Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Předsedající předseda SN M. Šútovec: Ďakujem pánu podpredsedovi vlády Rychetskému. Vládny návrh prerokovali výbory ústavnoprávne, výbory pre plán a rozpočet a hospodárske výbory, branné a bezpečnostné, sociálne a kultúrne, zahraničné a výbory pre životné prostredie obidvoch snemovní. Prípravou stanoviska boli poverené výbory ústavnoprávne. Prosím poslanca Vlastimila Ševčíka, aby predložil spravodajskú správu za výbory Snemovne národov. Druhým spravodajcom je pán poslanec Benčík za Snemovňu ľudu. Prosím, aby zaujal svoje miesto v spravodajskej lavici. Prosím, pán poslanec Ševčík.

Společný zpravodaj výborů SN V. Ševčík: Pane předsedo, dámy a pánové, po úvodním slově pana místopředsedy vlády zůstává vlastně již máloco dodat k vládnímu návrhu na vyslovení souhlasu s ratifikací Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V předložené písemné předloze (tisk 1176) a v předneseném expozé byly již konstatovány důvody, pro které je vskutku žádoucí, aby naše republika, opakovaně se hlásící k zásadám právního státu a k plnému respektu základních práv a svobod, ratifikací Úmluvy dala jednoznačně najevo, že onen respekt, vyvěrající ostatně z našich dlouhodobých tradic je našemu státu a našemu záměru vlastní, a že napříště - co do těchto práv a svobod - není nejmenších překážek k tomu, abychom neuznávali jurisdikci Evropského soudu pro lidská práva či příslušné evropské komise.

Jak známo, ratifikací úmluvy převezme náš stát na sebe závazek pravomoci těchto mezinárodních institucí, založené Úmluvou, nad vlastní jurisdikcí v uvažované právní oblasti uznat a jejich případnému výroku se též podrobit. Význam této skutečnosti je současně zdůrazněn především tím, že takovýto bezvýhradný přístup k Evropským společenstvím je navíc i vážným krokem k překonávání mravního a právního nihilismu, jímž naše společnost, mimo ekonomické deformace, byla po dobu téměř půl století zeslabována a ničena.

Ale nejen to. I když judikatura zmíněných orgánů Rady Evropy, zavazuje stát jen v konkrétní věci. Není závazná v obecnějším smyslu, svou vahou a významem přece jen patrně povede k přiměřené interpretaci ve vnitrostátním právním řádu tak, aby stát sám nebyl vystaven politickému riziku důvodných stížností těch, kteří by se ať soudy, ať výkonnou mocí, ve svých právech cítili dotčeni.

A konečně: Vzájemné vztahy, které se po ratifikaci úmluvy mezi námi a Evropským společenstvím zřejmě vytvoří, jak lze důvodně očekávat, povedou ke zvýšení naší odpovědnosti za stav právního pořádku a koneckonců ke zvýšení právní kultury vůbec.

Shrnuto a řečeno stručně: Všechny důvody, které pro vyslovení souhlasu s Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod až dosud byly vzneseny, jeví se pod aspektem principů právního státu více než dobré. Navzdory tomu dovolte mi však kritickou výhradu k jedné z myšlenek obsažených v důvodové zprávě.

Právní řád - a já doufám, že k takovémuto stavu jednou dospějeme - musí být nejen jednotný, což ve své podstatě znamená, že v sobě neobsahuje protiřečící normy, ale současně také musí být ovládán principy nebo - chcete-li - ideami lidské spravedlnosti tak, jak současný stav našeho poznání světa, člověka i lidských vztahů to umožňuje.

Jestliže první článek naší Listiny základních práv a svobod prohlašuje, že "lidé jsou svobodni a rovni v důstojnosti a právech," je tím eo ipso vysloven poukaz k tomu, aby v našich zákonech, a tedy v právním řádu jako celku a vůbec nebylo místa pro injurie, nespravedlnosti malé či větší vůči tomu či onomu, neboť opak porušuje přirozená práva člověka, práva občana a současně směřuje proti "obecně sdíleným hodnotám lidství a demokratickým tradicím našich národů".

