Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Poslanec SL J. Wagner: Vážené dámy, vážení pánové, pokusím se dokončit co mi ráno nebylo umožněno. Hovořil jsem o tom, že si kladu otázku, kdyby úkol - vypracovat zprávu komise 17. listopadu připadl mužům levice, zda bychom též vymýšleli, jak znemožnit své politické odpůrce. Zdali bychom použili argumentů, jako mezi nimi jsou lidé, kteří jako novináři zrůdného režimu, nelidsky zrůdně žádali v procesech 50. let tvrdé a nejtvrdší tresty, že jsou tam ti, které komunistický režim hodnotil při svých prověrkách již v roce padesátém velmi kladně za přístup k řešení likvidace vnitřního nepřítele ve straně. Že jsou tam také ti, co nosí řád 25. února, udělovaný za zásluhy k prvnímu výročí puče. Že jsou tam ti, kteří odsuzovali spoluobčany do vězení za fackování soch, model starého režimu, kteří žili pod ochranným deštníkem komunistických bossů, jimiž byli jejich blízcí, a mnohdy nejbližší rodinní příslušníci. Ano, mnozí boží lidé, měli takovéto zázemí přímo doma. Vedoucí kádrováky, ředitele, členy nejvyšších grémií komunistického režimu, včetně náčelníka správy jedné ze správ StB, velitele ruzyňského pekla... A ještě bychom si za takouto skvělou práci nedali vyplatit ani finanční odměnu.

Fuj!!! Stydím se za to, co jsem musel říci. Ale musel jsem to říci, musel jsem ad absurdum dovést obrazy postupů, kterými se tvoří politika nedorozumění, chcete-li hlubokého.

Na pozadí těchto absurdit si nejlépe uvědomíme, že naše naděje není v nekonečném sváru o to, kdo jak žil, kdo více či méně kolaboroval. Kdo se jen přizpůsobil, aby přežil, a kdo iniciativně budoval svou kariéru, štěstí své a své rodiny na neštěstí jiných. Ano, až tak daleko je třeba jít. Uzavřít dějinnou kapitolu a ponechat historikům, co jen jim patří. Nikoliv ovšem historikům píšícím pro potřeby dobové politiky.

Když před léty se mě přátelé ptali, co mají dělat, bylo-li jim nabídnuto členství v KSČ, odpovídal jsem vždy jednoznačně: vzít, ano. Neboť uvnitř této strany bylo možno právě tak, jako mimo její řady, vést úsilí o spravedlivější lidský úděl. Také se vedlo.

Hovoří se o minulosti v barvách, jako by vše bylo jen bílé nebo černé. Omyl. Byli komunisté v postavení rozhodujících funkcionářů, na nichž závisel osud lidí, kteří se chovali vždy slušně, samozřejmě přiměřeně možnostem doby. Nic nelze posuzovat mimo čas a prostor. Byli příslušníci tehdy existujících satelitních stran či bezpartijní, rovněž v postavení, kterým mohli lidem pomoci. A co? Nepomohli. Ba co hůře, budovali svou kariéru na postojích tvrdších ke spoluobčanům, než vládcové sami.

Mnohdy si kladu otázku - kdyby se vše na 24 hodin vrátilo do totality, jak by se chovali dnešní důslední zastánci revolučního práva. Vzpomněli by si na své minulé úsilí, podávali by přihlášky do rodné strany, odmítali podepsat petice zavazující režim, aby propustil své vězně či naopak ti, kteří v řadách KSČ tak činili tehdy, činili by tak i nyní? Vzdávám hold vašemu přesvědčení, pane kolego Ransdorfe, jste hoden úcty nejen za tehdejší podporu osudu dnešního prezidenta, ale i za důslednost, s níž hájíte své přesvědčení. Ano, my jsme povinni vám říci, i když s vámi někdy hluboce nesouhlasíme, že je naší povinností nepřestat usilovat, abyste své názory mohl veřejně hájit. Rozhodně postoj pana poslance Ransdorfa je mravnější a sympatičtější než postoje těch, kteří s rudou chlebovou knížkou, která byla zdrojem jejich staré kariéry, zahodili břemeno tížící jejich start k nové kariéře, tentokrát pod praporem pravé vůle.

