Federální shromáždění ČSFR 1990 – 1992

Základními instituty, s nimiž zákon pracuje, jsou fond národního jmění a privatizační projekt (případně projekt privatizace).

Fond národního jmění podle zákona sehraje transformační roli, bez níž není proces privatizace technicky realizovatelný. Tato transformační role má dvě základní části:

Za prvé, ne vždy bude podnik privatizován beze zbytku. Zákon počítá s tím, že jistou část jmění privatizovaného podniku si může dočasně ponechat stát. Nositelem vlastnických práv k neprivatizované části podniku, který je jinak převáděn do soukromého vlastnictví, bude právě fond národního jmění.

Za druhé, z hlediska kontinuity transformačního procesu není možné, aby privatizovaný podnik zůstal - byť na časově omezený úsek - bez formálního vlastníka. Z hlediska legislativního je nezbytné, aby podnik byl před privatizací zrušen. Vzniká tak období vymezené okamžikem zrušení a okamžikem převedení podniku do soukromého vlastnictví. V tomto mezidobí musí být vlastnictví podniku reprezentováno konkrétní právnickou osobou. Touto osobou je zákonem ustavený fond národního jmění; existence této osoby zajišťuje převod závazků a práv ze státu na fond a z fondu dále na soukromého vlastníka.

Tato a pouze tato role je fondu v návrhu zákona připisována. To znamená, že fond nemá žádnou jinou, než transformační funkci. Zejména pak nemá funkci podnikatelskou. Fondem tedy "prochází" pouze majetek, pro který již existuje schválený privatizační projekt. To znamená, že do fondu se dostává pouze takové jmění, jehož alespoň jistá část je dále převáděna do rukou "soukromých osob".

Na relativně delší dobu může ve fondu zůstat pouze majetek, který se nepodařilo prodat, nebo ta část privatizovaného jmění, kterou se stát rozhodne dočasně podržet ve vlastních rukách.

Privatizační projekt (případně projekt privatizace) je nástrojem, pomocí něhož je překlenována jinak nepostižitelná mnohotvárnost privatizačního procesu. Typů majetku je tolik a škála metod, pomocí nichž je možné privatizovat, je natolik široká, že není možné celou tuto rozmanitost v zákoně postihnout.

S tímto procesem se zákon vyrovnává tak, že vymezuje pravidla, podle nichž vzniká projekt konkrétní privatizace konkrétního majetku. Zákon současně s tím uvádí, které instituce v tomto procesu přípravy a realizace privatizačního projektu vystupují.

Přesně jsou vymezeny vztahy mezi těmito institucemi a především se stanoví, kdo konkrétně privatizační projekt s konečnou platností schvaluje.

V této části tedy zákon přesně vymezuje vztahy mezi orgány státní správy, fondem národního jmění a příslušným zastupitelským orgánem.

+ + +

Významný prostor je v zákoně věnován privatizaci prostřednictvím investičních kupónů. Je tomu tak nejen proto, že tato metoda sehraje v procesu privatizace důležitou roli, ale i proto, že je to metoda pro náš právní řád dosud neznámá. Většina jiných metod privatizace může být u nás realizována na základě již platných právních norem. Použití investičních kupónů musí být - naopak - upraveno zvláštními ustanoveními předkládaného zákona.

+ + +

Předložený zákon je zákonem Federálního shromáždění. Z těchto důvodů nemůže zasahovat do kompetencí republikových orgánů. Zákon proto upravuje pouze vztahy na úrovni federace. Z toho ani v nejmenším nevyplývá, že proces privatizace proběhne především, či dokonce pouze na úrovni federace. Právě naopak. Zákon počítá s tím, že privatizační proces proběhne - až na výjimky - na úrovni podniků, jejichž zakladateli jsou převážně republikové orgány státní správy.

Předkládaný zákon tedy předpokládá vznik zákonů příslušných národních rad, které upraví kompetence orgánů republik v tomto procesu.