Pod náhledem těchto zásad - ostatně vtělených do preambule naší Listiny - jeví se argumentace důvodové zprávy o nutnosti legislativních opatření pod tlakem případných rozhodnutí nadstátních orgánů Rady Evropy (tedy ona pasáž na straně 4 odst. 2 předlohy) očividně jako nepřijatelná. Úvaha nad potřebnou reparací takových právních předpisů, které by rozhodnutím Výboru ministrů či rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva byly shledány jako rozporné s Úmluvou, nemůže a nesmí být - alespoň podle mého hlubokého přesvědčení - podmiňována ohledem na případnou či předpokládanou četnost věcně totožných stížností. Nespravedlnost, byla-li již jednou shledána a byla-li autoritativně vyslovena povinnost k nápravě, nemá v právním systému hodném tohoto pojmu místa, a proto nutnost legislativních opatření - alespoň podle mého soudu - v takovýchto případech by měla nastat vždy.

Zdá se mi proto, aniž bych chtěl podsouvat vládní předloze oportunní či - jak se zde navyklo říkat - pragmatický záměr "pro všechny případy ponechat do budoucna pootevřená vrátka", tak či onak motivovanou účelností, že kritizovaná pasáž důvodové zprávy neodpovídá ani našim představám, ani naší vůli a koneckonců ani záměrům vládní předlohy samotné.

Paní a pánové, je tomu něco kolem roku, kdy na své 11. a 13. plenární schůzi jsme přijali Listinu základních práv a svobod a ústavní zákon o Ústavním soudu České a Slovenské Federativní Republiky a o něco později zákon o organizaci Ústavního soudu a o řízení před ním. Zajisté jsme tak činili v tom nejlepším přesvědčení, že především těmito zákony klademe poctivý a dostatečně pevný základ pro náš budoucí ústavní i každodenní život, jehož dozajista významnou částí je prohlášení a ochrana lidských a občanských práv.

Nepřísluší mi - jako zpravodaji v této věci - posuzovat, na kolik jsme ve své zákonodárné činnosti vůbec dostáli oněm základním ideám do zmíněných zákonů vtělených, nicméně mohu konstatovat, že ústavní zákon č. 23/1991 Sb., tedy již zmíněná Listina základních práv a svobod, je nepochybně obsahově širší než posuzovaná Úmluva o ochraně lidských práv a svobod, a tedy i konstituování těchto práv a uzákoněné garance jdou nad jejich rámec.

Posuzováno tedy touto skutečností a při důvodném očekávání náležité interpretace uvažovaných ústavních předpisů není nejmenší překážky, která by nám bránila v tom, abychom se bez obav vystavili konfrontaci s evropskými obecně uznávanými standardy. Prohlášení ve smyslu bodu 2 předlohy zcela odpovídají obvyklé a běžné mezinárodní praxi, výhrada vůči Úmluvě ve smyslu téhož bodu pod písm. b) se nikterak pro svou povahu a meritorně omezený rozsah výhrady nedotýká ani litery, ani ducha našich ústavních zásad.

To vše, paní a pánové, jsou důvody, pro které se zcela čistým svědomím vám vyslovení souhlasu ve smyslu vládního návrhu podle tisku 1176 doporučuji.

Předsedající předseda SN M. Šútovec: Ďakujem pánu poslancovi Ševčíkovi. Teraz má slovo pán poslanec Michal Benčík zo Snemovne ľudu.

