Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Poslanec SN P. Bratinka: Vážený pane předsedající, vážených 47 nebo 48 poslanců Federálního shromáždění, dovolte mi nejdříve technickou otázku, zda můj projev nebo projevy mých předřečníků mají v situaci, když zde chybí stenografové, nějakou právní váhu.

(Předsedající místopředseda FS K. Viktorín: Pred tým, ako sme zahájili rokovanie, som dostal správu z Kancelárie Federálneho zhromaždenia, že sa všetko starostlivo dvakrát nahráva a že to bude zajtra ráno zapísané.)

Ano, to je odpověď týkající se fyzických skutečností, nevím ovšem, jak je to se skutečností právní. Dávám tedy svůj projev trošku do uvozovek.

Vzhledem k tomu, že poslanecký klub ODA, v jehož jménem hovořím, předložil návrh usnesení ke zprávě pana generálního prokurátora, prosím, aby na mne nebyl aplikován časový limit, i když se budu snažit deset minut dodržen.

Každý občan tohoto státu, kterému záleží na pravdě a spravedlnosti, musí dojít k závěru, že za více než dva roky, které od revoluce uběhly, jsme pro spravedlnost a pravdu učinili velmi málo.

Zpráva generálního prokurátora i její dodatek bohužel jen dokumentují rozsah tohoto dluhu vůči spravedlnosti. Zároveň však jasně ukazují na příčinu vzniku tohoto dluhu. Je jím určité chápání práva a určité chápání odpovědnosti státu za jeho prosazování a konečně i vztahu mezi státem a právem na straně jedné a zásadami, uznávaným civilizovanými národy, na straně druhé.

Jako nejvyšší zákonodárný orgán našeho státu ve věcech trestního zákona máme povinnost zkoumat, s jakým pojetím práva a státu vyslovíme souhlas, pokud zprávu vezmeme na vědomí, neboť tím můžeme podstatným způsobem ovlivnit právní kulturu a vážnost, jíž se budou právo a stát u nás těšit.

Musíme zkoumat dvě základní tvrzení, která se ve zprávě na různých místech opakují:

1. Teror konce 40. a 50. let nelze považovat za zločiny proti lidskosti, z čehož se vyvozuje, že všechno je již promlčeno.

2. Věci, které nás pobuřují morálně a nejsou pro časovou blízkost potenciálně promlčeny, nemohou být zase stíhány, protože v době, kdy byly prováděny, nebyly považovány za trestné činy.

Ve zmíněném období 40. až 50. let a v určité míře i později bylo velké množství lidí vystaveno útlaku, který zahrnoval omezování či zbavení osobní svobody, poškozování zdraví a usmrcování, a to jen proto, že tito lidé byli členy nějaké politických, náboženských či sociálních skupin, které byly nazývány různě, jako kulaci, reakční klérus, vykořisťovatelé a podobně. To plně odpovídá definici zločinu proti lidskosti podle předpisů mezinárodního práva. Jejich nepromlčitelnost vyloučil u nás nejprve zákon č. 184/64 Sb., a později přímo ustanovení § 67 a) trestního zákona. Statut zločinu proti lidskosti byl definován již v roce 1945, tedy před nástupem KSČ k moci.

Ve zprávě generálního prokurátora se v této souvislosti konstatuje, že pronásledování politických odpůrců v 50. letech nelze označit za takový zločin. K tomu bych chtěl dodat toto. Za prvé nešlo jen o politicky definované skupiny. Byli pronásledováni lidé z důvodu příslušnosti k sociálním či náboženským skupinám. Za druhé i v případě politicky vymezených skupin nešlo téměř nikdy - jak dobře víme - o lidi, kteří by se nějak aktivně (byť v ilegalitě) zúčastnili práce proti diktatuře KSČ. Šlo naopak vesměs o oběti akcí, jimiž mělo být vyhubeno či zcela zastrašeno vedení a členstvo politických stran či dokonce jiných organizací, které byly považovány za politické, například Sokol, přičemž postižení nevyvíjeli vůbec žádnou činnost.

Ve zprávě není sebemenší pokus o vyčíslení počtu obětí tehdejšího teroru, druhu postižení, kvalifikace záměru případných pachatelů, zjištění, zda se jednalo o individuální skutky či systematické postupy dobře organizovaných skupin. Není tam zhola nic, nic co by vyvracelo domněnku, že se jedná o zločiny proti lidskosti. Jen se konstatuje, že se o zločiny proti lidskosti nejednalo, a tudíž je všechno promlčeno. To je velmi neuspokojivý a nepřijatelný stav.

