Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Předsedající první místopředseda FS Z. Jičínský: Ptám se poslanců, zda si ještě někdo přeje vystoupit v rozpravě. (Nikdo se nehlásil.) Konstatuji, že tomu tak není. Rozprava byla ukončena. Dávám nyní slovo navrhovateli za skupinu navrhovatelů, aby se vyslovil k tomu, jak budeme v této věci dále postupovat.

Poslanec SN J. Mečl: Nechť ostatní navrhovatelé posoudí, zda se s mými návrhy nebo hodnocením současné situace při projednávání tohoto ústavního zákona ztotožňují.

Záměrem tohoto návrhu ústavního zákona, který - jak jste si jistě všimli - podpořila většina poslaneckých klubů odprava až doleva, bylo nedělat nějakou zvláštní politiku, pokud jde o ústavu a ústavní postupy, ale v podstatě uvolnit nebo prolomit třípětinovou bariéru, která v ústavě je a která v současné době brání volbě prezidenta republiky.

V současné době se ukazuje jako kontraproduktivní ustanovení, které je vážnou brzdou pro řešení běžných situací ve Federálním shromáždění nebo v celém ústavním mechanismu.

K prolomení této bariéry se navrhují dvě kola. Chci za sebe otevřeně říci, že v zájmu schválení tohoto ústavního zákona si osobně dovedu představit situaci, kdy k prolomení nebo uvolnění této bariéry postačí v tomto zákoně kolo jedno. Dále se domnívám, že tento ústavní zákon musí mít ustanovení o tom, že dosavadní prezident zůstává po určitou dobu ve své funkci. Dojde-li k určitému posunu z tříkolové volby na dvoukolovou volbu prezidenta republiky, není podstatnou záležitostí, zda tato vakace bude trvat 60 dnů, 3 měsíce nebo 6 měsíců.

Proto bych Federálnímu shromáždění doporučoval a navrhl bych to předsedajícímu schůze i oběma zpravodajům, aby zpravodajové zástupci navrhovatelů a ti poslanci, kteří předložili vážné pozměňovací návrhy se sešli a jednali o tomto návrhu ústavního zákona tak, aby byl přijatelný pro potřebnou většinu ve Federálním shromáždění.

Předsedající první místopředseda FS Z. Jičínský: Prosím zpravodaje, zda si přejí vyslovit se k tomuto názoru.

Společný zpravodaj výborů SL M. Jansta: Jako zpravodaj Sněmovny lidu souhlasím s návrhem spoolečného navrhovatele, poslance Mečla, aby se skupina navrhovatelů sešla a prodiskutovala předložené návrhy.

Sám bych chtěl podotknout jednu věc. Uváděl jsem tady vlastně historický vznik institutů prezidenta. Pokud jste postřehli, když se hovořilo o důstojnosti volby prezidenta, na to byl přijat zákon 161/1920 Sb., k volbě prezidenta, tak třetí kolo byl los. V té době, ač byla velká autorita tehdejšího prezidenta Masaryka, neuvažovalo se o tom, zda bude utrpěna autorita losem, ale uvažovalo se o tom, aby byly zabezpečeny všechny pluralitní mechanismy.

Argumentace o tom, že prezident Havel byl zvolen již tímto volebním systémem, je sice svým způsobem oprávněná, ale musíme si uvědomit, že to byla výjimečná situace. Volili ho ti, kteří ho vlastně dvacet let, nebo ještě déle kritizovali a určitým nátlakem a nebo určitou vůlí lidu byl zvolen. Po prvních svobodných volbách, kdy přece jen nebyla pluralitní demokracie tak rozvinuta, nebyl ještě takový systém

pluralitních stran, nebylo těžké hledat společný konsensus. Musíme si uvědomit, že zde vytváříme pluralitní demokracii, jejíž nositel jsou především politické strany, a hledání konsensu bude složitější.

Proto žádám navrhovatele i předkladatele těchto návrhů, aby uvažovali pluralitně a hledali společný konsensus, protože se domnívám, že přijetí této ústavní změny je v souladu s budováním demokratických institutů tohoto státu. Institut prezidenta patří k demokratickým principům tohoto státu a patří mu i náležitá pozornost.

Předsedající první místopředseda FS Z. Jičínský: Ano. Hlásí se ještě druhý zpravodaj.

Společný zpravodaj výborů SN J. Vild: Dámy a pánové, jen malou poznámku k tomu odstavci 6, k argumentaci, jak málo poslanců stačí k volbě prezidenta v případném třetím kole.

