Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Předsedající místopředseda FS K. Viktorín: Ďakujem. Slovo udeľujem pani poslankyni Rút Šormovej za klub Občianskeho hnutia, pripraví sa poslanec Danihel.

Poslankyně SL R. Šormová: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, dovolte, abych vás seznámila se stanoviskem poslaneckého klubu Občanského hnutí k předloženým a projednávaným zprávám o dodržování lidských práv v ČSFR.

Může se zdát, že význam lidských práv není třeba znovu zdůrazňovat. Československá společnost přijala po listopadu 1989 koncepci právního státu, k němuž zajisté dodržování mezinárodně uznávaných standardů v oblasti lidských práv neodmyslitelně patří. Přijali jsme ústavní Listinu základních práv a svobod, čímž jsme lidská práva právně zakotvili.

Zdaleka ne vše je ale v pořádku. Některé výzkumy ukazují, že značná část veřejnosti by přivítala posílení jistot a pořádku i za cenu podstatného omezení občanských práv a svobod. Objevují se názory, že lidská práva sice ano, ale hovořit a hájit je - to smějí jen někteří, respektive někteří na to právo nemají. Uznáváme obecně, že lidská práva jsou nedělitelná a že neznají hranice, ale mnohé z nás příliš nevyvádí z míry, jsou-li flagrantním způsobem porušována za hranicemi našeho státu.

V podobných příkladech by se jistě dalo pokračovat, ale takový výčet by neměl být samoúčelný. Měl by naopak vést především k uvědomění si skutečnosti, že oblast lidských práv je pro mnohé občany velkou neznámou, že výchova k lidským právům je dlouholetý proces, který teprve začíná, že tato země zdědila kromě jiného z let minulých i absenci vědomí, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, a že se nám toto zděděné nevědomí odkrývá dnes v nejrůznějších a často netušených podobách.

Místopředseda federální vlády, pan Mikloško, se podle našeho názoru ve své zprávě snaží analyzovat i popsat stávající situaci. Konstatuje fakta, ovšem nám chybí podstatnější zmínky o konkrétních návrzích řešení. Také postrádáme zprávu o stavu lidských práv zdravotně postižených občanů a o situaci uprchlíků.

Ráda bych se zmínila i o některých našich konkrétních výhradách k některým částem textu předložené zprávy, např. k poslednímu odstavci kapitoly "Práva národnostních menšin" na str. 19 zprávy pana místopředsedy Mikloška, v němž se podle našeho názoru nemístně součást obecně platných občanských práv vydává za výsadu, užívají-li jich příslušníci národnostních a etnických menšin.

Za velmi nešťastné zjednodušení a především podcenění problému považujeme, pokud se zpráva v závěru kapitoly k rasové nesnášenlivosti a antisemitismu snaží vyrovnat se nebezpečným fenoménem, jakým antisemitismus bezpochyby je, konstatováním domněnky, že protože "většina občanů pokládá antisemitismus za obecně zápornou hodnotu," nemusíme se ho zase až tak moc bát.

Především ve srovnání se dvěma následujícími zprávami však oceňujeme principy, z jakých zpráv a o hodnocení problémů, s nimiž se potýkáme, v textu místopředsedy vlády pana Mikloška vychází.

Zpráva generálního prokurátora ČSFR JUDr. Gašparoviče se poslancům Občanského hnutí jeví daleko problematičtější. Hned na začátku a pak i na několika v dalších místech nás zaráží způsob, jakým se pan prokurátor snaží interpretovat kriminalitu Romů a hlavně, jak se pokouší analyzovat její příčiny.

Některá tvrzení a vývody pak zásadně odmítáme. Např. na str. 3 se píše - cituji:... "o pocitu sociálního ohrožení bílých obyvatel vzhledem k početnosti i kriminalitě romských obyvatel a jejich dosavadnímu určitému sociálnímu zvýhodnění." O několik řádek dále se píše o - zase citát - "obavách z přílivu uprchlíků, kteří jsou na rozdíl od ostatních občanů sociálně zabezpečeni. Nemůžeme souhlasit s tím, aby se neopodstatněná domněnka, že se bílí obyvatelé bojí Romů, že se cítí sociálně ohroženi proto, že je Romů hodně, nebo aby nepravdivé tvrzení, že jen uprchlíci jsou v Československu sociálně zabezpečeni, aby se tyto domněnky vydávaly za fakt, který navíc má být jedním z důvodů vzniku hnutí skinheads. V tomto kontextu se zmíněné citáty objevují.