Společný zpravodaj výborů SL M. Benčík: Vážený pán predseda, pán predsedajúci, panie poslankyne, páni poslanci, máme pred sebou vládny návrh - tlač 1176 - s návrhom na vyslovenie súhlasu Federálneho zhromaždenia Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky s Dohovorom o ochrane ľudských práv a slobôd, ktorý bol prijatý v Ríme v roku 1950, a to v znení protokolu Dohovoru č. 3, 5, 8, 9 a dnes už aj č. 10 a protokolu Dohovoru č. 1, 2, 6 a 7. Výbory branné a bezpečnostné, sociálne a kultúrne, hospodárske, pre životné prostredie, pre plán a rozpočet, zahraničné, ako aj výbor ústavno právny Snemovne ľudu, ktorým predloha bola prikázaná na prerokovanie, odporúčajú Snemovni ľudu prerokovať schváliť. S týmto konštatovaním by som v podstate svoje spravodajské vystúpenie mohol s prihliadnutím na kvalifikované uveenie zástupcom predkladateľa pánom podpredsedom Rychetským a s doplnením môjho kolegu Ševčíka aj ukončiť. Ale význam a dôležitosť posudzovaneho materiálu odôvodňuje uviesť niekoľko, aj keď stručných poznámok.

Predovšetkým sa žiada zdôrazniť, že vyslovením súhlasu s týmto dohovorom výrazne obohacujeme náš právny poriadok v oblasti právnej regulácie práv a slobôd občanov. Dôležité je v tomto prípade porovnanie s inými medzinárodne právnymi dokumentami, že s pristúpením k dohovoru a s navrhnutým prehlásením vstupuje náš štát do systému takých právnych kontrolných mechanizmov, ktoré umožňujú našim občanom, fyzickej osobe, nevládnym organizáciam alebo skupine osôb po vyčerpaní vnútroštátnych prostriedkov v prípade, že cítia ujmu na svojich právach, právom garantovaných práv a slobôd, obrátiť sa so sťažnosťou na vytvorené kontrolné orgány, a to na Európsku komisiu pre ľudské práva, resp. na Európsky súd pre ľudské práva. V našom právnom poriadku - aj cez už spomínanú Listinu základných ľudských práv a slobôd a prístupu k mnohým univerzálnym medzinárodným dokumentom - doteraz absentovala regulérnu možnosť domáhať sa naplnenia svojich práv cestou medzinárodných mechanizmov. Prehlásením, ktoré je súčasťou návrhu uznesenia však Česká a Slovenská Federatívna Republika na základe vzájomnosti po dobu piatich rokov, ktorá sa bue mlčky vždy o ďalších desať rokov predĺžovať - pokiaľ naša republika prehlásenie neodvolá - uznávame kompetenciu vyššie uvedených orgánov pôsobiacich v rámci Rady Európy.

Vo vládnom návrhu je zvolené päťročné obdobie, ktoré sa môže predĺžovať tým, že sa sleduje príklad mnohých európskych krajín.

Ale v našom výbore bol vyslovený aj názor, že právne a meritórne by bolo elegantnejšie prehlásenie o uznaní právomoci Európskej komisie a súdu prijať na obdobie bez časového obmedzenia.

Z vecného hľadiska aj v návrhu zvolený postup môže vyústiť do podoby, ako to bolo aj v prípade bez časového obmedzenia, ale zrejme je nás viac tých, ktorí pociťujeme, že to stále nie je ono. V dôvodovej správe zčasti aj vo vystúpení predkladateľa bolo logicky zdôvodnené, aké významné zmeny by bolo potrebné vykonať v našom právnom poriadku, jeho zosúladenie s obsahom Listiny aj ako podmienky prístupu k tomuto dohovoru.