Chtěl bych zde zdůraznit to, že i přesto, že by stačila většina přítomných v obou částech Sněmovny národů a většina přítomných ve Sněmovně lidu, musí být obě sněmovny usnášeníschopné. Znamená to, že nejméně 152 poslanců dohromady musí souhlasit s tím, aby byl takto prezident zvolen. Musí vyjádřit svou přítomností souhlas. To znamená, že takováto většina zde musí být v každém případě. Nemusí samozřejmě hlasovat pro toho jednoho kandidáta, ale musí být rozhodnuti přinejmenším dotyčné kandidáty, kteří by v tom třetím kole byli, nedostat pryč tím, že by se volby nezúčastnili. To je všechno. Jinak podporuji návrh pana poslance Mečla, aby se sešli navrhovatelé a jednali o pozměňujících návrzích.

Předsedající první místopředseda FS Z. Jičínský: Vážení kolegové, vážené kolegyně, budeme postupovat tímto způsobem. Jednání o tomto bodu teď přerušíme. Sněmovna národů se vrátí k jednání o ústavní změně pokud jde o volební dobu Federálního shromáždění pro příští volební období. Jakmile tento bod bude uzavřen, sešla by se skupina navrhovatelů. Přečtu je. Jsou to poslanci: Soukup, Novosád, Adámek, Bajnok, Mlčák, Vysloužil, Tahy, Kontra, Benda, Olej, Mečl, Ovčačíková v místnosti 026 se zpravodaji. Na tuto schůzku by přišli i ti poslanci, kteří podávali pozměňující návrhy. Dávám jenom v úvahu těm poslancům, kteří si vymýšleli pozměňující návrhy k ústavnímu zákonu během této diskuse, aby uvážili, zda na nich mají trvat.

Prosím, aby se pan předseda Šútovec nyní ujal řízení schůze.

Předsedající předseda SN M. Šútovec: Plynule budeme pokračovať v ďalšom bode, teraz už ako 22. schôdze obidvoch snemovní. Prosím poslancov Snemovne ľudu, aby sa dostavili do sály.

Ďalším bodom programu bude pokračovanie prerokúvania:

Bodu programu 3: Návrhu zákona o majetkovej reštitúcii a rehabilitácii cirkví a náboženských spoločností, tlač 955 a návrh uznesenia Snemovne ľudu a Snemovne národov, tlač 1392.

Prerokúvanie bodu sa začalo 13. marca 1992. Výklad za iniciatívnu skupinu poslancov FZ predniesol vtedy poslanec Ludvík Motyčka. Spravodajské správy predniesli poslanci František Magyar a Jaromír Patočka. Teraz ich prosím, aby zaujali miesta v spravodajských laviciach.

Konštatujem, že rozprava nebola skončená, ale bola len prerušená a že nekonzumované prihlášky do rozpravy majú toto poradie: poslanec Mečl, poslanec Kostya, poslanec Ransdorf, poslanec Šamalík, poslanec Dostál, poslanec Wágner, poslanec Tomsa. To je všetko. Kto chce ďalej v rozprave vystúpiť k tomuto návrhu zákona, nech tak urobí formou písomnej prihlášky. Prihlášky sa naďalej prijímajú. Prosím pána poslanca Mečla zo Snemovne národov, aby sa ujal slova a prosím pána poslanca Magyara, ako spravodajcu výborov Snemovne ľudu, aby zaujal miesto v spravodajskej lavici. Pán poslanec Mečl, máte slovo. Upozorňujem všetkých rečníkov, že bola schválená maximálna dĺžka diskusného príspevku desať minút.

Poslanec SN J. Mečl: Dámy a pánové, vážený pane předsedající, dovolte mi několik slov k předloženému návrhu zákona, několik poznámek především k majetkoprávním otázkám, které souvisejí obecně s tímto zákonem, ale samozřejmě souvisejí vůbec s problematikou, kterou lze označit jako sekularizaci církevního majetku.

Majetek, který sloužil k čistě církevním kultovním účelům, k čistě náboženským účelům, nebyl po první ani po druhé světové válce předmětem jakýchkoliv majetkoprávních zásahů československého státu. Předložený návrh zákona, který projednáváme, se však týká prakticky výlučně toho majetku, který církevním institucím, církvi, sloužil k soukromohospodářské, podnikatelské a jiné hospodářské činnosti. Je třeba si uvědomit z hlediska celkové koncepce tohoto zákona, která je založena na principu restitučním, že po první, ale zejména po druhé světové válce, ani po únoru 1948, nebyly vydány speciální zákony ohledně majetku, který by nesloužil k ryze církevním účelům.

