Postupně však jednotlivé státy od tohoto
postupu začaly upouštět. Nejprve bylo rozhodování
o zařazení do civilní služby odnímáno
vojenským odvodním orgánům a svěřeno
civilní správě. Pak ve druhé fázi,
což bylo zhruba na přelomu 70. a 80. let, došlo
k liberalizaci podmínek pro zařazení k civilní
službě a ta v podstatě ze dvou důvodů:
Za prvé se změnilo chápání
občanského významu vojenské služby,
která přestala být v podstatě vnímána
jako nejsvětější vlastenecká
povinnost. Bylo to způsobeno zvláště
dlouhým obdobím mezi válkami, příjmem
mravních hodnot nenásilí veřejností
a také změnami ve struktuře armády
samotné. To vedlo postupně k pojetí civilní
služby jakožto plnoprávné alternativy
vůči službě v armádě.
Druhým důvodem byla pak samotná problematičnost
administrativní a právní procedury prověřování
a prokazování důvodů víry či
svědomí. Důvody žadatel o civilní
službu může jim těžko dokázat
a komise zase může jen těžko dokázat
jejich nepřítomnost. To nakonec vedlo k celkové
liberalizaci kritérií na odepření
vojenské služby a akceptování obecného
nesouhlasu s vojenskou službou jako důvodu pro její
odmítnutí. Známým se stal případ
jistého západoněmeckého brance, který
jako důvod odepření vojenské služby
uvedl, že se odmítá podílet na znečišťování
životního prostředí, jehož se armáda
dopouští. Komise tehdy tento důvod za relevantní
neuznala, ale odvolací soud ano. Termín "důvody
svědomí" se prostě ukázal všeobsažným
a postupně byl jako takový přijat.
Evropský parlament, jakýsi politický etalon
evropské kultury, potom na tuto situaci reagoval v roce
1989 v již zmíněné rezoluci, v níž
požaduje, aby individuálně motivované
prohlášení bylo dostatečným podkladem
statutu odpírače z důvodu svědomí.
Zde bych chtěl poněkud opravit názor předkladatele
místopředsedy federální vlády
pana Mikloška v tom smyslu, že tato rezoluce byla akceptována
již mnoha státy, např. Finskem, v současné
době jsou projednávány změny - uvedení
tohoto zákona do souladu s touto rezolucí - v Rakousku
a Itálii.
Jako odrazovací nástroj před volbou civilní
služby je tedy namísto zkoumání důvodů
svědomí upřednostňována její
délka. Ta se pohybuje v zemích Evropského
společenství většinou mezi 1,2 až
1,4 násobkem délky povinné vojenské
služby a dále je často diferencována
podle jisté "atraktivnosti" oblasti, v níž
je vykonávána. V Dánsku např. trvá
v jednotkách civilní obrany a zdravotnických
zařízeních 10 měsíců
a v sociálních, kulturních a náboženských
organizacích 15 měsíců. Obecně
potom platí, že v zemích velmi liberálního
posuzování vlastní žádosti o
civilní službu, jako je např. Finsko, je její
trvání delší. Zde je to 1,7 násobek
povinné vojenské služby. Naopak Rakousko a
Itálie, kde platí současný zákon
a kde je délka civilní služby shodná
s délkou služby vojenské, je nutno potom žádost
obhajovat před komisí. Od takové praxe, jak
už bylo řečeno, většina západoevropských
zemí ustupuje, což platí i pro Rakousko a Itálii.
Je však také nutné na druhé straně
konstatovat, že tento proces liberalizace podmínek
zařazování k civilní službě
v západní Evropě probíhal několik
desetiletí, takže se mu postupně přizpůsoboval
nejen civilní státní sektor vlastním
rozšiřováním počtu pracovních
míst pro odpírače, ale i samotná armáda.
U nás bohužel přijetí zákona
o civilní službě, tedy zákona č.
