Zachovávají se rozdělení soudní soustavy na soudy republik a na soudy federace, jejich dosavadní vztahy a rozdělení působnosti. Těžiště výkonu soudnictví spočívá na soudech republik, funkcí federálního soudnictví je pouze rozhodovat ve vojenských trestních věcech a zajišťovat nezbytnou jednotnost rozhodování mezi republikami.
Princip nezávislosti soudů a soudců se podstatně posilňuje a vytvářejí se nové nebo posilňují tradiční garance.
Jde především o nově koncipovaný způsob ustanovování soudců do funkcí a o stanovení jejich funkčního období, které mají klíčový význam.
Volba soudců zastupitelskými sbory na určitou dobu (předpokládající opakování volby, neboť povolání soudce je jako zpravidla všude na světě povoláním celoživotním) je typická pro komunistické a bývalé komunistické země (srov. například přehled způsobů ustanovování soudců ve zprávě generálního tajemníka OSN č. j. A/CONF. 144/19 ze dne 30. 5. 1990 o aplikaci Základních principů nezávislého soudnictví). Byla ústavněprávním nástrojem plné závislosti soudnictví na stávající politické moci. Podle názorů zahraničních odborníků i v zemi s pluralitním systémem nese s sebou nebezpečí zpolitizování justice, neboť v zastupitelském sboru se bezprostředně zrcadlí soupeření různých politických sil a skupin.
Při nové úpravě konstituování soudců se přihlíželo k demokratickým tradicím naší země (za první republiky byli soudci jmenováni prezidentem republiky, vládou a ministrem spravedlnosti v závislosti na funkčních stupních) a ke způsobu ustanovování soudců obvyklému v jiných demokratických zemích, zejména evropských.
Nezbytnou podmínkou, bez níž lze sotva mluvit o skutečné nezávislosti soudců, je, aby soudci byli jmenováni bez časového omezení. Proti jejich vůli lze jejich funkci ukončit jen odvoláním nebo zproštěním ze striktně vymezených zákonných důvodů a na základě pravomocného rozhodnutí kárného senátu.
Kromě principu nesesaditelnosti je dalším důležitým principem garantujícím nezávislost soudců jejich nepřeložitelnost. Tu zaručuje především jmenování soudců na dobu neurčitou, ale též výslovné zákonné ustanovení, že soudce lze přeložit, a to také k soudu vyššího stupně, jen s jeho souhlasem, k soudu nižšího stupně pak jen na jeho žádost nebo z disciplinárních důvodů na základě rozhodnutí kárného senátu.
Metody nezbytného sjednocování rozhodování soudy vyšších stupňů se upravují tak, aby byla plně respektována soudcovská nezávislost.
Upouští se od povinnosti nejvyšších soudů podávat zprávy o stavu zákonnosti zastupitelským sborům. Toto ustanovení bylo výrazem odpovědnosti soudů vůči moci zákonodárné a tedy jejich závislosti na této moci.
V jednom směru nejsou zatím vytvořeny úplné garance soudcovské nezávislosti, a to v objektivním, v zákoně upraveném pořádku funkčního postupu soudců a v platovém řádu, který by měl být taktéž upraven zákonem, nikoli normami nižší právní síly. Brání tomu zatím nutnost jmenovat a přidělovat nové soudce k soudům různých stupňů z řad právníků z jiných oborů /z řad arbitrů pokud jde o obchodní senáty, z řad právníků s praxí ze správního práva, vytvoří-li se správní soudnictví v rámci obecného soudnictví atd./. Pokud jde o platový řád, zákon počítá s tím, že platové poměry soudců budou v nejbližší době upraveny zákonem Federálního shromáždění a, pokud jde o soudce soudů republik, zákony národních rad
Návrh vytváří zákonné prostředky pro důsledné očištění soudcovského sboru od soudců, kteří se v minulosti zpronevěřili svému poslání, a od soudců, kteří nemají potřebnou odbornou úroveň. Umožňuje také zařazení soudců do takových funkcí, které odpovídají jejich odborné kvalifikaci, pokud byla v minulosti tato zásada porušována.