To znamená pokud jde o tento majetek, který je předmětem navrhované právní úpravy, majetek, který sloužil v podstatě soukromým hospodářským účelům, vztahovaly se na něj obecné právní předpisy tak, jako na majetek jiný. Za první republiky šlo např. o zákon, který upravoval zabrání velkého pozemkového majetku z roku 1919 a z roku 1921, o zákon o hospodaření na zabraném pozemkovém majetku, v roce 1947 a 1948 o zákony, které se týkaly revize první pozemkové reformy, o zákon z roku 1948 č. 46, který obsahoval trvalou úpravu vlastnictví k zemědělské a lesní půdě, o zákon o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského atd. z roku 1945. Chci tím jen upozornit na to, že zde nebyly přijaty speciální zákony ani za první republiky, ani po roce 1945, po druhé světové válce, ani po roce 1948, které by byly zaměřeny proti církevnímu majetku tohoto typu.

Podle mého názoru, dámy a pánové, je tento zákon do značné míry kopií (autoři mi odpustí, nemyslím to ve zlém), ale i plagiátem zákona o mimosoudních rehabilitacích a zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Málo platné - hovořil jsem o tom už ve své faktické poznámce na 21. schůzi Federálního shromáždění - pokouší se vytvořit koncepci nebo právní fikci, že z hlediska ochrany lidských práv není rozdíl mezi fyzickou osobou a právnickou osobou, to znamená není rozdílu mezi fyzickou osobou na jedné straně a právnickou osobou na straně druhé. V tomto případě tyto právnické osoby představuje církev nebo náboženská společnost.

Podle mého názoru se tím porušuje princip, který dosud ovládal Federálním shromážděním přijaté restituční zákony, které subjektem restituce, subjektem nápravy křivd, subjektem odškodnění učinily pouze fyzické osoby.

Myslím si dále - a tím se dostávám k otázkám právní způsobilosti tohoto zákona a jeho aplikovatelnosti v dnešních podmínkách - že se autoři tohoto návrhu dostali také do konfliktu s principy historického práva na území Československa, a to v tom směru, že se církev jako taková a náboženská společnost prohlašuje za vlastníka zemědělské a lesní půdy a dalších nemovitostí s tím, že autoři v této souvislosti inkorporují do československého právního řádu, do československého práva právo kanonické, a to například pokud jde o paragraf 4, kde odkazují na právní subjekty podle vnitřních církevních předpisů. Mám vážné pochybnosti o tom, že tímto způsobem je možné přesunout do československého práva jako pramen práva církevní právo a církevní předpisy právě v této souvislosti.

Podle mého názoru - a to není asi překážka politická, spíše překážka právní - subjektem církevního majetku, který neslouží čistě k církevním, kultovním nebo náboženským účelům, mohou být jen konkrétní církevní instituce, nikoliv církev jako celek.

Autoři návrhu v tomto směru nerespektují zákon č. 308/1991 Sb., upravující postavení církví a náboženských společností. Zákon vyžaduje, aby statut církve, a to zejména pro účely registrace, obsahoval zásady hospodaření včetně způsobu určení likvidátora pro případ majetkového uspořádání při zániku církve nebo náboženské společnosti. Je to koncepce, která je v tomto zákoně obsažena, je to koncepce, která má svou paralelu s úpravou majetkových poměrů např. politických stran.

I když zákon č. 308/1991 Sb. není příliš dokonalým předpisem, lze z něj podle mého názoru jednoznačně vyvodit opodstatněnost tzv. institutové teorie, která převládala v teorii i praxi první republiky, podle níž subjektem církevního majetku nesloužícího ke kultovním a náboženským účelům mohou být jen konkrétní církevní instituce a nikoliv církev jako celek.

Hodlá-li v tomto případě československý stát podle návrhu předkladatelů tohoto zákona předat církvi majetek, který je ve vlastnictví státu, nemůže podle mého názoru zvolit cestu restituce a rehabilitace, ale může použít pouze tu formu, kterou už zvolilo Federální shromáždění při úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací, to znamená, že může jít z právního a ústavního hlediska v současné době pouze cestou zákona č. 298/1990 SB., respektive cestou nebo příkladem tohoto zákona. Podle mého názoru nemůže jít cestou této univerzální restituce.

