Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Společný zpravodaj výborů SN A. Blažek: Protože už jsme toho slyšeli o nulitě či nenulitě Mnichova mnoho, dovolím si jednu malou poznámku. Nulitu Mnichova, to znamená neplatnost Mnichova od samého počátku, například z demokratických států neuznává také Velká Británie.

Předseda FS A. Dubček: Slovo má pán Tomis, pripraví sa pán Bratinka.

Poslanec SN V. Tomis: Pane předsedo, vážené kolegyně a kolegové, vážení hosté, jménem skupiny poslanců Hnutí za sociální spravedlnost dovolte, abych vyjádřil svůj názor k této smlouvě.

Především chci říci, že jsem poslanec a jako poslanec - i když se tvrdí, že jsem odpovědný jen svému svědomí - musím naslouchat svým voličům. Myslím, že by to nebylo na škodu mnoha poslancům tohoto Federálního shromáždění, protože těmito voliči, našimi příznivci a občany, jsme byli právě do tohoto parlamentu vysláni, abychom zde prosazovali jejich zájmy, nikoli zájmy hrstky vedoucích ústavních činitelů, kteří v poslední době se snaží tuto naši republiku všemožně rozprodávat a rozdávat západnímu světu.

Chtěl bych říci asi toto: Chápu význam této smlouvy s naším největším sousedem. Vím, že je nezbytné, aby smlouva byla a víme také, že je zde smlouva z roku 1973, která ještě nějakou chvíli může přetrvat, než by byla uzavřena takováto, podle mého subjektivního názoru, a podle toho, co mi píší lidé, nejasná, hanebná, nerovná a nespravedlivá.

Je třeba si uvědomit jedno, že ústavní činitelé takto jednají vlastně od prvopočátku. Jestliže si zde vezmu údaje, že v Československu po 17. listopadu byla smetena vláda komunistické strany, a ministerský předseda Bavorska Max Streibel vydal brzy poté prohlášení o ochotě spolupracovat a pomáhat novému československému vedení, pokud se distancuje od odsunu a vyjádří nad ním politování.

V hektických dnech historických změn a v českém překladu se v jeho prohlášení objevilo omylem místo politování slovo omluva. Již tehdy kandidát na úřad prezidenta, Václav Havel, prohlásil před televizní kamerou ochotu se za odsun omluvit. Údajně tak učinil už předtím, a to už v říjnu téhož roku dopisem, který ještě jako disident zaslal knižnímu veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem, kde mu byla udělena cena v jeho nepřítomnosti. Z tohoto dopisu pak, a z projevu k občanům na sklonku roku to citoval i prezident SRN. Reakce veřejnosti na to dobře známe.

Dále je třeba říci, že mluvčí bonnské vlády Vogel tlumočil požadavek SRN na jasné vyjádření ministra Dienstbiera k věci, kterou současně označil za předpoklad pokroku na cestě k uzavření smlouvy. Pan ministr Dienstbier reagoval okamžitě. Poukázal na to, že slovem vyhnání v preambuli nové smlouvy se rozumí odsun sudetských Němců a vyhnání se výslovně uvádí mezi akty násilí. Že to jako násilí berou, a nároky uplatňují, vidíme z dopisu, který jsme dostali, a pan Ransdorf ho citoval. Nedlouho potom prezident SRN novinářům řekl, že Německo má k Československu zvláštní vztah, obdobný jako Francie k Alžírsku nebo Portugalsko k Brazílii, tedy bývalé koloniální mocnosti ke koloniím. V Praze zavládlo trapné ticho, nikdo z československých představitelů neprotestoval, nikdo se neozval, že Československo nikdy nebylo kolonií Německa. (Výkřik z balkónu: Hanba!)

Nikdo nežádal odvolání tohoto prohlášení nebo omluvu, protože naši ústavní činitelé dovedou jenom poklonkovat.