Zaráží nás i to, že zmíněná pasáž je doslova ve stejném znění obsažena i ve zprávě federálního ministra vnitra pana Langoše, přičemž to není jediný případ, kdy je text těchto dvou zpráv totožný.

O problematice hnutí skinheads se zde už mluvilo a zmínila jsem se o tom před chvílí. Rádi bychom však znali přesněji a podrobněji názory a přístupy Generální prokuratury k tomuto problému. Zdá se totiž, že zpráva obsahuje v této části poměrně obsáhlá a závažná konstatování, ale bez náležitých právních a trestně právních konsekvencí. Rádi bychom tedy slyšeli, jaká je koncepce postupu vůči skupinám, u nichž je prokázáno, jak zpráva uvádí, že jsou vedeny ideologií fašistického typu.

Zásadní nesouhlas musíme vyslovit i s nevydařeným pokusem o analýzu příčin většího výskytu projevů antisemitismu na Slovensku než v českých zemích. Tvrzení o tom, že snášenlivost je podmíněna náboženskou vlastností a přímé spojování religiozity s antisemitismem považujeme za absurdní a domníváme se, že do zprávy generálního prokurátora podobné úvahy už vůbec nepatří.

Za podobně nevydařené považujeme i závěry, které se snaží trestnou činnost s rasovým, národnostním a náboženským podtextem vydávat za jakýsi náhradní ventil v situaci sociálního ohrožení velkých skupin obyvatelstva.

Jako o potenciálním nebezpečí se ve zprávě hovoří o obou krajních polohách politického spektra. Zpráva se však konkrétně zmiňuje pouze o jedné z nich, lze-li za to považovat zmínku o Sdružení pro republiku - Republikánské straně Československa a s ním spojeným hnutí skinheads. Informace o druhé krajní poloze, jíž má prokurátor na mysli, však chybí a rádi bychom ji znali. Napříště bychom tedy, pokud jde o zprávu generálního prokurátora, dávali přednost konkrétním a věcným informacím před hypotézami a před pokusy o analýzy, které jsou přinejmenším problematické.

Závěrečná zpráva federálního ministra vnitra pana Langoše se nám ve svém celkovém pojetí zdá být poněkud bezradná. Připouštíme, že to může být, a zřejmě je, i vinou nevhodného zadání Federálního shromáždění. Bylo by však dobré to otevřeně říci, jinak se z podobné zprávy stane formalita. V té souvislosti je třeba upozornit znovu na to, že některé pasáže této zprávy federálního ministra vnitra jsou doslovným přepisem zprávy generálního prokurátora nebo naopak. A to včetně té, o které jsem se před chvílí kriticky vyjádřila. Domníváme se, že ministerstvo vnitra by mělo podat podrobnější informaci o situaci uprchlíků z pohledu stavu dodržování lidských práv. Je jistě možné konstatovat, že všem cizincům v uprchlických táborech jsou zaručena stejná práva, ovšem nejrůznější známky a nakonec i některé části zprávy naznačují, že situace není ani zdaleka tak bezproblémová, jak by se ze zprávy mohlo zdát. Považovali bychom tedy za potřebné dostat i informace o průběhu integrace přistěhovalců do společnosti, o problémech, které tuto integraci provázejí a především o možnostech a koncepcích řešení.

Závěrem dovolte, abych jménem poslanců Občanského hnutí i přes všechny uvedené výhrady vyjádřila uspokojení nad tím, že se Federální shromáždění touto bilancí zabývá a že se na této půdě o lidských právech mluví. Budeme rádi, když se tato první zpráva nestane zprávou poslední, ani výjimečnou a stane se základem tradic do budoucna.

