Federální shromáždění ČSFR 1990 – 1992

Z této tabulky vyplývá, že pouze občan z se rozhodl dokoupit si investiční body nad rámec "základního balíku".

Tabulky 1 a 2 jsou základním rámcem pro stanovení nabídky akcií (tabulka 1) a potenciální poptávky po akciích (tabulka 2):

Nabízí se celkem 39 000 akcií, proti nimž stojí potenciální poptávka daná 3 600 investičními body.

Způsoby vymezené v § 26 a 27 se liší v tom, jakým způsobem jednotliví občané projeví své preference ohledně nabízených akcií. Tyto způsoby jim dávají možnost volby mezi akciemi dvou společností. Tuto volbu majitelé investičních kupónů realizují umístěním svých kupónů. Tím vyjádří, které akciové společnosti dávají přednost.

V extrémním případě si lze představit, že všichni tři majitelé investičních kupónů budou poptávat pouze akcie jedné akciové společnosti. Například je teoreticky možné, aby všech disponibilních 3 600 bodů bylo umístěno na nákup společnosti B. To znamená, že akcie společnosti A, byť byly nabízeny za investiční kupóny, zůstaly neprodány.

Současně s tím je však jasné, že bude-li poptávka koncentrována na jedinou akciovou společnost, (například společnost A), bude stačit velice málo investičních bodů k tomu, aby jedna osoba koupila celý nabízený balík akcií společnosti B.

Způsoby prodeje akcií za investiční kupóny jsou stručně charakterizovány v § 26 a 27.

Tento způsob prodeje akcií za investiční kupóny je jednorázový. Každý majitel investičních kupónů má jedinou možnost provést rozvahu, jak chce svoje kupóny rozdělit mezi nabízené akcie společností A a B. Následující tabulky popisují výsledek tohoto rozhodování:

Tabulka č. 3

Tabulka č. 3 je klíčem pro stanovení, kolik investičních bodů "stojí jedna akcie společnosti A a kolik stojí akcie společnosti B: Tuto cenu akcie (v investičních bodech) zjistíme jako podíl celkového počtu nabízených akcií ku celkovému počtu investičních bodů, které byly v každé akciové společnosti umístěny.

Výpočet této ceny je patrný z následující tabulky:

Tabulka č. 4

To znamená, že poptávka vlastníků kupónů se při pevné nabídce akcií projevila tak, že jedna akcie společnosti A stojí pouze 0,05 investičních bodů, zatímco akcie společnosti B stojí podstatně více: 0,20 investičních bodů.

Tento údaj rovnou vede k závěru, kolik akcií a které společnosti majitelé investičních kupónů získají. Tyto údaje jsou souhrnně uvedeny v následující tabulce.

Tabulka č. 5

Akciová společnost A (nabízený počet akcií 28 000)

Tabulka č. 6

Akciová společnost B (nabízený počet akcií 11 000)

Souhrnně řečeno je tedy výsledkem prodeje za investiční kupóny rozdělení všech nabízených akcií mezi majitele kupónů v poměrech, které odpovídají poměru jejich individuální poptávky k celkové poptávce.

Stojí za povšimnutí, že občan z měl na začátku větší počet investičních bodů, než občan y: po provedené privatizaci má však občan z méně akcií, než občan y. (Občan z má celkem 11 000 akcií, občan y jich má 15 500). Tento údaj samozřejmě nic nevypovídá o tom, kdo z obou občanů v ruce drží vyšší ekonomickou hodnotu. Ta se totiž teprve ukáže v závislosti na rozvoji kapitálového trhu.

Postup, který je popsán prostřednictvím tabulek 1 až 6 je v zákoně velice stručně formulován jako § 26 odstavec 2.