Argumentace zprávy je však pro nás nepřijatelná i v případě, že bychom zjistili, že se vskutku o zločiny proti lidskosti nejednalo, že šlo například o jakousi sérii mučení, vražd a věznění, která však ve svém celku netvoří něco, co bychom mohli označit jako zločiny proti lidskosti. Tyto zločiny totiž byly trestné i podle tehdejších zákonů, takže se zde nejedná o otázku jakési retroaktivity.

Přestože však tehdy platné zákony nařizovaly státní moci, aby těmto zločinům bránila, to je aby chránila občany před počínáním Komunistické strany Československa, děl se pravý opak. Stát sám se stal nástrojem zločinců. Takový stav nelze nazvat jinak než násilným rozvratem státu, násilnou a trvalou vzpourou proti zákonům. Tento rozvrat trval až do roku 1989.

Teprve od konce tohoto roku bylo alespoň představitelné, že se stát ujme konečně svých povinností a splatí svůj dluh právu. Promlčecí lhůty by proto měly u některých speciálně definovaných zločinů běžet až od data po 17. listopadu 1989. Pokud se tak nestane, bude tím dáno jasně najevo, že s naším právním vědomím je plně slučitelná možnost, že vzpouru proti zákonům, teror proti našim občanům, lze zahájit znovu, a to opět beztrestně, pokud bude vzpoura úspěšná a bude trvat dostatečně dlouho. Tedy čím větší zlo, tím větší naděje na beztrestnost. Pokud se k takovému právnímu vědomí přihlásíme, musíme dát odpověď na otázku, jakou cenu budou pak mít všechny ty Listiny základních práv a svobod a všechny zákony, které zde přijímáme.

Domníváme se, že odpověď je zřejmá - budou mít cenu papíru. Právo a stát pak nebudou považovány za ochránce lidskosti a rozumu, ale za nástroje připravené sloužit zločincům, pokud jen tito budou dostatečně bezohlední.

Nešlo vymyslet lepší a názornější příklad toho, k jakým absurditám dospějeme v případě promlčení, než je případ z nedávných dní, kdy bylo konstatováno, že proti celé řadě osob z nejvyššího bývalého vedení KSČ existuje důvodné podezření ze spáchání trestného činu vlastizrady v roce 1968, a to spoluprací s vojsky agresora a že zároveň z důvodu promlčení nelze zahájit trestní stíhání, teoreticky snad s výjimkou pana Mlynáře, a to proto, že byl v emigraci v důsledku toho, že byl jako jediný z jmenovaných činitelů nastolenému okupačnímu režimu nepohodlný, neboť proti němu bojoval.

Každé dítě však ví, že trestní stíhání nešlo zahájit právě z důvodu okupace, respektive z důvodu jejího trvání více než 20 let. Akceptujeme-li mlčky toto tvrzení o promlčení, pak tím říkáme všem potenciálním vlastizrádcům, že budou beztrestní, pokud nějaká další okupace, které budou pomáhat, bude trvat dostatečně dlouho.

A nyní k často opakované zásadě o nepřípustnosti retroaktivity. Ve zprávě generálního prokurátora se s touto zásadou zachází, jakoby byla něčím absolutním. Dovolte mi, abych vám citoval článek 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kterou jsme ratifikovali na začátku tohoto zasedání:

1. Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu.

2. Tento článek nebrání souzení a potrestání osoby za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, bylo trestné podle obecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy.

Vidíme, že podle tohoto měřítka není zákaz retroaktivity ničím absolutním, něčím naprosto neslučitelným s ideou právního státu.