(Hluk v sále, předsedající vyzývá přítomné ke klidu.)

I dnes je to tak. Kudy tedy šla dělící čára mezi mravností a nemravností? Nikoliv mezi námi, ale v nás, v každém z nás, a tam je i nyní. I dnes je to tak. Demokratická pravidla říkají, jak a co je třeba většinově schválit. A co se děje? Oni tehdy rozhodovali majíce moc, k níž se dostali pučem podle svých jednostranných politických potřeb, a dnes, co jsme mnohokráte učinili? Navzdory závazkům, které ČSFR má - neboť zahrnula do svého právního řádu závazky ctít mezinárodně uznávané normy občanských a lidských práv - rozhodli jsme se proti těmto listinným právům. Ještě jsme se odpůrcům vysmáli hrdým potleskem vítěze. Nikoliv, pohrdavým potleskem vítěze.

Stydím se! Co jsme učinili? Rozhodli jsme demokraticky. Ctíme formální pravidla demokracie. Oni je nectili. Nedali nám příležitost ani volit. Nebylo mezi čím. My nectíme pravidla politické a lidské morálky. Moc, která nám byla dána, je užívána v rozporu s právním vědomím. Proč? Protože i to je náš osud. Přes půl století jsme nežili v normální tolerantní společnosti, ctící člověka jako lidskou bytost. Náš návrat mezi evropské národy je obtížný v hospodářství, ve všech hodnotách společenského bytí, avšak nejobtížnější je právě zde, v hodnotě ryze lidské, v morálce.

Každé lidské bytosti přísluší právo na spravedlnost a podle prastaré zásady toto právo nikomu neprodáme, nikomu neodepřeme ani neodložíme. Ne proto, Jane Kavane (a pane Hubálku, ne proto, že je to můj přítel - abych odpověděl), že díky tobě jsme 20 let četli svobodné slovo, ale proto, že toto slovo bude nadále takovým jedině tehdy, když nezávislá soudní moc rozhodne o konkrétní kauze člověka, když nezávislá zákonodárná moc k tomu vydá dobré zákony a když prozíravá, akceschopná a kontrolovaná výkonná moc je bude účinně uskutečňovat.

Z toho všeho si nejen my zde, ale i voliči kladou otázku, jací jsme. Dívají se na nás naši voliči. Nemáme u nich valné úcty. Řekněme jim otevřeně: Jsme takoví, jako vy. Patříme k vám, jen na čas jsme zde a jen společně nám zbývá usilovat, aby žádný další zastupitelský sbor této země nemusel vyslechnout zprávu a debatovat o událostech, které změnily osud naší země, ale ještě nestačily změnit nás. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Předsedající předseda SL R. Battěk: Ano, heslo "Překonej sám sebe" je někdy obdivuhodné. Slovo má poslanec Kroupa.

Poslanec SL J. Wagner: Pane poslanče, když dovolíte...

Předsedající předseda SL R. Battěk: Já jsem vám nedal slovo, pane poslanče!

Poslanec SL J. Wagner: Hlásím se o faktickou připomínku. Vy jste mě urazil a já vás posílám, pane poslanče, podle zákona o jednacím řádu do imunitního výboru k projednání mé stížnosti na vaše jednání.

Předsedající předseda SL R. Battěk: Jakmile domluví pan Kroupa, odeberu se do imunitního výboru. Pane poslanče, prosím, mluvte.

Poslanec SL D. Kroupa: Milé dámy, vážení pánové, dnes máme projednávat dvě zprávy. Jedna je zpráva komise 17. listopadu, druhá je zpráva generálního prokurátora. Ta zpráva generálního prokurátora má být jakýmsi naším pokusem o vyrovnání se s minulostí, s minulostí totalitního režimu. Zpráva komise 17. listopadu je naproti tomu pokusem vyrovnat se s přítomností, vyrovnat se se situací, ve které se právě nacházíme.

