Federální shromáždění ČSFR 1990 – 1992

Odstavec 2 udává, že zrušením podniku či vynětím jeho jmění je splněn předpoklad k přechodu práv zakladatele na fond. Majitelem jmění a tedy podniku (jako předmětu kupní smlouvy podle § 13) se stává fond.

Na existenci vlastnických a dalších právnických vztahů, které se na privatizovaný podnik váží, nebude mít tento přechod na fond podstatný význam. Návrh totiž předpokládá bezprostřední časovou souvislost (viz § 6 odst. 3) mezi aktem odstátnění (přechodem majetku na fond) a aktem faktické privatizace (přechod majetku z fondu do rukou soukromých subjektů).

Proto také není třeba zvlášť upravovat mechanismus přechodu a odpovědnostní vztahy z toho vznikající. Oba tyto okruhy problémů je však nutno podrobně upravit pro samotnou privatizaci, t. j. pro přechod majetku z fondu na další soukromoprávní subjekty (viz § 14 - 21 návrhu).

Odstavec 3 upravuje i vztah kompetencí Fondu národního jmění federace a fondů národního jmění republik. Respektuje se tak trojí vlastnictví, t. j. vlastnictví federace a vlastnictví dvou republik.

Podle odstavce 4 může pro účely privatizace podnik navrhnout vyloučení hospodářských prostředků, které považuje za nepoužitelné pro podnikatelské účely. To znamená, že podnik na základě provedené inventarizace hospodářských prostředků (vyhláška federálního ministerstva financí č. 155/1971 Sb., o inventarizacích hospodářských prostředků) by měl odepsat pohledávky, které považuje za nedobytné. Obdobně může navrhnout odepsání základních prostředků a zásob, které označuje za poškozené nebo jinak znehodnocené a tedy nepoužitelné.

Tyto návrhy podniku jsou schváleny nebo odmítnuty v rámci projednávání a schvalování privatizačního projektu. Jsou-li tyto návrhy schváleny, privatizační projekt přesně vymezí jednotlivé hospodářské prostředky, jichž se odpis týká.

Tento odpis je svým charakterem odchylný od běžného postupu zúčtování do nákladů podniku. Proto se provede na základě výjimky federálního ministerstva financí, která umožní odpis proti zdroji krytí, t. j. obratovému fondu nebo fondu základních prostředků a investic, popř. proti rezervnímu nebo rizikovému fondu. Výjimka bude součástí zvláštního předpisu, k němuž je federální ministerstvo financí zmocněno zákonem (zákon č. 21/1971 Sb., o jednotné soustavě sociálně ekonomických informací ve znění zákona č. 128/ /1989 Sb.).

Odepsané pohledávky musí být i v tomto případě vyúčtovány a vedeny na příslušných podrozvahových účtech podle předpisů pro účetnictví.

Odstavec 5 upravuje režim převodu akcií na fond v případě, kdy byl schválen projekt privatizace (na rozdíl od privatizačního projektu).

Odstavec 6 zmocňuje národní rady republik, aby svým zákonem zřídily fondy národního jmění republik a aby upravily jejich právní poměry.

Podstata tohoto ustanovení je vyjádřena v prvním odstavci jeho návrhu. Další ustanovení tohoto paragrafu slouží pak k jeho rozvedení.

Toto zásadní ustanovení zavádí princip odstátnění (deetatizace) jako nutného předpokladu privatizace. V prvé řadě se zavádí zásada oddělení jmění fondu od státních rozpočtů. Jde o nutné deklaratorní vyjádření skutečnosti zakotvené v jiných ustanoveních

Věcné hodnoty (plnění) nemohou být součástí rozpočtu ze své povahy. Z celkového jmění fondu by proto mohly do státního rozpočtu patřit pouze finanční prostředky. Ani tyto prostředky však nejsou součástí státních rozpočtů, neboť fondy jsou zákonem založeny jako samostatné právnické osoby. Ekonomická samostatnost fondů je tedy zaručena tím, že majetek ze státního vlastnictví (viz § 8 hospodářského zákoníku) se převádí do majetku fondů, které jsou osobami oddělenými od státu. Zároveň se stanoví konkrétní pravidla nakládání s majetkem fondů. Tím se státu zabraňuje, aby do dispozice fondu arbitrárně zasahoval. A to je druhý zásadní význam tohoto ustanovení.

