Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Nepřítomní poslanci:

Sněmovny lidu:

Adámek, Andelová, Bartončík, Dienstbier J. st., Gebas, Kavan, Kňažko, Petrovič, Sahligerová, Šidík, Vrchovský

Sněmovny národů zvolení v České republice:

Arnošt, Maštálka, Němec, Ovčačíková, Pernica Fr., Uhl

Sněmovny národů zvolení ve Slovenské republice:

Gémesi, Hrivík, Kováč Marián, Mečiar, Mináč, Mišura, Pánis, Roman, Slota, Tahy, Vicen, Vosček, Glosíková

Předsedající první místopředseda FS Z. Jičínský: Vážené poslankyně, vážení poslanci, vážení hosté, dnes pokračujeme v jednání 19. společné schůze Sněmovny lidu a Sněmovny národů FS. Všechny vás srdečně vítám a vítám členy federální vlády v čele s jejím předsedou Mariánem Čalfou.

Na programu máme jako první bod

vládní návrh zákona o státním rozpočtu federace na rok 1992, tisk 1118 a návrh usnesení Sněmovny lidu a Sněmovny národů tisk 1153.

Potom bychom měli dokončit přerušené jednání o vládním návrhu zákona o úpravě a vypořádání majetkových vztahů v družstvech, tisky, které jste dostali, máte k dispozici.

Přejdeme teď k prvnímu bodu, vládnímu návrhu zákona o státním rozpočtu federace na rok 1992.

S technickými poznámkami se hlásí poslanci Ransdorf a Roman.

Poslanec SN M. Ransdorf: Dámy a pánové, vzhledem k tomu, že budeme projednávat zákon, který se týká všech našich občanů, prosil bych vás, jest-li bychom mohli požádat čs.televizi o přímý přenos z jednání o návrhu státního rozpočtu na rok 1992.

Předsedající první místopředseda FS Z. Jičínský: Ano, je to procedurální návrh, podobný návrh má pravděpodobně pan poslanec Roman - je tomu tak, pane poslanče, nebo je to něco jiného?

Poslanec SN L. Roman: Vážený pán predsedajúci, vážené kolegyne a kolegovia, je to rovnaké. V prípade, že by návrh neprešiel, dávam návrh, aby sa odvysielala bez zostrihu rozprava tak, aby bola večer prístupná všetkým občanom.

Předsedající první místopředseda FS Z. Jičínský: To je věc televize. Návrh pana poslance Ransdorfa jste slyšeli. Dám o něm hlasovat:

(9.30 hodin)

Kdo je pro návrh poslance Ransdorfa, abychom požádali televizi, aby zajistila přímý přenos z našeho jednání, ať zvedne ruku! (SN 32, SL 35)

Kdo je proti? (SN 3, SL 4)

Kdo se zdržel hlasování? (SN 46, SL 54)

Pro návrh poslance Ransdorfa bylo 32 poslanců SN a 35 SL, proti byli 3 poslanci SN a 4 SL. Hlasování se zdrželo 46 poslanců SN a 54 SL. Návrh přijat nebyl.

Poslanec SN L. Roman: Vážený pán predsedajúci, vážené kolegyne a kolegovia, vážení hostia. Obraciam sa s prosbou na Československú televíziu, aby toto hlasovanie zaradila do dnešného šotu z rokovania Federálneho zhromaždenia.

Předsedající první místopředseda FS Z. Jičínský: Nepochybně to televize učiní, je to v jejím zájmu. (Hlas z pléna: Kdo sledoval včerejší televizi, ví, že natočí tento pořad a bude ho v podvečerních hodinách vysílat.) Ano, jsou ještě další faktické poznámky? Není tomu tak.

Zahajujeme tedy jednání o vládním návrhu zákona o státním rozpočtu federace na rok 1992. Vládní návrh odůvodní místopředseda federální vlády a ministr financí ČSFR Václav Klaus. Uděluji mu slovo.

Ministr financí ČSFR V. Klaus: Vážené Federální shromáždění, předstupuji před vás s nejvýznamnějším hospodářsko-politickým dokumentem, který vám vláda každoročně předkládá. Federální vláda mě pověřila, abych odůvodnil návrh státního rozpočtu a finanční politiky na rok 1992.

