Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Poslanec SN F. Šamalík: Dámy a pánové, měli jsme tak málo příležitostí mluvit k těmto základním otázkám, že se zde budu přece jen zabývat některými podstatnými věcmi nebo termíny atd., které se objevily v jednání národních rad. Mám pocit, že celé jednání bylo neseno zároveň jakousi jednostranností, která překážela tomu, abychom tyto otázky skutečně projednávali v jejich základních bodech a momentech.

Chtěl bych se především zmínit o sporu, kdo je subjektem státní smlouvy, zda tady platí princip občanský nebo princip národní. Sám se domnívám, že je to spor zcela jalový, protože jde o dvě roviny problému. Pod pojmem národní princip rozumíme vždycky to, že zde určitá skupina lidí vytváří organizaci, která ovládá určité území, vymezuje hranice, dosahuje uznání. Stát je zde v čistě abstraktním významu. Občanský princip je zcela něco jiného a já neznám stát, který by vznikl z občanského principu. Občanský princip znamená rozpuštění stavovské struktury, znamená tvorbu občanské společnosti, znamená určitou formu státu.

Jestliže jsme nyní v situaci, kdy se tedy vytváří relace mezi dvěma republikami, musíme si uvědomit, že jde skutečně o dvě rozdílné věci; zatím co z principu národního vyplývá, řekl bych historické a přirozené právo, pak z toho druhého principu vyplývá závazek, aby příslušný stát respektoval to, co bylo dáno evropským vývojem, tj. princip otevřené občanské společnosti, demokratická struktura státu a vláda práva.

Osobně si myslím, že toto je zaručeno právě Listinou základních práv a svobod, která - a myslím, že o tom není pochyb - je brána jako základ jak v českém prostředí, tak i v prostředí slovenském, že tedy pokud jde o subjekt, nemůžeme uvažovat takovým způsobem, že by proměnné národní rady tady byly tím základním. Jsou prostě tím, co zastupuje subjekt základní, který jedině je vybaven těmito historickými a přirozenými právy.

Co samozřejmě nemůžeme připustit - a tady je právě bariéra Listiny - aby byl národní stát pojat takovým způsobem, jak tomu bylo během 19. století, kdy tvorba národního státu dovolovala ať na základě nacionální ideje plnou asimilaci národních menšin nebo jiných skupin, anebo aby tato národní, národnostní a podobná práva byla popírána na základě občanského principu, tj. na základě představy, že demokratické řešení je univerzální řešení. V tomto smyslu se domnívám, že Listina právě dává základ, který vyhovuje každému.

Chtěl bych k tomu ještě říci to, že problém, o kterém hovořím, se netýká jen Slovenska. Týká se i nás, tj. českého národa a češství, tedy toho faktu, že češství rostlo také v určitých konfliktech a tvořilo se v těch hranicích a jako národ a že to není věc mrtvá, kterou můžeme obětovat abstraktně pojatému občanskému principu, jak nás o tom přesvědčují konflikty kolem nynější československo-německé smlouvy. Tím je věc živá i pro nás. Jestliže se ze Slovenské strany objevuje celá řada opatrností, pak je třeba chápat, že jsou to pocity, které jsou založeny na dějinné zkušenosti. Já sám si myslím, že např. lustrační zákon, který tady byl přijímán tímto parlamentem, byl v podstatě nesen týmž pocitem a tímto pohledem na minulost.

Takže mám za to, že bychom si měli uvědomit, že diskuse o subjektech smlouvy nepřispěla pozitivnímu řešení, naopak od tohoto řešení odváděla.

Mluvilo se zde také minule o hrozbě paternalismu z české strany, ale sám bych chtěl k tomu ještě dodat, že pokud jde o slovenskou opatrnost a slovenské výhrady, že by si měli uvědomit ještě jinou hrozbu, tj. hrozbu té nevázanosti v nadějích na to, co by přineslo osvobození, protože šíří-li se nekontrolovaně takové tendence, jestliže rozpad a rozchod se stává základní prioritou, pak z toho vznikají naděje, které nikdy nikdo nemůže splnit a vzniká tady půda pro to, aby se všechno potom hroutilo v určitých deziluzích, které je třeba mít na mysli už v tomto momentu.