Myslím, že někteří poslanci, kteří zde vystoupili a kteří nemluvili příliš k věci, mlčky uznali, že komise splnila svůj úkol, mlčky uznali, že fakta, která uvádí, odpovídají skutečnosti.

Jaká jsou to fakta? První, jak už zde mnohokrát zaznělo, se týká vyvrácení teorie spiknutí. Nejde o nějaké paranoické teorie spiknutí, ale jde o docela zajímavou teorii, že minulá vládnoucí moc, komunistická strana, vlastně měla uvnitř sebe jakési druhé centrum, které se s pomocí provokace 17. listopadu pokusilo svrhnout stávající vedení strany a nastoupit na jeho místo. Jestli jsem dobře porozuměl zprávě, právě tato teorie padla.

Zamysleme se nad tím, co to znamená. Znamená to, že komunistická strana neměla uvnitř sebe druhé mocenské centrum, které by se snažilo dostat se k moci, ať už touto provokací či jinou.

Druhá zajímavá skutečnost, kterou zpráva odhaluje, je, že stávající vedení komunistické strany se 17. listopadem a ani událostmi před ani po něm necítilo příliš ohroženo. Zjišťuje, že straničtí činitelé odjeli na své víkendové chaty a necítili se vůbec nijak znepokojeni tím, co se dělo v pražských ulicích.

Událost 17. listopadu tedy vlastně znamenala, že komunistický režim se zhroutil na neschopnost vládnoucí síly a na absenci jakékoliv skupiny uvnitř této vládnoucí síly, která by se pokusila chopit moci a nabídnout této společnosti alternativu vůči tomu, co nabízelo Jakešovo vedení. Tato skutečnost je nesmírně závažná. Plyne z toho, že komunistická strana vlastně sama 17. listopadu předvedla, že této zemi a této společnosti nemá co nabídnout.

Druhé zjištění, které by nemělo uniknout naší pozornosti ze zprávy komise 17. listopadu, se týká vlastního průběhu revoluce. Byly zde skupiny disidentů, které souhrnně jsou nazývány opozicí, které - jak pozdější vývoj ukázal - byly názorově velmi rozdílné. Spojoval je vlastně jen a pouze odpor vůči minulému režimu a některé z nich spojovalo úsilí za lidská práva. Bylo přirozené, že jestliže 17. listopadu byl narušen monolit vládnoucí strany, že to byly tyto skupiny, které byly nejlépe připraveny k tomu převzít moc v této zemi a že to byly tyto skupiny, které se následujícím vývojem musely politicky diferencovat do různých politických stran a hnutí.

Není proč naříkat nad tím, že Občanské fórum v této chvíli sdružovalo protikladné politické síly. Úkolem bylo rozbití komunistického monopolu a převzetí moci. A tento úkol Občanské fórum splnilo. Tento úkol samozřejmě skončil a nyní se Občanské fórum a ostatní podobná hnutí rozešla do různých politických stran, které se budou ucházet o přízeň voličů.

Proč to vlastně opakuji a proč to připomínám? Chci tím naznačit další závažnou skutečnost, která z té zprávy vyplývá. Není pravda, že v této zemi došlo 17. listopadu k revoluci. Není pravda, že lid této země se pozdvihl proti nenáviděné vládě a smetl ji. Zpráva 17. listopadu nám říká něco jiného, pro nás mnohem nepříjemnějšího. Tento lid vyčkával až do chvíle, kdy zahraniční protektor, který držel vnitřní mocenskou sílu a všechny páky moci, se vzdal tohoto vlivu. Tento lid vyčkával až komunistická vláda sama stáhla ruku a dala najevo, že je ochotna odstoupit, že není schopna dále vládnout. Je to smutné zjištění. Tento lid nesvrhnul vládu, neuskutečnil revoluci. Vláda se zhroutila sama a od ní postupně začala přebírat moc v zemi nová skupina disidentů. Tím je dán ten nešťasný fakt, že tuto moc ta nová mocenská skupina vlastně přebírá do dneška. Ani svobodné volby neznamenaly radikální zlom ve vývoji. Ale jen krůček za krůčkem se v tomto vývoji pokračuje a krůček za krůčkem zjišťujeme, že stále ještě vlastně v mnohém (a nejenom v těch vnějších stránkách) vězíme v minulém režimu. Snažíme se rozvazovat gordický uzel a není v této zemi síly, který by jej rozetnul.