V našem novém ekonomickém systému chce stát, vláda, působit na ostatní ekonomické subjekty nikoliv svými plány, příkazy, radami, či přesvědčováním, a určitě ne kádrovou politikou, ale především svými financemi, svými státními výdaji, tedy tím, na co má, resp. na co nemá. Právě proto je návrh zákona o státním rozpočtu tak důležitý. Je důležitý v každé zemi, je důležitý v každé době, ale o to důležitější je v naší mimořádné, bezprecedentní situaci zásadní změny ekonomického systému, která se odehrává právě teď u nás.

Prováděná transformace naší ekonomiky a společnosti má v sobě mnoho neopakovatelného, mnoho nového a dosud neznámého a neprobádaného, nicméně pozorným studiem dosavadních výsledků i komparací s dalšími zeměmi, které usilují či usilovaly o podobnou věc, se objevují první zákonitosti, první pravidelnosti, kterým se nemůžeme vyhnout a kterých si musíme být vědomi.

Patří mezi ně tyto: Nezbytný pokles rozsahu ekonomické aktivity nejen v krátkém období měřeném na měsíce, týdny, ale i ve středním období měřeném na roky.

Za druhé - jednorázový cenový vzestup po uskutečněné cenové liberalizaci, doprovázený krátkodobým vzestupem zisků a tím i odvodů a daní ze zisků a tím i poměrně bezbolestný vývoj státních financí v prvním poliberalizačním období, tedy v prvním roce cenové liberalizace. Ukazuje se, že existuje i poměrně snadný přechod k liberalizovanému zahraničnímu obchodu a vnitřní konvertibilitě měny, takže platební bilance se nestává základním úzkým místem ekonomického vývoje.

Ukazuje se také, že udržení nízké inflace a stabilizovaného měnového kursu je možné jedině za podmínky vyrovnanosti státních financí a opatrné, rozumné měnové politiky, které nemohou ustupovat sice lidsky a občansky pochopitelným, nicméně ekonomicky neúnosným požadavkům.

A konečně zákonitostí druhého roku po cenové liberalizaci se ukazuje být, díky tomu všemu, tedy díky poklesu ekonomické aktivity a díky rozpočtovým příjmům, díky nutnému nárůstu sociálních výdajů spojených s nezbytností pomáhat všem těm, na které ekonomická realita nepříjemně dopadá, díky pokusu udržovat nezbytně nutnou míru státní intervence do ekonomiky, ale i do neekonomických oblastí, které představují uchovávání dlouhodobých podmínek existence a fungování naší země jako je kultura, školství, zdravotnictví, ekologie, ale i obrana a bezpečnost, díky nemožnosti radikálně omezovat výdaje na státní správu, protože státní správa, a to zejména státní správa neministerské úrovně, tedy úřady berní, práce, sociální apod. začíná plnit úplně nové funkce, musí se na ně dobře připravit, díky tomu všemu vzniká neuvěřitelná obtíž sestavit co nejracionálnější státní rozpočet, který by co nejlépe vykonával všechny své funkce, a který by co nejefektivněji naložil s obrovskou sumou peněz, kterou mu s libostí či nelibostí svěřují daňoví poplatníci, tedy voliči, které právě vy reprezentujete. Státní rozpočet znamená obrovské přerozdělování peněžních prostředků mezi jednotlivými občany naší země. Je to nesmírně velký zásah do života každého z nás, protože každého z nás se dotýká přesun peněz od jednotlivce ke státu i alokace, tedy umístění těchto peněz státem.

V poslední době byla naše pozornost soustředěna na dvě oblasti přesunu. Na přesun teritoriální, mezirepublikový a na přesun sociální, tedy mezilidský, na přesun mezi ekonomicky úspěšnějšími a méně úspěšnějšími, mezi lidmi v produktivním a neproduktivním věku, mezi silnými a slabými, mezi zdravými a nemocnými. Daleko menší pozornost ve veřejnosti a ve sdělovacích prostředcích vyvolaly přesuny mezi různými typy státních výdajů, i přesuny mezi spotřebou a investicemi, tedy mezi tím, co v běžném roce "projíme" a mezi tím, čím připravujeme svou vlastní budoucnost.

