Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Proto bychom velmi doporučovali, aby název zůstal nezměněný. Na tom opravdu nikdo nic nevydělá a bude to považováno za určitou schválnůstku. Doporučuji, aby název zůstal beze změny.

Nechci se pustit do jemné právnické polemiky o tom, jestli banka je či není orgánem státní správy. My Státní banku ve smyslu centrální banky za orgán státní správy nepovažujeme. Naopak, za každou cenu ji chceme vytlačit z institutu orgánu státní správy, protože orgán státní správy v sobě okamžitě skrývá ekonomické nebezpečí, že se jedná o resortní orgán, že se jedná o kvaziministerstvo, které někoho řídí, někdo mu podléhá atd. To není záměrem pro instituci, kterou je centrální banka jakéhokoliv státu. Ekonomicky je pro nás nonsens, že by SBČS měla být orgánem státní správy. Věřím, že i s právníky je možné to sladit vhodným způsobem. Myslím, že se to dá vyřešit snadno, že doplněk, který navrhoval poslanec Vild, tam nezařadíme.

Třetí věc, kterou bych chtěl poznamenat. Byl jsem už u složitých jednání před rokem o novém kompetenčním zákoně, a tedy o tom, jestli mají být dvě nebo tři ústředí SBČS. To, co navrhuje poslanec Kováč, se mi zdá jako zneužívání slovíček v tomto zákoně, ústup od jasné logiky, která je v něm obsažena a která také byla v kompetencích dohodnuta. Instituce se jmenuje Státní banka československá. Hledaly se alternativy k dnešnímu názvu Ústředí SBČS, která dnes existuje v Praze, hledalo se zvýraznění slov - Hlavní ústav pro Českou republiku a Hlavní ústav pro Slovenskou republiku. Přišlo se také na možnost použití slova ústředí v jednotlivých republikách. Proto se do kompetenčního zákonu přidal termín Ústředí místo Hlavní ústav pro ČR a Hlavní ústav pro SR. Byla to pouze verbální změna. Nikdy nikoho nenapadlo, že by mizelo Ústředí SBČS jako hlavní entita, která má také dominantní úlohu v celém procesu. Proto doporučuji, abychom nehledali diskrepanci mezi tímto návrhem zákona a kompetenčním zákonem. To jsou tři věci, které považuji za podstatné.

Na tom, jestli banka povede účty svých zaměstnanců nebo ne, my jako předkladatelé nelpíme. Je to opravdu spíše zvyklost, která je používána v některých zemích a banka si to také přeje dodržet. Tyto věci však nejsou fundamentální.

Předsedající místopředseda FS J. Stank: Ďakujem.

S faktickou poznámkou sa hlási poslanec Zukal.

Poslanec SL R. Zukal: Chci podpořit pana místopředsedu vlády. Ať si každý vytáhne bankovku a podívá se, že tam je napsáno Státní banka československá. Znamená to pak tisk nových bankovek a všechny tyto věci. To je také nutno zvážit.

Předsedající místopředseda FS J. Stank: Ja by som prosil, aby ste už nereplikovali. Záverečné slovo je záverečné a o tom sa nevedie rozprava. Môžete povedať len procedurálnu poznámku.

(Hlas ze sálu: Pan místopředseda vlády použil slovo "schválnůstka". Když se podíváme na bankovku, vidíme, že je tam napsáno Československá socialistická republika.)

Předsedající místopředseda FS J. Stank: Pokiaľ je to potrebné, môže podpredseda vlády svoje záverečné slovo doplniť, ale prosím, aby ste rešpektovali, že jeho slovo je záverečné. Mali ste možnosť sa vyjadriť v rozprave.

Teraz majú záverečné slová spravodajcovia. Pokiaľ chcú tejto možnosti využiť, nech tak učinia. Slovo má poslanec Skalický.

Poslanec SN J. Skalický: Já bych pro vyjádření k většině pozměňovacích návrhů požádal o možnost krátké porady zpravodajů s legislativou. V této chvíli se chci jen vyjádřit k tomu, co tu řekl poslanec Kováč. Odkázal na znění ústavního zákona č. 103 a do jisté míry zpochybnil, zda předložený návrh zákona je v souladu s platným ústavním stavem. Dovolím si odcitovat z odst. 2 čl. 14: "Ústřední bankou v ČSFR je Státní banka československá, která stanoví a uplatňuje jednotnou měnovou politiku. Součástí SBČS jsou Ústředí pro Českou republiku a Ústředí pro Slovenskou republiku." Z této dikce ústavního zákona jednoznačně plyne, že je zde subjekt SBČS a ta jako určité součásti má Ústředí pro ČR a Ústředí pro SR. Z toho důvodu se nedomnívám, že by předložený návrh zákona o SBČS byl v rozporu s platným ústavním stavem.