Dovolte mi, abych vám v krátkosti naznačil důvody, které vedly civilizované národy k tomu, aby její absolutnost odmítly. 18. dubna 1934 vydává vůdce SA, vůdce hnědých košil, toto prohlášení: "Revoluce, kterou jsme provedli, není revolucí národní, nýbrž revolucí národně socialistickou, přičemž bychom rádi podtrhli slovo socialistická. Existuje jen jedna hráz proti reakčním silám, a tou jsou naše úderné oddíly SA, neboť ony jsou absolutním vtělením revolučních ideí. Bojovníci v hnědých košilích se od prvního dne zasvětili revoluční cestě, a z této cesty se neodchýlí ani o píď, dokud nedosáhneme našeho konečného cíle". Odpověď Adolfa Hitlera přišla 30. června 1934, kdy bylo několik tisíc SA-manů, ale i odpůrců nacistického režimu postříleno jednotkami SS. O čtrnáct dní později promluvil o celé věci v Reichstagu sám Hitler. Cituji: "Pokud by mne někdo pokáral a zeptal se mě, proč jsem se ve věci spravedlivého potrestání viníků nespolehl na řádné soudy, pak jediné, co k tomu mohu říci, je toto - V této hodině jsme byl odpovědný za osud německého národa a proto jsem se stal nejvyšším sudím německého lidu. Dal jsem rozkaz zastřelit všechny, kdož vedli toto zrádné spiknutí". Nikdo z německých prokurátorů nebo návladních, jak se jim říkalo, proti tomu nezvedl hlas, nikdo to veřejně nezpochybnil. Nebylo to ovšem už ani možné, neboť by se to jednak rovnalo sebevraždě, a jednak by tento hlas k veřejnosti ani nedolehl. Od onoho dne byla tedy v Německu výslovně etablována vedoucí úloha Adolfa Hitlera, nejen co do politiky, ale i co do výkladu práva, co do výkladu dobra a zla. A v duchu tohoto Hitlerova pojetí zákonnosti mluvili i nesčetní nacističtí zločinci před soudem, nejen mezinárodním, ale i před soudy německými. Vůdcův rozkaz, vůdcův rozkaz, vůdcův rozkaz - tak zněla jejich odpověď na obvinění. Odstavec 2, článek 7 Úmluvy není než výrazem odmítnutí takovéto obhajoby. Je to odmítnutí jménem civilizace, která vychází z určitých zásadních principů, jimiž pověřuje zákony, a která odmítá učinit stát či vůli nějaké většiny nejvyšším soudcem.

Mám dobrou vůli nepodezírat pana generálního prokurátora, že by proti tomuto odstavci Úmluvy něco namítal. Je mi ale potom naprosto záhadou, proč na moje upozornění, že četné rozsudky podle bývalého hanebného § 109 trestního zákona, kterým byli lidé odsuzováni za to, že zůstali v cizině, nebyli ničím jiným než aplikací nevolnického práva, odpovídá takto. Cituji pana generálního prokurátora: "Tehdy se však příslušní činitelé dovolávali toho, že toto právo volného pobytu bylo nutné omezit v zájmu národní bezpečnosti". Opakuji "pobytu", nikoliv pohybu. Nejde teď jen o absurdní logiku tehdejšího argumentu, totiž nepochopitelnost toho, že by tím, že se někdo nevrátí zpět do vlasti, mohla být ohrožena národní bezpečnost. Jde o to, že se uplatňováním nevolnického práva, které rozhodně odporuje právu civilizovaných národů, považuje za beztrestné jenom proto, že příslušní činitelé, kteří měli zřejmě vedoucí úlohu, to považovali za nutné z hlediska národní bezpečnosti. Tehdejší rozsudky podle § 109 nevedly jen k zabavování majetku, nýbrž i do nebe volajícímu oddělení příbuzných na dlouhá desetiletí.

Nelze to sice srovnávat se zabíjením lidí, přesto je argumentace na obranu beztrestnosti tehdejších prokurátorů a soudců argumentací, která je k nerozlišení od argumentace nacistické.

Konečně je zde logická otázka. Argumentoval by pan prokurátor i v případě, že by se jednalo např. o rozsudky, které by byly v ještě větším rozporu s lidskými právy, resp. chci znát hranici, při níž by byl pan generální prokurátor ochoten ustoupit od zákazu retroaktivity. Jako muž zákona by si tuto otázku měl položit již dávno. Ale především si ji musí položit toto Federální shromáždění. Musí stanovit dělicí čáru mezi zákony, které jsou pouze příliš drsné, příliš kruté na náš dnešní cit, ale které zůstávají v rámci spravedlnosti a ty, které jsou pádem do barbarství. Šlo by akceptovat přísný režim přechodu hranic, ale nemyslím si, že můžeme mlčky přejít to, že bylo v naší zemí praktikováno nevolnické právo.