Máme-li dnes projednávat zprávu o porušování lidských práv, o zločinech proti lidskosti, hrozí nám, že ji bezmocně vyslechneme, hrozí nám, že se dozvíme, že se buď žádné zločiny nestaly nebo ty, co se staly, že se nedají vyšetřit a ty, co se dají vyšetřit, že se nedají potrestat, protože z hlediska našeho právního řádu jsou vlastně legální. Nyní umírá člověk, který byl za minulého režimu prohlášen za zločince, a který očekává, že za nového režimu budou prohlášeni za zločince ti, kteří ho za zločince prohlásili. Nic takového se neděje a jsme ujišťováni, že právní řád to vlastně nedovoluje.

Chtěl bych říci, že toto zjištění je velice smutné, že žádná z politických sil v této zemi nenabídla jednoduché řešení, že k revoluci v právním řádu vlastně ještě ani nedošlo. Že dochází jen k velmi pomalé evoluci. Je to vlastně paradoxní zjištění, které ze zprávy vyplývá. K revoluci v naší zemi dochází a musí dojít teprve po revoluci. Snad se nám podařilo udělat určitou revoluci v oblasti hospodářské. Snad se nám podařilo první krůček k revoluci udělat tím, že jsme přijali Listinu práv a svobod. Ale tu pravou revoluci máme stále ještě před sebou. Jestliže zločiny nemohou být pojmenovány, jestliže zločiny nemohou být odsouzeny, bohužel nemohou být ani odpuštěny. A jestliže nebudou odpuštěny, budou stále trvat a my budeme žít stále v tom minulém režimu. Myslím, že toto a mnohá další smutná fakta nám staví před oči Zpráva komise 17. listopadu. Znovu chci zopakovat. Komise svůj úkol splnila a většina vystoupení v tomto parlamentu, ať už k věci či od věci, tento fakt potvrdila. Je tedy na místě přijmout usnesení.

Předsedající předseda SL R. Battěk: Děkuji také. Dalším přihlášeným je pan poslanec Ján Horník.

Poslanec SN J. Horník: Vážený pán predseda, vážený pán predsedajúci, vážené Federálne zhromaždenie. Pri prerokúvaní čiastkových správ komisie 17. novembra a ďalej pri rokovaní o tzv. lustračnom zákone som vystúpil s príspevkom uzmierenia a odpustenia. A dal som niekoľko myšlienok, ako sa máme zmieriť medzi sebou a odpustiť si. A hľadať to, čo nás zbližuje a čo nám umožňuje, aby sme medzi sebou ľudsky a priateľsky pracovali na zlepšení pracovného postavenia aj právnej podstaty nášho štátu. Nič také sa nestalo. Vidíme, že ďalej medzi nami vládne neznášanlivosť, závisť, žiarlivosť a veľmi veľa nedobrých ľudských vlastností. Nie je to nemorálne, keď si dvaja poslanci odmietnu ľudsky podať ruku a povedať si také jednoduché slovo, ako prepáčte alebo odpusťte? Keď už nič iné, potom aspoň toto by sme mali dokázať.

Znovu upozorňujem na tieto veci a vyzývam nás všetkých, aby sme sa nad tým zamysleli a urobili mravnú úvahu vo svojom svedomí na základe dobra a pokoja a začali pracovať na zákonoch, ktoré by upevnili našu mravnú aj právnu základňu.

