Federální shromáždění ČSFR 1990 – 1992

xx předběžný údaj - ověřené údaje k dispozici se zpožděním dva roky

Zdroj informací: zpráva z 15. zasedání Řídícího orgánu EMEP EB.AIR/GE.1/16/Add. 1 - 14. 9. 1990

Tabulka 6

Emise oxidů dusíku a oxidu siřičitého ve vybraných státech v r. 1988 (na 1 obyvatele a km²)

* přepočteno na NO₂

ČSFR se svou produkcí a spotřebou chlorofluorouhlovodíků (CFC) podílí také na destrukci ochranné ozónové vrstvy Země. Téměř 95 % vyrobených CFC se dostává do atmosféry; v celosvětovém měřítku jich bylo do ovzduší za posledních 30 let vypuštěno přibližně 17 mil. t. Produkce SSSR a zemí východoevropského bloku se na světové produkci podílí přibližně 10 %; československá výroba méně než jedním procentem. Jejich užívání jako propelentů ve sprejích, chladicí technice, výrobě plastů atd. se ve světě významně snižuje.

Množstvím emisí CO₂ vznikajícího zejména spalováním tuhých fosilních paliv o nízké kvalitě, jehož objem činí cca 60,4 mil. t ročně (přepočteno na C), se na celkovém objemu ve světě podílíme přibližně 1,1 %. Na obyvatele ČSFR připadá ročně 4,1 t těchto emisí (přepočteno na C); srovnáme-li hodnotu tohoto ukazatele s některými vyspělými státy, připadá v USA a Kanadě na 1 obyvatele ročně 4,9, respektive 4,4 t C ročně, zatímco v evropských státech kromě bývalé NDR je jeho hodnota výrazně nižší, a to 3,0 t v Belgii, 2,9 t v SRN, 2,5 t v Nizozemí, 2,0 t ve Francii. V Japonsku je hodnota tohoto ukazatele 1,9 t. Náš stát tedy relativně významně participuje na vzniku skleníkového efektu.

Emise tuhých látek (zejména popílku) a aerosolů vzrostly z objemu přibližně 800 tis. t v r. 1950 na 1372 tis. t v r. 1985. Znečišťování ovzduší tuhými emisemi dosáhlo maximálních hodnot v sedmdesátých letech. V průběhu 80. let se projevila mírně klesající tendence, v důsledku uplatnění odlučovacích zařízení a rekonstrukce některých významných zdrojů tuhých úletů, která se po r. 1985 opět zpomalila, a to vlivem stárnutí odlučovačů a snížením jejich účinnosti. V posledních letech proto průměrné měrné emise stagnují.

V některých oblastech koncentrace polétavého prachu vysoko překračují nejvyšší přípustné koncentrace (doporučený limit průměrné 24 hod. koncentrace je 125 ľg/m³, průměrné roční 50 ľg/m³), např. v Teplicích činily průměrné roční koncentrace 144 ľg.m^-3 v Ústí n. L. 187 ľg.m^-3, v Praze 199 ľg.m^-3, v Ostravě 152 ľg.m^-3, v Žiaru n. Hronom 112 ľg.m^-3 a v Košicích 77 ľg.m^-3. Prašný spad dosahuje v Praze hodnot 100-400 t. km^-2 ročně, hygienická norma připouští 150 t. km^-2. Tuhé látky však nemají inertní povahu; jsou na nich vázány četné organické i anorganické sloučeniny, zejména těžké kovy, které nejsou v REZZO přesně specifikovány, zatěžují však prostředí a synergizují účinky SO₂ a NO_x. Zvláště nebezpečné jsou nejjemnější částice menší než 10 ľm, které nejsou zachyceny běžnými elektrostatickými filtry a pronikají do plicních sklípků.

Znečištění ovzduší těžkými kovy pochází zejména z hutních provozů, průmyslových hnojiv a z dopravního sektoru. Zatížení ovzduší olovem lze snížit zaváděním bezolovnatého benzínu.

Výrazně rostou také koncentrace ozónu ve volné krajině; na našem území proto prakticky nelze nalézt "čisté" území, nezasažené nadměrnými koncentracemi škodlivin.

Fyzikální vlastnosti atmosféry se mění i v důsledku jejího znečišťování odpadním teplem a energií ve formě elektromagnetického záření, s těžko odhadnutelnými důsledky pro živé organismy.

Prostředí měst a vesnic je narušováno hlukem a vibracemi, a to zejména podél dopravních cest, v blízkosti letišť a v městských a průmyslových aglomeracích. Např. asi 90 % obyvatel Bratislavy je trvale vystaveno hluku o hladině vyšší než 65 dB(A), v Praze žije v prostředí trvale nadměrné hlučnosti asi 600 tis. obyvatel.

Tabulka 7a

Imise ve vybraných lokalitách České republiky (v ľg/m³)