Chtěl bych se proto dotknout těch dvou politicky a občansky necitlivějších oblastí. Za prvé je to otázka mezirepublikových transferů. Filozofie sestavování státních rozpočtů na rok 1992 opakovaně dojednávaná na jednání Finanční rady ČSFR vycházela z těchto zásad. Z představy o dalším nepřerušeném a nepřerušovaném trvání československé federace jako jednotného politického a ekonomického prostoru, z představy o posílení samostatnosti všech tří rozpočtů, ze zvýšení závislosti výdajů rozpočtů na vlastních příjmech a z omezení mezirepublikových přesunů. Konečně celá filozofie vycházela z principu občanské solidarity v elementárních sociálních otázkách v rámci celé federace, tedy z principu, který naopak ospravedlňuje určitou míru mezirepublikových přesunů. Domnívám se, že se právě toto v návrhu rozpočtu na rok 1992, přes všechny peripetie, které tato jednání měla, podařilo.

Událo se to, že dělení společných rozpočtových příjmů se z loňské formulky 40 - 25 - 35, tedy pro Českou republiku, Slovenskou republiku a federaci, změnilo na poměr 41,5 - 23,5 - 35 s vědomím, že se tímto teprve blížíme ke konečnému cílovému řešení. Stalo se i to, že do rozpočtu federace byly přesunuty z republikových rozpočtů významné výdajové položky reprezentující právě onen aspekt občanské solidarity.

Jako nouzové mimořádné neopakovatelné řešení vzniklé mimo jiné díky nestejnoměrnému tempu projednávání rozpočtu jednotlivými vládami, je třeba v tomto roce, v této chvíli provést jednorázovou pětimiliardovou dotaci oběma republikám z federálního rozpočtu v poměru 3,3:1,7. Výsledkem návrhu rozpočtu na rok 1992 je výrazný meziroční posun v mezirepublikovém pohybu rozpočtových prostředků, takže prvně v posledním desetiletí je rozpočtový výdaj na jednoho obyvatele vyšší v českých zemích, než na Slovensku. Čísla jsou všeobecně známa a nebudu je zde opakovat. Jsem přesvědčen, že představují realistický vývoj, který je možné přijmout, že představují ekonomicky, sociálně i politicky únosné tempo omezování, oslabování mezirepublikových transferů. Čili to byla oblast transferu mezirepublikového.

Nyní k transferu sociálnímu. Ekonomické potíže přechodného období vyžadují zvýšené sociální výdaje. Vláda tomu dává absolutní prioritu s vědomím, že jsou to státní výdaje, které bezprostředně neurychlují transformační proces, že jsou to výdaje, které jsou spotřebou a nikoliv investicí, že jsou to výdaje, které neotevírají nové pracovní příležitosti, nevytvářejí infrastrukturu, nezakládají zárodky nového, ale spíše konzervují existující.

Vláda si je také vědoma toho, že v polistopadovém období byla u nás sociální péče pojata příliš široce, příliš plošně, že je díky tomu velmi nákladná a že její šíře zabraňuje efektivnějšímu zaměření se na sociálně nejpotřebnější skupiny našich občanů.

Všechny dnes uváděné návrhy na úpravy některých zákonů, směřující do sociální oblasti, jsou dílčím pokusem úpravy právě v tomto směru ve vazbě na možnosti rozpočtu, které v dnešní době máme. Vláda rozhodně nesouhlasí s občas se vyskytujícími interpretacemi návrhu tohoto rozpočtu, že dochází k nadměrným a necitlivým škrtům v sociální oblasti, a proto opakovaně připomíná:

1. že v návrhu rozpočtu na rok 1992 roste podíl sociálních výdajů z loňských 51,9 % na proponovaných 55,1 % na úkor jiných rozpočtových výdajů,

2. vláda opakuje, že vůči upravenému rozpočtu na rok 1991 (zdůrazňuji slovo "upravenému" rozpočtu, protože máme možnost porovnávat to s rozpočtem původně schváleným, s rozpočtem upraveným a konečně s očekávanou skutečností, kterou odhadujeme do konce roku) je tempo růstu sociálních výdajů, navrhované v tomto návrhu státního rozpočtu 11,1 %, což je více než dvojnásobek tempa růstu výdajů jako celku, které činí 4,6 %. Prosil bych vás, abyste si tato dvě čísla (11,1 % versus 4,6 %) zapamatovali. To ve skutečnosti znamená, že výdaje nesociální (zbytkové, ostatní) mají tempo růstu záporné.