Toľko na úvod a teraz by som k Správe komisie a k návrhu uznesenia chcel podať jeden doplňujúci návrh. Tento návrh, ktorý tu prečítam, podporujú okrem mňa poslanci Ambros, Houška, Stome, Syč a Toman.

Federálne zhromaždenie alebo Predsedníctvo Federálneho zhromaždenia žiada federálneho ministra vnútra, aby na základe zákona č. 451/1991 Zb., ktorým sa ustanovujú niektoré predpoklady na výkon určitých funkcií v štátnych a verejných orgánoch a organizáciách Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky, Českej republiky a Slovenskej republiky, a s prihliadnutím na výsledky vyšetrovacej komisie Federálneho zhromaždenia na objasnenie udalostí 17. novembra, vydalo všetkým poslancom Federálneho zhromaždenia VI. volebného obdobia osvedčenie podľa § 2 písm. a), b), poprípade c) zákona.

V prípade, že návrh bude prijatý, poslanci by už nemuseli na žiadnej inej úrovni také osvedčenie žiadať. Toľko k návrhu.

Čo sa týka správy, správa komisie je veľmi dobrým historickým podkladom, aby sme konečne na základe tejto správy nastúpili na správnu demokratickú cestu. Ďakujem za pozornosť.

Předsedající předseda SL R. Battěk: Děkuji poslanci Horníkovi. Prosím, pan poslanec Kavan, připraví se poslanec Sláma.

Poslanec SL J. Kavan: Děkuji. Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, vážení poslanci, vážené poslankyně, po vyslechnutí poslance Humla jsem konečně pochopil správnost rozhodnutí předsednictva Federálního shromáždění o tom, že nás zavázalo mlčenlivostí vůči veřejnosti, co se týče obsahu estébáckých spisů. Poslanec Huml totiž dokázal, jak toho lze zneužít ne pro informování veřejnosti, ale pro manipulaci s fakty, pro pomluvu, pro politický předvolební boj. Aby se ubránil možnému obvinění, že tu porušuje zákon, tak předstírá poslanec Huml, že v kuloárech slyšel to a to, ale je třeba říci, že já tedy nemám k dispozici, na rozdíl od členů komise můj estébácký spis, ale pokud mě paměť neklame, je třeba říci, že skutečně citoval vytržené věty z estébáckých hodnocení, jejichž pravdivost je dnes předmětem soudního jednání. Tato hodnocení vypracovaná estébáckými funkcionáři tady v Praze byla účelová a psaná pracovníky, kteří mě nikdy neviděli a kterým na pravdivosti obsahu jistě nezáleželo. Nemám dosud přepis toho, co bylo řečeno, protože stenografové tak daleko nejsou, a ani se nedomnívám, že parlamentní sněmovna je totéž co soudní síň a že jsme vybaveni se probrat bahnem estébáckých slov a zjistit, co je a co není pravda.

Mohl bych samozřejmě uznat, že je pravda, že jsem prozradil československému diplomatu panu Zajíčkovi, o němž jsem tehdy nevěděl, že má i jinou funkci, že můj přítel Jirka Pelikán přijíždí do Londýna. On si to ovšem rovněž přečetl v anglických novinách.

Mohl bych připomenout, že v době, kdy jsem měl údajně v Londýně zabránit demonstraci na první výročí invaze, jsem se nacházel v Dubrovníku, kde jsem na mezinárodní studentské konferenci odsoudil právě tuto invazi a srovnal ji s nástupem fašismu v roce 1939, což vedlo k formálním protestům příslušných vlád.

Mohl bych připomenout, že demonstrace za Palacha jsem organizoval ještě dříve, než jsme museli vzpomínat výročí jeho oběti, a to v době, kdy se to stalo, v lednu 1969. Ale k čemu by to bylo dobré? K ničemu.

Dodal bych jen více věrohodnosti estébáckým slovům. Nedomnívám se, že toto je vhodná platforma pro takové analýzy. Mohu jen konstatovat, že neexistuje žádný důkaz mé vědomé spolupráce, že jsem nikdy neposkytl žádnou informaci komukoliv, která by opozici mohla uškodit či dokonce uškodila. Škodil bych sám sobě a svým přátelům.