Možná se retroaktivita dotýká pouze některých věcí. Netýká se např. systematického popírání článku 29 bývalé ústavy, který garantoval právo na petice a stanovil povinnost státních orgánů na petice odpovídat. Ignorování více než 1 000 petic Charty 77 a systematické perzekuce jejich signatářů bylo v rozporu s ústavou a někdo je za to odpovědný. Je skandální, že dodnes není v této věci vedeno žádné vyšetřování. Za nejtemnější čin tehdejších perzekucí - myslím tím po dobu posledních dvaceti let režimu - považuji proces s Výborem na ochranu nespravedlivě stíhaných, jehož někteří členové nebo někteří postižení sedí i v tomto shromáždění. Tehdy byli lidé odsouzeni na mnoho let do vězení za to, že vyslovovali nesouhlas s tehdejším ignorováním zákonů nebo s tehdejší interpretací zákonů. Jejich odsouzení znamenalo, že tehdejší moc veřejně prohlásila za zločin pouhý názor, že nějaký čin státní moci je nespravedlivý či nezákonný. Jinými slovy, za zločin bylo prohlášeno vyjadřování názorů, že určité jednání státu je zločinem. Občanům bylo dáno jasně najevo, že se bez ohledu na to, jak absurdní, zvrácený či nesmyslný výklad bude vládnoucí skupina zákonům dávat, budou muset jen mlčky přihlížet jak jsou jejich jménem páchány různé křivdy. Tehdejší ústava však tvrdila, že zdrojem veškeré moci jsou občané. V tomto případě však dokonce ani nešlo o porušení tohoto principu ve věci politické moci, nýbrž přímo ve věci morálky či elementárního významu slov. Šlo tudíž o naprosté popření článku 2 tehdejší ústavy, resp. o masívní příklad a hlavně důkaz jejího systematického porušování.

Vedle článku 2 byly samozřejmě porušeny přinejmenším články 17, 20, 28, 29. Přesto nevidím sebemenší náznak nějakého vyšetřování, nějaké zjišťování osob, které rozhodly o zatčení členů VONSu a jejich odsouzení, při kterémžto odsouzení nebylo zachováno dokonce ani formální dekorum nějaké právní procedury. Tento hrozný výsměch zákonům zřejmě nikoho z odpovědných pracovníků nevzrušuje. Totéž zřejmě platí i o pronásledování dětí za názory či sociální původ rodičů. V situaci státního monopolu ve školství a zaměstnání znamenala diskriminaci dětí faktické zbavení možnosti studovat a pracovat v určitém povolání. I v tomto případě nikdo nepátrá po tom, kdo to nařídil, i když to všichni dobře víme.

Často se v souvislosti s minulým režimem mluví o tzv. článku 4 bývalé ústavy, který údajně činil mnoho věcí legálním. Dovolte, abych vám citoval: "Vedoucí silou ve společnosti a ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence". Tento článek však neobsahoval žádnou právní relevantní definici toho, co se mínilo slovy KSČ a vedoucí síla. Nebyla v něm obsažena žádná definice způsobu, kterým se občané stávají členy skupiny zvané KSČ, dále toho, jaké je členění této skupiny a podle jakých pravidel se občané stávají členy takto definovaných orgánů KSČ a konečně, jakým způsobem svého členství v těchto orgánech či v KSČ jako celku pozbývají. Nebyl v něm nijak definován vztah mezi pojmem vedoucí síla, zákonodárnou či výkonnou pravomocí ve státě. Nebylo v něm definováno, čí kontrole tato skupina podléhá, kdo ji či občany v ní sdružené může volat k odpovědnosti a jakým způsobem, jako je tomu v případě Federálního shromáždění. Není v něm prostě definováno vůbec nic. Tento článek právně prostě neexistoval. Jediná možnost interpretace jeho výskytu je následující - skupina osob, která sebe sama nazývala KSČ, disponovala takovými prostředky nátlaku, že mohla do ústavy vložit oznámení, že si bude dělat to, co se jí zlíbí, bez ohledu na další články ústavy. Je to oznámení o dokonalém rozvratu státu a znevolnění jeho občanů a vzpouře proti zákonům. Brát tento článek do úvahy při posuzování ústavnosti či neústavnosti jednání tehdejší moci znamená přisuzovat mu právní význam. To však mohou jen lidé, kteří si právo pletou s marxismem-leninismem ještě i dnes.