Druhá otázka, k níž bych chtěl něco říci, je, zda se tvoří ústava shora nebo zdola. K té věci se vyjadřoval, myslím v Lidových novinách, i poslanec Sokol. Chtěl bych k tomu říci asi tolik, že i když ústava dneska je velmi nepřehledná, má přece jen jisté momenty a ty jisté momenty jsou přesně identifikovatelné a my se podle nich můžeme řídit. Říkáme, že se nikdo nemá vymknout, pokud jde o řešení státoprávních otázek z koncepce dnešní ústavy. Ale jestliže tedy ústava je živá a je živá v tom, co se týká federálních kompetencí a činností federálních orgánů, pak tedy nemůžeme skutečnost, že ústava byla dělána zdola národními radami, chápat tak, jako by se zmáčkl nějaký knoflík, na němž je napsáno "sleep", který uspí všechny federální orgány ve věci, která se týká ústav. Myslím, že tady je skutečně něco, co není dobrým vysvědčením pro FS, neboť i když věc byla svěřena národním radám, což je v souladu s tím, že jim patří původní suverenita, nicméně je tady řada otázek, které by bývaly měly být na půdě FS zásadně řešeny, z těch podstatných otázek. Jestliže se to nestalo a jestliže se vůbec základní pojmy nestaly předmětem velkých diskusí, já - tak vidím situaci u nás v masmédiích a jinde - mám pocit, že jsme právě vyklidili půdu pro to, co bych nazval předsudky, vzájemnými averzemi a podobně, tedy něčím, co vůbec nepřispělo k tomu podstatnému, oč bychom bývali měli usilovat, tj. o porozumění a dorozumění skutečně v základních klíčových momentech.

Chtěl bych ještě jednu poznámku k tomu, o čem se tady hovořilo, o pojmu laciný a racionální stát. Tady se u celé řady institucí mluvilo o tom, že nepotřebujeme zvyšovat náklady na tyto orgány. Ale pojem laciný stát je kupecký kalkul.

Pojem racionální stát musí zahrnovat respekt k historické i politické situaci, nemůže počítat jen s tím, co se vydává atd., ale musí brát v úvahu všechny faktory, které existují. Jestliže tedy mluvíme o racionálním státu, pak máme na mysli především to, že je to stát právní, tedy stát, kde existuje vláda práva a pak tedy také to, že tento racionální stát musí vyhovovat všem, kteří v tomto státě žijí.

Jestliže má být stát racionální a zároveň levný, pak nesmí připustit, aby v jeho rámci byly velké skupiny lidí, které v ústavním řešení nenajdou pro sebe řešení těch nejzákladnějších věcí, protože nenajdou-li je, je to zdroj neklidu, a překonávání neklidu znamená vždy dodatečné výdaje pro všechen státní aparát.

Z tohoto hlediska je evidentní, že unitární stát - a já nemám na mysli jen zřetelné vyslovení "chci unitární stát", ale i tendence, které spějí k unitárnímu státu - je samozřejmě levnější než stát složený, ale je zcela iracionální právě proto, že už neodpovídá vůbec naší realitě.

Z toho hlediska také tendence po trojspolku nejsou v rámci této racionality, to je v rámci existujících dějinných možností a poměru sil, které u nás existují, nejsou něčím, co by se do pojmu racionality vešlo.

Když mluvíme o tom, že unitární stát je v dané chvíli přežitkem, pak ovšem není přežitkem požadavek jednotné státní vůle složeného státu. A to je samozřejmě otázka klíčová a podstatná. Jednotnou státní vůli složeného státu není možné vytvořit jedině právními normami a ústavou. Ta bude vždy zrcadlit konkrétní vztah, který mezi národy existuje. Já se právě domnívám, že dnes, když formujeme ústavu (a nyní mám na mysli strukturu zastupitelských sborů, vztah občanské sněmovny a senátu, kde v jednom případě jsou uplatněna kvantitativní kritéria, to je počty občanů, a ve druhém případě princip parity, který se odpoutává od kvantitativního hlediska), pak tyto dva momenty, jež mají sloužit integraci, kterou musíme považovat za to, co je podstatné, musíme pozorovat už v této chvíli jako to, co spolu nemá konkurovat, ale co má sloužit integraci.