Všichni jste dostali do lavic návrh poslaneckého klubu Občanského hnutí na usnesení obou sněmoven - tisku 1111. Dovolte mi jen několik poznámek ke komentáři, kterým tento návrh usnesení doprovodil pan poslanec Pohanka. Předloženou zprávou o lidských právech se zabývaly výbory sociální a kulturní a branně bezpečnostní. Na půdě sociálních a kulturních výborů, kde se projednávala jako první, se objevila řada podnětů a připomínek. Vzhledem k zastoupení poslaneckého klubu, mnohé z nich byly náměty poslanců Občanského hnutí. Mnohé z těchto bodů, které se do usnesení sociálního a kulturního výboru dostaly, zařadil do svého usnesení i výbor branně bezpečnostní, takže se stalo, že usnesení těchto dvou výborů jsou ve většině bodů stejná. Když jsme návrh jak klub vypracovávali, tak jsme byli vedeni snahou ulehčit práci, nikoliv opisovat cizí návrhy. Domníváme se, že naopak je to práce, kterou měly učinit ústavně právní výbory. Je pro nás nedostatečné, abychom se s touto první, a pro nás důležitou zprávou vypořádali tím, že ji pouze vezmeme na vědomí a přiložíme dvě téměř totožná usnesení. Snažili jsem se vybrat to, co je podstatné. K tomu konkrétnímu bodu, o kterém se pan poslanec Pohanka zmínil, totiž o tiskovém zákonu, bych jenom ráda podotkla, že i podle návrhů ústavně právních výborů, se předpokládalo, že usnesení branně bezpečnostních výborů i sociálně kulturních výborů budou přiložena. Tak se vlastně v tomto návrhu předpokládalo, že vláda bude požádána o to, aby tiskový zákon předložila. Vzhledem k diskusi, která ve výborech nad zprávou proběhla, považujeme tento bod za zásadní a z hlediska ochrany lidských práv v současné situaci za podstatný, zvláště v období před volbami.

Budeme rádi, když náš návrh usnesení vezmete za základ, budete mu věnovat pozornost a samozřejmě, když bude doplněn o body, které v něm obsaženy nejsou, a které předložila komise pro lidská práva a menšiny Federálního shromáždění. Děkuji.

Předsedající místopředseda FS K. Viktorín: Ďakujem pani Rút Šormovej. Slovo má poslanec Danihel.

Poslanec SL V. Danihel: Vážený pán predsedajúci, vážení kolegovia, vážené kolegovia. Uvedomujem si, že situácia Romov v Českej a Slovenskej Federatívnej republike nepatrí k témam, ktoré pútajú všeobecnú pozornosť a dovoľujem si tvrdiť, že väčšina ľudí o problémoch tejto najdiskriminovanejšej menšiny prakticky nič nevie. Minulosť zanechala početnú skupinu Romov, ktorá sa bude len s veľkými ťažkosťami vyrovnávať so životom v demokratickej spoločnosti. Mnohí žijú na nízkej sociálnej úrovni, úplne neporovnateľnej so životnou úrovňou ostatného obyvateľstva. Politický systém, ktorý nikomu nedovolil pestovať svoju identitu ako základ sebavedomého a slobodného života sa aj k problémom Rómov zachoval rovnako falošne a pokrytecky. Romovia sa nemohli vyjadriť k tomu, v čom videli svoj pokrok. Často sa o nich rozhodovalo takmer ako o dobytku - toľko a toľko chatrčí sa zbúra a do tej doby toľko sa toľko ľudí sa presťahuje tam a tam.

Pre súčasné obdobie je charakteristický značný stupeň sociálnej neistoty, národnostného napätia a netolerancie. Obyvatelia sami pociťujú značné obavy z rozšírenia rasovej a náboženskej neznášanlivosti, predovšetkým sa prejavuje vysoká averzia medzi rómskym a ostatným obyvateľstvom. Okrem toho vystupuje do popredia obava chmúrnych perspektív sociálne slabého rómskeho obyvateľstva. Znižovanie sociálnej stability spoločnosti, strata ekonomických istôt pre mnohých ich členov povedie vo svojom dôsledku k polarizácii spoločnosti na obäte a vinníkov. Túto situáciu môžu využívať aj rôzne politické sily k vytváraniu spoločenských konfliktov. A medzi konflikty, ktoré sú najľahšie vyvolateľné a sú výrazne destabilizujúce, patria konflikty národnosté. Ich predmetom budú vedľa Čechov, Slovákov, Maďarov, Židov a ďalších predovšetkým Romovia - nepriateľ spoločný všetkým, nie úplne bez viny, slabý a bez ochrany silného národa.