Podrobněji se upravuje postavení soudců, a to v souladu s mezinárodními normami a standardy /srov. zejména rezoluci Valného shromáždění OSN č. 40/1946 ze dne 12. 12. 1985, jíž byly schváleny Základní principy nezávislosti soudnictví/. Tyto principy zaručují soudcům svobodu přesvědčení, víry, sdružování a shromažďování. Při výkonu těchto svobod jsou však soudci povinni chovat se tak, aby nebyla narušena důstojnost jejich funkce a důvěra v nestrannost a nezávislost soudnictví.
Vzhledem k tomu, že nebylo dosaženo shody pokud jde o ustanovování a působnost soudcovských rad, popř. jiných profesních zájmových organizací soudců, zákon zmocňuje národní rady /§ 3 odst. 3 ústavního zákona č. 155/1969 Sb./, aby tuto otázku upravily republikovými zákony.
Zvláštní část
K hlavě první /§ 1 - 8/:
V ustanoveních této hlavy se především promítá to, že soudy mají být skutečně orgány Představujícími spolu s ústavním soudnictvím jednu ze tří státních mocí, na úrovni parlamentů a moci výkonné, a proto orgány nezávislými jak na nich, tak i obecně ve společnosti, a že nezávislost se má týkat i postavení jednotlivých soudců při výkonu jejich funkce (srov. obecnou část).
K § 1:
Dosavadní soustava soudů a jejich rozdělení na soudy federace a na soudy republik se zachovává (srov. důvodovou zprávu k současně předkládanému ústavnímu zákonu o novelizaci ústavy). Otázka vojenského soudnictví bude řešena v nových ústavách po uvážení všech souvislostí tohoto problému.
K § 2:
Rovnost všech před zákonem i před soudem jako princip uplatňující se stejně na celém území federace, jurisdikce soudů činných na území České a Slovenské Federativní Republiky vystupující jako jediná entita ve vztahu k zahraničí a praktické potřeby jsou kromě jiných důvodů základem zásady účinnosti a vykonatelnosti rozhodnutí všech soudů působících v České a Slovenské Federativní Republice na celém jejím území. Tato zásada je ostatně zakotvena již v § 2 ústavního zákona č. 155/1969 Sb.
K § 3:
V široce formulovaných úkolech soudů se odráží skutečnost, že do tzv. obecného soudnictví (trestního a občanskoprávního) je integrováno i soudnictví obchodní a správní.
K § 4:
Zachovává se instituce samosoudce, která se uplatňuje prakticky ve všech soudních systémech. Princip kolegiátního rozhodování je v méně závažných věcech nepružný, nehospodárný a také nefunkční. Zákon na tomto místě neřeší otázku, kterému principu se dává přednost a který bude převažovat. Závisí to na tom, o soud jakého stupně jde (srov. hlavu druhou) a také na tom, jak je nebo bude tato otázka upravena zákony o řízení před soudy.
Návrh také zachovává účast laického prvku na rozhodování soudů, i když předpokládá, že bude uplatňována v mnohem užším rozsahu než dosud a jen ve věcech, kde je to funkční (například v závažných trestních věcech, v pracovněprávních věcech apod.). Zdiskreditovaný název "soudce z lidu" se nahrazuje názvem "přísedící". To umožňuje označovat dosavadní soudce z povolání jen jako soudce.
Po úvaze nebyla obnovena instituce poroty (důvody viz v důvodové zprávě k novele ústavy).
Ustanovení § 4 odst. 3 je interpretační povahy.
K § 5:
Ústava řeší otázku, normami jaké právní síly je obecný soud vázán a popřípadě i otázku, jak má postupovat, má-li za to, že norma nižší právní síly odporuje normě vyšší právní síly.
V ustanovení § 5 jsou potom upraveny základní zásady, jimiž se musí soudci řídit při rozhodování, zejména též při výkladu právních předpisů. Nezávislost soudce není privilegiem, ale podmínkou, aby mohl rozhodovat jen v souladu se zákonem s vyloučením všech vnějších vlivů. Je koncipována též jako povinnost soudce nepodřídit se těmto vlivům; tato povinnost je základním prvkem soudcovské etiky.