Jde o základní předpis pro vymezení věcné působnosti zákona. V zásadě (tj. pokud ustanovení § 2 - 4 návrhu nestanoví výjimku z privatizace) se návrh vztahuje na veškerý majetek státu. Přesto existují dvě základní omezení.

První omezení plyne z článku 10 Ústavy ČSSR. Ten věcně vymezuje majetek, který je obligatorně ve vlastnictví státu (nerostné bohatství, základní zdroje energie, základní lesní půdní fond, přírodní zásoby podzemních vod, vodní toky a přírodní léčivé zdroje). Tyto věci jsou ze své povahy vyňaty z působnosti zákona. Další část neprivatizovatelného majetku je v Ústavě kvalifikována funkčním způsobem (viz čl. 10 odst. 2), tj. z hlediska zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného blaha. Toto omezení znamená, že v konkrétním případě, tj. při schvalování privatizačního projektu lze z procesu privatizace vyloučit některé věci, na které se jinak v zásadě zákon vztahuje, je-li to nezbytné k splnění účelů v Ústavě uvedených.

Druhé omezení je obsaženo už v samotném § 1 návrhu, který požaduje, aby privatizace proběhla "pro účely podnikání". Toto ustanovení má funkční charakter. Z hlediska svého využití může totiž každá součást vlastnictví státu sloužit k podnikání. Bude však na schvalovateli privatizačního programu, aby rozhodl o podnikatelském využití dané části majetku a nebo naopak, aby takovou část, která k podnikání sloužit nebude, do privatizačního projektu nezařadil.

Zákon se vztahuje předně na národní majetek, jímž jsou věci, majetková práva státu a majetková práva státních organizací (§ 64 odst. 1 hospodářského zákoníku). Zahrnuje i majetek organizací. Majetek a závazky jsou pak označovány jako jmění (§ 2 návrhu).

Jmění podniku pro účely tohoto zákona je stanoveno jako souhrn věcí zahrnujících i finanční prostředky, k nimž má podnik právo hospodaření, nebo jsou jeho vlastnictvím, zvýšené o cenu pozemků (pokud nejsou dosud vedeny v účetnictví podniku) a ceny tzv. nehmotných statků (viz důvodová zpráva k § 6 odst. 1 písm. c) a snížené o závazky podniku.

Finančními prostředky se rozumí peněžní prostředky v hotovosti nebo na bankovních účtech a to jak v tuzemské, tak i zahraniční měně, dále ceniny, účasti, šeky a další obdobné prostředky. Jde tedy o peněžní prostředky, s nimiž podnik běžně disponuje a pracuje ve své hospodářské činnosti.

Základní přehled o majetku a zdrojích jeho krytí je uveden v následující tabulce, která představuje rozvahu (bilanci) podniku. Z uvedené rozvahy lze vypočítat výši jmění pro účely tohoto zákona součtem položek 1 až 4 snížených o součet položek V a VI a dále upravený o cenu pozemků a nehmotných statků. Podle této tabulky jde o 190 jednotek.

Tabulka: Bilance státního podniku

V tomto ustanovení se navrhuje úprava věcné působnosti zákona. Navrhovaná úprava vychází nutně z předpokladu, že privatizovat lze jen ten majetek, jehož vlastnický vztah ke státu je jasný a nelze jej nikterak zpochybňovat; jen takový majetek lze podle zákona zcizovat.

V současné době však nelze tento stav se vší jistotou z mnoha důvodů zajistit. Neproblematické je totiž jen takové jmění, které bylo do státního vlastnictví získáno originálním způsobem, t. j. které bylo nabyto z vlastních zdrojů a nikoli od jiného vlastníka.

To znamená, že nejistota může vzniknout všude tam, kde majetek přešel na stát z osob fyzických nebo právnických. Mnohdy nelze dokonce ani předvídat možnou právní úpravu ohledně případných nároků původních vlastníků. Z těchto důvodů nelze vyloučit, že dnešní majetek státu, pokud by byl zcizen v rámci privatizace, se stane předmětem nároků původních vlastníků, či jejich nástupců.