Chceme-li vycházet z právní tradice civilizovaných zemí, pak jej musíme brát jako nejjasnější důkaz toho, že mezi ústavností, tj. situací, kdy ústavě jsou podřízeni všichni občané bez výjimky, a komunistickým režimem byl nesmiřitelný konflikt. Obrovský dluh vůči spravedlnosti může být alespoň z části splacen teprve tehdy, podnikne-li toto Federální shromáždění určité legislativní kroky, týkající se promlčení některých trestních činů a další kroky, které by byly orgánům činným v trestním řízení jasným podnětem k činům. Je samozřejmě otázkou, zda je toto Federální shromáždění toho schopno. V žádném případě bychom si však neměli přijetím zprávy generálního prokurátora k těmto krokům zavírat cestu.

Dovolte mi ještě, abych podal další návrh klubu ODA na usnesení tohoto Federálního shromáždění. Máme ho zde písemně, předložím ho, jen ho přečtu, je velmi stručné:

"Federální shromáždění vyzývá vládu, aby na 22. schůzi FS předložila návrh zákona, na jehož základě by běh promlčecích lhůt níže uvedených trestných činů začínal až 22. 12. 1989 (to je nová volba prezidenta republiky). Jedná se o tyto trestné činy:

1. Závažné ublížení na těle, dlouhodobé zbavení svobody a usmrcení, pokud k nim došlo vinou státních orgánů nebo mocenských organizací nemajících pro svoji existenci oporu v právním řádu, a to v období od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989.

2. Vlastizrada spáchaná v souvislosti s okupací ČSSR cizími vojsky. Tento požadavek odůvodňuje Federální shromáždění skutečností, že od 25. února 1948 byla činnost justičních orgánů v těchto věcech ochromena v důsledku diktatury KSČ a po 21. srpnu 1968 i okupací ČSSR cizími vojsky." Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS K. Viktorín: Aby som odôvodnil dlhý prejav pána poslanca Bratinku. On súčasne odôvodňoval návrh poslaneckého klubu ODA.

Slovo má pán poslanec Jičínsky, prvý podpredseda FZ. Pripraví sa pán poslanec Jégl.

První místopředseda FS Z. Jičínský: Vážené Federální shromáždění, diskuse ke zprávě generálního prokurátora svým způsobem již začala včera a dnes dopoledne a i odpoledne v souvislosti s diskusí o výsledcích práce komise 17. listopadu. Jde o řadu obecných problémů, které existují v každém postkomunistickém státě a které každý postkomunistický režim se snaží tak či onak řešit.

Dostáváme se tady do velmi složité situace politické i právní tím, že určité věci, které měly být potrestány včas, aby společnost měla pocit jisté morální katarze a rozloučení se se starým režimem, že tyto věci včas potrestány nebyly. To je závažná skutečnost, kterou dnes negativně pociťujeme.

Obávám se však, abychom nevytvářeli iluzi, že můžeme všechno negativní, co se stalo a co můžeme považovat za zločin v minulosti, potrestat, že všechny viníky můžeme dnes právním způsobem postavit před soud a vynést nad nimi spravedlivý rozsudek. Říkám to s vědomím závažnosti této věci. I se zřetelem na zkušenosti poválečné spravedlnosti, zkušenosti s retribučními dekrety po roce 1945 i zkušenostmi všech režimů, které se zbavovaly dřívějšího diktátorského dědictví. Říkám to proto, abychom nevytvářeli ve veřejnosti iluze, které nejsou reálné a které nám v naší cestě do budoucnosti mohou spíše škodit a vytvářet překážky pro řešení problémů, které máme.

Říkám to i proto, že kolega Kroupa tady hovořil o určitém pojmu, který bych osobně považoval za velmi nebezpečný. On říkal, že revoluci v právu máme teprve před sebou. Osobně bych si už nepřál v naší zemi žádnou revoluci, tím méně revoluci v právu. Tento pojem se mi jeví téměř kontradiktorní, tzv. contradictio in adjecto.

Mějme na zřeteli, při vší snaze o to, vypořádat se s dědictvím minulosti, že zároveň chceme postupovat k právnímu státu, že cestou k právnímu státu nejsou politické procesy. Z minulé diskuse ke zprávě generálního prokurátora se mi také od řady diskutujících zdály zaznívat požadavky - netvrdím, že to

byly vědomé požadavky - po politických procesech, ale hranice mezi tím, co je oprávněný požadavek po spravedlnosti a co se může stát politickým procesem, bývá někdy velmi proměnlivá.