Použít jmění fondu podle odstavce 2 znamená převádět jeho jmění. V této dispozici jsou fondy zákonem omezeny. Zákon taxativním způsobem vypočítává uzavřený okruh účelů, pro něž lze jmění vydávat. Tento okruh zahrnuje především dispozice podle schváleného privatizačního projektu, který přesně konkretizuje užití majetku fondu.

Prostředky fondu slouží k zajištění přeměny vlastnických poměrů. Součástí této přeměny je podle odstavce 2 písm. a) i vyrovnání ve prospěch neoprávněně zestátněných nebo obdobně dotčených vlastníků (viz tato zpráva k § 3). Prostředky příslušného fondu (viz odst. 3) lze tedy poskytovat ve prospěch osob, na kterých byly v minulosti spáchány majetkové křivdy.

Další dva důvody užití jmění (odst. 2 písm. b), c)) jsou dvěma hlavními způsoby privatizace.

Podle odstavce 2 písm. d) lze připustit užití jmění prostřednictvím fondu k blíže neurčeným podnikatelským účelům. Důležitou podmínkou zde přitom je, že tyto podnikatelské funkce lze plnit pouze tehdy, není-li dočasně možné ani reprivatizovat (podle písm. a) tohoto odstavce), ani privatizovat (podle písm. b), c)).

Odstavec 4 navazuje na ustanovení § 11 odst. 4, které ve výjimečných případech umožňuje podnikům "odepsat dluhy". Zákon umožňuje, aby na tyto účely bylo použito jmění fondu.

Odstavec 5 zdůrazňuje, že omezení funkce fondů se týká fondu federálního i fondů republikových. Pokud by republiky chtěly tato omezení prolomit, musely by tak učinit zákonem příslušné národní rady.

Účelem ustanovení odstavce 1 je vytvořit stejné podmínky pro všechny nabyvatele privatizovaného jmění.

Není úmyslem návrhu v tomto směru zasahovat do režimu platného práva. Příslušné normy byly přijaty v nedávné době, tvoří základ ekonomických a společenských přeměn a slouží i pro uskutečnění navrhované osnovy. Tak např. zákon o akciových společnostech připouští určité preference některých druhů akcionářů. Takovéto preference zůstávají i nadále v platnosti. Odstavec 2 se zabývá významnou souvislostí mezi oceněním a cenou, za kterou je prodej uskutečněn. Zvýhodnění při prodeji vzniká především tím, že prodávané jmění není nabízeno veřejně. K jeho převodu potom dochází ve prospěch omezeného počtu zájemců, čímž se vylučuje nebo zeslabuje konkurence mezi nimi. Zvýhodněním je tedy převod (prodej) za cenu nižší, než je cena tržní, nebo dokonce nižší než ocenění uvedené v privatizačním projektu. Takovýto preferenční prodej (prodej bez soutěže) může mít dobré důvody. Např. je známo, že o podnik má zájem určitý subjekt nebo kupující ho kupuje za podmínek pro fond i podnik ještě přijatelných, které se však mohou v krátkém čase zhoršit apod. Smlouva o prodeji (viz § 14 tohoto návrhu) je však potom podrobena přísnějšímu režimu, neb je podrobena souhlasu orgánu schvalujícího privatizační projekt. Obvykle by však neměl takový prodej činit problém, neboť již sám privatizační projekt bude vypracován obvykle s takovýmto záměrem.