Odlišné texty po parafování smlouvy zjistili naši poslanci, že text zveřejněný v našem tisku se liší od toho, který jsme dostali od federálního ministerstva zahraničních věcí a který byl schválen vládou. A to v klíčové otázce. V českém textu parafované smlouvy byl použit termín existující "státní hranice". Pocit zadostiučinění však vystřídal zklamání a rozhořčení. V německém textu jak byl zveřejněn v tisku ve Spolkové republice Německo je totiž výraz "bestehende Grenze", tedy stávající hranice - stejné označení, které bylo používáno pro hranice mezi NDR a Spolkovou republikou Německo a pro západní hranici Polsko.

Vyšlo najevo, že opravu v českém textu provedl o své vůli pracovník federálního ministerstva zahraničních věcí po dohodě s německou stranou těsně před parafováním. Za normální situace by to bylo považováno za překročení pravomoci ve prospěch dobré věci. Tím, že však v německém textu byl ponechán původní výraz, věc dostala jiný výraz. Někteří poslanci to považovali za pokus oklamat Federální shromáždění a veřejnost. Žádali vysvětlení - dodnes jej nedostali.

Na závěr mi dovolte říci, že při podpisu smlouvy pan Kohl na tiskové konferenci v Praze řekl, že uznání neplatnosti Mnichova od samého počátku by znamenalo pro sudetské Němce složitou soukromo-právní situaci, a že termín hranice označil za součást německé smluvní praxe. Že tomu tak není, máte doklad v pohlednici pana Hubálka. Pokud jde o Soukromo-právní cestu, jestli najít pár manželství, by bylo neuznáno platných, to lze vyřešit krátkou vnitrostátní vyhláškou a bylo by to v pořádku. Proč to ale nezveličit a říci - je třeba, abyste to tak udělali, jak my to chceme, protože my bychom měli problémy s některými manželstvími u nás.

Pokud máme prohlášení federální vlády, vážení poslanci i hosté, já se nad tím pozastavuji, že místopředseda vlády pan ministr zahraničních věcí tvrdí, jak je všechno perfektní, správné politicky a já nevím co ještě a vláda musí k tomu vydat vysvětlivky - celou stránku - pro koho? Ne pro německou vládu, pro ni je to irelevantní, ale pro nás, pro poslance, abychom hloupoučcí pochopili, že to je všechno dobré. Tuto přílohu - vládní - nebudeme schvalovat a žádat pana prezidenta, aby byl tak laskav a vysvětlil to německým partnerům. Prosím vás, jen to co je ve smlouvě, to platí. Tyto povídačky, které máme přiloženy, nejsou k ničemu, ty nepotřebujeme. Vysvětlivky ať vláda zakotví do smlouvy, kterou věřím, že většina poslanců i občanů pochopí a schválí. Ne, pokud tu jsou politici určité orientace, kteří toto musí udělat, protože to provedli jejich ministři a ty musí podržet, jak je podrželi při všech jiných zákonech a chybách.

Velmi jsem přivítal návrh Klubu sociálně demokratické orientace, kterou tady předložili, a kde je vlastně totéž, co řekla federální vláda. Ale prosím vás, my to můžeme k tomu přiložit, my to můžeme vysvětlit, ale nám to nic nepomůže, protože to nebude ve smlouvě. Jestliže takovouto smlouvu podepíšeme, tak bude společná hranice ve vzduchu, Mnichovská dohoda a všechno, co v této smlouvě je nejasné. Takže my nemůžeme nic k tomu přikládat. A navíc je velmi vážné to, že Spolková republika Německo bude tuto smlouvu schvalovat až poté, kdy bude vědět, jak my jsme přikývli. Oni mohou dát jakoukoliv rezoluci k tomu a to bude platit s touto rezolucí a my už s tím nic neuděláme.

S ohledem na všechny tyto okolnosti, které jsem uvedl, nejen já nemohu pro tuto smlouvu hlasovat, nemohu pro ni hlasovat ani za sebe, ani za své voliče a příznivce a vyzývám všechny poslance, kteří mají tuto naši Československou republiku rádi, aby nedovolili, aby byla ponižována a byla nějakou kolonií nerovnoprávnou vedle byť velkého souseda. (Potlesk.)