Takovému stavu má zabránit navrhované ustanovení; do budoucna je třeba přesně vymezit majetek, jehož převod je podle tohoto zákona nepochybně možný. Na druhé straně se musí z privatizačního procesu vyloučit nebo alespoň ponechat prozatím nedotčen takový majetek, jehož vlastnictví by mohlo být sporné.

Odstavec 1 se týká především případů vrácení majetku církvím resp. církevním obcím. K vrácení má dojít přímo ze zákona. I do budoucna nelze vyloučit takové úpravy, jako byl zákon č. 298/90 Sb. ("o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého"), který deklaroval vlastnictví církevních osob a umožnil vrácení majetku, jenž byl v té době v držení státu.

Odstavec 2 se týká jmění, které se může stát předmětem nároků bývalých vlastníků buď podle zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd nebo zákonů, které případně budou teprve vydány. Mohlo by jít o případy, kdy vlastníkem byla fyzická osoba a nebo o případy, kdy původním vlastníkem byla právnická osoba, zpravidla obchodní společnost. V současné době nelze počítat s existencí takovéto právnické osoby. Nároky však by mohli vznášet původní akcionáři, nebo společníci takovéto právnické osoby. V těchto všech případech lze zákona použít až po určité době, tedy poté, co podle příslušného předpisu využijí oprávněné osoby možnosti požadovat náhradu, nebo poté, co jejich nároky budou platně zamítnuty.

Obsah uvedených ustanovení lze shrnout takto:

a) Předmětem převodu není podle odstavce 1 majetek, který se fyzickým a právnickým osobám vrací přímo zvláštním zákonem. Tím se míní zejména zákon č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací, zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého.

b) Odstavec 2 odkazuje na majetek, který může být dotčen zákony č. /1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd a zákonem č. /1990 Sb., o mimosoudní rehabilitaci. Tento majetek může být privatizován podle tohoto zákona až poté, kdy oprávněným osobám zaniklo právo na uplatnění nároku na vydání nemovitosti nebo náhrady za tento majetek.

Jde o ustanovení, které určuje vztah tohoto zákona k zákonu o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby (tzv. malá privatizace). V případě, že majetek státu má být do vlastnictví právnických nebo fyzických osob převeden podle zákona o tzv. malé privatizaci, může být převáděn do vlastnictví soukromých osob pouze poté, co byl příslušným orgánem republiky (republikovými ministerstvy pro privatizaci) z režimu zákona o malé privatizaci vyloučen.

ČÁST DRUHÁ

Zákon rozlišuje mezi privatizačním projektem a projektem privatizace. Důvody jsou v odlišné majetkoprávní povaze toho, co je převáděno z vlastnictví státu do vlastnictví osob. Oba uvedené projekty představují základní dokumenty privatizace. Jejich obsahem jsou údaje potřebné k převodu majetku státu do vlastnictví fyzických a právnických osob procesem privatizace.

Privatizační projekt se vypracuje, jestliže má být privatizován podnik (podnikem se zde rozumí vše, co je takto označeno v § 1 zákona, t. j. zejména státní podnik).

Projekt privatizace se vypracuje, jestliže mát být privatizována účast státu na podnikání jiných právnických osob. Touto účastí se myslí vklady státu do obchodních společností. Zejména jde o vklady akciových společností; akcie těchto společností pak mají v držbě ústřední orgány státní správy. V současné době např. dochází k formálním transformacím státních podniků na akciové společnosti. Z minulosti se nacházejí v této podobě některé podniky zahraničního obchodu. Akcie těchto akciových společností jsou v držení příslušného orgánu státní správy, většinou resortního ministerstva nebo jím zřízené účelové organizace k výkonu práv státu. Nahlížíme-li na vztah státu k těmto obchodním společnostem z hlediska procesu privatizace, jedná se o obchodní společnosti, které již jsou v určitém stádiu privatizace. Zavedením speciálního institutu, kterým je v zákoně projekt privatizace, je umožněno dokončit privatizaci i těchto obchodních společností.