Odstavec 1 upravuje jeden ze způsobů převodu vlastnictví na právnické nebo fyzické osoby. Tímto způsobem je smlouva, jejímž předmětem je podnik nebo část jeho jmění.

Pojem "podnik", užívaný zatím výhradně pouze jako subjekt právního vztahu, získává tak nový, v našem právním řádu dosud neznámý obsah. Uzavřením smlouvy o převodu, po svém zrušení (§ 10 odst. 1 tohoto návrhu), stává se podnik předmětem právního poměru. Tím se otevírá možnost, aby tento způsob privatizace (prodej podniku) mohl být realizován. Z hlediska techniky právního styku znamenají ustanovení § 12 nesporné urychlení a zjednodušení. S tímto cílem je tento nový smluvní typ zakotven přímo v předpokládaném zákoně. Nový obchodní zákoník, na jehož návrhu se již pracuje, s úpravou smlouvy o prodeji podniku počítá; bude však schválen zřejmě až po odstartování vlastního privatizačního procesu.

Návrh zákona rozlišuje mezi prodejem podniku (nebo části jeho jmění) na straně jedné (odst. 1) a vkladem jmění podniku (nebo jeho části) na straně druhé (odst. 2). Při vkladu návrh předpokládá, že fond bude zakladatelem resp. jediným společníkem obchodní společnosti. Touto obchodní společností budou zřejmě nejčastěji akciové společnosti a společnosti s ručením omezeným. V prvním případě se bude jednat o vklad do základního kapitálu akciové společnosti, v druhém případě pak o vklad do kmenového jmění společnosti s ručením omezeným.

Základem převodu podniku je kupní smlouva. S ohledem na zvláštnost předmětu prodeje předvídá navrhovaná úprava odchylky od úpravy obsažené v občanském zákoníku resp. zákoníku mezinárodního obchodu. Předkládaná úprava je tedy ve vztahu k uvedeným obecným úpravám v poměru speciality. Z povahy věci plyne, že obecných úprav kupní smlouvy lze použít jen tehdy, pokud navrhovaná úprava nemá zvláštního ustanovení, a pokud to je v souladu s touto zvláštní úpravou.

Účastníkem kupní smlouvy je příslušný fond národního jmění jako prodávající na straně jedné a osoba či osoby fyzické či právnické jako kupující na straně druhé, když zákon je označuje jako nabyvatele. Předmětem kupní smlouvy je konkrétní podnik nebo jeho konkrétní část. Celá kupní smlouva je v zásadě předmětem privatizačního projektu, kterým musí být schválena.

V prvním odstavci je upraven zvláštní typ kupní smlouvy. V ustanovení druhého odstavce návrhu se přihlíží k režimu úpravy akciové společnosti, či společnosti s ručením omezeným a v tomto ohledu doznává kupní smlouva určitých odchylek.

I zde však jde nepochybně o smlouvu mezi dvěma subjekty:

fondem jako zakladatelem společnosti a samotnou společností. Rozdíl od kupní smlouvy spočívá v tom, že kupní cena se fondu nezaplatí, nýbrž se mu započte na jeho podíl.

Je-li podnik prodáván ve veřejné dražbě (podle odst. 1), může být kupní cena uzavřena až po výsledku dražby, která dá odpověď na otázku, kdo bude kupujícím a jaká bude kupní cena. Ohledně právní úpravy veřejné dražby zákon odkazuje na již schválený zákon "o malé privatizaci".

Podnik je ve smyslu návrhu souborem práv a závazků (povinností). Tvoří ho především právo vlastnické k převáděným věcem. Součástí tohoto souboru však budou i jiná práva, tedy zejména práva z průmyslového či jiného duševního vlastnictví náležející převáděnému podniku, práva vyplývající z pracovně právních vztahů apod. Součástí tohoto souboru jsou i závazky podniku resp. závazky, jež souvisejí s jeho částí.

