něhož vláda, která podala demisi, je zatímně pověřena vykonáváním jejich funkcí až do jmenování nové vlády, je v demokratických ústavách běžné. Odstavec 2 řeší dočasnou správu resortu či záležitostí spravovaných členem vlády, který podal demisi. Vychází přitom z úlohy premiéra při jmenování vlády.

Návrh v tomto ustanovení ustupuje od tradičního výpočtu věcí, které podléhaly projednání a rozhodnutí vlády ve sboru. Předpokládá se, že všechna svá rozhodnutí bude vláda přijímat ve sboru. Na rozdíl od současného ústavního stavu si vláda nebude moci zřídit jako svůj orgán předsednictvo vlády "pro výkon své běžné rozhodovací činnosti" (čl. 77 odst. 2 ústavního zákona o československé federaci).

Smyslem ustanovení, stanovícím věci, o nichž vláda rozhoduje ve sboru v ústavě z r. 1920 (§ 81) bylo vymezení kompetence vlády vůči jednotlivým ministrům. V pozdějším ústavním vývoji došlo ovšem k rozšíření tohoto ustanovení a instituování předsednictva vlády, na něž se přenášela část kompetence vlády, což je z ústavně právního hlediska velmi problematické.

V současných demokratických ústavách většinou není podrobně působnost vlády rozváděna.

Jde o upřesnění dosavadního čl. 79 ústavního zákona o československé federaci o nařizovací pravomoci vlády.

Na rozdíl od platného ústavního stavu, kdy podle čl. 81 odst. 2 ústavního zákona o čs. federaci se zřizují federální ministerstva a ostatní federální orgány státní správy, v jejichž čele stojí člen vlády, ústavním zákonem, návrh svěřuje organizaci federální státní sféry jako celek do sféry běžného zákonodárství, což je zdůvodněno flexibilitou vývoje organizace státní správy. Změny organizace federální státní správy zbytečně zatěžovaly ústavní zákonodárství a znepřehledňovaly ústavní uspořádání. Zákon Federálního shromáždění v tomto případě musí být přijat shodným usnesením Poslanecké sněmovny a Senátu (a tedy při zákazu majorizace) - viz čl. 47 odst. 2.

Jde o převzetí čl. 80 ústavního zákona o čs. federaci.

Členové vlády ani její předseda (pokud nebudou zároveň poslanci) ani nadále nemají mít žádnou trestní imunitu.

Ustanovení obsahuje pouze zvláštní úpravu trestní odpovědnosti předsedy vlády a členů vlády za trestné činy, kterých by se dopustili v souvislosti s výkonem své funkce. Tím se navazuje na analogické ustanovení Ústavy ČSR z r. 1920 (§ 79) s tím rozdílem, že tehdy obžalovací právo náleželo Poslanecké sněmově a soudní moc Senátu, zatím co návrh svěřuje obžalovací právo každé z obou sněmoven Federálního shromáždění a soudní pravomoc Nejvyššímu soudu České a Slovenské Federativní Republiky. Netýká se to trestných činů, které by nesouvisely s výkonem vládní funkce. Prakticky zde může jít hlavně o trestný čin překroční pravomoci. Jestliže by toto ustanovení nebylo v ústavním zákoně obsaženo, byl by i v tomto případě příslušný okresní či obvodní prokurátor a okresní či obvodní soud.

Vzhledem ke skutečnosti, že navrhovaná výrazná novelizace ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o čs. federaci, se dotkla některých platných ústavních zákonů, bylo nutné provést jejich dílčí novelizaci. Zejména jde o rozšíření působnosti Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky a Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky.

k tisku 1071/A

V tisku 1071/A si laskavě opravte tyto věcné chyby vzniklé přepisem:

"/5/ Předsednictva sněmoven, výbory sněmoven, komise a vyšetřovací komise mohou jednat i v době mezi schůzemi."

"/2/ Prezident rozpustí Federální shromáždění, nepodaří-li se ani do uplynutí doby uvedené v čl. 65 odst. 6 jmenovat vládu, které Federální shromáždění vysloví důvěru."

"/2/ K přijetí ústavního zákona Federálního shromáždění, návrhu na vyhlášení referenda a na usnesení o vypovědění války, je třeba souhlasu třípětinové většiny z celkového stanoveného počtu poslanců Poslanecké sněmovny."

Slova "Ústavním soudem" /7. řádek/ se nahradí slovy "Nejvyšším soudem České a Slovenské Federativní Republiky".