V tomto ustanovení se vymezují údaje, které musí obsahovat každý privatizační projekt (§ 6 odst. 1) a dále údaje, které projekt obsahovat může (§ 6 odst. 2).

Označení podniku bude zpravidla v podnikovém rejstříku jako jeho obchodní označení (firma).

Jmění podniku je definováno v § 2. Představuje souhrn majetku podniku podle jednotlivých položek jeho aktiv k datu provedení účetní uzávěrky a sestavení účetní závěrky, tj. termínu zrušení podniku nebo vynětí jeho části a převedení na jiné subjekty za účelem privatizace. Akt zrušení podniku nebo vynětí jmění podniku a vklad jmění např. do obchodní společnosti musí být provedeny v jednom dni.

Pořizovací cena základních prostředků tvořících uvedený vklad se zvýší o hodnotu nákladů na modernizaci a rekonstrukci, pokud tyto náklady nebyly již do pořizovací ceny zahrnuty. Obdobně provede podnik odpis nelikvidních pohledávek, nepotřebných zásob a nepoužitelných základních prostředků (viz § 6 odst. 1 písm. b), § 11 odst. 4, § 12 odst. 4).

Podnik též vypořádá své závazky a pohledávky.

Pokud se podniku nepodaří vypořádat své závazky kromě závazků souvisejících s běžným hospodařením, navrhne se část majetku podniku s takovými závazky na přechodnou dobu vyjmout z privatizačního projektu, resp. provést jeho změnu.

Výši základního kapitálu (kmenového jmění) tvoří zůstatek fondu základních prostředků a investic, obratového fondu a fondu cenných papírů, případně zvýšený o část fondu rozvoje, která nebyla převedena do rezervy (na financování výdajů spojených s rozvojem vědy a techniky podniku) podle předpisů pro účetnictví. Společně se převádí zůstatek rezervního fondu s tím, že v nově vzniklé společnosti se ze základního kapitálu vyčlení část ve výši zůstatku rezervního fondu podniku a vytvoří se nový rezervní fond.

Výše základního kapitálu může být snížena o

- záporný zůstatek fondu rozvoje, jehož čerpání není kryté bankovním úvěrem,

- záporný zůstatek fondu odměn, jehož překročené čerpání nelze vypořádat s rezervním fondem nebo není kryto konsolidačním úvěrem, popř. dočasnou finanční výpomocí z příslušného státního rozpočtu.

Takto upravený základní kapitál může být zvýšen o případný bankovní úvěr kryjící například některé zásoby nebo investiční dodávky, které se stanou vkladem příslušné banky. Tím dojde ke zrušení některých závazků (úvěrů) a podnik se částečně oddluží.

Ke snížení základního kapitálu může dojít i z důvodu ztráty, případně překročeného rozdělení zisku, které nelze krýt jinými vlastními zdroji podniku než obratovým fondem a fondem základních prostředků a investic.

Zákon ukládá povinnost v privatizačním projektu jasně vymezit ty položky, které se navrhují vyloučit z privatizace, neboť nejsou použitelné pro účely podnikání. Orgánu, který schvaluje privatizační projekt, je tak dána informace o skutečně reálném jmění podniku a jeho převodu nebo jeho části za účelem privatizace.

Ocenění jmění vychází z ceny majetkových položek a ze závazků, které byly použity pro vymezení privatizovaného jmění. Dále se k němu musí připočítat cena pozemků a cena tzv. nehmotných statků (ochranné známky, průmyslová práva v majetku podniku, znalosti výroby, jiné schopnosti a znalosti náležející podniku). Pro způsob zahrnutí uvedených položek do jmění bude federálním ministerstvem financí připraven účetní postup. Veškeré ocenění pro účely převodu jmění na příslušný fond a vklad tohoto jmění musí být v souladu se zápisy v účetnictví a se závěrečnou účetní závěrkou.