V prípade, že sa nevytvorí urýchlene nový spoločenský program riešenia tohto problému, bude naďalej rásť dištancovanie voči Rómom a dôvodov k tomu bude dostatok - od zjavného rasizmu, predsudkov cez úplnú neznalosť Rómov a obáv z nich až po skutočný pocit ohrozenia z kriminality a ich brutality, využívajúci a podporujúci pocit strachu. V takýchto podmienkach sa môžu uplatniť snahy vziať zákon do svojich rúk. Ani v jednom národe nie sú len dobrý a zlý. Že niektorí Romovia kradnú, že ich deti nechodia do školy, že ich niektoré dievčatá sa na diaľniciach predávajú, to všetko vidíme. Len to nevidíme, že sú to predovšetkým ľudia a že rovnakých priestupkov sa dopúšťajú aj iní. Zámerne sa niekedy ponúka jednostranný pohľad na tento problém, ktorý potom môže poslúžiť ako názorný príklad skresľovania verejnej mienky. Postoj verejnosti k Rómov kolíše medzi ľahostajnosťou a rasizmom. prejavy rasizmu a segregácie sa množia a budú množiť. Romovia sa najbezprávnejšou skupinou obyvateľstva v ČSFR,vo všeobecných predstavách o obetiam nezákonnosti však nepatria, to je naopak výsadou slušných ľudí. Je pozoruhodné, že k problémom Romovia - skinhead stále všetci len mlčky prihliadame. Veď história nás už v mnohom poučila, že to, čo sa dnes môže javiť ako okrajová záležitosť, už zajtra môže prerásť v akútnu hrozbu. Väčšina ľudí sa inokedy a v iných súvislostiach rozhodne hlásiť k princípom demokracie, avšak keď prenasledujú celú skupinu obyvateľstva fašizujúce elementy, tvária sa ako by o nič mimoriadneho nešlo, možno s tým potichu súhlasia. Každý si zrejme dokáže reálne predstaviť, aké následky pre našu spoločnosť môže mať neriešenie tohto problému. Kam až môže siahať deformovanie práva v tomto smere a v tomto štáte, ktoré dovolí, aby v Tepliciach predstavitelia Mestského úradu vzali pod ochranu skinheadov a ich poverili kontrolovaním a riešením kriminality, ktorú údajne páchajú Romovia.

V správe sa často pripomína kriminalita, ktorú údajne páchajú Romovia. Dovoľte mi stručne k tejto problematike niekoľko slov.

Žiadna solídna analýza problémov sa nezaobíde bez štatistických údajov. To je nesporný fakt. Faktom je aj to, že so štatistickými údajmi sa dá pracovať rôzne. Konečný efekt sa v podstate rovná tomu, do akých súvislostí čísla vsadíme. Podľa štatistických údajov by mal byť každý druhý alebo tretí Rom zločincom. Ale podľa analýzy Generálnej prokuratúry z minulého roku sa z 255 000 Romov podieľa na trestnej činnosti len 3, 1 %. Príčinou takého skresľovania skutočností je vysoká recidíva. Je predsa rozdiel, či sa vo výkaze označí, že bol raz päťkrát trestaný Rom alebo sa do štatistiky namiesto toho dostane 5 Romov, aj keď z toho štyria ani neexistujú.

Akokoľvek je významný pokrok, ktorého sa dosiahlo v relatívne krátkom časovom období v oblasti ochrany a dodržiavania ľudských práv a slobôd, nedá sa v žiadnom prípade hovoriť len o jeho úspešnosti. Prvé skúsenosti z konfrontácie deklarovanej filozofie dané Listinou s realitou musia viesť k zodpovednejšiemu hodnoteniu a vyvodzovaniu záverov. Uvedomujeme si, že je to prvý materiál tohto druhu na pôde parlamentu a že ďalšie budú konkrétnejšie a komplexnejšie. Ďakujem za pozornosť. (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS K. Viktorín: Ďakujem pánu poslancovi Danihelovi. Hovoriť bude poslankyňa Samková. Pripraví sa poslanec Niedoba.

