Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Předsedající místopředseda FS K. Viktorín: Ďakujem. Slovo má pán poslanec Jégl, pripraví sa pán poslanec Stome.

Poslanec SL P. Jégl: Pane předsedající, dámy a pánové, problémem diskuse ke zprávě generálního prokurátora ke stavu trestního stíhání prominentů bývalého režimu byla, podle mého mínění, celková nejasnost povahy mezi právní a politickou oblastí v komunistickém Československu let 1948 - 1989. Překonání dědictví uplynulých desetiletí je bezpochyby vážným společenským a politickým problémem, který není dosud uspokojivě řešen a obávám se, že v kratším časovém horizontu ani uspokojivě vyřešen nebude, byť považuji vyrovnání se s představiteli komunistického režimu za nezbytnou podmínku politického a morálního ozdravení společnosti.

Ti, kteří se dopustili trestného činu a u nichž tomu nebrání žádné zákonné překážky, musejí být postaveni před soud, a ti, kteří nesou politickou odpovědnost, musejí stanout před soudem morálním. Je ale také nezbytné, aby tyto postihy funkcionářů bývalého režimu byly doplněny jistým pozitivním společenským aktem, čímž mám na mysli např. cílevědomé rozšiřování prostoru ke svobodnému působení demokratických institucí a jejich spolupráci.

Nicméně i tak bych zde rád připomněl jednu záležitost, týkající se naší nedávné historie, v níž mám za to, by generální prokuratura mohla přispět ke zmapování a objasnění naší nedávné historie. Mám tím na mysli záležitost zmíněnou v interpelaci podané poslanci Občanského hnutí v dubnu minulého roku, jejímž předmětem byly bilaterální dohody mezi ČSSR a SSSR, týkající se skladování a používání jaderné munice, resp. vytvoření podmínek pro skladování a používání jaderné munice na území Československa - tedy smlouva mezi vládou ČSSR a vládou SSSR o opatřeních ke zvýšení bojové pohotovosti raketových vojsk z roku 1965, v jejímž rámci byla uskutečněna výstavba tří objektů na československém území určených ke skladování jaderné munice (tuto smlouvu podepsal ministr národní obrany generál Lomský na základě zmocnění prezidenta republiky Antonína Novotného); dále pak dohoda mezi vládou ČSSR a vládou SSSR o rozmístění základen s jadernými náboji na území ČSSR z února r. 1986 podepsaná ministrem národní obrany generálem Václavíkem, zmocněným k tomuto aktu tehdejším prezidentem Husákem. To byla v podstatě novela smlouvy z roku 1965.

Současně s podpisem smlouvy byl pak náčelníky generálních štábů podepsán zvláštní protokol, podle kterého byla přijata zvláštní přísná opatření, která ve své podstatě umožňovala utajit nejen obsah, ale i samotnou existenci podepsaných dokumentů.

Z politického hlediska všechny okolnosti související s uvedenými dohodami z roku 1965 a z roku 1986 ukazují na nerespektování principů parlamentní demokracie - smlouvy nebyly projednávány v parlamentu - ale také, a to zejména, na přehlíživý vztah na těchto dohodách zúčastněných státních představitelů k veřejnosti. Samotná existence smluv (mám tím na mysli zvláště smlouvu z roku 1965), zůstala až do nedávné minulosti utajena, i když jejich obsah tvořily závažné skutečnosti, dotýkající se suverenity a bezpečnosti státu a životů jeho obyvatel.

Z hlediska právního zavazuje ústava Federální shromáždění k jednání a usnášení se o základních otázkách zahraniční politiky státu. Přijetí mezinárodních smluv politických, hospodářských, smluv obecné povahy a takových smluv, k jejichž provedení je třeba zákona, je v ústavě podmíněno souhlasem FS. Ústava však zároveň uvádí, že sjednávání mezinárodních smluv a dohod, které nepotřebují souhlas FS, může pak prezident přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na jednotlivé členy vlády.