Prosil bych Federální shromáždění, aby byly všechny návrhy na dílčí změny sociální legislativy spojené s tímto rozpočtem hodnoceny právě ve vazbě na tato dvě globální čísla, která všem našim dalším pohledům dávají základní vymezující rámec.

Vláda považuje za naprosto nezbytné fungovat ve své každodenní činnosti hned od začátku r. 1992 na základě schváleného rozpočtu a považovala by za velkou chybu, kdyby mělo vzniknout rozpočtové provizórium. Věřím, že stejné stanovisko zastávají společně s námi i všichni poslanci a všechny poslanecké kluby. Rozpočtové provizórium by představovalo velmi negativní signál na domácí politické scéně, v naší veřejnosti, představovalo by velmi negativní signál do zahraničí, kde si nemůžeme dovolit další ztrátu prestiže a kredibility, už tak vzniklé ve vazbě na naše státoprávní spory. Rozpočtové provizórium právě v oblasti federálního rozpočtu by navíc v případě schválení obou republikových rozpočtů znamenalo další, a to velmi nebezpečný signál ohledně schopnosti federálních orgánů efektivně vykonávat svou činnost. Proto považuje vláda za tak důležité rozpočet federace na této schůzi obou sněmoven schválit.

Stejně tak považuje vláda za nezbytné udržet státní rozpočet v rovnováze při vyrovnanosti příjmů a výdajů, tedy bez jeho deficitu. Máme pro to tyto základní důvody.

Je výrazem zodpovědného hospodaření na jakékoliv úrovni plně respektovat své vlastní rozpočtové omezení, a tím se nutit k rozpočtové kázni, k úspornému vydávání disponibilních prostředků, které navíc v tomto specifickém případě můžeme pouze v přeneseném slova smyslu označit za vlastní prostředky, protože se ve skutečnosti jedná o peníze daňových poplatníků. Jsme si vědomi toho, že celá desetiletí v naší zemi probíhal velmi neproduktivní mezigenerační transfer, kdy byla ve jménu krátkozrace viděné přítomnosti exploatována nejen minulost, ale i budoucnost. V této politice vláda nechce pokračovat, nechceme zatížit budoucnost, nechceme zatížit budoucí generace splácením dluhu, který založíme dnes, který bychom vytvořili deficitem státního rozpočtu.

Máme oprávněné obavy, že připuštění jakkoliv malého rozpočtového deficitu, jak ukazují nesčíslné příklady z celého světa, znamená opuštění rozpočtové kázně a zahájení nezadržitelného procesu prohlubování rozpočtového deficitu, který nemá konce.

Vývoj ekonomické aktivity, růst či pokles hrubého domácího produktu, vývoj nezaměstnanosti a všech dalších veličin reálné ekonomiky by byl deficitem rozpočtu ovlivněn pouze velmi okrajově a vzhledem k velmi nízké krátkodobé pružnosti nabídky by stejně hrozilo, že dodatečné peníze vyvolají spíše růst cen a dovozu než domácího outputu a domácí zaměstnanosti.

Nikdo jistě nedoporučuje financování deficitu státního rozpočtu vytisknutím nových peněz, i když by to poněkud paradoxně bylo u nás v dnešní době tím nejlepším způsobem financování případného deficitu státního rozpočtu. Protože u nás neexistují na rozdíl od ekonomiky v depresi - se kterou nás někteří kritikové mylně porovnávají - ladem ležící peněžní prostředky, které by mohl stát rozprodejem státních dluhopisů aktivovat, hrozí vážné nebezpečí, že by byl deficit financován na úkor již použitého kapitálu, že by muselo dojít k omezení dnes poskytnutých bankovních úvěrů, a tím k dalšímu oslabení ekonomické aktivity. Výsledný efekt by byl s největší pravděpodobností ve svém celku záporný.