Já si myslím, že jestliže budeme senát konstruovat takovým způsobem, že z něho budeme dělat vlastně něco, co bude totální nadstavbou nad veškerou činností sněmovny občanské, mohli bychom se dostat do situace, že právě senát se stane tím orgánem, který bude federativní strukturu ústavy posouvat směrem ke konfederaci, to znamená, že ji v tomto smyslu bude rozpoutávat.

Znovu říkám - nevidím to jako problém právní, protože je to daleko hlubší problém konkrétního vztahu mezi našimi společnostmi. To je také důvod, proč jsem hovořil o tom, že o těchto věcech se mělo na půdě parlamentu mluvit zásadně, protože zde vysvětlení všech těchto věcí, vysvětlení vzájemných předsudků, obav atd., by bylo bývalo tím, co je skutečně podstatné.

Poslední poznámka - já sám se domnívám (a myslím, že to by mělo být obecně sdíleno), že úkolem, který byl dán tomuto parlamentu, bylo vytvořit liberálně demokratický systém, právní a institucionální formu, v níž by mohla existovat otevřená občanská společnost, umožňující skutečnou pluralitu a konkurenci všech stanovisek. Pokud jde o tuto formu, já myslím, že by neměl existovat vůbec rozdíl mezi stranami, které jsou zastoupeny v tomto parlamentě, když vynechám proces komplikující, to je národní. Avšak v té základní otázce by zde neměl být rozpor nebo neměl by být rozpor v podstatných zásadách.

Jestliže dnes vidíme v některých postkomunistických státech tendence ke směšování určitých prvků demokratického státu (může to být svým způsobem atraktivní i u nás, protože nemáme před sebou dobu klidu a každý chaos může vyvolávat dejme tomu autoritativní tendence v tom nebo onom směru), myslím, že bychom měli vyjít z tradice první republiky - i když už není živá v tom smyslu, že tady mezi námi nejsou její nositelé - vyjít z toho faktu, že parlamentní systém první republiky, přestože byl vystaven hospodářské krizi, levým extrémům, pravým extrémům, nacionalismu, řešil všechny konflikty, aniž sešel z půdy parlamentní demokracie.

Proto si myslím, že i my - i když před sebou také máme zkoušky - bychom měli zůstávat u toho, co je dáno v principech ústavy z roku 1920, u principů parlamentní demokracie jako východiska nejen k právní úpravě ústavy, ale i k řešení politických situací, které u nás existují.

Já jako člen klubu sociálně demokratické orientace bych samozřejmě měl zdůraznit, že i koncepce levicová je zcela v souladu s liberálně demokratickými principy a že samozřejmě ta orientace, kterou zastávám, už dávno opustila marxovskou tezi, že nestojíme na půdě práva, ale na půdě revoluce. Jsme v situaci, kdy všichni musejí stát na straně práva a všichni, kteří jsou v tomto státě a chtějí se podílet na demokratických principech (tady budu parafrázovat Heinricha Bölla, který mluvil o 8. květnu, ale já budu mluvit o 17. listopadu), musejí dojít k přesvědčení, že pro všechny v této zemi 17. listopad byl tím, co přineslo osvobození, co nepřineslo porážku. Kdo bude cítit 17. listopad jako porážku, ten je stále ještě na cestě k tomu, aby se k demokratickým hodnotám přibližoval.

Nakonec mi dovolte jeden konkrétní pozměňovací návrh, který se týká článku 30 odstavce 4 tisku 1212. Zní takto: Volby do Federálního shromáždění se konají ve lhůtě začínající patnáctým dnem před skončním volebního období a končící patnáctým dnem po jeho uplynutí. Konají-li se volby před uplynutím volebního období, zvolení členové Federálního shromáždění nabývají mandát po uplynutí volebního období dosavadního Federálního shromáždění. To neplatí v případě skončení volebního období rozpuštěním Federálního shromáždění podle článku 42.