Předsedající místopředseda FS J. Stank: Ďakujem poslancovi Skalickému, chce sa vyjadriť aj kolega Schneider, alebo sa vyjadrí až k pozmeňujúcim návrhom?

Spravodajcovia žiadajú čas na to, aby mohli prekonzultovať pozmeňujúce návrhy. Bolo predložených dvadsať pozmeňujúcich návrhov. Myslím, že im túto možnosť musíme dať.

My však nemusíme prerušiť našu schôdzu. Spravodajcovia sa poradia a po porade nám predložia pozmeňujúce návrhy a my o nich budeme hlasovať. Odporúčam, aby sme pokračovali prejednávaním

vládneho návrhu zákona o bankách (tlač 1023) a návrhu uznesenia Snemovne národov a Snemovne ľudu (tlač 1090).

Tento návrh odôvodní podpredseda vlády a minister financií Václav Klaus. Prosím, aby sa ujal slova.

Ministr financí ČSFR: V. Klaus: Vážené Federální shromáždění, dovolte mi, abych uvedl i druhý dnešní zákon o bankách, tentokrát nikoliv o bance centrální, ale o bankách jako takových, o bankách komerčních. Vládní návrh zákona o bankách vychází z našich domácích tradic, ale využívá i poznatků zákonné úpravy tohoto typu v některých evropských státech, respektuje direktivy Evropských společenství a na jeho zpracování se svými připomínkami podíleli i někteří zahraniční experti z Mezinárodního měnového fondu a jiných institucí.

Návrh zákona - a to je velmi podstatné - nerozlišuje typy bank podle forem aktivity, nýbrž koncipuje komerční banky jako banky univerzální.

Po všestranném zvážení z hlediska majetkového statutu byla pro banky zvolena právní forma akciové společnosti a spíše jako výjimečná forma byla zvolena forma "státní peněžní ústav", tedy z návrhu byly po dlouhých úvahách a argumentech vyřazeny možnosti, aby bankami byly i společnosti s ručením omezeným nebo aby bankami byla i družstva.

Zpracovatelé návrhu při tomto rozhodování byli vedeni snahou nezavádět do naší bankovní soustavy prvky, které by bylo nutno po budoucím případném přistoupení k Evropskému společenství měnit a upravovat. To je druhý podstatný bod.

Existující státní peněžní ústavy, to znamená Komerční banka, Všeobecná úvěrová banka, Investiční banka, Živnobanka, Česká státní spořitelna a Slovenská státní spořitelna budou privatizovány a s jejich privatizací se počítá v první privatizační vlně.

Návrh zákona - je to ve vazbě na předchozí zákon o SBČS - zachovává v podstatě existující systém povolování vzniku bank. O povolení působit jako banka rozhoduje Státní banka československá v dohodě s federálním ministerstvem financí a s ministerstvem financí té republiky, na jejímž území bude mít banka sídlo.

Výše požadovaného základního jmění banky není v zákoně uvedena. Předpokládáme, že se bude v čase vyvíjet. V současné době se pro založení banky vyžaduje základní kapitál 300 miliónů Kčs.

Významnou změnou oproti současnému stavu je to, že podle nového zákona budou moci na území ČSFR působit i pobočky zahraničních bank. Povolení jim bude udělováno po splnění stanovených požadavků. Očekávaný vstup případně již předjednané dohody s těmito zahraničními bankami bude žádoucím prvkem zvyšování konkurence naší bankovní soustavy.

Nejen při svém založení, ale i při vlastním působení bude každá komerční banka podléhat bankovnímu dohledu, který byl nebo doufejme, že bude, svěřen v zákonu o Státní bance československé právě této centrální bance.

Z technických koncepčních problémů tohoto zákona bych chtěl upozornit na čtyři. Zpracovatelé se zabývali připomínkou výboru České národní rady k § 14 písm. b) návrhu tohoto zákona, aby byla tzv. úvěrová angažovanost banky poměřována s kapitálem a s rezervami banky, nikoliv s celkovým objemem poskytnutých úvěrů. Po posouzení argumentů i po zvážení návaznosti na podobnou úpravu ve státech Evropských společenství se zpracovatelé kloní ke znění navrženému ve výborech České národní rady.