Z toho je tedy zřejmé, že tehdejší prezidenti a členové vlády nepovažovali otázku skladování a používání jaderných náloží na území Československa za politicky významnou záležitost. Lze tudíž říci, že uvedené dohody byly klasifikovány jako smlouvy resortní. Jak je však již dnes z provedených zkoumání archivních materiálů zřejmé, případně velmi pravděpodobné, předmětné dokumenty nebyly schváleny ani parlamentem, ale - a to zdůrazňuji - neprojednávala je ani vláda, přičemž k tomu, aby prezident republiky mohl realizovat takový postup, jaký byl v daných případech aplikován - tedy zmocnit ministra k podepsání mezinárodní smlouvy - by musel také obdržet souhlas vlády. Jen stěží lze postup prezidenta obhájit odkazem na jeho ústavní postavení vrchního velitele ozbrojených sil. Vláda v tomto případě nebyla ovšem jediným ústavním orgánem, který vypadl ze hry. Tím druhým byla v případě dohody z roku 1986 Rada obrany státu, zřízená ústavním zákonem č. 10/1969 Sb. Indicie, svědčící o projednávání smluv, byly totiž nalezeny pouze na generálním štábu Čs. armády a v archívu vojenské komise obrany ÚV KSČ.

V případě smlouvy z roku 1965 stojí pak za zmínku neexistence rozhodnutí prezidenta republiky jako právního aktu, jež by aplikovalo článek 62 odstavec 1 bod 1 Ústavy. První takové rozhodnutí, podle mého zjištění, pochází až z roku 1967 - to je rozhodnutí č. 63/67 Sb., o sjednávání mezinárodních smluv.

Pokud jde o možné případné porušování zákonných norem, tj. Ústavy, ústavního zákona o Radě obrany státu, popřípadě dalších, okruh osob, které se mohly v těchto případech dopouštět trestných činů, jež je možné případně klasifikovat jako trestné činy všeobecného ohrožení, trestné činy podle § 1 zákona na ochranu míru, popřípadě jako trestné činy zneužití pravomoci veřejného činitele, lze vymezit tehdejšími prezidenty Antonínem Novotným, Gustávem Husákem a ministry obrany, generály Lomským a Václavíkem, a případně dalšími osobami, které byly s obsahem smluv seznámeny a jejichž jména jsou uvedena v protokole ke smlouvám.

Jsme si vědomi, že celá záležitost je poněkud komplikovaná postojem sovětské, resp. ruské strany, která odmítá odtajnění uvedených smluv. Nicméně mám za to, že prokuratura v tomto případě může věci prošetřit, byť se na ně vztahuje státní tajemství.

Proto využívám této příležitosti, pane generální prokurátore, a žádám vás vzhledem k uvedeným skutečnostem, abyste prošetřil právní aspekty uvedených dokumentů (a podle mého mínění nezákonný postup zmíněných ústavních činitelů, případně dalších nejmenovaných osob v této věci). Zároveň žádám vládu ČSFR, aby vyčlenila skupinu, popř. zřídila další komisi, která by ve spolupráci s Generální prokuraturou analyzovala zmíněná jednání a předmětné smluvní dokumenty. Děkuji vám.

Předsedající místopředseda FS K. Viktorín: Ďakujem. Odovzdajte materiál písomne. Slovo má pán poslanec Stome, pripraví sa pán poslanec Toman.

Poslanec SN K. Stome: Pane předsedající, dámy a pánové, vážení poslanci, vážení hosté. Dovolte, abych se zabýval některými kvalifikacemi ze zprávy pana generálního prokurátora ČSFR, které plynou z dodatku k tisku 892.

Já bych chtěl upozornit na jeden aspekt, který se mi jeví právně zajímavý. Veskrze jsme se dozvěděli z tohoto dodatku, že není možno uplatnit mechanismy trestního stíhání proti činitelům bývalého režimu, vesměs z důvodů promlčení, a to i tehdy, když vznesené důkazy dokazují, že k takovým činům došlo, ale že stíhání nemožno zahájit právě pro uplynutí času. To je jeden aspekt.

Druhý aspekt téže věci se podává k aktuální záležitosti hladovky pana Marečka. Já bych si dovolil podívat se na institut promlčení z hlediska toho, jak je v zákoně uveden. Pro nás prakticky platí § 67 odstavec 2, že do promlčecí doby se nezapočítává doba, po kterou nebylo možno pachatele postavit před soud pro zákonnou překážku, ani doba, po kterou se zdržoval v cizině. Já se nezabývám otázkou pobytu v cizině. Já se zabývám pouze otázkou zákonné překážky a já se ptám, proč ve zprávě pana generálního prokurátora nebyla zapracována úvaha, která byla obsažena v jednom z materiálů České generální prokuratury a to usnesení z 31. ledna 1991, kde starší prokurátorka Generální prokuratury v usnesení odůvodnění ve věci pana Marečka říká, že "trestný čin pobuřování podle § 100 byl přímým důsledkem ústavního článku 4 o vedoucí úloze KSČ a proto a tak dále..." a tak dále.