Předsedající předseda SN M. Šútovec: Ďakujem poslancovi Šamalíkovi. Ako ďalší v rozprave vystúpi poslanec Stanislav Hanák zo Snemovne ľudu, ďalej je prihlásený poslanec Václav Benda zo Snemovne národov. S faktickou poznámkou sa hlási poslanec Minka.

Poslanec SL J. Minka: Vážený pán predsedajúci, kolegovia a kolegyne, prepáčte mi, že sa tak neskoro hlásim s faktickou pripomienkou, ale musel som si overiť u kolegov sediacich okolo mňa, či som dobre počul. Pokiaľ som dobre počul a oni tiež, tak vy ste čítali odpoveď politického grémia Českej národnej rady. Považujem to za neprijateľné, pretože my sme žiadali odpoveď a stanovisko Českej národnej rady alebo predsedníctva Českej národnej rady. Politické grémium tieto dve inštitúcie nepredstavuje. Žiadam, aby táto odpoveď nebola braná do úvahy.

Předsedající předseda SN M. Šútovec: Chcem vysvetliť, že predsedníctvo Českej národnej rady bolo oslovené politickým grémiom tohto parlamentu. Preto cítili za primerané, aby tiež politické grémium nám poskytlo odpoveď. To je vysvetlenie, ktoré k tomu môžem podať. Slovenská národná rada nereagovala ani týmto spôsobom.

Pán poslanec Zelenay má ešte jednu technickú poznámku.

Poslanec SN R. Zelenay: Vážený pán predsedajúci, kolegovia a kolegyne, bol to síce návrh politického grémia, ale pokiaľ sa dobre pamätám, o tomto bolo uznesenie pléna Federálneho zhromaždenia. Pokiaľ je niečo uznesením pléna Federálneho zhromaždenia, už to nie je stanovisko politického grémia. Pokladám za primerané, keď k uzneseniu Federálneho zhromaždenia prijmeme aj uznesenie príslušnej národnej rady.

Předsedající předseda SN M. Šútovec: Pán Zelenay si spomína zle. Žiadne uznesenie tohto pléna nie je. Bolo len uznesenie o prerušení schôdze. Žiadosť o poskytnutí stanoviska vyšla z politického grémia a nie z tejto schôdze. Pamätáte sa zle.

Prosím, pán poslanec Hanák.

Poslanec SL S. Hanák: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi, abych jménem klubu KDU přednesl tento pozměňovací návrh k ústavnímu zákonu 143/68 Sb. A to nové znění odst. 1 a 2 prvního článku.

Znění odstavce prvního: Česká a Slovenská Federativní Republika je federativní stát.

Odstavec druhý: Základem České a Slovenské Federativní Republiky je dobrovolný svazek rovnoprávných států založených na právu na sebeurčení každého z nich.

Odstavec třetí vypustit a odst. 4 a 5 přečíslovat na 3 a 4.

Za druhé - zařadit nový článek ústavního zákona v tomto znění: Ustanovení tohoto zákona nebrání tomu, aby dvoučlenné státoprávní uspořádání České a Slovenské Federativní Republiky bylo změněno ve vícečlenné.

Dámy a pánové, smyslem tohoto pozměňovacího návrhu je pokus o jakousi rovnováhu mezi nacionálním a občanským principem. Děkuji vám.

Předsedající předseda SN M. Šútovec: Ďakujem. To bol pán poslanec Hanák. Teraz vystúpi pán poslanec Václav Benda. Môže sa pripraviť pán poslanec Váňa. Po ňom pán poslanec Olej. Potom pán poslanec Mandler.

Poslanec SL V. Benda: Vážené sněmovny, budu tentokrát zatěžovat vaši pozornost jen minimálně. Po předběžné dohodě s většinou navrhovatelů předkládám jejich jménem pozměňovací návrh k článku 30 odst. 2 (tisk 1212). Aby tam byla přidána věta - podrobnosti stanoví zákon Federálního shromáždění.