Ještě mám jednu poznámku, která se rovněž týká některých právních vad, které pokládám za závažné v tomto zákoně. Za účinnosti Listiny základních práv a svobod nelze fyzickým a právnickým osobám, pokud jsou to osoby jiné než státní, odejímat věc bez příslušného zákona, bez respektování principu veřejného zájmu a bez náhrady, jak je to upraveno v Listině základních práv a svobod - cesta zákona, cesta náhrady a princip veřejného zájmu.

Chtěl bych upozornit na § 5 odst. 2 návrhu, který podle mého názoru neodůvodněně postihuje fyzické osoby, které majetek nabyly od státu, čili lidově řečeno nabyly ho z druhé ruky. Myslím si, že na tyto případy nelze vztahovat postupy, které jsme měli v restitučních zákonech. V tomto případě jde o vztah stát - občan, nikoliv církev - občan. Občan mohl způsobit škodu v minulosti jedině státu a jedině stát by mohl žádat o uvedení věci do předešlého stavu, o restituci in integrum, a to jedině tehdy, kdyby se prokázalo, že občan způsobil škodu státu porušením právní povinnosti podle § 420 a § 442 občanského zákona.

Pokládám proto svým způsobem za absurdní ustanovení, podle něhož právní povinnost tato osoba porušila, a proto věc musí vydat. Jde například o švagrovou, na kterou ji přenesla povinná osoba, která ji získala od státu na základě protiprávního zvýhodnění. Myslím, že toto ustanovení skutečně nelze přebírat z dosavadních platných restitučních zákonů. V takové formulaci je nepochybně skryto nucené vyvlastnění bez provedení zákonem předepsaného řízení, bez respektování principu veřejného zájmu.

Na tom, podle mého názoru, nemůže nic změnit ani ustanovení § 10 odst. 3 návrhu o tom, že spor mezi oprávněnou osobou, v tomto případě církví, a aktuálním vlastníkem věci, fyzickou osobou, bude rozhodovat soud. Aktivní legitimaci v tomto případě nemůže mít církev, ale jedině stát, státní orgán, od něhož povinná osoba věc nabyla.

Chtěl bych, dámy a pánové, upozornit na závěr na to, že v této podobě, v této koncepci, kterou jsem charakterizoval jako nezdařenou kopii dosavadních restitučních zákonů, je zákon prakticky neaplikovatelný. Odporuje to i předpisům, které jsme dosud na tomto úseku přijali.

Doporučuji proto, aby zákon nebyl schválen. Nejsem si jist, zda může být přepracován z této koncepce do koncepce jiné a opakuji znovu, že jedinou cestou - pokud se stát představovaný Federálním shromážděním rozhodne církvi vrátit určitý majetek nebo jí ho darovat nebo jí ho předat - může být ta cesta, kterou už započal, to znamená předání majetku kongregacím, řádům a náboženským společnostem. Děkuji vám za pozornost.

Předsedající předseda SN M. Šútovec: Ďalej môže vystúpiť pán poslanc Kostya. Myslím, pán poslanec Mečl, že nejaký pozmeňovací návrh ste nepredniesli.

Poslanec SN L. Kostya: Pane předsedající, dámy a pánové, na 21. společné schůzi jsem velice usiloval procedurálním návrhem o účast federální vlády. Chtěl jsem v době, kdy jsem se přihlašoval do rozpravy, vznést dotazy v souvislosti se závěrečným vystoupením pana místopředsedy Mikloška tak, jak vystoupil na závěr rozpravy v březnu. Protože opět účast federální vlády odpovídá vztahu vlády k tomuto zákonu a nepředpokládám, že by pan ministr zahraničního obchodu na tyto otázky, týkající se církevního majetku, byl ochoten odpovídat, odstupuji od své přihlášky a nebudu dál pokračovat v rozpravě.

Předsedající předseda SN M. Šútovec: Ďakujem. Pán poslanec Ransdorf je prihlásený ako ďalší v poradí. Je prítomný v sále? Nie je. Bude eventuálne zaradený na koniec poradia.

Pán poslanec Šamalík môže vystúpiť. Poslanec Dostál mi oznámil, že sťahuje svoju prihlášku, takže ďalším v poradí je poslanec Wagner.

Poslanec SN F. Šamalík: Dámy a pánové, jsou věci, které jsou tak hluboce zakotveny v minulosti, že musíme nechat tuto minulost promluvit. Já, na rozdíl od kolegy Mečla, který se orientoval na právní argumenty, si pomohu argumenty historickými.