Předseda FS A. Dubček: Slovo má pán Bratinka, pripraví sa pán Jansta. Technická poznámka, prosím.

Poslanec SL V. Deyl: Já bych si dovolil velmi krátkou technickou poznámku, protože zde zazněla, podle mého názoru, neadekvátní poznámka týkající se ústavních činitelů a jejich důvěryhodnosti nebo nedůvěryhodnosti.

Hlavním ústavním činitelem tohoto státu je prezident Václav Havel. Podle všech dostupných informací tento ústavní činitel má důvěru veřejnosti minimálně větší než poslanec Tomis. (Potlesk.)

Předseda FS A. Dubček: Slovo má pán Bratinka za Klub občiansko-demokratickej aliancie. Ešte jedna technická poznámka.

Poslanec SN P. Dostál: Pane předsedo, já považuji za nutné tuto technickou poznámku udělat. Já jsem řekl ve svém projevu, že nebudu hlasovat pro smlouvu, ale prosím kolegy poslance, aby byli objektivní. Kritika, která se tady snesla na adresu ministra zahraničí a na pana prezidenta k jeho nezájmu o opoziční hlasy, není pravdivá. Pan poslanec Tomis se mýlí. Pan poslanec Tomis se nikdy nezúčastnil jednání nás poslanců, kteří jsme měli připomínky jak s ministrem zahraničí, tak s Kanceláří prezidenta republiky. Nedá se říci prostě tak jednoduše, že šlo o nějaké poklonkování. Do posledních chvílí jsme jednali, že jsme se nedomluvili, je jiná věc. Ale dávat to na rovinu toho, že jde o nějaké poklonkování, je prosím vás nekorektní. Bylo s námi jednáno korektně, tedy s opozicí, která jedná o té smlouvě. To potřebuji říci. Snažím se o objektivní pohled. (Potlesk.)

Předseda FS A. Dubček: Slovo má pán poslanec Bratinka.

Poslanec SN P. Bratinka: Vážený pane předsedo, vážené Federální shromáždění, vážení hosté. Poslanecký Klub ODA považuje za velmi šťastnou okolnost, že tuto smlouvu projednáváme poté, co jsme ráno drtivou většinou schválili Dohodu o přidružení naší republiky k Evropským společenstvím.

Dovoluji si vám připomenout, že 1. ledna příštího roku v Evropě po dlouhých staletí mizí hranice, přestanou existovat, přestanou na nich být různé stráže, které prohlížejí dokumenty a lidé budou moci cestovat zcela volně z jednoho konce ES na druhý. Bude to po tisíci letech nekonečných válek v Evropě -a dovoluji si připomenout, že třicetiletá válka byla svou ničivostí rovná téměř válce atomové - bude to poprvé, kdy Evropa bude tvořit jeden celek.

Proto považujeme tuto smlouvu nikoliv za smlouvu s jedním státem, ačkoliv právě tomu tak je, ale politicky za smlouvu s touto Evropou. Doufám, že na konci tohoto tisíciletí budeme přijati do Evropských společenství a naše vzájemné vztahy se všemi členskými státy budou potom již na úplně jiné základně, základně naprosto pevné a nezvratné.

Dovoluji si však též připomenout, že tato sjednocená Evropa by se nikdy nestala skutečností, kdy by po druhé světové válce vládl v Evropě duch pomsty, duch resentimentu, duch vzájemného strachu. To se totiž stalo po první světové válce. Tehdy mocnosti, které porazily imperiální Německo byly rozhodnuty - především to byla Francie - navždy znemožnit Německu, aby se vzpamatovalo, a uložily mu drakonické reparace a spoustu dalších omezení a výsledek byl, že za dvacet let byla Evropa ohrožena něčím ještě mnohem horším, než bylo císařské Německo. A sice nacionálně socialistickým Německem.