Ochranu před neoprávněnými zásahy do jejich činnosti poskytuje soudcům trestní zákon.
Jednou ze základních garancí nezávislosti soudců je v každé soudní soustavě jejich dostatečné hmotné zabezpečení. Povinnost státu zajistit tuto podmínku nezávislosti soudců stanoví například též článek 7 Základních principů nezávislosti soudnictví, schválených rezolucí Valného shromáždění OSN č. 40/146 ze dne 13. 12. 1985. Při realizaci této povinnosti je třeba přihlížet k tomu, že návrh zákona (§ 52 odst. 3) zakazuje soudci vedlejší výdělečnou činnost.
K § 6:
Účelem tohoto ustanovení je také zabezpečit nezávislost soudů při rozhodování. Na postup soudu v řízení a v rozhodování si lze stěžovat jen prostředky stanovenými zákony o řízení před soudy. Do řízení a rozhodování soudů nesmí zasahovat ani orgány státní správy soudů ani jiné orgány jejich prostřednictvím. Orgány státní správy soudů tedy mohou přijímat stížnosti fyzických a právnických osob jen v rozsahu své pravomoci.
K § 7:
Návrh zákona rozvádí v tomto ustanovení princip rovnosti občanů zakotvený v Listině základních práv a svobod. Právo jednat ve své mateřštině a právo na bezplatnou pomoc tlumočníka, neovládá-li občan jazyk, v němž se jednání vede, je jedním z projevů rovnosti a vyplývá též z mezinárodních úmluv týkajících se lidských práv a svobod.
Soudy jsou nezávislé i při posuzování své pravomoci. Nikoli orgán veřejné správy, ale soud v konečném důsledku rozhoduje, zda věc patří do jeho pravomoci či nikoli, vznikne-li mezi nimi spor o pravomoc. Tato zásada vyplývá také z principu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudu.
K § 8:
Zásady ústnosti a veřejnosti jsou základními zásadami řízení před soudy. Obě připouštějí výjimky (například možnost mandátního řízení prolamuje zásadu ústnosti); veřejnost může být vyloučena jen v případech, kdy to stanoví zákony o řízení před soudy.
K hlavě druhé (§ 9 až 33):
Dosavadní organizace soudů, odpovídající dvojinstančnímu soudnímu řízení s možností mimořádného opravného prostředku, jehož podobu upraví zákony o řízení před soudy, se plně zachovává. Předpokládá se ovšem, že do obecného soudnictví bude integrováno též soudnictví obchodní a správní. Obchodní a správní agendu budou vyřizovat specializované senáty nebo samosoudci krajských soudů; drobné obchodní věci budou vyřizovat též samosoudci okresních soudů. U nejvyšších soudů budou zřízena samostatná obchodní a správní kolegia. Protože lze předpokládat, že agenda správního soudnictví u těchto soudů nebude příliš rozsáhlá, poskytuje se předsedovi nejvyššího soudu možnost, aby podle okolností sloučil správní kolegium například s kolegiem občanskoprávním.
Specializaci výkonu soudnictví a tedy zvýšení kvality rozhodování umožňují též ustanovení § 33 odst. 3 a 4. Zřízení poboček zejména krajských soudů v některých tradičních sídlech odvolacích soudů přiblíží výkon soudnictví občanům. Soustředění rozhodování věcí určitého druhu u jednoho okresního soudu, např. trestních věcí v dopravě, se osvědčilo. Toto soustředění i zřizování specializovaných soudů (přichází například v úvahu zřízení obchodního soudu ve velkých městech) se již vymyká z rámce zákonem stanovené organizace a příslušnosti soudů, a proto taková Opatření lze učinit jen zákonem. Zákon to svěřuje zákonodárství republik na základě zmocnění § 3 odst. 3 ústavního zákona č. 155/1969 Sb.
Při úpravě postavení předsedů soudů se důsledně vychází ze zásady, že předseda soudu není nadřízený vůči soudcům, pokud jde o výkon jejich soudcovské funkce, a že při výkonu své funkce musí předseda soudu respektovat soudcovskou nezávislost.