Při minulé debatě zde poslankyně Kaplanová naznačila souvislost mezi tímto restitučním zákonem a oslavami Jana Amose Komenského. Mne ten paradox strašlivě zarazil, protože právě protireformační éra vedla k tomu, že Komenský napsal svůj Kšaft umírající matky Jednoty českobratrské, že protestanti se stali "skrytým semenem", jak o tom mluvil Komenský, a že my v tomto českém dějinném dramatu se nyní blížíme - po oslavách Komenského - k svatořečení Jana Sarkandera, jednoho z těch činitelů a "mučedníků" protireformace, který na Moravě ničil dílo Komenského a Blahoslavovo, že se tady střetávají tyto dvě linie českých dějin, na které bychom ani v této chvíli, podle mého názoru, neměli zapomínat.

Je - myslím - docela málo známé to, že kardinál Beran se svým způsobem za metody protireformace omluvil, ale tato omluva za toto období je příliš málo známá v našem životě a ve sporech a konfliktech, které se nyní odehrávají. Nevstoupilo to zkrátka do života, nenastalo v tomto smyslu ještě takové smíření, které je poněkud hlubší než říká jeden verš Kollárovy Slávy dcery, že "váš je Hus i Nepomuk, i Cyril", protože v daném případě jde samozřejmě o hlubší působení všech církví v našem životě tak, aby morální zdraví této společnosti bylo znovu obnoveno.

Když se díváme na tyto dějiny, když se díváme na to, jak byla zničena česká reformace, česká konfese, že ani Toleranční Josefův patent nedovolil, aby byly obnoveny české konfese, ale byly nuceny se orientovat na protestantství vzniklé mimo naši zem, že tento Toleranční patent vlastně odsuzoval protestantské církve k tomu, aby byly nenápadné, aby se nemohly ozdobovat věžemi atd., že tady jde o takové velké zvraty majetkové atd., které fungují v těchto dějinách jako určitá křivda, ať už to nazveme tím nebo jiným způsobem.

Není tak dávná doba, kdy v časech konkordátu, tj. mezi lety 1855 až 1870, byla obnovena znovu jednota trůnu a oltáře, jak o tom minule hovořil kolega Benda v tom smyslu, že nám nehrozí takové nebezpečí; ono nám skutečně nehrozí vzhledem k tomu, že v Listině jsme možnost takového srůstu zcela jednoznačně vyloučili.

Nicméně si myslím, že tyto dějiny by měly vést i nynější katolicismus k určité skromnosti. Vzhledem k tomu, jaká je tato minulost, a pokud jde o tuto skromnost, mám na mysli i oslavy Jana Sarkandera, které by měly být vzaty v relaci k výročí Komenského. Já samozřejmě chápu, a místopředseda Mikloško to zde zdůvodňoval, že tyto majetky budou využity pro filantropické a podobné účely, ale přesto si myslím, že především bychom se měli opírat o to, co by patřilo k funkci státu či obcí či veřejnosti, abychom se i tam, kde se obracíme k filantropii, obraceli k institucím, které jsou světonázorově i jinak zcela neutrální; to spíš odpovídá naší skutečnosti.

Z tohoto hlediska se domnívám, že vládní stanovisko k této poslanecké předloze, které je proti jednorázové restituci, je rozumnější a víc odpovídá naší skutečnosti i tomu, jak naše společnost asi chápe problém, o který zde běží.

Za sebe musím říci, že poslední encyklika Jana Pavla II., která je velmi vyrovnaná v sociálním ohledu, může v určitém smyslu být zkreslena tak, že kritika liberalismu, která v ní je, nebude pouze kritikou liberalismu zcela egoistního v ekonomické sféře, ale i toho liberalismu, který znamená velkou ideu svobody a světské humanity. V tomto ohledu je asi také třeba, abychom komplex těchto věcí zvážili, neboť - nevím, jestli je ta jenom můj dojem - je zde mnoho signálů k tomu, jako by se zde začínal start druhé protireformace, tentokrát zaměřený nikoliv proti konkurenčním církvím, ale proti tradici laicismu, světského myšlení, které charakterizovalo českou společnost a českou vzdělanost.

Beru-li v úvahu komplex těchto věcí, pak se domnívám, že poslanecký návrh, který zde byl podán, nebere zřetel na situaci, v níž se nalézáme, na to, co je v paměti tohoto národa zakotveno. Děkuji.