Poslanec SN P. Dostál: Vážený pane předsedo,
vážené kolegyně a kolegové, vážení
hosté, je asi všeobecně známo, že
jsem od samého počátku, kdy se začalo
v tomto parlamentu a v jeho zahraničních výborech
jednat o smlouvě, patřil k aktivitám, které
se vyjadřovaly dosti kriticky vůči některým
článkům smlouvy.
Sebekriticky a objektivně musím přiznat,
že čím více jsem mluvil s panem ministrem
Dienstbierem, tady s Jindřichem Konečným
anebo s přítelem Blažkem, začal jsem
pochybovat o tom, zda mám vůbec pravdu, zda ty výhrady,
které zastávám, jsou relevantní. Víte,
měl jsem takový pocit, zda jsem nezdělil
nějaký batoh. Batoh, který mi dal na záda
můj děda, můj otec; batoh netolerance, batoh
úmyslů, které nikdo nemá, prostě
batoh, který bych měl jaksi zahodit... Vzpomněl
jsem si na to i při dnešní debatě, kdy
paní poslankyně Ovčačíková
velice jednoduše řekla, že sudetští
Němci byli všichni stejní. V životě
neexistují jednoduché pravdy. Neexistuje jednoduchá
pravda třeba o vodě. Voda je H20, ale voda je také
tekutina.
Vím, že existovali sudetští Němci,
sociální demokraté, kteří to
odnesli přesně tak, jako Češi. Buď
utekli, nebo šli do plynu. Mnozí z těch sudetských
Němců, sociálních demokratů
se vrátili do Československa a do Německa
v řadách spojeneckých armád. Toto
všechno ve mně jaksi pulsovalo. Věděl
jsem také, že ani ti sudetští Němci,
kteří jsou na západě našich hranic,
nejsou jednolitá skupina, že mají různé
názory. Pořád jsem si říkal,
zda se opravdu nemýlím, jestli bych neměl
korigovat svoje stanovisko, jestli bych v sobě neměl
najít tu sílu a říci, že jsem
se mýlil.
Pak se mi ale dostal před třemi týdny do
rukou dokument, ze kterého bych vám rád citoval,
a který mě utvrdil v tom, že jsem se nemýlil
a že asi stojím na správné straně.
Dostal se mi do ruky dokument sudetoněmecké rady,
ve kterém se praví, že sudetoněmecká
rada jako zástupce politických stran v německém
Bundestagu vydala k čs.-německé smlouvě
prohlášení, ve kterém se mj. praví:
"Rada považuje za pokrok, že vyhnání
(odsun) je poprvé uznáno jako oficiální
dokument, a tak označován, a že nebyla udělána
konečná čára za sudetoněmeckou
otázkou, a tím uzavřena cesta k jejímu
řešení včetně majetkoprávních
otázek." Sudetoněmecká rada lituje,
že ve smlouvě mezi ČSFR a SRN, obzvláště
v právu na vlast a řešení majetkových
otázek, nebylo dosaženo dohody. Sudetoněmecká
rada očekává, že se pokud možno
obnoví jednání mezi vládou ČSFR
a SRN o otevřených otázkách. Jedná
se o to, vyvinout modely pro uskutečnění
práva sudetských Němců na vlast, s
kterým mohou souhlasit Němci i Češi.
A teď pro mne to nejvážnější,
co bylo - sudetoněmecká rada očekává,
že spolková vláda okamžitě zastaví
vydražování sudetoněmeckého majetku
v ČSFR. (Tolik tedy citace.)
Podívám-li se tedy, dámy a pánové
na čs. - německou smlouvu optikou tohoto prohlášení,
nemusím si dělat iluze o cílech některých
německých politických sil, pokud se týče
českého prostoru.
Z tohoto důvodu dnes při hlasování
Smlouvu v žádném případě
nepodpořím. (Potlesk.)
Předseda FS A. Dubček: Slovo má poslanec
Mlynárik. Pripraví sa poslanec Wagner.
Poslanec SN J. Mlynárik: Vážený pán
predseda, kolegyne a kolegovia! Zmluva, ktorú máme
ratifikovať, sa týka životných záujmov
československého štátu a československej
štátnosti.