Odstavce 1 a 3 tohoto paragrafu mají procesní povahu a ukazují, jakou cestou putuje informace od vlastníka kupónu k vlastníku akcií a zpět.

způsob prodeje akcií za investiční kupóny je možné rovněž provést formou tak zvané holandské aukce. Tuto aukci lze opět popsat prostřednictvím výše diskutovaného příkladu dvou akciových společností A a B a tří majitelů investičních kupónů x, y a z.

Organizátoři holandské aukce společností A a B začínají akcie těchto společností prodávat od co nejvyšší ceny, pokud možno takové ceny, za něž se žádná akcie těchto společností neprodá. Tyto výchozí ceny pak organizátoři postupně snižují. Během předem stanovené lhůty mohou majitelé kupónů akcie kupovat v libovolném čase, v libovolném množství a za cenu platnou v okamžiku prodeje.

Nechť vyvolávací (výchozí) cenou společnosti A je 1.000 bodů za jednu akcii a nechť vyvolávací cenou společnosti B je 600 bodů za jednu akcii (srovnej řádek 0 tabulky 7).

Souhrnná nabídka obou společností je 39 000 akcií (viz tabulka 1) a souhrnná poptávka je definována 3 600 investičními body (viz tabulka č. 2). Obě výchozí ceny jsou tedy absurdně vysoké. Žádnému ze tří majitelů investičních kupónů se jistě nevyplatí za tyto ceny kupovat, každý z nich raději počká na snížení těchto vyvolávacích cen.

Předpokládejme, že organizátoři aukcí mají povinnost ceny akcií (během stanovené lhůty) snižovat v celkovém počtu pěti kroků Pokud žádný z občanů (x, y a z) žádnou z nabízených akcií za výchozí cenu nekoupil, organizátoři v prvním kroku přistoupí k radikálnímu snížení cen. Z řádků 1 tabulek 7 a 8 vyplývá, že novou cenou akcie společnosti A je 100 bodů a společnosti B 150 bodů. (V tabulce jsou obě ceny označeny jako p^A a p^B.) Nechť za těchto podmínek je občan y ochoten si koupit hned dvě akcie společnosti A. (Ve sloupci y/A je tedy v prvním řádku číslo 2.) Předpokládejme, že majitelé x a z si ani za nových cenových podmínek nechtějí koupit nic. (Ve sloupcích x/A a Z/A jsou proto v řádku uvedeny nuly.)

Dalším (v pořadí druhým) krokem je snížení ceny akcie společnosti A na 50 bodů a ceny akcie společnosti B na 35 bodů. (To je v řádku 2 v každé z tabulek 7 a 8.) Nechť na tuto změnu cen majitelé x, y a z reagují tak, jak je ukázáno na řádcích 2 tabulek 7 a 8.

Další kroky jsou plně popsány řádky 3, 4 a 5 tabulek 7 a 8. Krok reprezentovaný přechodem z řádku 4 na řádek 5 reprezentuje takové snížení cen p^A a p^B, aby se pokud možno všechny nabízené akcie vyprodaly. Z tabulek je patrné, že někdy se to nepodaří beze zbytku. U společnosti A se z celkového počtu 28 000 nabízených akcií prodalo 27 551. U společnosti B se z 11 000 nabízených akcií prodalo 27 551. U společnosti B se z 11 000 akcií prodalo 10 669.

§ 27 zákona je stručným popisem této metody prodeje akcií.

Tabulka č. 7

Tabulka č. 8

ČÁST PÁTÁ

Zřízení Federálního fondu národního jmění je výrazem koncepčního rozlišení administrativně správních a majetkových úkonů. Například zrušení podniku přísluší státnímu orgánu (např. federálnímu ministerstvu financí, ministerstvům pro správu národního majetku a jeho privatizaci republik). Naopak majetkoprávní úkony (např. prodej účasti na podnikání společností, zakládání obchodních společností apod.) přísluší právnické osobě, která je od státu oddělena a kterou je podle zákona Federální fond národního jmění. (Totéž platí pro fondy národního jmění republik.)