A upozorňuji - tentokrát se omlouvám, že jsem takto rozhněván - že budu žalovat kohokoliv, kdo mě z politických důvodů bude takto i nadále urážet, a tak, pánové, buď předložte důkazy, nebo se omluvte.

Byl bych velmi rád, kdyby se poslanci naučili respektovat lustrační zákon. Já jsem hlasoval proti němu, ale dokud nebude uznán neplatným, budu ho respektovat. Z tohoto zákona vycházelo nedávné sdělení federálního ministerstva vnitra, které oznámilo, že v případech, které spadají pod § 2, odst. 1 písm. c) tohoto zákona, nemůže FMV vydat osvědčení, že dotyčný byl vědomým spolupracovníkem StB. Může jen konstatovat, že občan byl evidován jako důvěrník, kandidát nebo tajný spolupracovník důvěrného styku. FMV zdůraznilo, že takto byli vedeni občané, kteří o tom neměli nejmenší tušení - cituji - a dokonce i občané, kteří se později stali osobami sledovanými, což je můj případ. Jen nezávislá komise může prošetřit, zda šlo nebo nešlo o vědomou spolupráci. K tomuto prošetření v mém případě dosud nedošlo.

Musím tedy konstatovat, že komise 17. listopadu informovala 26. ledna 1992 veřejnost přinejmenším nepřesně, ne-li zcela zkresleně, když opakovala výrok z loňského března, že jsem byl registrován na první správě - nemohu být registrován tam, kde žádný registr nikdy nebyl - jako tajný spolupracovník důvěrného styku v období 1968 až 1970 - mimochodem tato značka důvěrný styk DS se v mém spise objevuje poprvé až v říjnu 1969 - aniž by na základě současného zpřesnění vysvětlila, že DS nemusí být kategorií vědomého spolupracovníka, je to stejná kategorie jako důvěrník nebo kandidát.

Tím komise umožnila takovou novinářskou interpretaci, k jaké došlo, na niž si jistě pamatujete, a která mě znovu poškodila. Když poslanci Mlčoch a jiní nabízeli plošné zveřejnění, jistě si, myslím, v té chvíli ani neuvědomili, že v takovémto plošném zveřejnění by mé jméno být nemohlo, nespadám pod paragraf 2a) a b), ale to už je jiná věc.

Lustrační komise České národní rady byla schopna vzít toto zpřesnění kritérií na vědomí a na jejich základě uznala svou chybu a rehabilitovala Bedřicha Moldána, který, stejně jako já, byl zařazen do jedné z těchto zmíněných tří kategorií, u nichž je třeba vědomou spolupráci dokazovat.

V posledním Respektu píše pan Jiří Kabele, známý svou podporou tvrdých lustrací, že 85 % lidí z těchto kategorií se do evidence dostalo, aniž by cokoli tušili. Pochopil to, bohužel, až poté, co byl sám překvapen vlastním zařazením mezi KTS. Nyní apeluje, že by bylo logické pro tyto kategorie ze zákona stanovit to, čemu říkal presumpce nespolupráce. Ale aspoň Respekt mu dal celou tiskovou stranu, mně nedal žádnou možnost obrany proti skandálnímu obvinění, které bylo publikováno v Respektu.

Opakuji, že v mém případě se komise 17. listopadu ani nepokusila např. předvoláním svědků prověřit, zda splňuji tři podmínky dané v lustračním zákonu, tzn., zda jsem věděl, že se stýkám s příslušníkem StB, zda jsem podával informace utajovanou formou a zda jsem plnil uložené úkoly.

Na otázku redaktorky Zemědělských novin, zda existuje přesvědčivý a nezvratný důkaz, že jsem byl vědomým spolupracovníkem StB, reagoval předseda komise pan poslanec Ruml tím, že hovořil o mých ilegálních cestách do Československa v 80. letech. Tedy fakt, že se mně podařilo oklamat StB a nenechat se zavřít, je najednou důkaz, že jsem o 15 let předtím spolupracoval. Důkazy o tom, že StB o mých cestách věděla, samozřejmě neexistují. Právě naopak. I členové komise 17. listopadu znají výpověď důstojníka StB, který vysvětluje, jak se to dověděli a že to bylo až ex post facto.