Ocenění je orientačním podkladem pro stanovení prodejní ceny, vkladu nebo jeho části. Zákon dává do vztahu ocenění a prodejní cenu v § 13 odst. 2.

Převod privatizovaného jmění do vlastnictví osob se může uskutečnit těmito způsoby: - prodej podniku nebo části jeho jmění za peníze v čs. nebo zahraniční měně,

- prodej vkladu nebo jeho částí za peníze v čs. nebo zahraniční měně,

- prodej vkladu nebo jeho částí za investiční kupóny,

- bezúplatný převod akcií oprávněné osobě, bude-li o takové formě nápravy majetkových křivd rozhodnuto podle příslušných předpisů.

Privatizační projekt přesně vymezuje, který ze způsobů převodu majetku státu na soukromé osoby má být realizován. Všechny způsoby jsou si rovny a o tom, který z nich bude fakticky realizován rozhodují orgány uvedené v § 10.

Určení právní formy společnosti, k jejímuž založení je použito privatizovaného jmění. Autor projektu se zde opře o existující právní normy: může navrhnout založení akciové společnosti podle zákona o akciových společnostech (zákon č. 104/1990 Sb.), nebo jiné obchodní společnosti podle hospodářského zákoníku.

Akciová společnost umožňuje prodávat účasti na podnikání v podobě akcií. Při založení se postupuje podle § 62 citovaného zákona s tím, že jde o akciovou společnost o jedné osobě. Pro takovou společnost se vypracuje zakladatelský plán s náležitostmi podle § 17 citovaného zákona. Ustanovení o určení hodnoty nepeněžního vkladu soudním znalcem podle § 18 citovaného zákona se nepoužije (viz § 50).

Při zakládání akciové společnosti je třeba rozhodnout o typech jejích akcií.

Akcie je cenný papír, s nímž jsou spojena práva akcionáře podílet se na řízení společnosti (vztah mezi akcií a právem hlasovat na valné hromadě akcionářů je upraven ve stanovách), na jejím zisku a na majetkovém zůstatku při zániku společnosti. V zakladatelském plánu musí být stanoven počet akcií, výše jmenovité hodnoty akcií, v případě vydání akcií různých druhů jejich název a popis práv k nim náležejících. Zákon umožňuje vydání prioritních akcií (s přednostním právem na podíl ze zisku), zaměstnaneckých akcií, úrokových akcií (opravňujících k vyplacení úroku v předem stanovené výši). V privatizačním projektu musí být stanoveno, které druhy akcií budou vydány a komu budou nabízeny. Např. zda budou vydány zaměstnanecké akcie, jejich podíl na celkovém množství vydaných akcií, způsob jejich prodeje zaměstnancům. Nebo se stanoví jen jeden druh akcií prodejných jen za zahraniční měnu nebo jen za čs. měnu nebo se vydělí podíl prodejný za zahraniční a za čs. měnu. V případě prodeje za kupóny se musí stanovit způsob prodeje (§ 26 a 27). U prodeje akcií musí být dále stanoveno, zda lze akcie nabývat jen celé (dle § 5 cit. zákona je nejnižší hodnota akcie 1 tisíc Kčs), nebo zda se mohou dělit mezi několik držitelů. Možnost dělení akcií na zlomky je nezbytná zejména v případě, kdy akcie budou prodávány za kupóny podle § 26. Musí se stanovit, zda bude akcie na jméno (vázaná převoditelnost na jinou osobu na záznam na rubopise nebo předkupním právem jiným akcionářem, je-li tak stanoveno ve stanovách) nebo na majitele (neomezená převoditelnost.