Poslankyně SN K. Samková: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové, dovolte mi, abych se zapojila do diskuse k předkládané zprávě o dodržování lidských práv v ČSFR a seznámila vás se stanoviskem nejenom svým, ale i ROI, jejímž členem stále jsem (navzdory tomu, že mě naše hromadné sdělovací prostředky zařazují ke všem politickým stranám, ODS počínaje a KSČM konče).

Můj vztah k předkládané zprávě je zcela rozpolcený. Na jedné straně pociťuji jako mimořádný pokrok, že takováto zpráva je vůbec předkládána. Na druhé straně musím ovšem vyjádřit hluboké znepokojení. Jednak nad její nedokonalostí, nesystematičností, tendenčností a neúplností, dále pak nad skutečnostmi, které jsou v ní obsaženy.

Vraťme se ale ještě na chvilku k těm kladným stránkám. Zpráva nejenomže je, ale i z jejího obsahu se dá usoudit, že naši vládu už přešla ona chimericko-naivní představa, že dodržování lidských práv je výlučně záležitostí legislativy, případně možná ještě záležitostí mezinárodněprávního odboru MZV. Zdá se, že i mezi členy naší vlády začíná nesměle probleskovat názor, že lidská práva, jejich ochrana, dohled nad nimi a výchova k nim, je rovněž záležitostí exekutivního orgánu vlády vybaveného značnými pravomocemi.

Aby takový úřad byl však funkční, považuji jeho vybavení pouze kontrolními iniciativami a koordinační funkcí, jak se o tom zmiňuje zpráva místopředsedy vlády na str. 9, za zcela nedostatečné.

ROI plně podporuje ustanovení ombudsmana pro lidská práva, ale zároveň se domnívá, že bychom se měli důkladně poučit z desetiletí vývoje tohoto institutu v Evropě i Americe a vyvarovat se chyb, k nimž bezpochyby náleží i ona jen tzv. koordinační funkce. Domníváme se, že východiskem by měla být spíše zásada obsažená v proponovaných zásadách vlády ČSFR k národním a etnickým menšinám, stavící na institucionálním zabezpečení ve smyslu faktické exekutivy.

Sdílím rovněž naděje pana místopředsedy vlády Mikloška, že tato zpráva je první z pravidelných výročních zpráv o stavu lidských práv v této zemi. Bohužel, tato naděje je zhruba všechno, co s panem místopředsedou Mikloškem i oběma dalšími předkladateli sdílím. Hned v úvodu své zprávy pan místopředseda uvádí (cituji), že: "odpověď na otázku, jaký je stav dodržování lidských práv je především věcí úhlu, ze kterého se na celý problém pohlíží." Konec citátu.

Dle mého názoru je úhel pouze jeden. Tím je faktický vztah lidských práv a jejich dodržování v této zemi. Ať se pohlíží na tuto otázku ze kteréhokoli úhlu, jeví se mi tento stejně jako jeho výsledek jen a pouze levě.

Troufám si tvrdit, že Listina lidských práv a svobod, kterou jsme přijali před rokem, je papíru jen pouhý cár. Práva v ní jsou v momentě, kdy jen trochu odporují zaběhanému pseudostandardu minulých let, naprosto nevymožitelná, a tudíž ve svých důsledcích jen podkladem pro snahu několika idealistických vytrvalců, která dochází jenom minimálního naplnění.

Dovolte mi demonstrovat svoje tvrzení několika příklady. Na str. 6 zprávy pana místopředsedy vlády Mikloška je uvedeno, že (cituji) "poměrně často lze slyšet, že v legislativní oblasti se už podařilo spíše zabezpečit ochranu kolektivních lidských práv, avšak jejich aplikace do individuálních případů probíhá zatím s obtížemi." Dle pana místopředsedy, reálné hodnocení stavu ochrany a dodržování lidských práv leží kdesi mezi těmito stanovisky.