Při konstituování této právnické osoby bylo třeba právně upravit vztahy mezi Fondem, vládou a zastupitelským orgánem. Vazba mezi Fondem a vládou je především definována personální unií funkce federálního ministra financí s funkcí předsedy Fondu. (Na úrovni národních republik zřejmě půjde o personální unii funkce ministra pro privatizaci a předsedy fondu.) Fond je tedy koncipován kompromisně jako právnická osoba sui generis zřízená výlučně pro účely privatizačního procesu.

Orgány Fondu jsou prezidium, výkonný výbor a dozorčí rada. Jeho jmění tvoří především jmění převedené na něj zrušením podniků nebo vynětím části jejich jmění. Je-li Fond účastníkem na podnikání obchodních společností, náleží mu rovněž zisk z jeho účasti. Podrobnosti o organizačním uspořádání Fondu a jeho činnosti upravuje statut, jehož schvalování svěřuje zákon do působnosti prezidia Fondu.

V rámci schválení privatizačních projektů nebo projektů privatizace činí Fond právní úkony potřebné k nakládání se svým jměním. Výčet těchto úkonů je demonstrativní, to znamená, že Fond může realizovat i jiné, než zde uvedené úkony. Těžiště činnosti Fondu samozřejmě spočívá v zakládání akciových a dalších obchodních společností. Tyto společnosti Fond zakládá v souladu s privatizačním projektem, to znamená s cílem prodat akcie nebo podíly na těchto společnostech soukromým osobám. Nezanedbatelnou součástí činnosti Fondu je rovněž pronájem jeho jmění. Podmínkou zde je, aby pronájem byl ustanoven pouze tehdy, pokud není možno jmění dočasně využít pro účely privatizace.

Je třeba zdůraznit, že při uskutečňování těchto činností vznikají fondu práva a závazky. Fond jako každá jiná právnická osoba je oprávněn domáhat se splnění svých práv u soudu nebo jiných příslušných orgánů a může být žalován za nesplnění svých závazků nebo jiných povinností, za jejichž porušení odpovídá celým svým jměním. Takto je založeno ze zákona ručení Fondu za jeho závazky.

K personálnímu složení prezidia fondu je nutno uvést, že byly hledány způsoby vytvoření reprezentativního a svým počtem optimálního orgánu, který by vrcholově, v rámci vládní politiky, řídil privatizační proces. Tak byla zákonem založena personální unie funkcí federálního ministra financí a předsedy prezidia Fondu. vedle toho se dále navrhuje, aby místopředsedou Fondu byl předseda Státní banky československé a aby zbývající členy Fondu jmenovala na dobou pěti let vláda ČSFR, která může tyto členy odvolat i před uplynutím jejich funkčního období. Tím, že vláda jmenuje 7 členů prezidia získává potřebný prostor pro zabezpečení svého efektivního vlivu na tento orgán.

Prezidium jmenuje a řídí výkonný výbor Fondu a přijímá vrcholová řídící rozhodnutí v základních otázkách, jako je schvalování statutu Fondu, vypracovávání návrhu rozpočtu Fondu, projednávání jeho účetní závěrky a výroční zprávy o činnosti Fondu za předcházející rok atd. Návrh rozpočtu, roční účetní závěrky a výroční zprávu má prezidium povinnost projednat rovněž v dozorčí radě a předložit je poté vládě ČSFR.

Zakotvují se demokratické principy pro jednání a rozhodování prezidia. Jednání musí být přítomen předseda nebo místopředseda a v případě rovnosti hlasů je jeho hlas rozhodující. Předseda a v jeho nepřítomnosti místopředseda prezidia podepisují rovněž dokumenty Fondu.

Vlastní činnost Fondu řídí v rámci pokynů prezidia jeho výkonný výbor. Tento výbor jedná jménem Fondu v rozsahu vymezeném statutem. Statut stanoví, ke kterým písemným právním úkonům se vyžadují podpisy dvou členů výboru a dále určí, kdy a v jakém rozsahu jednají členové výboru jménem Fondu a udělují zmocnění jednat jeho jménem. Je nutno zdůraznit, že statut bude především z těchto hledisek normou značně náročnou na právní kvalitu svého zpracování.