Při prodeji se určí způsob stanovení ceny. Tato cena nebude vždy odpovídat nominální hodnotě základního kapitálu. Bude proto třeba kupní cenu stanovit způsoby (metodami), které v maximální míře nahradí absenci trhu, tj. tržní ceny toho, co se prodává. To se týká zejména těch případů, kdy kupujícími budou zahraniční podnikatelé.

Realizace uvedených metod nalezení "spravedlivé ceny" je velice obtížná. Zahraniční firmy, které v tomto oboru nabízejí poradenské služby, jsou velice drahé a navíc jejich analýza jedné organizace trvá mnoho měsíců. Zkušenosti z jiných post-komunistických zemí ukazují, že žádná z těchto poradenských firem nezaručuje plnou spolehlivost dosažených výsledků.

Významné místo mezi způsoby (metodami) stanovení kupní ceny bude proto vždy patřit veřejné soutěži a veřejné dražbě.

Časový plán postupu privatizace stanoví termíny pro účetní závěrku, která bude použita pro ocenění majetku určeného k privatizaci a vyčíslení závazků. K tomuto datu bude podnik zrušen, aby základní kapitál (privatizované jmění) mohl být použit k založení společnosti následujícího dne po zrušení. Tak bude zajištěno, že nevznikne právní nejistota, zejména pokud jde o přechod všech závazků podniku na nástupnickou společnost.

Časový plán obsahuje i další náležitosti. Například data vyhlášení veřejné soutěže či dražby, datum vyhodnocení výsledků soutěže dražby, datum emise investičních kupónů a dobu jejich platnosti atd.

Časový plán musí obsahovat především údaje nezbytné pro zajištění kontinuity přechodu závazků, zejména pracovně právních vztahů. To explicitně ukládá odstavec 3.

Zákon umožňuje, aby návrh privatizačního projektu vypracoval kdokoli. Odpovědnost za tento projekt je nicméně v odstavci 1 přisouzena zakladateli.

Odstavec 2 posiluje postavení podniku v tom, že je mu dáno právo, aby vypracoval stanovisko ke každému návrhu privatizačního projektu. (Podle odstavce 4 má toto stanovisko projednat s příslušným odborovým orgánem.)

Zatímco privatizační projekt může vypracovat kdokoli, nemůže kdokoli toto vypracování ukládat. Pouze odstavec 3 upravuje v tomto směru konkrétní povinnost. Zakladatel může podniku stanovit lhůtu, ve které podnik musí vypracovat projekt své vlastní privatizace.

Tato povinnost otevírá cestu v těch případech, kdy vláda bude chtít překonat případný odpor podniků k privatizaci. Tímto ustanovením odstavce 3 se tedy dává vládě možnost realizovat konkrétní privatizační politiku, či dokonce "privatizační program". (Toto zmocnění má mimořádný význam pro realizaci programu zahájení privatizace podle části šesté zákona.)

Každý, kdo zpracuje projekt musí vědět, nejen kdo projekt bude posuzovat, ale i komu bude projekt předkládán.

Projekt privatizace (na rozdíl od privatizačního projektu) je dokumentem, na jehož základě se do vlastnictví osob převádějí účasti státu na již existujících obchodních společnostech. O založení těchto společností rozhodla příslušná vláda, která současně určila za držitele účasti státu na těchto společnostech příslušný orgán státní správy. Mezi vládou a tímto orgánem proto vznikl vztah, který je obdobný vztahu mezi zakladatelem a podnikem. Analogicky s ustanovením § 7 odst. 3 tedy vláda ukládá příslušnému orgánu státní správy termín, do kdy má vypracovat a předložit projekt privatizace příslušné obchodní společnosti. V podstatě tak vlády rozhodují o tom, které státní účasti a kdy budou privatizovány.

Odstavce 1 a 2 vymezují působnosti ústředních orgánů státní správy podle federální či republikové úrovně.

Odstavec 3 vymezuje náležitosti projektu privatizace.