Je skutočne možno, vážené kolegyne a vážení kolegovia, konštatovať, že mnohé veci v tomto smere sú chvályhodné a môžme mať z nich aj pocit uspokojenia. Naproti tomu len veľmi optimisticky musí byť naladený ten, kto bezvýhradne zdieľa v dôvodovej správe vyslovený názor, že "významné zmeny, ku ktorým došlo v poslednom období v našom právnom poriadku nevystavuje ČSFR politickému riziku výrazného počtu sťažnosti z dôvoduv porušovania práv a slobôd". Prial by som si, aby tomu tak bolo. Mnohé skutočnosti sú však signálom k tomu, aby sme k danému stavu pristupovali realistickejšie. Pre zmiernenie nadmerného optimizmu bez nároku na úplnosť je možno uviesť niekoľko dôvodov.

Po prvé - nie všetky právne normy boli v súlade s Listinou. Napríklad nie je tomu tak v stanovenej lehote do 31.12.1991 v prípade zákonníka práce. Chýba aj inventarizácia, zvlášť zverejnením ďalších noriem odporujúcich Listine a medzinárodným normám, ktoré sme ratifikovali. S obsahom niektorých ustanovení, ktoré sme v tomto zákonodarnom zbore prijali, či už lustračný zákon, novela zákona č. 260, transformačný zákon, nie sú, mierne a zdržanlivo povedané, na hranici, ale často až za hranicou rozpornosti, a to jak zo stany medzinárodných kontrolných mechanizmov, ktorých kompetenciu dneštným rozhodnutím uznávame. Ťažko bueme predpokladať toleranciu, nevšímavosť alebo nadmernú ohľaduplnosť. Ale prečo aj? Veď našim cieľom je skutočný právny štát.

Po druhé - existuje celý rad medzinárodne právnych dokumentov, ktoré ustanovejú štandardy chovania občanov, ale aj úradných osôb, zamerané na ochranu práv a slobôd. Je napríklad zreteľné, že v rámci európskych štátov Dohovor, ku ktorému teraz pristupujeme neobsahuje hospodárske, sociálne a kultúrne práva, pokiaľ áno, tak vo veľmi malom rozsahu, pretože sú upravené v Európskej sociálnej charte z roku 1961, ako to tu spomenul aj pán podpredseda. Prístup k tejto charte by kompletizoval reguláciu práv v oblasti hospodárskej, sociálnej a kultúrnej, ktoré sú vzhľadom na súčasný stav v našej spoločnosti veľmi citlivé a ako vieme, aj v našej Listine v mnohých smeroch nedosahujú európskeho standardu. Zo strany vlády preto očakáva vyvinúť koncentrované úsilie na prípravu prístupu k spomenutej charte - som rád, že o tom bola zmienka - tým viac, že v nej je regulovaný celý rad, z hľadiska sociálnych, práv veľmi významných a z hľadiska našich súčasných pomerov akutných,štandardov.

Možno len ťažko predpokladať, že obchádzanie právneho zakotvenia práva na prácu, ktoré expresis verbis v našom právnom poriadku absentuje, povedie k trvalej spokojnosti.

Chýba ďalej ustanovenie práva na odborný výcvik - to je článok 10 Európskej sociálnej charty. Chýba komplexný systém sociálnej a ekonomickej ochrany práv matiek a deti - článok 17 Európskej sociálnej charty. A nehovorím už o tom, že článok 15, ods. 2 sociálnej charty zakotvuje systém stimulácie organizácii pre zamestnávanie občanov zdravotne postihnutých. Len sa pozrime, vážení kolegovia, okolo seba, ako bezprávni sú občania zdravotne postihnutí pri rušení prevádzok a prepúšťaní zo zamestnania. Každý štát budovaný na princípoch humanizmu a morálky sa o tieto otázky musí starať. A dnes tak módne charitatívne aktivity môžu mať nanajvýš doplňujúcu funkciu, ale nemôžu suplovať povinnosť štátu vytvárať podmienky zmysluplnej práce zdravotne, ale aj sociálne handicapovaných občanov.