Jinými právy ve smyslu prvního odstavce se rozumí všechna práva vyplývající ze závazkových právních vztahů. Těmi jsou všechny právní vztahy upravené právem, kde jeho účastníci navzájem vystupují jako nositelé práv a povinností. Přechod práv a závazků, tj. závazkových právních vztahů, může mít formu postoupení pohledávky nebo převzetí dluhu. Přechodem vlastnictví dochází k zásadní změně závazkového vztahu, neboť jde o změnu v osobách těchto právních poměrů. V případě postoupení pohledávky mění se osoba věřitele, u převzetí dluhu jde o změnu v osobě dlužníka.

Při postoupení pohledávky (odst. 2) odkazuje se na obecnou úpravu obsaženou v základních kodexech (občanský zákoník, zákoník mezinárodního obchodu a hospodářský zákoník).

Naproti tomu u převzetí dluhu (přechod závazku) se v odstavci navrhuje úprava zvláštní. Obecná úprava (ve smyslu shora uvedených základních kodexů) totiž vyžaduje v případě přechodu závazku souhlas věřitele. To by bylo ovšem nepraktické a mohlo by to privatizační proces zpomalit, mnohdy zabrzdit. Proto se předkládá takové řešení, kdy k převzetí dluhu souhlas věřitele není zapotřebí.

Věřitelovo postavení se přesto v důsledku převodu podniku resp. části jeho jmění nezhorší. Ze zákona totiž vznikne fondu ručitelský závazek. Fond se stává ze zákona ručitelem dlužníka s povinností uspokojit věřitele, jestliže dlužník svůj závazek nesplnil. Na ručení se pak budou vztahovat opět příslušná ustanovení obecné úpravy obsažené v občanském zákoníku, zákoníku mezinárodního obchodu a hospodářském zákoníku.

Protože návrh konstruuje převzetí závazku bez souhlasu věřitele, stanoví se v odstavci 3 nabyvateli podniku oznamovací povinnost vůči věřiteli, v jehož prospěch se bude závazek plnit.

Toto ustanovení upravuje režim přechodu práv k nehmotným statkům, tedy práv, která vyplývají z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví. Jsou to práva vytvořená duševní činností jako autorské právo, právo výkonných umělců, práva, jejichž předměty vznikají z jiných skutečností jako práva výrobců zvukových záznamů, zvukové záznamy, práva rozhlasových a televizních stanic na jimi vysílané programy, dále to mohou být práva, jejichž předměty jsou vytvořeny tvůrčí činností jako právo k vynálezům, právo k objevům, právo k průmyslovým vzorům, právo k zlepšovacím návrhům a dále práva, jejichž předměty vznikají z jiných skutečností, jako právo známkové, právo na označení původu výrobku.

Práva uvedená v odstavci 1 jsou charakteristická tím, že jejich subjektivní složka má absolutní povahu. Oprávněnému subjektu náleží tak oprávnění nakládat s těmito statky zásadně neomezeně. Tato práva mají zvláštní režim ochrany a zpravidla jsou teritoriálně omezena.

Předpokladem vzniku (nabytí) resp. přechodu těchto práv je určitá skutečnost a jen např. faktické užívání. Tak je tomu například u práva k ochranné známce, je-li Úřadem pro vynálezy a objevy přihlášena jako proslulá. Při privatizaci jde o přechod tohoto práva z jednoho právě zaniklého subjektu na subjekt druhý a zákon konstruuje domněnku kontinuity určité podnikatelské činnosti. Pouze díky tomu je přechod těchto druhů práv na nabyvatele možný.

Druhý odstavec míří na práva z licenčních smluv o využití některých práv k nehmotným statkům. Tyto smlouvy mohou výslovně zakazovat změnu v subjektech. V takovýchto případech nemůže dojít k přechodům práva podle licenčních smluv. Mnohdy však u těchto smluv dochází k faktickému splynutí, jestliže licenciát (uživatel licence) a poskytovatel licence se stanou jedinou osobou.