Po druhé světové válce se tedy rozhodly státy a národy Evropy postupovat zcela jinak a výsledkem bylo 45 let míru, 45 let rostoucí prosperity a čtyřicetipětileté období, kdy žádný stát ani ve snu nenapadlo klást nějaké územní nebo jiné požadavky na souseda.

My se domníváme, že tato morální logika, tj. že resentimenty a touha po pomstě vede k dalšímu prodlužování zla, je zcela neúprosná. Pokud bychom dnes propadli těmto resentimentům zcela, bránili bychom tím vlastně definitivnímu zániku, jak doufám, toho světa, těch vztahů, které nakonec zplodily Hitlera. Troufám si tvrdit, že kdyby v roce 1945 v Evropě vládl podobný duch jako po první světové válce, možná, že bychom byli dnes skutečně opět okupováni zcela nedemokratickým Německem.

My samozřejmě nepovažujeme smlouvu za ideální, neboť v té historizující části není dostatečně poukázáno na časovou následnost událostí v období 1938 - 1945, není tam dostatečně ukázáno na to, že nejdřív zlý duch národního socialismu vstoupil do našich občanů německého původu, pak následovala nacistická okupace se všemi hrůzami a teprve poté došlo k vyhnání Němců. Ale přesto se domníváme, že náš zájem podílet se na budování nové Evropy vyžaduje, abychom tuto smlouvu schválili a náš klub bude pro ni hlasovat. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Předseda FS A. Dubček: Slovo má pán poslanec Jansta a pripraví sa pán poslanec Šebej.

Poslanec SN M. Jansta: Vážený pane předsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, protože už dva roky v tomto parlamentu vystupuji a upozorňuji na určité rozpory při formování naší nové politiky směrem k Německu a přestože některá problematická místa, na která jsem upozorňoval, jako například použití termínu vyhnání, jsou částečně důvodovou zprávou upřesněna, stále zastávám názor, že Federální shromáždění nemělo tuto smlouvu projednávat dříve, než bude vyřešena otázka salda ve výši 1,5 mld. německých marek, které nám vláda Spolkové republiky Německo připsala jako dluh, který vznikl tím, že podniky bývalé NDR protiprávně zrušily v souvislosti se sjednocením Německa kontrakty s československými subjekty, že bude dohodnut způsob odškodnění československých osob, které se staly obětí nacistické perzekuce za okupace. Připomínám přitom, že českoslovenští občané jsou jedinými, kterým německá strana doposud neprojevila ochotu nějakým způsobem kompenzovat utrpení. Vítám proto dnešní prohlášení pana místopředsedy vlády Dienstbiera, že se o tom jedná, ovšem domnívám se, že to mělo být již vyřešeno při schvalování této smlouvy.

Dále se domnívám, že jsem neměli projednávat tuto smlouvu, dokud nebude znám text rezoluce, který ke smlouvě přijme Bundestag.

Potom se domnívám, že měl být vyjasněn dopad na československý právní řád, ustanovení článku 20, které stanoví, že budeme považovat závazky vyplývající z dokumentu KBSE jako závazky právní,a jak jsme připraveni na realizaci těchto závazků.

Počítá se například s poskytnutím správní autonomie maďarské, polské, rusínské a německé menšině?