Bolo by možné, a snaď aj užitočné pokračovať pri vypočítavaní ďalších skutočností, ktorú odôvodňujú, aby Česká a Slovenská Federatívna Republika čo najskôr a v plnom rozsahu ratifikovala aj Európsku sociálnu chartu. Pochopiteľne nemenší význam majú aj ďalšie, vo vyspelých európskych krajinách akceptované medzinárodné dokumenty, ktorých premietnutie do nášho právneho poriadku bude podmienkou skvalitnenia systému ochrany práv a slobôd.

Hovorím o týchto otázkach preto, aby sme trizvo a reálne pristupovali k tomu, čo sme pre zdokonalenie právneho poriadku doteraz urobili, ale aj preto, aby sme si uvedomili, čo nás ešte v tomto smere čaká. Je o možné povedať aj tak, že na dobré základy dnešním schválením Dohovoru a prehlásením kladieme dôležiú časť stavby regulácii práv a slobôd, ktorých klenbu bude treba zosúladením doterajších a prijatím ďalších noriem dotvoriť.

Odporúčam v zmysle rokovania výborov, ktoré som vymenoval, návrh schváliť aj v zmysle dodatočne predloženého protokolu pod číslom 10 zo dňa 6.1.1992. Ďakujem za pozornosť.

Předsedající předseda SN M. Šútovec: Ďakujem. Ďakujem aj za upozornenie pána poslanca Benčíka. Rád by som korigoval hlavičku tohto návrhu zákona a pán podpredseda vlády to ešte dodatočne osvetlí. Ide teda o vládny návrh, ktorým sa predkladá na vyslovenie súhlasu Federálnemu zhromaždeniu ČSFR Dohovor o ochrane ľudských práv a základných slobôd, prijatý v Ríme dňa 4. novembra 1950 v znení protokolov č. 3, 5, 8, 9 a 10 - to je ten dodatok - a protokoly k Dohovoru č. 1, 2, 4, 6 a 7. Ďakujem pánom spravodajcom a teraz otváram rozpravu. Ako prvá sa prihlásila pani poslankyňa Němcová, ďalej pán poslanec Masopust, ďalej pán poslanec Gémesi.

Teraz prosím pani poslankyňu Němcovú, ktorá vystúpi v mene poslaneckého klubu Občianskeho hnutia.

Poslankyně SL D. Němcová: Vážené Federální shromáždění, vážení hosté, chtěla bych vás seznámit se stanoviskem klubu Občanského hnutí k vládnímu návrhu, kterým se předkládá k vyslovení souhlasu Federálnímu shromáždění ČSFR Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, přijatá v Římě dne 4. listopadu 1950, ve znění příslušných protokolů. Jedná se o tisk 1176.

V situaci, ve které se nalézá náš stát a celý současný svět, si uvědomujeme závažnost pohybu, který ve společenském, politickém a právním vědomí směřuje již po desítky let k vyjádření společného pojetí a zárukám dodržování základních lidských práv a svobod. Přijímáním nových zákonných norem, přidruženým členstvím v Radě Evropy, celkovou orientací současné politiky státu stojíme na základech, které vyjadřuje předkládaná Úmluva. Kontrolní mechanismy, které úmluva uplatňuje, jsou zárukou spoluodpovědnosti a politické demokracie a cestou, která - doufejme - povede k větší spravedlnosti a míru.

Proto doporučujeme plné přijetí schvalovacího usnesení navrženého v tisku 1176 s pocitem radosti a konečného zadostiučinění.

Za sebe bych chtěla říci, že mě zaujalo, že kolega Benčík nás nabádá k přijetí dalších norem. Jsem ráda. Dříve to bylo tak, že když jsme se odvolávali na mezinárodní akty, neměli jsme takovou šanci, že se dočkáme jejich brzkého přijetí. (Potlesk.)

Předsedající předseda SN M. Šútovec: Ďakujem. Slovo má pán poslanec Masopust. Hovorí za klub ľavicových poslancov KSČM.