Pro účely privatizace nelze vystačit ani s existující úpravou v zákoníku práce. V případě prodeje podniku totiž nedochází k sloučení organizace a rozdělení je pojmově vyloučeno. Na daný případ nedopadá ani ustanovení § 251 zákoníku práce o zrušení organizace, které předpokládá existenci nadřízeného orgánu, který autoritativně určí organizaci, která je povinna uspokojit nároky pracovníků zrušené organizace. To znamená, že podle platné úpravy by se v důsledku privatizace musely měnit všechny pracovní smlouvy pracovníků prodávaného podniku. Místo toho jsou v § 17 práva a povinnosti ze všech pracovně právních vztahů privatizovaného podniku (nebo jeho organizační složky) přenášena na nového nabyvatele podniku. V zájmu právní jistoty se tak zaručuje kontinuita pracovně právních poměrů. Na jejich obsahu ani rozsahu se v důsledku privatizace podniku (nebo jeho části) nic nemění.

Obdobně jako práva z duševního vlastnictví je součástí souboru práv podniku i právo firemní, zahrnující oprávnění užívat obchodní jméno (firmu). Návrh výslovně míří na situace, kdy po přechodu podniku nebo jeho části resp. jeho vkladu dojde ke změně formy podnikatelského subjektu. Pro tyto případy se výslovně stanoví možnost nabyvatele užívat původní firmu v pozměněném tvaru, jak to odpovídá i změně právní formy. Na rozdíl od jiných ustanovení této hlavy není § 45 návrhu kogentní právní normou. Již při převodu lze smluvit jiný režim obchodního jména než ten, který návrh v tomto ustanovení umožňuje.

Na nabyvatele obecně přechází i oprávnění užívat obchodní jméno podniku. Přechod práva užívat obchodní jméno je vyloučeno pouze v případech, jestliže by s ohledem na jiný, či částečně odlišný předmět podnikatelské činnosti nabyvatele došlo v důsledku převzetí obchodního jména ke klamání spotřebitele.

Toto ustanovení upravuje některé nejpodstatnější následky prodeje podniku či vkladu jmění podniku. Tyto následky nastávají k okamžiku účinnosti smlouvy či vkladu. Účinnost nemusí být totožná s okamžikem uzavření kupní smlouvy. Účinnost nastává později v případě registrace (viz § 19 odst. 3) nebo dohody účastníků.

Okamžikem účinnosti smlouvy o převodu vzniká fondu povinnost předat věci, k nimž má právo, na straně jedné a povinnost nabyvatele tyto věci převzít, na straně druhé. Fondu vzniká povinnost vložit tyto věci do obchodní společnosti. Účastníci si nemohou smluvit jiný termín vzniku této povinnosti. Současně se v tomto ustanovení předepisuje účastníkům převodu povinnost sepsat zápis, který má zásadní význam zejména pro otázky odpovědnosti za vady. Zápis je podmínkou pro vznik a uplatnění práv z odpovědnosti za vady.

Okamžik předání resp. vložení věci je rozhodující pro přechod nebezpečí škody na těchto věcech na nabyvatele, a současně pro přechod vlastnického práva k těmto věcem. I v tomto případě se jedná o kogentní ustanovení. Přechod nebezpečí škody na věcech znamená, že nabyvatel není oprávněn požadovat na fondu náhradu škody spočívající ve ztrátě, zničení, poškození nebo znehodnocení věcí, bez ohledu na to, z jakých příčin k této škodě došlo, ledaže by byla způsobena fondem. Navrhovaný zákon vylučuje, aby převáděné věci měly právní vady.