Ze všech těchto důvodů předkládá vláda rozpočet vyrovnaný a považuje za klíčové, aby vyrovnaným zůstal. Částku 4,2 mld. Kčs na krytí nákladů na tzv. via akce ze státních finančních aktiv považujeme za vhodnou cestu, jak se vyrovnat s finančním nákladem, který vznikl v minulosti velmi neracionálním způsobem a který ostatně v současné době vláda hodlá zásadním způsobem přehodnotit.

To byly základní úvodní poznámky k návrhu státního rozpočtu na rok 1992.

Východiskem pro sestavení rozpočtu pro nás byl rok 1991, tedy podrobná analýza výsledků ekonomiky i rozpočtu v letošním roce. V roce 1991, mohu-li stručně zrekapitulovat, byla realizována základní reformní opatření, jako je liberalizace cen a zahraničního obchodu, byla zavedena vnitřní směnitelnost koruny a začal proces privatizace. To vyžadovalo provádět výslednou makroekonomickou restriktivní politiku, zejména ve finanční a měnové oblasti, k blokování inflace jako v této chvíli největšího nebezpečí. Tento cíl se podařil splnit. Cenový vývoj se po prudkém vzestupu na počátku roku zpomalil a v dalších měsících stabilizoval. I když v závěru roku dochází k mírnému zvýšení cenové hladiny (v listopadu činil měsíční růst spotřebitelských cen 1,6 %), lze konstatovat, že ve druhém pololetí je cenová hladina v podstatě stabilizována.

Druhým klíčovým prvkem ekonomické reformy v letošním roce byla oblast platební bilance, stabilizace kursu koruny a fungování její vnitřní směnitelnosti. Vývoj v této oblasti pokládáme za úspěšný, neboť se podařilo udržet kurs koruny, podařilo se uvolnit omezení v platebním styku se zahraničím a zajistit v zásadě vyrovnanost běžného účtu platební bilance v konvertibilních měnách, i když jsme v této oblasti původně předpokládali deficit.

Celková hrubá zadluženost v konvertibilních měnách, která na počátku letošního roku činila 8,1 miliardy amerických dolarů, nepřekročí koncem letošního roku 10 miliard dolarů, ale s podstatným dovětkem, že toto zvýšení bylo primárně využito k posílení našich devizových rezerv. Československo průběžně plní své platební závazky vůči zahraničí a dluhová služba nepřekročila kritickou hranici ve vazbě na inkaso z exportu.

S procesem transformace je spojen i očekávaný růst nezaměstnanosti a hospodářský pokles, předpokládáme, že se úroveň nezaměstnanosti může koncem roku přibližovat číslu 550 tisíc osob, což je zhruba 7 % práceschopného obyvatelstva. To je hodnota, která víceméně odpovídá ustálené situaci ve většině tržních ekonomik.

Reálný pokles hrubého domácího produktu se očekává ve výši 12 - 14 %. Je to víc než původně předpokládala vláda, nicméně je třeba zdůraznit, že větší část tohoto poklesu není spojena se samotnou transformací naší ekonomiky, ale vyplývá z výrazně silnějšího nepříznivého vlivu vnějších faktorů, než se původně očekávalo.

Za pozitivní můžeme označit vývoj v rozpočtovém hospodaření, kde se podle dosavadních výsledků v zásadě daří dodržovat záměry finanční a rozpočtové politiky pro letošní rok.

Při celkovém hodnocení vývoje roku 1991 je si vláda vědoma řady problémů a potíží, s nimiž je spojen průběh ekonomické transformace. Jde zejména o problémy související s platební neschopností podniků, s jejich pomalou adaptací na nové podmínky, jakož i s nedostatky ve fungování některých tržních institucí. Celkově však vláda považuje dosavadní průběh reformy naší ekonomiky za uspokojivý. Tento závěr vyniká zvláště při srovnání s výsledky ostatních transformačních ekonomik, které se v daleko větší míře potýkají s problémy inflace, opakovaných devalvací, vysokých rozpočtových deficitů a značného zahraničního zadlužení.