Říkám to i proto, abychom si uvědomili, že jsme vstoupili do Rady Evropy, že jsme převzali řadu mezinárodních závazků, které jsou významné, že se k nim hlásíme a že bychom měli při vědomí a při úsilí řešit naše problémy, respektovat tyto mezinárodní vztahy, mezinárodní závazky. Říkám to proto, že některé naše činy se stávají v zahraničí zdrojem pochyb o tom, zda jsme neopustili tu cestu, po které jsme se po 17. listopadu odhodlali jít.

Přečtu vám tady část dopisu, který poslal Václavu Havlovi, Mariánu Čalfovi a předsedovi Federálního shromáždění americký kongresman Stan Hoyer, který svého času se velmi zasloužil o kontrolu nezákonností nedemokratických režimů včetně nedemokratického režimu v Československu a který jménem komise pro bezpečnost a spolupráci v Evropě píše (týká se to lustračního zákona a § 260): "Domníváme se, že tyto dva zákony, i když dobře míněné, jsou příliš široké a tak jak byly vytvořeny, zasáhnou mnoho nevinných lidí. Oba tyto zákony v zásadě připomínají období kolektivních retribucí, které - jak jsme doufali - Československo zanechalo za sebou. Navíc nevěříme, že kterýkoliv z těchto zákonů lze účinně naplnit, aniž došlo k porušení norem svobody slova, svobody shromažďování a svobody vyznání, kterými je Československo vázáno v rámci helsinského procesu. Obáváme se, aby Československo nebylo donuceno prožít znovu svoji vlastní historii, pokud se z ní nepoučí. Naléhavě žádáme vás a vaše kolegy ve Federálním shromáždění, abyste znovu zvážili tyto zákony tak, aby odpovídaly vašim závazkům z Helsinek."

Chci říci jednu věc. Měli jsme si opravdu nechat udělat rozbor, jak postupují v ostatních zemích, jako je Spolková republika Německo, Polsko, Maďarsko. Mám na mysli země, které jsou nám nejbližší v řešení těchto problémů, abychom nevycházeli jen z našich pocitů, ale respektovali tyto mezinárodní politické i právní souvislosti, když budeme uvažovat o tom, co Federální shromáždění má nebo nemá udělat. Federální shromáždění může samozřejmě po zralé úvaze přistoupit k revizi zákonů, které dosud platí a na jejichž platnost se odvolává Generální prokuratura. V tomto směru myslím, že kritika na adresu Generální prokuratury, která zejména v minulé diskusi zaznívala, přesahovala možnosti nebo chcete-li odpovědnost Generální prokuratury, protože se týkala obecného stavu, který pociťujeme jako negativní, ale za který není odpovědna jen Generální prokuratura, za který je odpovědné i Federální shromáždění, pokud nepřijalo potřebné právní úpravy, má-li za to, že takové právní úpravy je třeba přijmout. Kladu to samozřejmě jako otázku, protože ten problém je opravdu velmi komplikovaný.

Zároveň, vážení kolegové, mějme na zřeteli ještě jednu věc. Chtějme možné. Jestliže bychom chtěli všechno, co kolega Bratinka tady uvedl, dnes učinit předmětem normálního právního řízení a právního postihu, pak by tedy stavy prokuratury se musely neznásobit, ale prostě exponenciální křivkou zvětšit v míře, kterou se teď neodvažuji vyčíslit.

Doporučuji tedy, abychom si uvědomili reálné problémy toho, co je možné a vedle toho že nám velmi narůstá i trestná činnost ze současnosti. A chápat i ty věci v kontextu společenského vědomí, které mění i priority toho, co považujeme za důležité z hlediska porušování mravních i právních norem.

Jsem si vědom závažnosti těch problémů, jsem samozřejmě pro to, aby ti, kdo mají být potrestáni, potrestáni byli, když se dopustil trestných činů, ale zároveň buďme realisté v tom, co je možné učinit právně, abychom opět neslibovali lidem něco, co nejsme s to dosáhnout. Děkuji.

Předsedající místopředseda FS K. Viktorín: Ďakujem. Prosím, s faktickou poznámkou pán poslanec Kroupa.

Poslanec SN D. Kroupa: Chtěl bych jen uvést na pravou míru to, co říkal pan prof. Jičínský o pojmu "revoluce v právním řádu". Já jsem výslovně tento pojem uváděl do souvislosti s takovým aktem, jako je přijetí Listiny práv a svobod tímto shromážděním. Takže v žádném případě jsem tím nemínil použít nějaké revoluční právo. Prosím, aby mi takové myšlenky nebyly podsouvány.