V tomto ustanovení se upravují jednak náležitosti zápisu o převzetí podle § 20 odst. 1, jednak důsledky vadného plnění ze strany fondu. Vadné plnění může spočívat v tom, že oproti účetní evidenci podniku některé věci chybějí nebo trpějí různými jinými nedostatky. Protože kvalita věci je relativní, je relativní i její vada. Návrh proto stanoví i kritérium pro posouzení závažnosti vady spočívající ve způsobilosti sloužit provozu podniku a stáří věci (odst. 1).

V odstavci druhém se zakotvuje oprávnění nabyvatele z odpovědnosti za vady. Tímto oprávněním vzniká nabyvateli právo na slevu z kupní ceny. Toto právo je třeba uplatnit před podpisem zápisu o převzetí. Podpisem toto právo na slevu z kupní ceny nabyvateli zaniká.

Podle odstavce 3 nabyvatel může uplatnit nárok na slevu z ceny podniku či jmění, jestliže na něho přešlo více závazků, než kolik jich bylo zachyceno v účetní evidenci. Jde o oprávnění, které se blíží právu odpovědnosti za vady. Zákon v tomto směru neobsahuje žádnou zvláštní úpravu. Na tato práva nabyvatele se proto bude vztahovat obecná úprava promlčení podle občanského zákoníku, zákoníku mezinárodního obchodu, resp. hospodářského zákoníku.

Oprávnění nabyvatele odstoupit od smlouvy resp. odmítnutí obchodní společnosti přijmout jmění podniku jako vklad je omezeno na případ neschopnosti podniku k provozu, který je určen ve smlouvě, zakládací listině, nebo zakladatelské smlouvě. Tato otázka bude zpravidla předmětem znaleckého posouzení.

I oprávnění nabyvatele podle odstavce 4 odstoupit od smlouvy nebo odmítnout přijmout jmění podniku jako vklad podléhají obecné úpravě obsažené v občanském zákoníku, hospodářském zákoníku a zákoníku mezinárodního obchodu. Časové omezení těchto práv počíná podpisem zápisu o převzetí.

V návrhu je nutno zakotvit oprávnění fondu jednat při předávání jmění resp. sepisování zápisu o tom. Těmito osobami jsou tzv. statutární zástupci ke dni zrušení podniku. Návrh zákona zakládá i odpovědnost těchto osob za jejich činnost vymezenou v tomto ustanovení. Přitom se vychází z toho, že tyto osoby budou mít zpravidla nejadekvátnější znalosti o zrušovaném podniku, který se stal předmětem převodu.

ČÁST ČTVRTÁ

Proces privatizace státních podniků naráží a v nejbližší budoucnosti bude narážet na nedostatek domácího kapitálu. Tento nedostatek se projevuje i tím, že ve vztahu k privatizovanému jmění má naše obyvatelstvo malé úspory. (Odhaduje se, že dnešních zhruba 300 mld úspor je zlomkem tržní hodnoty privatizovaného jmění.)

Tento nedostatek by ve svých důsledcích znamenal, že proces privatizace rozhodující části naší ekonomiky by postupoval jen velice pomalu a především prostřednictvím zahraničního kapitálu.

S cílem tento nedostatek odstranit a proces privatizace významně urychlit je do naší ekonomiky zaváděn speciální cenný papír, který je v zákoně označován jako investiční kupón. Pomocí investičních kupónů bude možné kupovat akcie privatizovaných podniků. To znamená, že významná skupina dnešních státních podniků bude převedena do právní formy akciových společností a akcie těchto společností budou obyvatelstvu prodávány za investiční kupóny.

Investiční kupón je cenný papír na jméno, který není převoditelný. Důvodem tohoto omezení je zamezit inflačním důsledkům hromadného prodeje kupónů za peníze: zákon nařizuje, aby kupóny byly použity skutečně jen na to, na co byly vydány - na převod vlastnictví k existujícímu státnímu majetku.

Druhým důvodem uvedené restrikce je zajistit, aby investiční kupóny zůstaly ve vlastnictví těch osob, které jsou k tomu ze zákona podle § 25 oprávněny. Jde o to, aby prvotními vlastníky akcií získaných za investiční kupóny byli toliko českoslovenští občané.