Já se ptám. Jestliže platil článek 4 o vedoucí úloze strany, byl nastolen takový ústavní pořádek, že vedoucí činitelé, tedy předvoj této strany, bylo možno vůbec stíhat, aniž by tu byla zákonná překážka, jestliže ústava je prvním zákonem? A my víme, že existovala úprava, že nomenklaturní kádry od určité funkce výše nebylo možno stíhat ani postavit před soud bez souhlasu stranických orgánů.

Já se tedy domnívám, že v této zprávě mělo být zapracováno, z jakých důvodů tento článek 4 nemá být považován za zákonnou překážku pro přetržení běhu promlčecí doby zahájení trestního stíhání, když jindy jsme existenci tohoto článku použili jako motiv pro určitý způsob konání orgánů v činných v trestním řízení.

Já se domnívám, že promlčení této věci bylo tímto článkem přetrženo a že promlčení, pokud vůbec nastalo, může pokračovat až poté, co tento článek z ústavy byl rozhodnutím tohoto Federálního shromáždění odstraněn. Mám tedy za to, že prokuratuře nic nebrání v tom, aby tuto konstrukci přezkoumala a vyvodila z ní právní závěry.

Potom jsem se chtěl ještě zmínit o jedné věci. Domnívám se, že je signifikantní. Prokuratura s jistou benevolencí pracuje s těmito vysokými a teoreticky náročnými pojmy a s určitou velkorysostí přehlíží některé požadavky. Já jsem nezjistil, že by iniciativa občana Marečka, která směřuje k vyšetření iniciátorů postihu podle onoho tzv. pendrekového zákona, šla k tomu, jak byli domnělí pachatelé proti tomuto zákonnému ustanovení stíháni, odsuzováni či trestáni, ale spokojila se pouze s tím, že zjistila nebo snažila se zjistit, kdo inicioval vydání tohoto předpisu.

Čili jedna půlka tohoto dotazu občana Marečka zůstala v podstatě nepostižena. My totiž víme, že i za tzv. totality existovali vyšetřovatelé, kteří nestíhali a existovali vyšetřovatelé, kteří stíhali. Existovali prokurátoři, kteří pokládali obžaloby a existovali prokurátoři, kteří obžaloby drželi. Existovali soudci, kteří odsuzovali a soudci, kteří postupovali na správní řízení jako nižší delikty. A to by nemělo uniknout naší pozornosti, zejména když byli někteří, kteří rádi tohoto ustanovení využívali a já bych řekl - z hlediska ústavních principů - zneužívali. Proto mě v tomto směru zpráva Generální prokuratury neuspokojuje. Děkuji.

Předsedající místopředseda FS K. Viktorín: Ďakujem. Teraz má slovo pán poslanec Toman, pripraví sa pán poslanec Hubálek.

Poslanec SN P. Toman: Vážené Federální shromáždění, vážené poslankyně a poslanci. Pokud jde o činnost Generální prokuratury, mohu potvrdit, že všechna trestní oznámení, podaná v souvislosti s činností členů vyšetřovací komise, jsou přijímána a vyřizována velice rychle. Nemohu to však potvrdit o dalších aktivitách prokuratury.

O čem konkrétně hovořím? Vyšetřovací komise byla pro svou činnost vybavena právem vyslýchat svědky ve stejném rozsahu jako soudy, prokuratura či další orgány, včetně následků trestnosti nepravdivé svědecké výpovědi. V souvislosti s objasňováním 17. listopadu a poté i v souvislosti s lustracemi poslanců, jsme vyslýchali množství bývalých příslušníků Státní bezpečnosti, řídících pracovníků, významných agentů, rezidentů, důvěrníků apod. Většina z nich po zbavení mlčenlivosti popsala svou činnost i práci jimi řízených tajných spolupracovníků. Žádný z nich nevypovídal ochotně a s nadšením, ale vypovídali pravdivě. Vyslýchali jsme však některé, jejichž činnost by vás, pane generální prokurátore, měla zajímat. Bohužel, nezajímá.

Dne 17. prosince 1990 byl vyslechnut příslušník Státní bezpečnosti Petr Bělík řídící orgán agenta krycím jménem Sokrates, což byl dle registru svazků poslanec Federálního shromáždění Petr Burian. Petr Bělík po řádném poučení svědka před naší komisí vypověděl: "Svazek jsem zavedl, prohlášení o spolupráci jsem napsal strojem a sám jsem ho podepsal krycím jménem Sokrates. Burián nevěděl, že jsem ho zařadil mezi tajné spolupracovníky a podepsal prohlášení o spolupráci. Já jsem chtěl Buriánovi pomoci, nechtěl jsem, aby byl stíhán". Shodně tak vypověděl, jako svědek před soudem pro Prahu 7.