Já osobně nemohu se smlouvou souhlasit, dokud bude vyvolávat pochybnosti o mezinárodně právním charakteru našich hranic s Německem. Německá strana v průběhu jednání o textu smlouvy odmítla uznání společných hranic jako státní hranice. Odvolává se na to, že německá smluvní praxe tento termín "státní hranice" nezná. Ukázalo se, že to neodpovídá skutečnosti. Až do roku 1938 se v československo-německých dokumentech toto označení našich hranic běžně používalo. Používá se i v poválečné smluvní praxi Spolkové republiky Německo s jejími sousedy, například s Rakouskem a Lucemburskem. Odmítá je však použít s Polskem, bývalým SSSR a Československem. V případě Československa je nejzávažnější, že posledním dokumentem, který mluví o státní hranici, je protokol o stanovení státních hranic Československa a Německa z listopadu 1938. Ten stanovil hranice tak, jak byly okleštěny mnichovskou dohodou. Německá strana přitom odmítla odpověď na otázku, zda uznává neplatnost tohoto dokumentu. Nelze proto mluvit o stejné kvalitě hranic našich a polských, neboť naše hranice se konstituovaly v historii, byly potvrzovány například ve smlouvách mezi Českým královstvím a Saským, kdežto polská hranice vznikla po roce 1945 jako nová hranice nového polského státu.

Důvody, které uvádí německá vláda pro odmítnutí uznání neplatnosti mnichovské dohody, jsou nepřesvědčivé. Dovolím si otevřeně tvrdit, že až zarážející. Tvrdí se, že by to mělo nepříznivý dopad na právní postavení odsunutých Němců. Tato otázka byla však již vyřešena dohodou z roku 1973, ve které je jasně stanoveno, že neplatnost Mnichova nemá žádné dopady na občansko-právní akty.

Pokud jde o případný trestný postih, to bylo řešeno v průvodním dopise ke smlouvě z roku 1973, ve kterém se československá strana zavázala a dala ujištění, že činy spáchané v rozhodném období, tedy v období okupace, kromě těch proti míru a lidskosti, jsou považovány za promlčené. Proč tedy tento argument?

Byli jsme informováni, že si představitelé stran budou jednotlivá ustanovení vykládat po svém. To je přinejmenším podivný přístup. Buď se na něčem dohodnu, a pak to dám do smlouvy, nebo se dohodnout nemohu, a pak žádnou smlouvu neuzavírám. Pokud si každá strana představuje něco jiného, nelze mluvit o dohodě.

Bohužel, při projednávání smlouvy se začalo skloňovat to, že tato smlouva je zaměřena na budoucnost. Je to jistě správné, ale když se nedokážeme vyrovnat s minulostí, která je delší než 44 let, jak potom chceme být hrdými Evropany, když neumíme být hrdými občany tohoto státu? Vždyť všichni, kteří se k evropanství hlásí, hájí si svou národní identitu a historii. Příkladem nám mohou být Spojené státy americké a Velká Británie, které daly jasně najevo, že nehodlají stále přehodnocovat historii.

Tady bych si dovolil reagovat na zpravodaje Blažka, kterého si jinak osobně vážím, protože jeho expozé zpravodajské týkající se hodnocení úlohy prezidenta Beneše, myslím, že neodpovídá historické pravdě. Když mluvíme o Evropanech a evropanství, ke kterému se hlásíme, za první republiky jsme měli dva Evropany: pana prezidenta Masaryka a prezidenta Beneše. Prezident Beneš jako jedna z nejznámějších osobností Společnosti národů se vždy zasazoval o kolektivní řešení sporů, prostě o to, co probíhá teď. Jistě jeho úloha při sjednávání odsunu Němců nebyla z dnešního pohledu v souladu s nazíráním současnosti, ale není možné jednostranně říci, že prezident Beneš byl ten, který zavinil odsun Němců, neboť o odsunu Němců se začalo jednat v souvislosti s vytvářením nového polského státu, a to bylo jednání mezi Churchillem a Stalinem. Samozřejmě, Beneš toto jednání využil. Takže myslím, že bychom se jednostranného hodnocení prezidenta Beneše měli vyvarovat.

Jistě nebylo pro sjednání této smlouvy pro nás příznivé také to, že současná vládní koalice - myslím německá - především CDU a CSU, nedokázala jít za rámec smlouvy z roku 1973, již tehdy sjednala sociálně demokratická vláda.