Nejde o jakékoliv zpochybnění toho, že sídlem senátu má být Bratislava. Na tom jsme se dohodli. Z technických důvodů se zdá nepravděpodobné (i podle informací slovenské strany), že by senát mohl začít v červenci zasedat v Bratislavě. Proto tato dodatečná věta má umožnit, aby bylo nejprve zajištěno řádné zázemí pro působení senátu v Bratislavě a aby se potom toto sídlo stalo definitivním. Jménem navrhovatelů tedy podávám tento pozměňovací návrh.

Předsedající předseda SN M. Šútovec: Ďakujem. To bol pozmeňujúci návrh. Teraz bude hovoriť pán poslanec Váňa.

Poslanec SN V. Váňa: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové, poslanci Federálního shromáždění, dovolte mi, abych projevil svůj osobní názor na připravovaný zákon o státoprávním uspořádání, dle návrhu poslanců Federálního shromáždění pod č. 1071A. Předesílám, že s jeho celkovou koncepcí lze souhlasit, až na jeho jistou, ale důležitou část. Souhlasím také s předřečníkem kolegou Šamalíkem, ale také tam postrádám tuto část.

V prvé řadě bych chtěl připomenout, že náš společný československý stát se v roce 1918 konstituoval ze dvou historických zemí - Čech a země Moravskoslezské a ze Slovenska - a také tak se v roce 1945 obnovil. Na základě této skutečnosti měl jeho vývoj pokračovat, tj. při zvyšování samosprávy všech tří zemí (republik). Avšak vinou minulé totalitní moci dne 1. 1. 1949 přišla země Moravskoslezská neblahým protiústavním zákonem č. 280/1948 Sb., o svou zemskou samosprávu, centralizací státní moci, - zřízením krajů - když již předtím nám, Moravanům a Slezanům, byla v roce 1945 při výměně občanských průkazů paušálně zapsána národnost česká, i když většina z nich měla a hlásila se k národnosti moravské či slezské.

Zato Slovensku se dostalo již od roku 1945 faktické autonomie (viz SNR, povereníctva atd.) - tedy vyniknutí prvku slovenského a tak potlačení moravskoslezského, který plně vyhovoval tehdejším centristům. Dá se tedy oprávněně hovořit o jakémsi spiknutí nacionalistů českých a slovenských.

Tento předem připravovaný záměr se plně shoduje se zprávou, kterou jsem se dozvěděl brzy po válce, že šlo opravdu o úmluvu. Této úmluvě stáli v cestě Moravané a Slezané, proto museli být i se svojí zemí z tohoto boje o moc vyšachováni - samozřejmě postupně. Tehdejším centristům se to náramně hodilo. Tehdejším představitelům KSS to vyhovovalo. Vždyť se jim tím dostalo poloviny moci ve státě.

Avšak po brzké smrti K. Gottwalda, následní prezidenti o této úmluvě zřejmě moc nevěděli, naopak prezident Novotný vystupoval proti slovenskému cítění až neomaleně. To pochopitelně vyvolalo na Slovensku vyhrocení národního cítění, a tím jejich značnou nespokojenost.

Proto, když pod tlakem propadající se ekonomiky státu chystali čeští a moravští ekonomové a politici ekonomickou reformu režimu a jeho demokratizaci, potřebovali k tomu samozřejmě také získat i představitele Slovenska v čele s panem Dubčekem. Ale hned za ním i s dr. Husákem, který nakonec po okupaci pana Dubčeka odstranil a který se rozhodl realizovat to, co mu bylo za války K. Gottwaldem přislíbeno. Proto jeho hlavní starostí na konci polednového vývoje byla přeměna unitárního státu na federaci. Bohužel na nepodařenou a nefunkční dvoufederaci, která není nikde jinde ve světě a která nemůže naši situaci vyřešit. Spolek totiž musí vždy tvořit nejméně tři.