Náš štát existuje medzi dvoma mocenskými
kolosmi, Ruskom a Nemeckom. Mohol vzniknúť okrem iného
vďaka tomu, že porazené Nemecko v roku 1919 nemohlo
zasahovať do stredoeurópskeho priestoru a boľševikmi
rozvrátené Rusko nemalo zatiaľ interes o stredoeurópsky
priestor.
Akonáhle sa obe mocnosti znovu vzkriesili, zápas
o strednú Európu sa neľútostne rozpútal.
Prvý úspech patril nemeckej veľmoci, čo
spolu s rozpadom Versailleského systému viedlo k
zániku prvej Československej republiky.
Druhý úspech patril Rusku, ktoré v roku 1945
vystriedalo v stredoeurópskom priestore Nemecko. Historik
túto veľmocenskú zmenu hodnotí ako stretnutie
rozhodujúcich síl. Ľudové porekadlo
ako "výmenu okupantov". Po šesťročnej
nacistickej okupácii prišla 40-ročná
boľševická okupácia.
Je na historikoch, aby zhodnotili, ktorá okupácia
viac zasiahla naše národy. Žiadna im totiž
prospech a radosť nepriniesla. Toto je naša doterajšia
skúsenosť. Z nej musíme vychádzať.
Sme v optimálnej situácii, podstatne lepšej
než naši predchodcovia z rokov 1918-1920, kedy sa formovala
Československá republika.
Rusko sa zbavilo boľševikov a pretvára sa na
modernú demokraciu. Nemecko sa vytvorilo od začiatku
päťdesiatych rokov v jeden z najdemokratickejších
systémov v Európe. Čo viac by si terajší
Česko-Slovenský štát, obnovujúci
demokraciu, mohol priať?
Masaryk so Štefánikom - zakladatelia československej
štátnosti - neprestávali zdôrazňovať:
potrebujeme silné demokratické Rusko. Masaryk považoval
nemecký problém za najdôležitejší
problém československej štátnosti. Keď
bude vyriešený - povedal v roku 1928 - budú
ľahko vyriešené všetky ostatné nacionálne
problémy. Nestalo sa tak. Prvá Československá
republika nemala oporu ani v silnom demokratickom Rusku, ani v
demokratickom Nemecku, ktoré sa zo systému demokratickej
Veimarskej republiky mohlo tešiť len necelých
15 rokov.
Dnes uzatvárame zmluvu s demokratickým Nemeckom
ako demokratickým štátom po sedemdesiatich
rokoch. Všetky predchádzajúce zmluvy boli poznamenané
násilím, diktátom, mocenskými zmenami,
o ktorých som hovoril v úvode.
Predložená československo-nemecká zmluva
reflektuje dnešnú situáciu, v niečom
reálna skutočnosť už dnes prekračuje
jej znenie. Bohatá spolupráca vo všetkých
sférach sa úspešne rozvíja. Bude sa
kodifikovať v jednotlivých zvláštnych
opatreniach.
Mali by sme si uvedomiť, že neuzatvárame zmluvu
s cisárskym wilhelmovským Nemeckom, ani s Nemeckom
nacistickým, ale s Nemeckom demokratickým, ktoré
po dobu svojej existencie od roku 1949 dostatočne dokázalo
svoje demokratické kvality. Stalo sa záchytným
ostrovom pre desaťtisíce československých
občanov, ktorí po nastolení komunistickej
diktatúry v roku 1948 našli práve v tomto demokratickom
Nemecku veľkorysý azyl, trvajúci prakticky
až dodnes. Mnohí si tým zachránili holé
životy. Za toto Spolkovej republike Nemecko patrí
naše úprimné poďakovanie.
Zmluva je obrátená do budúcnosti. Jej výhody
budú požívať generácie, ktoré
prídu po nás. Generácie nastávajúce.