Označení podniku představuje označení akciové společnosti jejím názvem podle zápisu v podnikovém rejstříku včetně jeho obchodního označení a právní formy společnosti.

Vymezení jmění je dáno účastí státu v podobě držených akcií. Nevzniká potřeba vylučování jmění z privatizace.

Ocenění je dáno hodnotou prostředků ve fondu cenných papírů příslušného ústředního orgánu státní správy.

Převod privatizovaného jmění se může uskutečnit jen prodejem akcií.

Vesměs se jedná o akciové společnosti. Ze stanov společnosti lze převzít do projektu veškeré údaje o vydaných akciích a jejich držitelích. V projektu je třeba určit, zda a jak se budou používat investiční kupóny při prodeji akcií.

V projektu se určí způsob stanovení ceny prodávaných akcií, který bude shodný s metodami podle § 6.

Časový plán se omezí pouze na určení doby prodeje akcií státu. Prodejem těchto akcií nejsou dotčena práva společnosti.

Odstavec 1 říká, že privatizační projekty a projekty privatizace schvaluje vedoucí toho orgánu, kterému byly předloženy. Je-li zakladatelem privatizovaného podniku federální ústřední orgán státní správy, privatizační projekt schvaluje federální ministr financí. Je-li zakladatelem podniku ústřední orgán státní správy republiky, privatizační projekt schvaluje příslušný republikový ministr pro privatizaci.

Odstavec 2 zmocňuje vládu, aby si schvalování vybraných privatizačních projektů vyhradila. Učiní-li tak vláda, pak v těchto případech, kdy by schválení příslušelo federálnímu ministru financí, privatizační projekt schválí vláda ČSFR. Vlády republik pak schvalují ty projekty, které by jinak schvalovali ministři pro privatizaci.

Těžiště každého privatizačního projektu, resp. projektu privatizace spočívá ve vlastní privatizaci, t. j. přechodu vlastnictví ze státu na osoby soukromého práva. Odstátnění je třeba chápat jen jako nezbytný předpoklad privatizace, který jí předchází.

Časová návaznost odstátnění a privatizace existuje u obou forem přechodu, t. j. jak u prodeje podniku, tak u přeměny podniku v obchodní společnost při "kupónové metodě" (§ 22 a násl.).

U prodeje podniku či části jeho jmění provádí všechny potřebné činnosti směřující k uzavření kupní smlouvy zakladatel, který přitom respektuje hlediska v privatizačním projektu. Teprve bezprostředně před uzavřením kupní smlouvy dojde k zrušení podniku a jeho přechodu na fondy, které pak jako prodávající kupní smlouvu uzavírají. Obdobně se postupuje i v případě prodeje podniku či části jeho jmění ve veřejné dražbě.

Předpokladem použití "kupónové metody" je existence obchodní společnosti, v níž se podnik přemění. Fond zde slouží jako zakladatel, vlastníkem majetku podniku a nositelem všech práv a povinností se stává samotná obchodní společnost. Odstátněním vstupuje fond do práv státu. Ten má pak jako vlastník vůči podniku veškerá práva z toho vyplývající, zejména práva dosavadního zakladatele. To má zásadní význam především pro odpovědnostní vztahy plynoucí z majetkových převodů. Nabyvatelé národního majetku vstupují oproti dosavadnímu stavu do poměru k právnické osobě, která je na státu nezávislá a která odpovídá jako každý jiný subjekt soukromého práva.

Odstavec 1 vymezuje první krok realizace privatizačního projektu. Tímto krokem je zrušení podniku bez likvidace nebo vynětí části jmění podniku (viz např. § 15 odst. 1 písm. a) hospodářského zákoníku). Tento postup je nezbytným předpokladem "řízené" privatizace a brání "spontánní" privatizaci. Zamezuje se tak libovolným a z hlediska přeměn národního hospodářství nežádoucím přeměnám státních podniků na podnikatelské subjekty pochybného charakteru a zaměření.