U soudů všech stupňů včetně vojenských soudů se jako zástupce, popřípadě zástupci předsedy soudu ustanovují jednotně místopředseda, popřípadě místopředsedové soudu. Upouští se od funkce náměstků převzaté ze správní sféry, kteří byli více úředníky než soudci. U vojenských soudů se upouští od funkce náčelníků a jejich zástupců. Hlavním posláním všech soudních funkcionářů je podílet se na rozhodování, nikoli reprezentační povinnosti a tzv. řízení, které často záleželo v různých formách ovlivňování rozhodování a porušování soudcovské nezávislosti. Soudní správa by se měla zbavit všech byrokratických prvků, aby soudním funkcionářům byl vytvořen prostor, aby také především soudili.
Hlavním posláním nejvyšších soudů republik je zabezpečování zákonnosti a jednotnosti rozhodování všech soudů v republikách a, pokud jde o Nejvyšší soud České a Slovenské Federativní Republiky, zabezpečování zákonnosti a jednotnosti rozhodování mezi republikami a u vojenských soudů. Návrh vychází z toho, že nejvyšší soudy budou plnit tuto funkci typicky soudními prostředky, tj. především rozhodováním v konkrétních věcech, vylučují se různé směrnice, rozbory a zobecnění určená pro soudy nižších stupňů a charakteristická pro direktivní řízení soudů. Jediným tzv. neprocesním prostředkem sjednocování rozhodování je vydávání stanovisek, která však nemají vliv na právní moc rozhodnutí, která k němu dala podnět, ani nejsou pro soudce právně závazná. Podobné prostředky sjednocování rozhodování jsou nezbytné i v soudních systémech jiných demokratických zemí (např. rozhodnutí o stížnosti pro zachování zákona, která nemají vliv na právní moc napadeného rozhodnutí a jejichž jediným účelem je sjednocovat budoucí judikaturu soudů). Nejvyšší soud České a Slovenské Federativní Republiky bude oprávněn zaujímat stanoviska k jednotnému výkladu jen těch zákonů a jiných obecně závazných právních předpisů, které mají federální působnost. Sjednocování výkladu republikových předpisů touto formou patří v konečné instanci nejvyšším soudům republik. U Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky odpadá možnost, aby stanovisko zaujímal senát.
Kompetence Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky jsou koncipovány stejně jako dosud. Přibude pouze agenda ve věcech obchodních a správních. O jakém mimořádném opravném prostředku proti rozhodnutím nejvyšších soudů republik bude Nejvyšší soud České a Slovenské Federativní Republiky rozhodovat, vyplyne z úprav procesních řádů. Nejvyššímu soudu České a Slovenské Federativní Republiky přísluší rozhodovat též o vykonatelnosti rozhodnutí cizozemských soudů, vyžaduje-li zákon nebo mezinárodní smlouva zvláštní rozhodnutí (tzv. rozhodnutí o exeguatur). Týká se to jen rozhodnutí v trestních věcech podle některých mezinárodních smluv.
Zákon upravuje pouze výkon státní správy vojenských soudů a Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky. Úprava státní správy soudů republik patří podle ústavy zákonodárství republik.
K hlavě třetí (§ 34 až 43):
Viz obecnou část důvodové zprávy a důvodovou zprávu k novele ústavy.
K § 34:
Zvyšuje se věková hranice pro možnost zastávat funkci soudce z 24 na 25 let. Občan České a Slovenské Federativní Republiky, pokud má trvalé bydliště na jejím území, může být ustanoven soudcem a přísedícím na celém území České a Slovenské Federativní Republiky bez ohledu na národnost a republikové občanství. Z ústavy vyplývá, že výjimkou v tomto směru je Nejvyšší soud České a Slovenské Federativní Republiky, který musí být složen zpravidla ze stejného počtu občanů obou republik (srov. ústavu).
Vylučuje se možnost jmenovat soudce, který nemá úplné vysokoškolské právnické vzdělání. Přechodná ustanovení zabezpečují, že soudce, který nesplňuje tuto podmínku, ztrácí funkci soudce ze zákona dnem jeho účinnosti.
K § 36:
Otázku, kdo stanoví počty soudců a přísedících soudů republik, upraví zákony národních rad.