Výbor zajišťuje mimo úkolů vyplývající z pokynu prezidia a z činnosti Fondu i vypracování návrhu a zpráv pro prezidium a vládu České a Slovenské Federativní Republiky. Skládá se z 9 členů jmenovaných prezidiem na dobu 5 let. Tito členové jsou prezidiem před uplynutím této lhůty odvolatelní, jestliže porušili své povinnosti nebo nejsou schopni zdárně vykonávat svou funkci. Zákon stanoví, že výbor má předsedu a nejvýše 2 místopředsedy a jeho členové jsou zaměstnanci Fondu.

Tato ustanoven vymezují kontrolní funkce Federálního shromáždění nad privatizačním procesem.

Kontrolním orgánem Fondu je dozorčí rada, kterou volí a odvolává Federální shromáždění. Dozorčí rada dozírá na činnost Fondu, jeho prezidia a výboru. Při zjištění nedostatků má rada povinnost upozornit prezidium, vládu ČSFR, popřípadě jiné příslušné orgány (v krajním případě např. i orgány prokuratury apod.) na zjištěné nedostatky. Právem rady je rovněž projednat s prezidiem návrh rozpočtu, roční účetní závěrky a výroční zprávy Fondu před jejich předložením vládě ČSFR.

Federální shromáždění volí a odvolává členy rady tajným hlasováním. Rada se skládá z pěti členů a její funkční období se stanoví na pět let. Ze svého středu volí rada předsedu a místopředsedu

Pro jednání rady platí obdobně ustanovení § 34 zákona, to znamená, že se jejího jednání musí účastnit nadpoloviční většina jejích členů a k rozhodnutí se vyžaduje souhlas většiny přítomných. V případě rovnosti hlasů rozhoduje hlas předsedajícího.

Upravuje se možnost člena prezidia, výboru nebo rady vzdát se své funkce před uplynutím pětiletého funkčního období, a to písemným podáním orgánu, který jej do funkce ustanovil. Tímto orgánem je v případě předsedy a místopředsedy prezidia prezident republiky, u ostatních členů prezidia vláda ČSFR, u členů výkonného výboru prezidium a u dozorčí rady Federální shromáždění. Z povahy věci je zřejmé, že funkce člena prezidia, výboru a rady jsou navzájem neslučitelné, což zákon expresis verbis stanoví.

Privatizace je proces, při němž může docházet k tzv. konfliktu zájmů téže osoby v různých rolích (funkcích). Zájmy konkrétní osoby jako zástupce státu (a tedy veřejných zájmů) se mohou dostat do rozporu se soukromými zájmy této osoby jako akcionáře.

Členové prezidia, výboru a rady proto nesmějí rovněž vykonávat činnost, která by byla v rozporu se zájmy Fondu, zejména nesmějí být členy orgánů akciových společností, na jejichž podnikání má Fond majetkovou účast. Případný výkon činnosti v rozporu se zájmy Fondu může být důvodem pro odvolání člena prezidia, výboru nebo rady příslušným orgánem.

Hospodaření Fondu se řídí rozpočtem, který schvaluje vláda České a Slovenské Federativní Republiky. Zákon vychází z principu, že Fond hradí náklady spojené se svou činností ze svého jmění. Nejde tedy o rozpočtovou organizaci; hospodaření fondu má i určitý podnikatelský aspekt.