Keby sme totiž mali vypočítavať, čo
všetko zlé v našej minulosti bolo, nedopočítali
by sme sa. Krívd a násilia, ktoré sa nikdy
nedajú napraviť, bolo veľa. Nemecký nacizmus
ťažko poškodil naše národy, bol odsúdený
a trvale ho budú odsudzovať dejiny. Je treba veriť,
že veľký nemecký národ sa už
nikdy nedostane do takejto krízy, aby zabudol na svoje
veľké dejiny, na odkaz Goetheho a Beethovena. V tom
bude aj naše šťastie a naša budúcnosť.
Je treba však otvorene povedať, že si neprajeme
návrat časov nášho vlastného
gestapizmu, ktorý sme videli v plnej miere na jar 1945
pri vyháňaní nemeckých žien,
detí a starcov, keď muži boli v zajatí.
Radi totiž na to zabúdame. Tým 15-ročným
mládencom, ktorí mali na rukáve červenú
pásku s označením RG a ktorí v rukách
mali pušku, z ktorej strieľali do civilných nemeckých
občanov, detí, žien a obyvateľstva a vyháňali
ho zo storočných sídiel, je dnes 62 rokov.
Ich čas odznel. Myslím si, že by mali písať
pamäti a nekibicovať mladším generáciám
do toho, ako si upravia svoj vzťah k susedom na západe,
či na východe, na severe, či na juhu od československého
štátu. Prežité príkorie nie je
možné vygumovať ani na jednej, ani na druhej
strane.
Ale dejiny nás nemôžu determinovať natoľko,
aby sme zablúdili v prítomnosti a stroskotali v
budúcnosti. Minulosť ponechajme historikom. Máme
predsa špeciálnu československo-nemeckú
komisiu, ktorá usilovne pracuje a predloží
nám výsledky. A je to aj zároveň aj
otázka systematického výskumu československých
dejín.
Prípravu a podpis zmluvy sprevádzali podivné
udalosti. Tým, ktorým nikdy neprekážala
ponižujúca československo-sovietska zmluva,
zmluva medzi Brežnevom a Husákom, ktorí nikdy
proti nej neprotestovali, aj keď šlo o ponižujúcu
zmluvu s okupantom, naraz vadí zmluva s demokratickým
štátom, ktorý na našom území
žiadne vojská nemá. Vyrojila sa celá
plejáda vlastencov, varujúcich pred novou Bielou
horou, pred novým Mníchovom, pred germanizáciou.
Bývalí dôstojníci Štátnej
bezpečnosti a jej agenti - pars pro toto - Arpád
fízl zo Špíglu, bývalí normalizátori
v kultúre, napríklad autor antisemitského
Vabanku, Alexej Pludek, nás poučujú o pravom
vlastenectve, čo je to vlastne naozajstné češstvo
alebo slovenské vlastenectvo. Sú to rečníci
zo Staromestského námestia. Tlieskajú im
ľudia s čiernym svedomím, ktorí sa na
tragédii sudetských a karpatských Nemcov
priživili, niektorí z nich majú zakrvavené
ruky, dodnes žijú z nemeckého rozkradnutého
majetku.
Tomu, komu vyhnanie Nemcov pomohlo a priživil sa na ňom,
nemôže byť pochuti odkrytie špinavej minulosti.
Keď krik proti zmluve je tak intenzívny, aký
je, ukazuje nám to, koľko čierneho svedomia
u nás ešte prežíva do súčasnosti.
Toto všetko ma ešte viac utužuje, že zmluva
s demokratickým Nemeckom je užitočná
a potrebná. Preto budem pre ňu hlasovať. Ďakujem
za pozornosť. (Potlesk.)
Předseda FS A. Dubček: Slovo má pán
Wagner, faktickú poznámku má pán poslanec
Magyar.
Poslanec SL F. Magyar: Vážený pán predseda,
na začiatku poludňajšej prestávky som
vás požiadal, aby ste sa postarali o odstránenie
demonštrantov na zákonom predpísanú
100-metrovú vzdialenosť od budovy. Dve hodiny uplynuli
a nič sa nestalo. Žiadam okamžitý zásah
alebo prerušenie schôdze. Nechcem sa dožiť
toho, čoho sa dožili poslanci bratislavského
parlamentu, aj keď možno je tu kvalitatívny rozdiel,
mais la loi c'est la loi!, ale zákon je zákon! Ďakujem.