K § 38:
Viz návrh novely ústavy a důvodovou zprávu k němu.
Ustanovení § 38 odst. 5 má za účel zamezit, aby soudce při přechodu ze soustavy soudů republik do soustavy soudů federace, nebo naopak, který není možný jinak než novým jmenováním příslušným orgánem, měl zároveň dva různé soudcovské mandáty. Princip nesesaditelnosti, popřípadě nepřeložitelnosti soudce proti jeho vůli není dotčen, neboť nové jmenování soudce je možné jen s jeho souhlasem (§ 34 odst. 1).
K § 39:
Při jmenování předsedů a místopředsedů nejvyšších soudů se vychází z toho, že jde o ústavní činitele, kteří budou jmenováni jen na návrh vlády ČSFR, resp. ministrů spravedlnosti. Způsob jmenování ostatních soudních funkcionářů se nemění.
K § 40:
Soudci nebudou jmenováni k určitému soudu (s výjimkou Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky, kde to vyplývá z jeho povahy jediného obecného federálního soudu) vzhledem k tomu, že budou jmenováni na neurčitou dobu a že by s tím bylo v rozporu nové jmenování při změně působiště soudce. Proto se vytvářejí nové instituty přidělení- a přeložení soudce. Přidělení je první zařazení soudce k výkonu funkce k určitému soudu, přeložení umožňuje horizontální nebo vertikální pohyb soudce k jinému soudu. Jsou vázány na souhlas, popřípadě žádost soudce (princip nepřeložitelnosti soudce proti jeho vůli) s výjimkou přeložení z disciplinárních důvodů rozhodnutím kárného soudu a s výjimkou přeložení soudců vojenských soudů při organizační změně vojenského soudnictví. O přidělení a přeložení rozhoduje příslušný ústřední orgán státní správy soudů; týká-li se přidělení nebo přeložení nejvyššího soudu republiky, vyžaduje se souhlas předsedy tohoto soudu. Vojenské soudce lze přeložit na Nejvyšší soud České a Slovenské Federativní Republiky nebo vojenské soudce tohoto soudu na vojenský soud na základě rozhodnutí ministra obrany České a Slovenské Federativní Republiky se souhlasem předsedy Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky (odst. 6).
K § 41 až 43:
Institut dočasného přidělení soudce k jinému soudu se přebírá z dosavadní úpravy. Je nezbytný v každé soudní soustavě pro řešení nouzových situací vzniklých na určitém soudě.
Je účelné umožnit dočasné přidělení soudce k využití jeho zkušeností a odborných vědomostí též k jiným orgánům (§ 41 odst. 2 písm. a/), zejména v legislativní činnosti. Takovou možnost znají i jiné právní systémy.
V § 43 odst. 1 zákon řeší dočasné působení soudce povolaného na vojenské cvičení u vojenského soudu, jestliže soudce je důstojníkem v záloze. Ustanovení odst. 2 tohoto paragrafu je nezbytné pro chod vojenského soudnictví v době branné pohotovosti státu.
K hlavě čtvrté (§ 44 - 51):
Tato ustanovení mají pro zajištění nezávislosti soudců základní význam, neboť není ani tak důležité, který orgán soudce jmenuje, jako to, aby - jednou jmenováni - nebyli již na tomto orgánu existenčně závislí. Zárukami toho jsou jmenování bez časového omezení a sesaditelnost nebo zánik funkce jen ze striktně vymezených a objektivně zjišťovaných zákonných důvodů.
Zákon upravuje pouze zánik funkce soudce a funkce přísedícího vojenských soudů. Úprava zániku funkce přísedícího okresních a krajských soudů je vyhrazena zákonům národních rad (srov. § 3 odst. 2 ústavního zákona č. 155/1969 Sb.).
Na rozdíl od dosavadní úpravy návrh diferencuje odvolání z funkce soudce, které váže jen na důvody disciplinární povahy, a zproštění funkce soudce z důvodů, které nastávají bez viny soudce. Zproštění na rozdíl od odvolání by tedy nemělo v sobě obsahovat stigmatizační prvky.