Setkal jsem se tady v Praze mimo jiné s Petrem Uhlem, Annou Šabatovou, Jaroslavem Šabatou, Jiřím Dienstbierem starším, Janem Rumlem, Drahuší Proboštovou, Jiřím Müllerem, Jiřinou Šiklovou, Janem Urbanem, Sašou Vondrou a Václavem Havlem. Nikdo, opakuji nikdo, z těchto lidí neměl dojem, že naše schůzky, které se samozřejmě nekonaly v bytech, byly pod "dohledem StB", když použiji termín, který použil pan poslanec Ruml v rozhovoru pro Mladý svět.

A ani později se nedozvěděli o jejich prozrazení.

Pana prezidenta Václava Havla a náměstka FMV pana Jana Rumla jsem se na to výslovně přeptal poté, co členové komise začali mou ty činnost takto zpochybňovat. Chápu, že tito lidé, kteří v té době bez problémů studovali na komunistických universitách, že těmto lidem byli tyto riskantní cesty nepochopitelné. Ale doufal jsem, že poučeni naší historií dnes už nebudeme napadat to, co je nám prostě nesrozumitelné.

Paní Margaret Thatcherová, jíž se jednou nechtělo uznat, že šéf jejího úřednického aparátu veřejnosti lhal, řekla, že jen "hospodárně zacházel s pravdou". Na tento trefný eufemismus si v poslední době vzpomínám velmi často, nejčastěji když poslouchám ty, kteří byli vůči minulému režimu tak konformní, že StB nestálo ani za to, aby je vzala na vědomí. Tyto lidi má asi na mysli tzv."nová pravice". Já se přiznám, že stále nevím, co to je, přečetl jsem si tu zprávičku v Lidových novinách, která nedávno navrhla, aby tito 'čistí', (to je jejich termín) tedy nezatížení odvahou nebo politickou minulostí, zasedli na místa disidentů v parlamentě a vládě.

Pan poslanec Toman se v televizním programu 'Co týden dal' zmínil o tom, že kazeta z mého výslechu v estébácké vile v Dejvicích pomohla komisi doložit její závěry. Opomněl však vysvětlit, že estébáky tajně natočená kazeta je z konce listopadu 1989, kdežto závěry komise se týkají období do června 1970. Nebo komise došla k jinému závěru, než publikovala? Pak by to měla oznámit a předat soudu veškeré důkazy.

Teď to zkrátím, protože jsem byl varován, pokud jde o čas. Závěrem bych chtěl říci jednu věc panu poslanci Blažkovi. Chci říci, že si velmi vážím toho, že zůstal mým přítelem i poté, co jsem zde byl lustrován, což v atmosféře tohoto parlamentu není snadné. Uznávám rovněž, že od března loňského roku jsem strávil hodně času svou obranou. Ve chvíli, kdy poslanec Blažek hovoří o mé neužitečnosti jako poslance, by si ovšem měl uvědomit, že domněnka této neužitečnosti byla vytvořena i tímto parlamentem, resp. výborem, jehož jsme oba členy, a to tím, že mi byla zabraňována jistá práce právě s odvoláním na mou lustraci. Ne ovšem chybou poslance Blažka, který naopak mě do různých týmů navrhoval a oni mě tam s odvoláním na lustrace nepustili.

Poslední větu. Rád bych konstatoval, že kdyby všichni pravicoví poslanci tohoto parlamentu respektovali principy etiky a morálky, tak jak to dělá poslanec Blažek, byla by atmosféra v tomto parlamentu srovnatelná s parlamenty demokratických zemí a v takovém parlamentě by byla radost pracovat. To bohužel není situace, v níž se dnes nacházíme. Děkuji vám.