ČÁST ŠESTÁ

Předposlední šestá část zákona (§ 43 - 46) otevírá prostor pro "první vlnu masivní privatizace", která bude realizována prostřednictvím investičních kupónů. Stanoví se lhůta 3 měsíců, ve které zákon ukládá příslušným vládám, aby upřesnily podmínky, za nichž tato první privatizační vlna proběhne. V této lhůtě vlády rozhodnou o zásadách tohoto procesu. Obsahem těchto zásad budou především kritéria, na jejichž základě budou podniky pro privatizaci v této první vlně vybírány. Zásady dále upřesní formu přípravy těchto podniků na privatizaci.

Na základě zásad podle § 41 budou vypracovány seznamy podniků které budou v první privatizační vlně privatizovány prostřednictvím investičních kupónů. V návaznosti na tyto seznamy bude vládami stanovena lhůta, do které podniky vypracují projekty své vlastní privatizace.

V první privatizační vlně budou prodávány akcie privatizovaných podniků za investiční kupóny. Podíl takto prodávaných akcií je pro každý podnik stanoven v rozmezí 40 - 80 %. Horní hranice 80 % je stanovena proto, že stát si chce ponechat jistou rezervu, z níž bude kompenzovat některé škody z minulého období, případně i škody, které občanům mohou vzniknout v souvislosti s transformací ekonomiky a společnosti.

Spodní hranice 40 % udává minimální rozsah privatizace. Pokud by mělo být do soukromých rukou převedeno méně než 40 % akcií privatizovaného podniku, soukromý sektor by v československé ekonomice rostl pomaleji, než předpokládá privatizační politika vlád schválená příslušnými zastupitelskými sbory.

Jde o doplňující ustanovení vycházející z dělby kompetencí mezi federálními a republikovými orgány.

ČÁST SEDMÁ

Předpisem, k němuž dává zákon zmocnění, se upraví takové podrobnosti, jakými jsou například technické provedení kupónů a jejich tisk, stanovení místa, kde se budou kupóny kupovat, způsob zabezpečující každé osobě získání stanoveného základního množství kupónů, způsob, jak bude zabráněno překročení stanoveného limitu. Zvláštní úpravu si vyžádá vydávání a distribuce dalších (dražších) kupónů nad základní množství. Předpis rovněž upraví podrobnosti použití kupónů při nákupu akcií jednotlivých akciových společností

Státní banka československá formálně není ústředním orgánem státní správy. Přitom z hlediska privatizační problematiky je nicméně v postavení obdobném a zákon jí toto postavení přisuzuje.

Aby nevznikly pochybnosti, ke kterému fondu náleží účasti Státní banky na podnikání jiných právnických osob, dělá v této otázce zákon jasno.

Ustanovením § 49 se v podstatě prodlužuje režim zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 364/1990 Sb., o nakládání s majetkem svěřeným státnímu podniku. Protože toto opatření pozbývá účinnosti dnem, v němž nabude účinnosti tento zákon a protože i nadále budou existovat státní podniky (jejich privatizace bude probíhat postupně), je třeba zabránit z jejich strany nekontrolovatelným převodům majetku, který je ve vlastnictví státu. Výjimku z tohoto ustanovení může povolit a odpovědnost za jejich poskytnutí má zakladatel státního podniku.

S tím souvisí i ustanovení § 51, které zrušuje § 28 zákona o státním podniku. Nadále nebude možno vkládat majetek státu do obchodních společností anebo smluvně jej převádět do vlastnictví právnických a fyzických osob jiným způsobem, než je stanoveno tímto zákonem.

Ustanovením § 50 se umožňuje, aby jmění podniků, které je podle § 2 předmětem tohoto zákona, mohlo být oceněno úměrně k ceně i zahraniční, t. zn. aby obsahovalo nejen ocenění hmotného majetku, ale i práv a dalších hodnot důležitých pro budoucí výnosy (jako je např. pověst organizace na trhu, forma napojení na světový trh, ochranná známka, zeměpisná poloha, atd.), což odhad provedený soudním znalcem neumožňuje.

V Praze dne 1. listopadu 1990

Předseda vlády ČSFR

Čalfa v. r.

Ministr financí ČSFR

Klaus v. r.