Za druhé - jistým problémem, o němž byste měli vědět, je to, že k ochraně zájmů vkladatelů fyzických osob slouží záruka za vklady. Ta je v zákoně řešena novým způsobem. Předpokládá se, že dosavadní ručení státu za vklady fyzických osob u státních peněžních ústavů bude nahrazeno zákonným pojištěním vkladů všech bank bez ohledu na jejich právní formu. Než se tak stane, budou i nadále za vklady státních peněžních úřadů samozřejmě ručit federace i obě republiky. Pro vkladatele nevzniká žádné nebezpečí. Přípravné práce na tvorbě zákona o pojištění vkladů byly již zahájeny tak, aby tento zákon byl neprodleně připraven k předání zákonodárným sborům. To jsou tedy ty záruky za vklady.

Za třetí - předmětem diskuse bylo i nové pojetí bankovního tajemství, tedy rozsah povinnosti bank sdělovat nebo nesdělovat bez souhlasu klienta údaje chráněné bankovním tajemstvím. Zpracovatelé návrhu zákona se setkávali opravdu současně s požadavky v obou směrech - na zúžení této povinnosti, ale naopak i na rozšíření této povinnosti bank. Navrhované ustanovení v tomto předkládaném zákonu, podle mého názoru zajišťuje dostatečnou ochranu občanských práv, neboť je modifikováno ustanovením novely trestního řádu. Podle tohoto ustanovení mohou být údaje chráněné bankovním tajemstvím vyžadovány v přípravném řízení pouze prokurátorem nebo s jeho souhlasem, resp. předsedou senátu v trestním řízení před soudem.

Za čtvrté a jako poslední bod, bych se chtěl v té technické části zákona zmínit i o tom, že návrh zákona nově obsahuje opatření ve vazbě na známý problém, tj. praní tzv. špinavých peněz. Při udělení působit jako banka se bude zkoumat původ základního jmění. Banky budou povinny vyžadovat prokázání totožnosti klienta u každého obchodu nad 100 000 Kčs nebo při pronájmu bezpečnostní schránky. Na požádání orgánů přímo v zákoně určených ve vymezených případech podá banka těmto orgánům zprávu o záležitostech, které jsou předmětem bankovního tajemství. Bankám se navíc stanovuje povinnost archivovat doklady o obchodech převyšujících 100 000 Kčs po dobu nejméně 5 let. Kromě toho návrh zákona, toho předchozího, který jsme diskutovali, zmocňuje centrální banku stanovit případy, kdy nelze platit v hotovosti.

To byly ty čtyři technické připomínky, které jsem zde chtěl trochu zdůraznit. Zpracovatelé akceptují připomínky z výborů Federálního shromáždění, zejména ty, jimiž se v této rychlé době podařilo návrh zákona uvést do souladu s právě přijímanými nebo souběžně přijímanými zákony, které samozřejmě v původní verzi nebylo možné brát v úvahu.

Jsem přesvědčen o tom, že přijetí tohoto návrhu zákona umožní položit základy moderní bankovní soustavy v ČSFR, a proto doporučuji jeho přijetí. (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS J. Stank: Ďakujem pánu ministrovi financií za úvodné slovo. Návrh bol prikázaný výborom pre plán a rozpočet ústavnoprávnym, hospodárskym a sociálno-kultúrnym oboch snemovní. Po prejednaní vo výboroch pripravili písomný návrh uznesenia - tlač 1090 - výbory pre plán a rozpočet a poverili poslancov Josefa Wagnera za Snemovňu ľudu a poslanca Miroslava Ransdorfa za Snemovňu národov prednesením spravodajských správ. Prosím spravodajcu výborov Snemovne národov pána poslanca Ransdorfa, aby predniesol spravodajskú správu.

Společný zpravodaj výborů SN M. Ransdorf: Vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové. Každá ekonomická reforma hodná toho slova nutně počítá také s reformou bankovního systému. A banky, to je stará, úctyhodná záležitost. V Evropě první žirovou banku měli v Benátkách v roce 1156. Jmenovala se Monte Nuovo, následovaly další banky v Benátkách, v Janově a po té se evropské lidstvo seznámilo také s méně příjemnou stránkou bankovního systému, když došlo v 16. století k sérii úpadku bank v Benátkách a tak roku 1584 došlo k prvnímu zákazu zřizování bank v Benátkách a v této době se tedy zrodila státní bankovní politika.

První státní banka vznikla v roce 1587 také v Benátkách pod názvem Banca dihialto, následovala další v roce 1619, podobně byla v roce 1593 v Miláně banka Svatého Ambrože, první na sever od Alp, potom 1609 v Amsterodamu a mohl bych pokračovat v tomto směru.