Odstavec 2 zdůrazňuje, že mezi kupóny a penězi není žádný vztah. Hodnota kupónu je stanovena v investičních bodech, nikoli korunách. Jak velký nárok reprezentuje jeden investiční bod, závisí výhradně na těchto dvou faktorech:

a) objemu nabízeného jmění

b) počtu osob, které se staly majiteli investičních kupónů a počtu investičních bodů, kterými každý z těchto majitelů disponuje.

Faktor a) definuje nabídku akcií, faktor b) pak poptávku po akciích (prodávaných prostřednictvím investičních kupónů). Nabídka je každému občanu předem známa, neboť jsou mu známy seznamy obsahující informace podle § 23. Pro každého občana je však neznámá velikost poptávky po těchto akciích.

Neúplnost informace o této poptávce má dvě složky:

Za prvé, v době, kdy se občan rozhoduje, zda se majitelem investičních kupónů stane, neví, jaká část obyvatelstva učiní obdobné rozhodnutí. Při dané nabídce má pro něj jistě význam, zda se pro investiční kupóny rozhodne toliko 10 000 osob, nebo zda se investiční kupóny rozhodne koupit všech potenciálních zhruba 8 miliónů lidí. Tato nejistota bude jistě hrát významnou roli při rozhodování o tom, zda si majitel "základního balíku" kupónů bude chtít přikoupit "dražší" investiční body, neboli investiční kupóny, které zvýší jeho nákupní možnosti nad základní částku 1 000 investičních bodů.

Za druhé, žádný z majitelů kupónů nebude vědět, jak s kupóny naloží ostatní majitelé. To znamená, že při pevně dané nabídce privatizovaného jmění a při známém objemu investičních bodů, které má známý počet majitelů investičních kupónů k dispozici, žádný z potenciálních kupujících neví, které akcie budou kupovat (poptávat) ostatní majitelé investičních kupónů.

(Uvedené dva typy nejistoty na straně poptávky jsou dále doplněny nejistotou kupujících ohledně skutečné hodnoty akcií, které za investiční kupóny mohou koupit.)

Odstavec 3 říká, že kupóny nelze umořit, tzn. nelze je prohlásit za neplatné v případě jejich ztráty, odcizení nebo zničení. Nelze je také splácet jako dluh pravidelnými splátkami.

Podle odst. 1 jsou investiční kupóny použitelné pouze pro přesně vymezený soubor privatizovaných podniků. Tento soubor je vymezen prostřednictvím konkrétního seznamu privatizačních projektů. Každý potenciální vlastník investičních kupónů bude tedy včas vědět, jaká část akcií každé z privatizovaných akciových společností bude prostřednictvím investičních kupónů prodávána a které všechny akciové společnosti budou takto privatizovány.

Rozhodnutí o konečné podobě seznamů náleží fondům národního jmění po projednání buďto s federálním ministerstvem financí (pokud jde o privatizaci "federálního jmění"), nebo příslušnými ministerstvy pro správu majetku a privatizaci (pokud jde o privatizaci "republikového jmění").

Platnost investičních kupónů je vymezena nejen na konkrétní soubor jmění, ale i na konkrétně vymezený časový interval.

Privatizaci prostřednictvím investičních kupónů lze opakovat. Pro každé kolo takové privatizace se vydá příslušný seznam jmění a tomuto seznamu příslušné investiční kupóny.

Seznamy privatizovaných akciových společností budou rovněž obsahovat způsob, kterým majitel investičních kupónů svůj nárok na akcie privatizovaných akciových společností uplatní.

Odstavec 2 stanoví horní hranici podílu akcií každé akciové společnosti, které lze za kupóny prodávat. Tím vzniká minimálně 20 % rezerva majetku. Tuto rezervu muže fond použít pouze v souladu s tímto zákonem.