Předseda FS A. Dubček: Musím vám oznámiť
- informuje ma pán Battěk, že v tomto zmysle
boli prijaté opatrenia. Také opatrenia nemôže
robiť predseda alebo niekto z nás. Na to sú
príslušné orgány a inštitúcie.
Slovo má pán Wagner, pripraví sa pán
Michálek.
Poslanec SL J. Wagner: Ctěný pane předsedo,
dámy a pánové, můj předřečník
mě přiměl, abych se nejdříve
vyjádřil k pokusům při této
příležitosti kvalifikovat oponenty smlouvy
do mezí, které by je mohly učinit v očích
jiných nepřijatelnými. To není první
pořad tohoto Federálního shromáždění,
kde lidé, kteří nemají žádný
mravní nárok jiné kvalifikovat, jak to činí,
tak činí s obrovskou vehemencí. (Potlesk.)
Považuji za naprosto nevhodné spojovat jakékoli
dva problémy spolu nesouvisející jen proto,
že se k nim ať náhodně či nikoli
náhodně vyslovují stejně různé
politické síly, byť zcela protilehlé.
Takovéto politizování i této smlouvy
a jednání o ní nepovede k ničemu jinému,
než k rozjitření již tak velmi rozjitřeného
veřejného mínění. K tomu bychom
nemuseli být zde v parlamentě, takto se mluví
na místech, o kterých mluvil můj předřečník.
Tomu jsem se chtěl vyhnout a reagoval jsem jen proto, abych
vás poprosil, abychom se tomu vyhnuli všichni.
Rád bych vyslovil uznání federální
vládě a zvláště ministru zahraničních
věcí za úsilí, se kterým vedl
jednání ve snaze dosáhnout pro ČSFR
co nejlepší smlouvy. Nicméně tento pokus
po mém soudu nebyl zcela úspěšný.
Jsou zde minimálně dvě věci, které
nemůžeme považovat za úspěch v
jednání a které mi bohužel nedovolí,
abych pro smlouvu hlasoval.
Domnívám se, že formulace v preambuli, která
uvádí "násilí, válka a
vyhnání" v tomto pořadí, je nevyvážená
a je jednoznačně ve prospěch jedné
strany.
Nechci zbytečně komplikovat situaci, přinášet
argumenty zcela opačné. Dostal jsem mnoho a mnoho
dopisů od občanů, kteří mě
žádali, abych nějak jednal. Možná,
že podobné dopisy dostáváte všichni.
Kdybychom si je chtěli všechny poslechnout, museli
bychom použít všechny tři způsoby
hlasování, a to bohužel nejde. Neuvádím
citát z dopisu jako svůj názor, uvádím
ho jako citaci, protože myšlenka, kterou obsahuje, se
vyskytovala velmi často. Nehovoří jen o tom,
co ve smlouvě je, ale hovoří o tom, co ve
smlouvě není.
Pan Volanský ze Šumperka mi psal: "Bohužel
neobsahuje (míní smlouvu) to nejdůležitější,
co český národ po něžné
revoluci očekával od mírového demokratického
Německa, to je definitivní uznání
spravedlivého odsunu sudetských Němců,
potvrzení naprosté nemožnosti jejich návratu,
definitivní zamítnutí jejich neoprávněných
požadavků na odškodnění a také
náhradu škod, které Německo způsobilo
za války českému národu." To
je jeden z názorů, stojící v opozici
proti předloženému návrhu.
V argumentaci k návrhu se říká, že
všechny ty okolnosti, o nichž hovoří občan,
který se obrátil na poslance, mohou být předmětem
dalších jednání. Ano, mohou. Nicméně
vyjádřili jsme zde již příliš
mnoho nadějí, opírajících se
o všechno jiné jen ne o fakta.
Je mi velmi líto, ale musím upozornit ve smlouvě
ještě na jednu věc, která mi rovněž
neumožní, abych pro smlouvu hlasoval. V české
verzi smlouvy je použit termín "státní
hranice". Ve verzi německé tento termín
použit není. Je tam použit termín jiný.