Odvolání je možné jen na návrh příslušného orgánu pro závažné porušení soudcovských povinností, popřípadě povinností přísedícího vojenských soudů, které musí být u soudce zjištěno pravomocným rozhodnutím kárného senátu a odvolání vysloveno jako kárné opatření (§ 44).
Soudce a přísedící u vojenského soudu se mohou své funkce vzdát bez uvedení důvodu. Jejich funkce zaniká uplynutím času tří měsíců od doručení oznámení o vzdání se funkce orgánu, který soudce jmenoval nebo přísedícího zvolil (§ 45).
Zprostit soudce funkce lze proti jeho vůli buď z důvodu trvalé zdravotní neschopnosti pro vykonávání funkce soudce anebo po dosažení věku 65 let. První z těchto důvodů musí být zjištěn pravomocným rozhodnutím kárného soudu, neboť zjišťování tohoto důvodu může být někdy důkazně obtížné a nelze je ponechat jen na orgánu státní správy soudu nebo na orgánu, který o zproštění rozhoduje. O zproštění se rozhoduje vždy na návrh orgánu, který je oprávněn podat návrh na jmenování soudce. Dosažení věku 65 let není obligatorním, ale pouze fakultativním důvodem zproštění funkce. Bude rozhodovat kvalita práce a výkonnost soudce a jeho postradatelnost či nepostradatelnost pro činnost soudu.
Změny v dislokaci nebo redukce ozbrojených sil si mohou vyžádat i změny v organizaci vojenských soudů (změnu sídla nebo zrušení určitého soudu apod.). Pro ten případ je nutno vytvořit v zákoně předpoklady pro přeložení (§ 40 odst. 6) nebo zproštění funkce soudců vojenských soudů (§ 46 odst. 3).
Zachovává se institut dočasného zproštění výkonu funkce soudce jako předběžné opatření. Pouze se zpřesňují důvody dočasného zproštění a jeho trvání a doplňuje se možnost dočasného zproštění funkce u předsedů nejvyšších soudů. U přísedících není tento institut nezbytný, neboť nastanou-li důvody uvedené v § 49 odst. 1, nebudou se přísedící prostě povolávat k soudnímu jednání až do vyřešení situace.
Návrh jasně rozlišuje zánik funkce soudce a zánik funkce soudního funkcionáře (§ 50). Zde kromě toho rozlišuje zproštění na žádost soudního funkcionáře a uvolnění a odvolání proti jeho vůli. Uvolnění se týká soudních funkcionářů, kteří vedle soudcovské činnosti ve vlastním smyslu, která není vázána na jejich funkci, vykonávají i správní činnost (předsedové a místopředsedové soudů, předsedové kolegií nejvyšších soudů). Uvolnění není vázáno na zákonem vymezené důvody, které by bylo obtížné definovat; může to být například i organizační nezdatnost nebo nedostatek autority jinak odborně kvalitního soudce apod. Vyžaduje se však vyjádření soudcovské rady. Odvolání se týká předsedů senátů a může být vysloveno jen pravomocným rozhodnutím kárného soudu jako jedno z kárných opatření. Zproštění, uvolnění a odvolání z takové funkce nemá za následek ztrátu funkce soudce.
Ustanovení § 51 poskytuje soudci platové vyrovnání po dobu tří měsíců v případech, kdy k zániku funkce soudce nebo funkce soudního funkcionáře nedochází z disciplinárních důvodů.
K hlavě páté (§ 52 - 60):
Dosavadní úprava nebyla dostatečně jasná pokud jde o pracovní vztah soudce po zániku jeho funkce. Osnova striktně váže existenci pracovního vztahu na existenci funkce soudce. Vzhledem ke specifičnosti funkčního období soudce, které zaniká pouze z důvodů uvedených v zákoně, bylo třeba poněkud odlišně od ustanovení § 65 odst. 2 zákoníku práce upravit skončení tohoto vztahu.
Neslučitelnost funkce soudce s jinými státními funkcemi vyplývá z principu rozdělení mocí a nezávislosti soudce. Další neslučitelnosti stanoví ústava, například v čl. 62 odst. 4 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci.