To nás musí nutit orientovat se na demokratické síly v Německu, které jsou schopny vyrovnat se s minulostí a vědí, že historie nezačíná rokem 1945, že tyto síly dokázaly, že budování demokratické společnosti postavené na sociálně tržním hospodářství je jedinou cestou celkového rozvoje, a to je i naším cílem.

Tato smlouva, jak bylo při podepisování smlouvy z roku 1973 zdůrazňováno, tedy po sjednocení Německa, se měla do důsledku vyrovnat s neblahou minulostí, a to nejen tím, že budeme mluvit o společné budoucnosti, ale že uzavřeme minulost, toto nedokázala, a řada otázka zůstala nevyjasněných. Chtěl bych tady zároveň odmítnout kritiky, které padají na hlavu pana místopředsedy vlády, od těch, kteří měli po celé dva roky možnost, když se tato smlouva sjednávala, svou kritiku vznášet, a vznáší ji teď, když se blíží volby. Nemohu ovšem pro tuto smlouvu - bez přijetí usnesení - které jsme předložili, hlasovat. Děkuji za pozornost.

Předseda FS A. Dubček: Slovo má pán Šebej, pripraví sa pán Battěk.

Poslanec SN F. Šebej: Vážený pán predseda, vážené kolegyne a kolegovia, dovoľte mi, aby som začal trochu surovým vtipom, ktorý si dovolil jeden môj kolega v dobe povinnej vysokoškolskej vojny už pred viac ako dvadsiatimi rokmi. Na hlúpu otázku politruka, kto z nás má príbuzných, ktorí zostali v zahraničí, sa prihlásil a povedal, že on má takých príbuzných, ktorí zostali v zahraničí, konkrétne v Mauthausene.

Patrím medzi ľudí, ktorí majú príbuzných, ktorí zostali v zahraničí týmto spôsobom, takže si trúfam povedať, že úzkosť, ktorá bola prejavená (podľa môjho) celkom v niektorých prípadoch úplne úprimne a bez politického podtextu, chápem. Úzkosť, myslím z nášho západného suseda.

Na druhej strane musím povedať, že sa táto úzkosť netýka obsahu zmluvy a má úplne iné korene. Racionálne sa domnievam, že tá úzkosť by bola oprávnená, pokiaľ by boli splnené dve podmienky. Po prvé, keby Nemecko bolo totalitným štátom, pretože v minulosti sa len totalitné štáty chovali expanzívne ku svojim susedom, len totalitné štáty začínali vojny, len totalitné štáty sa snažili získavať iné územia, len totalitný štát Nemecko sa mohol snažiť o takzvaný Drang nach Osten.

Nemecko je štát demokratický a tá úzkosť, ktorá je prejavovaná v reči mnohých kolegov, ale aj v novinách, vo verejnosti, pramení podľa môjho jednoducho z toho, že sme boli železnou oponou izolovaní od toho, čo sa na západ od našich hraníc dialo. Tá druhá podmienka, ktorá by našu úzkosť oprávňovala, by bola, keby Nemecko bolo len také samotné a nebolo by súčasťou väčších európskych štruktúr. Ja ale dodávam, že Nemecko je, po prvé, súčasťou inštitúcie, ktorá sa volá Rada Európy. Po druhé, je dôležitou, keď nie kľúčovou, súčasťou Európskych spoločenstiev, zasadá v Európskom parlamente a predovšetkým je Nemecko súčasťou NATO. Nemecko nie je samostatný subjekt, ktorý v podstate bez akejkoľvej nadväznosti na štruktúru, ktorá je súčasťou, môže rozhodovať, realizovať požiadavky a podobne.

Musíme si uvedomiť jednu vec. Viem, že teraz budem chvíľu hovoriť nezrozumiteľne, ale kultúra rovnako tak ako individuálne vedomie sa vynára v komunikácii miliónov ľudí, ktorí ju tvoria. Ako taká potom plodí všetko možné, čo danú spoločnosť charakterizuje od literatúry cez ekonómiu až po politický systém, skrátka všetko, čo v danom okamžiku a na danom území charakterizuje spoločnosť ľudí.