Závěr smlouvy praví "obě znění
mají stejnou platnost". Proč nepoužívá
německá verze tohoto termínu, je zřejmé.
Je to stanovisko německého Ústavního
soudu. To je samozřejmě z německého
vnitropolitického hlediska jev rozhodující,
ale je to jev rozhodující i z hlediska mezinárodního,
neboť každý stát je povinen vzít
na vědomí chování všech složek
vládní moci jiného státu a Ústavní
soud je kompetentní složkou v soustavě státního
mechanismu Spolkové republiky. Otázka státních
hranic je pro nás samozřejmě otázkou
zásadní, neb je spojena se záležitostí
mnichovského diktátu, neb je spojena s věcmi,
které pro nás mají v dějinách
naší země velmi špatný zvuk pokud
jde o naše sousedy, především Německo.
Vyjasnění této otázky by nesmírně
prospělo tomu, aby tato smlouva mohla být přijímána
v atmosféře všeobecného souhlasu. Jestliže
někdo jednu z nejzásadnějších
věcí, věc, která označuje,
kde končí a kde začíná suverenita
země, není s to při jednání
o tak vážné věci, jakou tato smlouva
je, vzít v úvahu, mám vážné
pochybnosti, jestli je důvěra tolik zde opěvovaná
na místě.
Rád bych se ještě ohradil proti jedné
ze zpravodajských zpráv. Obě bych považoval
za velmi tendenční, ale zpravodajská zpráva
pana poslance Blažka překročila rámec,
který jsem ochoten tolerovat. Domnívám se,
že jeho kritika postoje pana prezidenta dr. E. Beneše
byla nemístná. Pokud zde jiní argumentují
slovy "co patří historii, nechme jí",
pak jsme tak měli učinit především
v tomto případě. Rád bych upozornil
citací právě z dr. Edvarda Beneše na
některé okolnosti, které mě přivedly
k názorům, které mám a které
zde prezentuji.
Doktor Beneš ve své knize o Mnichovu po delší
pasáži, objasňující jak došlo
k událostem po Mnichovu, uvádí jejich hodnocení
takto: "Ohromná většina českých
Němců se tím rozhodla opustit území
Československé republiky a vrátit se zpět
do Říše. Západní mocnosti nepochopily
hned hluboký smysl tohoto kroku obou nacistických
hazardérů, pokračovaly v apeacementu a skončily
s ním v Mnichově. Teprve druhá světová
válka a její výsledky ukázaly, co
krok Henleinů a Franků ve skutečnosti znamenal:
přestěhování se všech našich
nacionálních Němců do Německa.
Československá republika a československý
lid rozhodnutí přijaly a provedou je." To je
samozřejmě psáno ještě před
vyhnáním.
(Předsedající upozorňuje, že
řečníkovi zbývají ještě
dvě minuty.)
Děkuji za upozornění. Mám za to, že
hodnocení, kterého se u příležitosti
projednávání této smlouvy dopustil
či ujal pan poslanec Blažek, bylo především
nemístné v tomto parlamentě, bylo nemístné,
protože zde nemluvíme jen o cestě, která
nás očekává, o nadějích,
s nimiž jsme sem vstupovali, které do našeho
rozhodování vkládali naši občané.
My nejsme ve vzduchoprázdnu, my máme i historickou
paměť. Té historické paměti se
nehodlám vzdát. Nejsem ani oprávněn
se jí vzdát, protože možná více
než mnozí z vás cítím tíhu
minulosti v osudech mně blízkých, a nejsem
proto oprávněn zvedat ruku jen proto, že mám
naději. Ta naděje musí být oprávněná
a musí dát šanci pro jistý postup.
Byl bych proto rád, abyste umožnili této naději
cestu v tom, že přijmete doprovodné usnesení
k této smlouvě. Děkuji.
Předseda FS A. Dubček: Slovo má poslanec
Michálek. Pripraví sa pán Hubálek.
Ešte je tu technická poznámka.