Bohužel u nás, v českém, moravském, slezském, slovenském prostředí jsou tradice bankovnictví mnohem chudší. Základy našeho bankovnictví byly vytvořeny vlastně až v 60. letech 19. století, když roku 1863 byla zřízena Česká eskontní banka, Živnostenská banka v roce 1868, Hospodářská úvěrová banka pro Čechy v roce 1867.

Následovalo období, které je podobné našemu, kdy začátkem 70. let 19. století vznikaly jako houby po dešti nové banky, bylo čtrnáct nových bank v Praze jen v roce 1872, ale potom přišel rok 1873, kdy všechny tyto nově zřízené banky padly za oběť burzovnímu krachu.

Další etapa zřizování bank v našem prostředí přišla v roce 1918 a došlo k vývoji, který také by pro nás mohl být určitým varováním, kdy přišla velice nekrytá expanze v poválečných letech, a také přišla tehdejší podoba kurzovní politiky. V roce 1922 z toho rezultovala bankovní krize. Poprvé vlastně jsme si mohli říci, že finanční systém není úplným základem stability státu, pokud nejsou v pořádku jiné náležitosti ekonomiky - jak říká brněnský filozof František Vymazal: "Finančník drží stát asi tak, jak drží provaz oběšence."

Skutečně bylo nutné přikročit k velice tvrdým opatřením regulačním, a to se projevilo v podobě cílevědomé bankovní politiky. Uvedu některé okolnosti kolem bankovních zákonů z doby předválečné republiky proto, abych ukázali i to , do jaké míry odpovídá - a já soudím, že odpovídá - tento zákon, který je Federálnímu shromáždění předložen, našim domácím tradicím a ještě pokud možno je vyostřuje.

Chtěl bych se zmínit o tom, že bankovní zákony za první republiky vycházely z klasické definice banky, kterou podal Adolf Weber, že banka je hospodářský podnik, který má za předmět své činnosti obchody s peněžním kapitálem všeho druhu nebo aspoň poskytování úvěrů. Je pravda, že předkládaný zákon má poněkud užší definici banky, ale musím připomenout, že ani rakouské, ani československé zákony tuto klasickou definici nerespektovaly. Rakouské zákony nevymezovaly pojem banky jinak než výnosem rakouského ministerstva spravedlnosti ze dne 13. října 1910 č. 22796, s nímž souhlasila tehdy většina obchodních komor. Souhlas většiny komor byl podmínkou. Banka byla podnikem provozujícím bankéřské obchody, jenž má po ruce poměrně značné peníze, jemuž jsou podle vnitřního jeho zřízení peníze trvale zabezpečeny, zejména též nezávisle na osobách zúčastněných na jeho vzniku.

V Československu se objevila řada žádostí hned po vzniku republiky, aby byly přesně vymezeny pojmy banky. Československo stálo před volbou, ke kterému bankovnímu systému se připojit. V rakouské tradici bylo připojit se k systému nesvobody proti systému svobody, který existoval zejména v anglosaském prostředí. Došlo v této době také k vzrůstu státního zasahování a Československo-rakouskou tradici - jak už jsem říkal - velice silně prohloubilo. Preferovaly se - a to je také v podstatě v souladu s daným návrhem zákona - akciové banky v českých zemích a byl tu koncesní systém, který platil pro všechny akciové společnosti podle obchodního zákona z roku 1862. Úprava se týkala jen organizace akciových společností, nevšímala si příliš odpovědnosti správních a dozorčích orgánů. To zčásti bylo odstraněno ministerským nařízením z 20. září 1899 č. 175 říšského zákoníku, jež se ale nevztahovalo na akciové banky.

Na Slovensku byl jiný systém, systém, který respektoval uherské právo. Byl tu systém nikoli koncesní, ale normativní. V podstatě došlo k určitému sloučení, ale prosadil se koncesní systém, normativní systém byl prolomen v Československu vládním nařízením z 20. července 1920 č. 465 Sbírky zákonů a nařízení o zvýšení státního dohledu nad akciovými společnostmi.