Dne 28. února 1991 byl vyslechnut příslušník Státní bezpečnosti Miroslav Tomíček, který byl řídícím orgánem agenta krycím jménem Mirek, což byl dle registru svazků poslanec Federálního shromáždění Jaromír Gebas. Miroslav Tomíček po řádném poučení před naší komisí vypověděl: "Verbovka se samozřejmě ve skutečnosti vůbec nekonala. A písemný Gebasův závazek jsem napsal sám na stroji a pod tím jsem napodobil Gebasův podpis. Opravuji, ani jsem Gebasův podpis nenapodoboval, protože jsem nevěděl, jak se podepisuje, prostě jsem tam vlastní rukou napsal jeho jméno a příjmení". Shodně vypověděl tento svědek i před Obvodním soudem pro Prahu 7.

Dne 24. ledna 1991 byl vyslechnut příslušník Státní bezpečnosti Vlastislav Sedlář, který byl řídícím orgánem agenta s krycím jménem Kantor a později Slávek, což byl dle registru svazků bývalý poslanec Federálního shromáždění Boleslav Bárta. Vlastislav Sedlář po řádném poučení vypověděl: "Krycí jméno jsem si vymyslel, stejně tak jsem si vymyslel průběh schůzky a heslo pro kontakt".

Pane generální prokurátore, pokud by svědkové Petr Bělík, Miroslav Tomíček a Vlastislav Sedlář měli pravdu, proč je nestíháte pro trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele podle neamnestovaného § 158, odst. 1 trestního zákona proto, že v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněně prospěch, vykonávali svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu? Pokud však pravdu neměli, a před parlamentní komisí a především před soudem lhali, proč je nestíháte pro trestný čin křivého svědectví podle § 175 odst. 1 trestního zákona, neboť uvedli nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro jejich rozhodnutí. Pane prokurátore, proč je Generální prokuratura v těchto věcech nečinná a minimálně nevědomě chrání příslušníky Státní bezpečnosti.

Činnost Generální prokuratury bych chtěl dále dokumentovat jejím jedním konkrétním rozhodnutím. Dne 9. ledna 1991 byl vyslechnut naší komisí příslušník Státní bezpečnosti Alexandr Brejcha, řídící pracovník agenta s krycím jménem Právník, což byl dle registru svazků poslanec Federálního shromáždění Zdeněk Masopust a současně řídící pracovník agenta, residenta, důvěrníka a držitele propůjčeného bytu s krycím jménem Kaláb, což byl dle registru svazků Oskar Krejčí, bývalý poradce předsedy vlády ČSSR Ladislava Adamce. Po řádném poučení jako svědek popřel že Zdeněk Masopust i Oskar Krejčí byli tajnými spolupracovníky Státní bezpečnosti, které on řídil a odmítl cokoliv k jejich činnosti dále sdělit.

Na základě jeho evidentně lživé výpovědi jsme podali na Alexandra Brejchu trestní oznámení pro trestný čin křivého svědectví. Trestní stíhání bylo zahájeno, ale velice rychle bylo také zastaveno. A to s velice kuriózním odůvodněním - výpověď svědka Brejchy byla sice lživá, jak jsme se dozvěděli, ale prý vůbec nebyla pro rozhodnutí vyšetřovací komise podstatná. Nespletla si snad prokuratura svoji roli s úlohou soudu? V případě, že by měl prokurátor pochybnosti, byl přece povinen žalovat a nechat rozhodnutí na nezávislém soudu. Platí totiž zásada, aspoň si myslím, že v případě pochybností prokurátor žaluje a v případě pochybností soud zprošťuje. Prokuratura však pochybnosti neměla. A pan Brejcha se mohl vrátit ke své práci v jedné z detektivních agentur.

To vše opakuji proto, že prokuratura usoudila, že výpověď příslušníka Státní bezpečnosti o činnosti bývalého poradce předsedy vlády ČSFR a současného poslance Federálního shromáždění naší komisi nemusí zajímat a vlastně není pro naši činnost vůbec podstatná.