Poslanec SL P. Šebek: Před krátkou chvílí
mluvil kolega Tichý zde o demonstrujících
německých mladících v počtu
dvou až tří set na Václavském
náměstí, neuvedl ale, proč demonstrují,
nebo proč tam napadají policisty a proč jsou
tam bitky. V souvislosti s projednáváním
naší Smlouvy ovšem to vypadá tak, jakoby
demonstrovali proti této Smlouvě.
Nedalo mi to a šel jsem se na Václavské náměstí
podívat a mluvil jsem s těmi mladíky a mluvil
jsem také s policejními důstojníky,
kteří jsou účastni při této
akci. Ti hoši vůbec nevědí, že
projednáváme Smlouvu. Dnes se shodou okolností
odehrává fotbalový zápas Německo
- Československo a toto jsou fotbaloví fanoušci,
kteří se chovají způsobem, jako se
mladí fotbaloví fanoušci chovají. Děkuji.
(Potlesk.)
Předseda FS A. Dubček: Slovo má pán
Michálek, pripraví sa pán kolega Hubálek.
Pán kolega Tichý má faktickú poznámku.
Poslanec SN B. Tichý: Neuváděl jsem vystoupení
těchto mladíků do souvislosti s touto smlouvou.
Uvedl jsem to jako okolnost ilustrující naše
jednání. Děkuji.
Předseda FS A. Dubček: Slovo má pán
Michálek.
Poslanec SL F. Michálek: Vážený pane
předsedo, vážené Federální
shromáždění, vážení
hosté, dovolte mně, abych se jako účastník
druhého protifašistického odboje a současně
jako člen Panevropského hnutí, které
usiluje o sjednocující proces ve střední
Evropě, vyjádřil k námi dnes projednávané
smlouvě o přátelství mezi naší
republikou a mezi SRN.
Chci se dotknout i problematiky, která zde byla nanesena
z hlediska historického. Problémy česko-německé
nezačaly v roce 1938. My se většinou k těmto
letům neustále vracíme. Tento problém
nám nastal po prohrané, bohužel prohrané,
první světové válce, kdy zanikla jedna
středoevropská velmoc, která vytvářela
rovnováhu mezi evropskými mocnostmi vůči
Francii, Anglii, Turecku a Rusku. A od té doby, kdy zde
vznikl stát, který se nazval Československá
republika, okamžitě zde byla vytvořena také
skupina Deutsch-Böhmen, Deutsch-Österreich, později
Sudetenland. Tyto problémy vyřešeny nebyly
a dospěli jsme tam, kam až jsme dospěli.
K problému vyhnání. Byl jsem svědkem
jako chlapec tohoto procesu. Kdo koho vyháněl od
toho nešťastného roku 1938? Nejdříve
byli vyháněni Češi Němci, potom
byli vyháněni židovští občané
z našich měst, sám jsem byl účasten
toho, když z našeho města 400 občanů,
majících pouze 50 kg balík, nastoupilo do
nákladních vagónů s nadějí,
že se jednou zase vrátí. Potom byli vyháněni
lidé ze Slovenska do českých zemí
a obráceně. Potom nastal rok 1945, kdy rovněž
jsme byli svědky vyhánění skupin obyvatelstva,
později v letech padesátých jsme byli svědky
dalšího vyhánění lidí
ze svých gruntů, ze svých obydlí do
prostředí koncentračních táborů
a i dnes se činí pokusy o vyhánění
určité skupiny lidí, kteří
neodpovídají našim představám,
na otázku kam, bylo řečeno, třeba
na Sibiř.
Musíme jednou skoncovat s identitou zla, a to platí
pro všechny z nás. Zastavme pogromy! A tato situace,
kterou máme, nám umožňuje, abychom začali.
My se budeme zodpovídat před budoucností,
do jaké míry jsme byli úspěšní
vyřešit tento problém, který nás
bude neustále sužovat.
Nebojím se Němců, Maďarů, Rusů
ani Čechů. Nebojím se Německa, Ruska,
Ukrajiny. Bojím se zlých a špatných
lidí, kteří jsou bohužel i kolem nás.
A bude potřeba velkého mravního procesu,
abychom se dostali z této devastace. Děkuji. (Potlesk.)