Poslanec SL Z. Masopust: Vážené Federální shromáždění, dámy a pánové, skutečně hovořím za klub levicových poslanců KSČM. Zároveň, to snad pochopíte, hovořím také za sebe, protože hovořím o velice závažném právním problému.

To základní, co jako mluvčí klubu chci a musím říci, dá se vyjádřit jednou větou. Náš klub jednoznačně podporuje ratifikaci této nejvýznamnější regionální úpravy v oblasti lidských práv současného světa, jednoznačně ji doporučuje a jednoznačně za ní stojí.

V další části svého vystoupení, které snad nebude mít příliš charakter přednášky, bych se chtěl zamyslet nad některými právními problémy, nad tím, co je vlastně všechno s ratifikací tohoto dokumentu spojeno a co ne vždy je, myslím, zcela korektně interpretováno.

Začnu textem schvalovacího usnesení (tisk 1176). Tam se říká, že pravomoc Evropské komise podle článku 25 Úmluvy a pravomoc Evropského soudu podle čl. 46 Úmluvy se uznává s dodatkem - "pokud k porušení práv vyplývajících z těchto dokumentů došlo po nabytí jejich platnosti pro ČSFR", tj. (to už já sám dodávám) po uložení ratifikačních listin u generálního tajemníka Rady.

Setkal jsem se s tím, že tento dodatek u některých kolegů budil pozornost, u některých pochybnosti, u některých možná naděje. Já ten dodatek považuji za zcela odůvodněný a logický. Není to nic jiného, než promítnutí zákazu retroaktivity jakéhokoli právního předpisu, jakéhokoli mezinárodního závazku. Zároveň se ovšem domnívám, že význam tohoto dodatku není třeba zveličovat, dokonce v něm spatřovat jakési omezení ochrany, kterou Úmluva poskytuje a kterou poskytují i institucionální mechanismy, které Úmluva zřizuje.

Podstatné je podle mého názoru to, že k porušení práv Úmluvou chráněných zdaleka nedochází jen ve sféře legislativy - tzn. přijetím toho či onoho zákona, který pak v důsledku toho, že nabyl účinnosti dříve, by byl z režimu ochrany vyňat. Podstatné je to, že k porušení úmluvou chráněných práv dochází nebo může docházet jakýmkoli aktem veřejné nebo - chcete-li státní moci - tj. i aktem aplikačním. Jakákoli aplikace jakéhokoli zákona, který vstoupil v účinnost před ratifikací této Úmluvy, samozřejmě není z toho ochranného režimu vyňata.

V této souvislosti bych ještě dodal , že totiž k porušení práv Úmluvou chráněných může dojít nejen akty veřejné moci, ale za určitých okolností i akcí jednotlivce - chcete-li - soukromé osoby. Dnes už bohatá judikatura evropských orgánů pro lidská práva jednoznačně konstatuje, že legální porušování práv garantovaných Úmluvou činností jednotlivců by bylo samo o sobě porušením Úmluvy - tj. akcí státu, jež je s Úmluvou v rozporu.

Teď jsem tady vyslovil jedno slovo, u kterého bych se chtěl chvíli zdržet a chtěl bych ho využít jako přechodu k další myšlence. Použil jsem slova interpretace. Tisk 1176velice správně říká - a je to nepochybně pravdivé -, že rozhodnutí orgánů zřízených Úmluvou nemají všeobecnou závaznost. Domnívám se ovšem, že je to pravda jen zčásti.

Všechny dokumenty o lidských právech, tento nevyjímaje, vyžadují interpretaci. Pracují s pojmy často vágními - nelidské jednání, ponižující jednání, vyznání, přesvědčení, svoboda apod. Interpretace těchto pojmů, a to je myslím důležitá věc, není v rukou členských států, ale v rukou orgánů, které Úmluva zřizuje.