Údaje uvedené na kupónu podle odstavce 1 zajišťují jejich použití pouze v rámci omezení uvedených v předcházejících dvou ustanoveních.

Odstavec 2 stanoví, že jediným vydavatelem investičních kupónů je federální ministerstvo financí. Nikdo jiný tedy není oprávněn kupóny vydávat. Toto ustanovení nemá žádné důsledky na rozsah majetku, který do privatizace půjde z jednotlivých fondů. Stejně tak se toto opatření netýká dělení výnosů z privatizace mezi federaci a republiky.

Zákon předpokládá souběžnou existenci několika typů investičních kupónů. Prvním typem jsou kupóny distribuované podle odst. 1.

Jde o "základní balík" kupónů v základní hodnotě 1 000 investičních bodů. Nárok na něj má každý československý občan starší 18 let, který bude ochoten zaplatit "základní poplatek" ve výši 2 000 Kčs. V tomto "základním balíku" se tedy za jeden investiční bod platí 2 Kčs.

Odstavec 2 zavádí možnost existence dalších typů investičních kupónů. Například může jít o kupóny "navíc", které si občan může koupit, pokud bude za každý dodatečný investiční bod ochoten zaplatit například 50 Kčs.

Částky, které občan zaplatí za jeden investiční bod, nemají nic společného s peněžní hodnotou kupónů. Hodnota každého investičního bodu je dána výhradně faktory zmíněnými při výkladu § 22.

Kupóny podle odst. 1 i další kupóny podle odst. 2 je možné nabývat z libovolných zdrojů, tedy i ze zdrojů úvěrových. Úvěry jsou sjednávány na základě komerčních principů mezi peněžními ústavy a občany.

Odstavec 3 formuluje ekonomický smysl zavedení "levných" a "dražších" kupónů. Zatímco při jejich pořizování jsou si tyto dva typy kupónů "nerovny" (jedny jsou levnější než druhé), při použití jsou si tyto dva typy kupónů zcela rovny. To znamená, že platí-li se jimi za akcie, je jedno, platí-li jejich majitel levnějšími nebo dražšími kupóny. Investiční bod na levnějších kupónech znamená identický nárok jako investiční bod na dražších investičních kupónech.

Odstavec 4 uvádí bližší vymezení dvou základních variant použití kupónů.

Společnou vlastností obou způsobů privatizace je, že akcie privatizovaných společností jsou nabízeny za investiční kupóny. Tento prodej lze ilustrovat prostřednictvím následujícího příkladu. Předpokládejme, že privatizovány jsou dvě akciové společnosti, které označíme písmeny A a B. Nechť základní kapitál společnosti A reprezentuje 70 000 akcií a nechť 40 % z těchto akcií bude prodáváno prostřednictvím investičních kupónů. Akciová společnost A tedy bude za investiční kupóny nabízet 28 000 akcií.

Nechť základní kapitál akciové společnosti B reprezentuje 55 000 akcií a nechť 20 % z těchto akcií je privatizováno prostřednictvím prodeje za investiční kupóny. Akciová společnost B tedy za investiční kupóny nabízí 11 000 akcií.

Následující tabulka shrnuje tuto informaci o nabídce akcií:

Tabulka č. 1

Potenciální poptávka po akciích společností A a B je dána součtem investičních bodů, které budou mít k dispozici majitelé investičních kupónů. Pro jednoduchost předpokládejme, že při existující nabídce akcií (viz tabulka č. 1) se privatizace rozhodli zúčastnit tři občané. Označme tyto jediné tři vlastníky investičních kupónů x, y, a z. Víme, že každý z těchto občanů může získat jednak základní balík 1 000 investičních bodů, jednak si může dokoupit neomezený počet "dražších" investičních bodů. Nechť se uvedení tři občané rozhodli tak, jak ukazuje tabulka č. 2:

Tabulka č. 2