Principy nezávislosti a nestrannosti soudce při rozhodování brání tomu, aby soudce zastával jinou placenou funkci nebo vykonával jinou výdělečnou činnost. Výdělečnou činností ovšem není správa majetku, který soudce vlastní, pokud nejde o aktivní podnikání. I zde je však nutno respektovat principy soudcovské etiky, poněvadž soudce by neměl zneužívat svého vlivu nebo svých znalostí získaných při výkonu funkce, aby investoval do výnosného podnikání apod. Rozlišovat, kdy zejména činnost literární a umělecká by mohla narušit důstojnost soudcovské funkce nebo ohrozit důvěru v nestrannost a nezávislost soudnictví, může být delikátní a po vzoru zahraničních systémů bude třeba vypracovat podrobný kodex soudcovské etiky.
Postavení soudců, jehož nespornou součástí jsou především též platové poměry soudců, je ustanovením § 3 odst. 2 ústavního zákona č. 155/1969 Sb. vyhrazeno zákonu Federálního shromáždění. V rozporu s tím zákon č. 36/1964 Sb. (§ 56 odst. 2) zmocnil k úpravě platových poměrů soudců soudů republik ministry spravedlnosti v dohodě s ministry práce a sociálních věcí a platových poměrů soudců Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky vládu České a Slovenské Federativní Republiky. Ani vláda České a Slovenské Federativní Republiky však tyto poměry sama neupravila, ale upravilo to její předsednictvo. Tato situace je neúnosná a platové poměry soudců bude třeba upravit zvláštními zákony. Pokud jde o soudce soudů republik, návrh přenechává v souladu s ústavními předpisy úpravu této otázky zákonodárství republik.
Návrh jinak vychází při úpravě postavení soudců z mezinárodních norem a standardů, zejména ze Základních principů nezávislosti soudnictví, které byly přijaty na 7. kongresu OSN pro prevenci zločinnosti a zacházení s pachateli v Miláně a schváleny rezolucí Valného shromáždění OSN ze dne 13. 12. 1985 č. 40/146. Generální tajemník OSN vyžaduje od členských států každých pět let zprávu o plnění těchto a jiných norem týkajících se činnosti justice. Článek 8 uvedených Základních principů zaručuje soudcům svobodu projevu, víry, sdružování a shromažďování; při výkonu těchto svobod jsou však soudci povinni chovat se tak, aby nenarušili důstojnost své funkce a důvěru v nestrannost a nezávislost soudnictví. Také XIV. kongres trestního práva v r. 1989 ve Vídni jednoznačně odmítl návrh polského delegáta, aby soudcům bylo zakázáno členství v politické straně. Nebylo proto možno přihlížet k připomínkám, aby soudcům bylo zakázáno členství v politické straně.
Postavení soudců, jejich práva, povinnosti a odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem jsou jinak upraveny v souladu s Listinou základních práv a svobod a s citovanými Základními principy nezávislosti soudnictví.
V postavení přísedících (§ 59 a 60) byly provedeny jen nezbytné změny vyplývající z nových poměrů (náhrada mzdy státem, nikoli zaměstnavatelem). Tato ustanovení jinak vyhovují i v nových poměrech.
K hlavě šesté (§ 61 - 63):
Nově se upravují předpoklady pro vznik pracovního poměru justičního čekatele a zpřísňují podmínky pro jejich jmenování do funkce soudce. Možnost zkrátit přípravnou službu justičního čekatele, nikoli však pod dva roky, je stanovena jen na přechodnou dobu, v níž lze počítat, že bude ukončena obnova a doplnění soudcovského sboru (§ 73), jinak nebude možno na rozdíl od dosavadního stavu přípravnou službu justičního čekatele zkrátit. Doba tří let přípravné služby je potřebná, jestliže justiční čekatel může být po jejím skončení a po složení odborné justiční zkoušky jmenován soudcem natrvalo.
Postavení justičních čekatelů se jinak nemění.
Úprava nebrání tomu, aby přijetí za justičního čekatele bylo podmíněno konkursem, jestliže se změní poměry a do justiční služby se bude hlásit dostatečný počet absolventů právnických fakult, popřípadě právníků z praxe.