Ke kolektivním lidským právům, na kterých se shodují snad všichni teoretikové i praktičtí legislativci, patří taková práva jako je právo na udržení identity skupiny a právo být odlišný, podpořené právem i nad zvláštní míru, byť dočasnou, potřebnou k přetrvání identity skupiny, právo na vzdělání a na přijímání informaci ve vlastním jazyku a právo na sebeurčení, a to až do odtržení.

Jak je tedy možné, že stále přetrvává zcela katastrofální stav ve všech národnostních školstvích, o existenci školství pro Romy už vůbec nemluvě. A jak to, že se nikdo na úrovni federace není ochoten zabývat požadavkem národa, o jehož existenci sice já z hlediska etnického silně pochybuji, ale k němuž se ve sčítáni lidu hlásí 1 milión 365 tisíc obyvatel naší země, totiž požadavkem národa moravského na ustanovení zemského zřízení.

Jak jinak to charakterizovat, než odpíráním autonomie, odpírání práva na sebeurčení, odpírání lidských práv, za jejichž dodržování je federace odpovědná. Jak to, že i řádky v předkládané zprávě se vlní hrůzou, jestliže by měly charakterizovat Romy jako národ, a raději to opisují různými etniky. Jako příslušník českého etnika roku moravského se k tomu musím jednoznačně ohradit.

Ráda bych se zastavila u kapitoly práv národnostních a etnických menšin, zejména u oslavovaných zásad politiky vlády k romské menšině, která byla přijata 3. října 1991 - tedy více než rok poté, co právě ROI předložila vládě svůj návrh na řešení tohoto problému.

V tisku a ve všech ostatních sdělovacích prostředcích jsou nám neustále předkládány vzdechy nejrůznějších členů nejrůzných vlád a abych stále nespílala pouze naší vládě federální, musím spravedlivě říci, že členové vlády české ji v tomto berou o délku koně, že Romové jsou neaktivní, neschopní, nemají zájem na zlepšení své situace.

V uplynulém roce ROI koncipovala řadu materiálů a rozesílala je na všechny možné orgány všech vlád co jich tu máme. Těžko však spolupracovat s těmi, z nichž mnozí vás považují za možná sice snaživé, leč mírně retardované. Přičemž stýkat se s útvary jako ROI je, vzhledem k nadcházejícím volbám, krajně netaktické. Nač popudit našeho malého občánka a případně tak riskovat cenné hlasy voličů.

Za této situace se těžko spolupracuje. Pokud nezmizí ze všech našich vládních orgánů, a to nejenom ve vztahu k romské menšině, onen přístup blahosklonné kurátorské péče, která jako milost uděluje práva svým ne zcela poslušným dětem, je šance celé této země na vybudování prosperující občanské společnosti, trvale problematická.

Zvláště podrobně se chci dotknout tzv. romské kriminality. Už sám o sobě je tento termín nesmysl, protože neexistuje žádný trestný čin, kterého by se dopouštěli pouze Romové a který by byl specificky romský. Určitá část romské populace se dopouští trestných činů, a to víc než vyplývá z počtu Romů vzhledem k neromské části společnosti. Upozorňuji přitom na výraznou chybu, která se táhne všemi statistikami v této oblasti a které se dotkl i můj předřečník.

Kriminalita části Romů je vztahována k celé romské populaci, přičemž paradoxní je, že její velikost není známa, pouze odhadována. Avšak zcela je opomíjen fakt recidivity, která - je-li zohledněna - rozdělí romskou populaci zcela jinak, totiž na naprostou většinu Romů bez kriminální zkušenosti a nepoměrně menší skupinu recidivistů z této vrstvy obyvatelstva.

Využiji této příležitosti a znovu objasním stanovisko Romské občanské iniciativy k problematice kriminality. Kterýkoliv pachatel trestného činu zaslouží bez ohledu na svůj původ spravedlivý trest. Ten Rom, který se dopustí jakéhokoliv trestného činu, se morálně dopouští ještě trestného činu hanobení vlastního národa, přičemž trest neodpykává jen on, ale i jeho děti a všem jeho bližním se i za něj dostává pohrdání neromské společnosti. Rom, páchající trestnou činnost, je obzvlášť zodpovědný za bídu svého lidu a zaslouží jeho pohrdání.