Jestliže jsem před chvílí mluvil o minimální nevědomé ochraně příslušníků Státní bezpečnosti ze strany prokuratury, mohu nyní hovořit o konkrétním rozhodnutí a jasném důkazu mého tvrzení. Pokud jde o tento postup prokuratury, myslím si, že podobná situace je i s otázkou promlčení některých trestných činů, neboť je naprosto jasné, že minimálně je zde pochybnost o tom, zda některé trestné činy promlčeny jsou nebo nejsou. V případě pochybností, proč rozhoduje prokuratura, že promlčeny jsou, a nenechá rozhodnutí o obžalobě na jednotlivých soudech?

Věřím, že tyto skutečnosti budou náležitě objasněny. Děkuji. (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS K. Viktorín: Ďakujem. Slovo má teraz pán poslanec Hubálek, pripraví sa pán poslanec Kudláček.

Poslanec SL B. Hubálek: Já mám víceméně dotaz na pana generálního prokurátora. úvodem musím říci, že se ztotožňuji s vystoupením poslance Tomana, Stomeho a Kroupy. Ale aby prokuratura mohla pracovat, musíme být objektivní a proto bych se chtěl zeptat pana generálního prokurátora, co by nám on navrhl nebo co učinil pro to, nebo jaká opatření se mu zdají nejvhodnější pro posílení práce prokuratury - jak personální, tak i jiným způsobem, protože to je cesta dopředu. Pokud chceme být právním státem, musíme mít i ten právní aparát na dobré úrovni. A proto, jestli mi pan prokurátor může odpovědět hned, uvítám, když ne, tak prosím pozdější písemnou odpověď.

Předsedající místopředseda FS K. Viktorín: Pán prokurátor vysloví svoje stanovisko, až keď bude mať záverečné slovo.

Teraz má slovo poslanec Kudláček, pripraví sa poslanec Világi.

Poslanec SL L. Kudláček: Vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové, já bych se chtěl také vyjádřit ke stavu vyšetřování trestné činnosti představitelů minulého režimu a také k pozadí sporu o správnost postupu Generální prokuratury ve věci podání pana Marečka. Říkám úmyslně "ve věci podání", nikoliv hladovky, ale postupu prokuratury.

Pan generální prokurátor nastínil, jaká situace panuje v prokuratuře. Určitě je podle jeho slov - kterým není důvodu nevěřit - zoufalá, ale já myslím, že to neznamená, že by záležitost, v níž proti sobě stojí přinejmenším dva názory, měla být ukončena bez náležitého vysvětlení rozhodnutí Generální prokuratury, o jehož oprávněnosti by již nemělo být sporu.

K okolnostem mého vystoupení. Já jsem podával téměř před měsícem, 21. ledna, naléhavý dotaz na generálního prokurátora ČSFR, jak hodlá Generální prokuratura postupovat. Dostalo se mi dvojí odpovědi, jedné nepřímé - zastavením šetření, jedné možná přímé - to je návrhem na ustavení parlamentní komise pro posouzení celé záležitosti.

Pan generální prokurátor tady vyjádřil svůj apel, aby veřejnost a její zástupci, to znamená poslanci, nepodléhali konjukturálním názorům, aby neingerovali politické postoje do principu nezávislosti prokuratur, aby se případy, které prokuratura řeší, nestaly předmětem politické hry stran a hnutí. S tímto principem nelze než souhlasit.

S čím ale nelze souhlasit, je tón právě opačný.

Mám na mysli podsouvání takových motivací v případě sporů, jakým je například záležitost pana Marečka, které podle dostupných informací jsou otázkou správnosti postupu prokuratury a výkladu tvrzení, kterých prokuratura používá k obhájení tohoto svého postupu.

Myslím, že my všichni chceme věcné argumenty, nikoliv odkazy na motivace či dokonce zcela irelevantní postoje, které vyjádřil například generální prokurátor České republiky ve věci autorství posledních odpovědí pana Marečka na usnesení prokuratur a na další výzvy, které jsou mu adresovány.

K doložení mého názoru, že věc nebyla zralá k uzavření, mi dovolte odcitovat některé pasáže z vyjádření dr. Milana Hulíka, který mj. spolupracoval částečně s parlamentní komisí (nebo spolupracuje, pokud je mi známo), které bylo zveřejněno v tisku:

"V odkládacím usnesení Generální prokuratury ČSFR ze 2. února konstatovala Generální prokuratura, že u členů předsednictva ústředního výboru KSČ v celém rozsahu jejich činnosti politické a poslanecké lze pouze konstatovat vysokou odpovědnost morální a politickou, nikoliv však trestní, byť právní norma, kterou uvedli v život, byla ve zjevném rozporu s platným právem, mezinárodními úmluvami a morálními normami. Přesto byly podle Generální prokuratury tyto zákony platné a pro orgány v trestním řízení závazné. Ve stížnosti proti tomuto usnesení Miloslav

Mareček uvedl, že Generální prokuratura ČSFR nehodnotila mj. činnost iniciátorů perzekucí, tak zvaného pendrekového zákona, neprověřila archivní materiály Úřadu předsednictva vlády, nehodnotila odpovědnost ve všech směrech, tedy nejen ve smyslu morálním a politickém, ale i ve smyslu právním."