Vyšší profesionální úrovni soudcovského sboru musí sloužit i propracovaný systém další resortní odborné výchovy soudců. Úprava těchto otázek patří do kompetence republikového zákonodárství, popřípadě do vnitroresortních předpisů.
K hlavě sedmé (§ 64 - 74):
K § 64 až 66:
Tato ustanovení řeší institucionální otázky přechodu hospodářské arbitráže do soudnictví, tj. její přeměny na obchodní soudnictví. Přechodná procesní ustanovení obsahuje současně předkládaná novela občanského soudního řádu.
Pro nepřerušený chod rozhodování sporů z podnikatelské činnosti je nezbytné, aby dosavadní státní arbitři se dnem účinnosti zákona stali soudci ze zákona za splnění základních podmínek, které se vyžadují pro funkci soudce (§ 64 odst. 1). Vyžaduje se také, aby soudce takto ustanovený složil písemně slib podle tohoto zákona.
Rovnoměrné rozvržení práce u jednotlivých soudů si může vyžádat, aby státní arbitři byli přiděleni k výkonu funkce soudců k jiným soudům než to odpovídá jejich dosavadnímu zařazení v orgánech hospodářské arbitráže. Nesouhlasí-li státní arbitr s takovým přidělením, jeho funkce soudce zaniká (obdoba § 40 odst. 1).
Z důvodu rovného postavení soudců obecných soudů a dosavadních arbitrů se přiměřeně použijí ustanovení § 67 a 68 též u soudců, jejichž funkce vznikla podle § 64 odst. 1.
Po zrušení hospodářské arbitráže musí soudy převzít všechny ostatní pracovníky hospodářské arbitráže, jejich majetek a závazky. Při nezbytné restrikci pracovních sil se bude postupovat podle předpisů zákoníku práce jako při reorganizaci.
K § 67 a 68:
V těchto ustanoveních se stanoví další důvody odvolání soudce z funkce vedle důvodu uvedeného v § 44 odst. 1, který neumožňuje očistit soudcovský sbor od soudců, kteří se v minulosti zpronevěřili svému poslání, nebo od soudců, kteří jsou odborně nezpůsobilí k výkonu soudcovské funkce, poněvadž nenabyli potřebné vzdělání řádným způsobem a nedosáhli potřebné kvalifikace ani později sebevzděláním a praxí. Jinou činností, pro kterou je možno soudce odvolat, je zejména činnost vedoucích soudních funkcionářů, kteří sami nerozhodovali, ale rozhodování z pozadí ovlivňovali.
Uplatnění těchto důvodů je v zájmu právní a existenční jistoty soudců časově omezeno.
Vyžaduje se zde rozhodnutí kárného soudu. Odvolání nebo přeložení má povahu sankce a podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva může takovou sankci uložit jen orgán soudního typu a v řízení, které má povahu soudního řízení.
K § 69:
Změny ve způsobu ustanovování soudců si vyžadují upravit poměry soudců ustanovených podle dosavadních předpisů.
Navrhované řešení, s nímž projevily souhlas obě republikové vlády, má tu výhodu, že bez dalších administrativních a časově náročných opatření lze dosud ustanovené soudce považovat za soudce ustanovené podle nového zákona bez časového omezení. Potřebnou očistu soudcovského sboru upravují ustanovení § 67 a § 68, když úplná personální obnova tohoto sboru není ani spravedlivá, ani možná a v zájmu plynulého chodu justice ani žádoucí. Tato varianta je také plně v souladu s koncepcí návrhu, že nezávislost soudců je zaručena jen tehdy, mohou-li být zbaveni své funkce jen na základě důvodů zákonem striktně vymezených. Podmínka skutečného výkonu funkce se týká soudců, kteří jsou již v důchodu, funkci soudce nevykonávají, ale nepožádali o zproštění z funkce, takže jejich soudcovský mandát trvá, a dále soudců, kteří mají více soudcovských mandátů /byli například zvoleni soudci Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky, ale nepožádali o zproštění z předchozí funkce/. Netýká se samozřejmě soudců, kteří jsou v pracovní neschopnosti, nebo soudkyň na mateřské dovolené apod.