Nebudu unavovat Federální shromáždění výčtem všech podrobností. Chtěl bych jenom říci, že po bankovní krizi, o které jsem hovořil, byla přijata celá série zákonů bankovních, které se potom vztahovaly nejen na českomoravský prostor, na Slovensko, ale také na Podkarpatskou Rus, a ještě v těchto zákonech byla zmenšena váha normativního systému. Přišly tedy zákony o akciových bankách z 10. 10. 1924 č. 239 Sbírky zákonů a nařízení, o vkladních knížkách, akciových bankách a revizi bankovních ústavů. Přišel zákon z 10. 10. 1924, tedy ze stejného dne, jen s jiným číslem - 238 Sbírky zákonů a nařízení, jímž se nařizuje všeobecný fond peněžních ústavů, zákon z 9. října 1924 č. 237 Sbírky zákonů a nařízení, jímž se zřizuje zvláštní fond pro zmírnění ztrát vzniklých z poválečných poměrů.

Tyto zákony za prvé upravovaly základní otázky hospodaření bank, jak je to i v tomto zákoně, který předkládá federální vláda, dále ochranu vkladatelů - té byla věnována zvláštní pozornost - v podstatě také v podobných intencích, jako je to u tohoto zákona, dále bankovní obchody, vnitřní organizaci bank a potom kontrolu bank, jejíž nezbytnost se právě díky sérii krachů v roce 1922 - kdy tři středně velké banky se položily a následovala řada menších bank - ukázala jako nezbytná.

V podstatě podobně jako zde i zákon, který se týkal činnosti akciových bank respektoval určité trojité členění, jak je tomu na základě pozměňovacích návrhů, které předložily výbory, nakonec v té podobě, kterou gesční výbor předkládá tomuto plénu Federálního shromáždění. Struktura je tedy v podstatě podobná.

První část zákona se týkala obecných otázek, druhá část zákona jednala zvláště o akciových bankách, zejména o její vnitřní organizaci, a třetí část se zabývala i revizní povinností bankovních ústavů dohledem apod.

Tento zákon, který dostalo Federální shromáždění k projednání, je tedy zákon, který respektuje československé tradice první republiky, ale zvýšení státního dohledu nad bankovní soustavou jde ještě mnohem dál za rámec, který byl v době první republiky, protože bankovní soustava první republiky nevylučovala lidové a družstevní peněžnictví na rozdíl od tohoto zákona, který svou konstrukcí činí velice obtížné jejich zřizování, ba prakticky nemožné.

U zákonů z první republiky se dovršení koncesního systému dostalo tak daleko, že státní vliv se nevztahoval jen na povolení založit banku, ale také stát i reglementoval - na rozdíl od anglosaského světa - vnitřní strukturu, vnitřní zřízení bank.

Chtěl bych říci, že je velice potěšitelné, že roste - zdá se - kultura ekonomického povědomí naší veřejnosti, protože na rozdíl od předchozích ekonomických zákonů vyvolal tento zákon o bankách kvalifikovanou diskusi na půdě našeho denního tisku.

Chtěl bych pro informaci poslanců připomenout, že si své názory v Hospodářských novinách vyměnili jednak pan Mataj ze SBČS a na druhé straně prof. Tuček z Vysoké školy ekonomické. Stanovisko, které zastával pan Mataj, je vám v podstatě přístupné v tisku, jako doprovod k vládnímu návrhu vyslala do parlamentu SBČS. Stanovisko, které zastával pan Tuček je, přiznám se, vůči vládnímu návrhu velice konfliktní a sice - poukazuje na určité rozdíly oproti normám, které existují v západní Evropě. Je kritické vůči doporučení MMF, které by se nemělo podle pana Tučka přeceňovat. Konstatuje i některá fakta, která jsou všem dobře známa, že se v podstatě jedná jen o první krok k vytvoření konkurence na finančním trhu u nás - totiž, že v České republice má jedna banka více než 80 % podílu na komerčních úvěrech a jedna spořitelna téměř 100 % podílu na peněžních úsporách obyvatelstva.

Řekl bych také, že za zaznamenání stojí i to, že pan Tuček vyzdvihuje preferování jednoho druhu bank, přičemž některé, které se bankovní činností zabývají v západní Evropě, mají podle jeho názoru u nás znemožněnu činnost. I tento názor jsem chtěl zde přednést na dokreslení, o jak závažný zákon a o jak závažné rozhodnutí FS v této souvislosti jde. Domnívám se, že u tohoto zákona je třeba především vážit makroekonomické souvislosti. Podobně jako tomu bylo u zákonů z doby první republiky, které následovaly po bankovní krizi a zdůrazňovaly nutnost státní reglementace, i zde se jedná o takové pojetí bankovní soustavy, které by mělo čelit určité formě hospodářské krize a zvýšit možnosti vlády této krizi čelit. Děkuji za pozornost.