Dr. Hulík dále uvádí, že nebyl splněn bod požadavku pana Marečka, například ve věci tvrzení o nepřípustnosti trestního stíhání odpovědných osob, které je pouze právním názorem Generální prokuratury, i když tato představuje autoritativní orgán pro výklad této otázky, nicméně řešení vyžaduje širší právnickou diskusi. Generální prokuratura zde neodpovídá zcela na tento bod stížnosti pana Marečka. Zatímco on podává trestní oznámení na iniciátory a autory pendrekového zákona, tedy nejen na poslance, Generální prokuratura odmítá trestní odpovědnost i jen poslanců, tedy části osob, které nesou odpovědnost za vznik normy. Dr. Hulík konstatuje závěrem, že Generální prokuratura nevyřídila trestní oznámení pana Marečka, její odpověď je neúplná. Tuto neúplnost údajně umocňuje fakt, že z obsahu vyšetřovacího spisu Generální prokutarury vyplývá, že vyšetřování je nedostatečné a nedotažené, že je možné provést další úkony a že předběžný závěr orientující další vyšetření je možné učinit na základě hodnocení rozporů ve výpovědích již vyslechnutých svědků. Kromě toho zde uvádí vlastní názor na případnou možnost ukončení hladovky ze strany pana Marečka v případě, že by Generální prokuratura zaujala jasné stanovisko, že bude pokračovat v řízení za účelem zjištění skutečného autora nebo autorů pendrekového zákona.

Já bych chtěl tyto názory podpořit zjištěním, které podle mého názoru vneslo v posledních týdnech, nejméně po půl roce mrtvého stavu šetření, nové světlo do celé diskuse. Především je to fakt, že byla pozornost obrácena na existenci výkladového stanoviska prokuratury a soudů, které umožňovalo ostřejší klasifikaci tzv. protispolečenského jednání kritiků režimu. Toto stanovisko by i podle názoru prokuratur mělo být jasným základem pro postih všech, kteří se na jeho vypracování i používání podíleli. Tento fakt se objevil až v poslední době, po mnoha a mnoha měsících šetření.

Dále je to skutečnost, že podle tohoto názoru by měly řady justice a prokuratury opustit desítky osob a kromě toho některé další náznaky, které se objevily v tisku, které nemusejí, ale také mohou být pravdivé, že totiž šetření ve věci podání pana Marečka vedla osoba, u níž se právě předpokládá podíl na zmíněném stanovisku.

Poslední věc - okolnosti, o nichž se zmínil dr. Stome. Jsem si vědom toho, že pro prošetření celé záležitosti byla ustavena parlamentní komise, nicméně se domnívám, že při příležitosti zprávy o vyšetřování trestné činnosti není důvod, proč by se prokuratura nemohla k této věci vyjádřit. Můj osobní názor je, že všechny uvedené náměty vedou k přesvědčení, že Generální prokuratura řízení ukončit neměla.

Chtěl bych tedy jasné vyjádření, proč tak učinila a chtěl bych ujistit pana prokurátora, že z mé strany rozhodně nejde o žádnou politickou hru. Mně osobně jde o optiku, kterou veřejnost nahlíží na činnost prokuratury, posuzuje její práci a z toho odvozuje svoji důvěru vůči všemu, co se v posledních dvou letech v této zemi odehrálo.

Ještě poslední poznámka na závěr se týká širšího aspektu celé věci. Prokuratura údajně nestíhá členy předsednictva ústředního výboru KSČ pro odpovědnost za tzv. pendrekový zákon z titulu § 158, neboť existenci tohoto zákona předsednictvo ÚV KSČ pouze vzalo na vědomí. Já bych se chtěl zeptat, proč ale tak činí právě pouze s odvoláním na tento zákon, když v mnoha a mnoha jiných usneseních nebo veřejných vystoupeních toto porušování ze strany předsednictva ÚV KSČ bylo zřejmé.