Dovoľujem si tvrdiť, že to, čo sa teraz vynára v Nemecku, proste to, čo je Nemecko, je diametrálne odlišné od toho, čoho sa obávame, na čo sa pozeráme s úzkosťou. Skrátka, máme čo do činenia nie s inými Nemcami, oni sú v podstate pokračovaním generácie predchádzajúcich Nemcov, ale máme čo do činenia s novým, vynorujúcim sa systémom. Ten systém ma osobne obavami nenaplňuje. Skôr ma napĺňa obavami to, čo sa vynára tu, podľa pravidla - a potom sme sa pozreli na svojich nepriateľov a boli sme to my sami.

Chcem dodať ešte niečo ďalšie k problému štátnej hranice. Zdá sa mi, že z rečí mnohých oponentov súčasnej zmluvy, teda prerokovávanej zmluvy, vyznieva obava pred iným druhom hranice. Spomeňme si, akú štátnu hranicu sme mali predtým, ako bola zabezpečená, akým spôsobom. Živo si spomínam, že na tej štátnej hranici, ktorá sa tvárila, že nás má zabezpečiť pred vnútorným nebezpečenstvom, boli zbrane a guľomety obrátené dovnútra. Nespomínam si, že by sa k našim hraniciam blížili narušitelia zvonku alebo že by udatní pohraničníci boli odmeňovaní hodinkami a iným spôsobom, opušťákmi, za odchytenie, prípadne strieľanie na narušiteľov prichádzajúcich z Nemecka.

Hranica, za ktorou tak nostalgicky lamentujú niektorí moji predrečníci, bola hranicou, ktorá držala vo väzení nás.

Podotýkam, že v článku zmluvy, ktorú prerokúvame, sa hovorí, že zmluvné strany potvrdzujú medzi nimi existujúce hranice alebo existujúce štátne hranice. Zmluvnými stranami sa rozumejú štáty - takzvane ČSFR a SRN. Aké ešte iné než štátne hranice medzi nimi existujú? Že tu kolovala fotografia, na ktorej je tabuľa s nápisom Staats Grenze, nemá žiadnu informačnú hodnotu. Je to tabuľa, ktorá konštatuje na nejakom úseku alebo území, že tu prebieha štátna hranica. Jednoducho je to tabuľa, ktorá vysvetľuje, o akú hranicu ide. Tým, že zmluvu vo svojich hraniciach uzatvárajú štáty, je podľa môjho štátnosť tej hranice definovaná.

Ešte by som chcel pripomenúť niečo, čo už predo mnou povedal pán podpredseda Snemovne národov, pán Sokol. Táto zmluva je, podľa mojej mienky, skutočne vykonávacím predpisom, alebo jedným z ďalších vykonávacích predpisov ku zmluve, ktorú sme schválili ráno a síce k asociačnej dohode s Európskymi spoločenstvami. Nemecko sa v nej zaväzuje urobiť všetko možné, konkrétne v článku 8, aby sa Československo v tých Európskych spoločenstvách ocitlo. Podľa môjho je toto tým najdôležitejším bodom zmluvy. Sľubuje nám do budúcnosti nielen nádej na ekonomickú prosperitu, ale predovšetkým nádej, že budeme žiť v štáte, ktorý sa pridruží ku spoločenstvu, ktoré mu zaručí dodržiavanie pravidiel, dodržiavanie medzinárodných pravidiel, rešpektovanie jeho vlastnej suverenity a územnej integrity atď.

Všetky tieto úvahy ma vedú k tomu, aby som považoval zmluvu nie za najlepšiu možnú, ale za takú, akú bolo možné medzi zmluvnými stranami dohodnúť.

Zmluvné strany sú vždy dve a toto je text, na ktorom sa zmluvné strany dohodli. Ja aj klub Občianskej demokratickej únie budeme podporovať jej ratifikáciu. (Potlesk.)