Když ratifikujeme Úmluvu, tak, chcete-li v uvozovkách nebo bez uvozovek, ratifikujeme i judikaturu, která ji interpretuje. Bylo by naprosto naivní se domnívat, že orgány, které Úmluva zřizuje, by při rozhodování event. záležitostí týkajících se Československa, vycházely jen z holého textu úmluvy - tzn., že by odhlížely od dosavadní interpretace založené více než třicetiletým trváním orgánů Úmluvou zřízených.

Kromě toho bychom měli mít také na paměti, že z orgánů zřízených Úmluvou a jejich činnosti se rodí evropské ústavní soudnictví. To už je dnes obecně přijatý názor nauky. Množí se případy, kdy v důsledku rozhodnutí tohoto evropského ústavního soudnictví reagují státy, které vůbec nebyly jeho stranou. Například v důsledku rozhodnutí týkajících se Velké Británie změnilo pracovní zákonodárství Dánsko.

Podle mého názoru je tedy nutno respektovat realitu. Ta je taková, že i formálně nezávazná rozhodnutí vytvářejí vlastně to, co je základním smyslem Úmluvy - veřejný pořádek Evropy. Všechny věci, byť třeba formálně nezávazné, působí preventivně a deterenčně. Samozřejmě, rozhodnutí orgánů Úmluvy jsou vynutitelná až po rozhodnutí Výboru ministrů.

V této souvislosti bych chtěl říci, že stížnost států ke Komisi ve smyslu čl. 24 má jiný charakter než ústavní stížnost podle našeho ústavního zákona. Je to actio publica - tzn., že ji může vznést každý stát, byť sám jednáním jiného státu nedotčený, nebo stát, jehož občané nejsou jednáním jiného státu dotčeni.

Pokud jde o vztah Úmluvy a vnitrostátního práva, už o tom byla řeč. Otázka je v různých zemích řešena různě. U nás je situace jednoznačná: Úmluva se stává ratifikací a vyhlášením součástí našeho právního řádu. To znamená, je také možné na jejím základě podle ústavního zákona o Ústavním soudu podávat ústavní stížnost. Je možné, aby interpretace Úmluvy nebo práce s úmluvou se stala součástí argumentačního instrumentária našich soudů včetně nejvyšších, samozřejmě včetně Ústavního soudu.

Nejde o to, abychom úmluvu glorifikovali. Dnes už je velká literatura, která k ní zaujímá velice střízlivé, kritické stanovisko. Je ovšem, a to je myslím třeba zdůraznit - a v tom se shoduji se zpravodaji i s paní poslankyní Němcovou - základem formulujícího se standardu lidských práv v Evropě a vlastně součástí formulující se identity Evropy.

Plně souhlasím s myšlenkou, která zde byla vyslovena, dokonce i zástupcem vlády, že by bylo nanejvýš žádoucí, abychom se v brzké době stali smluvní stranou evropské Sociální charty z roku 1961, abychom ji ratifikovali.

Domnívám se, že by bylo žádoucí, abychom šli ještě dál, abychom se stali i smluvní stranou Evropské charty o místní samosprávě z roku 1985, event. dalších právních dokumentů, které ve sféře lidských práv v nejširším slova smyslu byly už přijaty.

Myslím, že tím mohu skončit. Jenom mně dovolte ještě vyjádřit názor, že konstatování v důvodové zprávě, podle něhož všechny právní předpisy odporující Listině základních práv a svobod pozbývají ke dni 31.12. účinnosti, takže čs.právní řád by vcelku měl být v souladu s Úmluvou a jednotlivými protokoly, považuji za konstatování lehkovážné nebo - chcete-li - velice právně formalistické a věcně ne zcela odůvodněné. O tom jsme hovořili i v souvislosti se zprávou, kterou předkládá vláda o dodržování lidských práv v Československu.

Ještě jednou tedy sumarizuji: Náš klub jednoznačně bude ratifikaci tohoto dokumentu podporovat. Vám všem děkuji za pozornost.