To vše se tedy provedlo na úkor Moravy a Slezska, přestože jsme se již v té době v rámci Společnosti pro Moravu a Slezsko vzepřeli (jako doc. Bárta, doc. Malý, byl jsem tam také já) a požadovali jsme trojfederaci. Jednání o tom dr. Husák prostě nepřipustil, a tak jsme to za přítomnosti cizích vojsk prohráli.

Proto zajisté uznáte, že dnes v nastupující demokracii nás tyto dohody nezajímají, protože je nemohou Moravané a Slezané v žádném případě uznat a přijmout. Pro nás se staly neplatné, jako Mnichov pro Československo. Trváme na spravedlivé trojfederaci. Ani centristé, ani vy Slováci si zase nemůžete tak naříkat, protože téměř 22 let jste společně této federaci vládli, nejvíce však na úkor země Moravskoslezské a jejích obyvatel. Ta byla krutě ekonomicky vykořisťována a bohužel, tento stav je stejný dodnes.

Proto jsme toužebně očekávali změnu režimu, a když tato skutečnost v listopadu 1989 nastala, věřili jsme pevně, že se nám co nejdříve dostane rovnoprávného postavení v rámci naší federace. Krutě jsme se ale zmýlili. Vás, oba vládnoucí partnery, to ani nenapadlo. Bohužel!

Proto jsme byli nuceni povstat ustanovením HSD-SMS a šli jsme do voleb, poměrně s úspěchem. A kdyby občané na Moravě a ve Slezsku nedávali své hlasy OF, jakožto plebiscit proti KSČ, dostali bychom na Moravě a ve Slezsku hlasů dvakrát tolik, tj. v zemi Moravskoslezské přes 50 %.

Ale i tak jsme tam byli druzí. (Předsedající předseda SN M. Šútovec: Prosím, aby ste hovorili k veci, pán poslanec.) Já mluvím k věci. A náš hlas by měl být slyšen, zvláště, když totéž požaduje i celá řada jiných politických stran na Moravě a ve Slezsku. Proto ty jalové řeči, že za nikoho nemluvíme, je jen ubohá propaganda.

Budou tomu již dva roky, co bylo Českou národní radou i Federálním shromážděním schváleno prohlášení o "rehabilitaci" země Moravskoslezské. Avšak za tyto dva roky - přes naše veškeré úsilí - se nám nepodařilo přesvědčit vás o našem nezadatelném právu, které se naopak snažíte bagatelizovat, jak zde ve Federálním shromáždění, tak i v České národní radě. Narážíme stále jen na vaši "hroší kůži" záměrného nepochopení. To vůbec není záležitostí České národní rady, ale hlavně Federálního shromáždění, protože ono při své přeměně z Národního shromáždění zemi Moravskoslezskou zrušilo - a proto je také povinno tuto křivdu napravit, jako zcela rovnoprávného partnera Čechám a Slovensku. A to právě nyní, při schvalování návrhů zákonů o státoprávním uspořádání a o celé Ústavě ČSFR. Právě nyní přišel ten den "D", kdy by se konečně mělo o tom jednat a místo toho vidíme u mnohých z vás jen shovívavé úsměšky. Je to, bohužel, smutné.

Uvědomujete si vůbec, že žijeme ve střední Evropě a že musíme čerpat nejen z jejích, ale i z našich tradic? V Německu, na bývalém území NDR, ihned po prvních svobodných volbách bylo obnoveno pět historických zemí jako spolkových, každá se svou zemskou vládou a parlamentem. A to je náš případ Moravskoslezské země v ČSFR. Prušáci a Bavoráci mají od sebe tak daleko, jako Češi od Slováků, i když si všichni říkají Němci. Proto tento argument neobstojí. Proto jestliže vláda České republiky a Česká národní rada i Federální shromáždění nestihly zemi

Moravskoslezské vrátit její svébytnost již v prvních svobodných volbách, je jejich povinností tak učinit ve volbách v červnu 1992. Je to mimo jiné i v zájmu soudržnosti historických zemí českého státu a soudržnosti celé ČSFR a tím i zastavení jejich postupné balkanizace.

Je přece ironií, že jsou to právě slavní "moravští rodáci", jimiž se nově restaurované