73/90 Sb., zákona relativně liberálního
a v podstatě odpovídajícího evropským
zkušenostem, časově spadá do období
reorganizace státní správy i armády.
Pro jednu i druhou oblast takto vznikají značné
potíže.
Jsou naprosto pochopitelné také důvody, které
vedly vojenské činitele k tomu, aby zabránili
faktu, že institut civilní služby ohrožuje
početní stavy vojsk. Jimi iniciovaný návrh
nového zákona o civilní službě,
který předpokládal původně
zřízení komisí, před nimiž
by každý žadatel musel uvést důvody
a důkazy prokazující jeho žádost
o zařazení k civilní službě,
by však rozhodně nebyl vhodným řešením
vzniklé situace. Jednak by tento postup šel proti
samotnému vývoji evropské politické
a právní kultury nehledě k tomu, že
by vyvolal vážné administrativní potíže
a také potíže právní. Zavalil
by už beztak přetížené soudnictví
neřešitelnými odvoláními a posílil
averzi veřejnosti, zvláště pak mládeže
vůči armádě.
Návrh zákona vychází také z
premisy, že je možné nepřipouštět
podávání žádosti o civilní
službu během výkonu vojenské služby
a v určitých intervalech před jejím
nástupem, po zařazení do zálohy, aniž
by bylo vážněji narušeno právo
občanů měnit náboženství
či svou víru, které je u nás zaručeno
v Listině základních práv a svobod.
Proti této derogaci se staví nejen rezoluce Evropského
parlamentu z října 1989, ale i Amnesty International,
která se již v roce 1980 rozhodla uznat za vězně
svědomí ty, jimž je toto právo během
výkonu vojenské služby odepřeno a jsou
pro jeho výkon vězněni.
Pokud jde o problém deficience vojáků základní
služby, jinými slovy o problém ohrožení
odvodních stavů, byl by tento zajisté podstatně
zmírněn možností vykonávat vojenskou
službu beze zbraně. Tato možnost existuje v řadě
evropských zemí. Délka této služby
se zpravidla pohybuje mezi délkou klasické civilní
služby, to je služby v civilním sektoru a klasické
vojenské služby, to je služby se zbraní.
Je ovšem dobrovolnou - to podtrhuji - dobrovolnou možností
(tedy alternativní možností) pro ty, kteří
již obdrželi statut odpírače z důvodu
svědomí a jsou povinni civilní službou.
Jinými slovy je přijatelnou volbou pro občany,
jejichž důvody k odepření jsou vázány
pouze na výhrady vůči používání
zbraní, nikoli na odmítání armády
jako samotné instituce. Tato možnost by ale vyžadovala
i jisté vstřícné kroky ministerstva
obrany, neboť z větší části
přesahuje legální rámec zákona
o civilní službě.
Dovolte, abych se ještě zmínil o rezoluci Evropského
parlamentu z roku 1989, a sice v souvislosti s dopisem synodní
rady Českobratrské církve evangelické,
která v podstatě obsahuje stejné premisy.
V tomto dopise č.j. 911/91 se staví proti zřizování
komisí a požaduje, aby právo odepřít
vojenskou službu z důvodů svědomí
bylo občanům umožněno i během
výkonu civilní služby, byť v poněkud
rigidnější podobě. V závěru
dopisu se uvádí: "Naléhavě žádáme,
aby podle našeho názoru přechodné potíže
s umisťováním osob vykonávajících
civilní službu a případné obavy
ze snížení obranyschopnosti nevedly k omezování
svobod občanů, jak byly vyjádřeny
v zákoně o civilní službě."
Nyní k vlastním pozměňovacím
návrhům. Předznamenávám, že
tyto návrhy neuvádějí do souladu návrh
zákona o civilní službě s rezolucí
Evropského parlamentu z roku 1989. Takové návrhy
zde přednese poslankyně Šormová a pochopitelně
mají i moji podporu. Moje návrhy pouze odstraňují
jisté legislativní nesrovnalosti, které plynou
ze spontánního a do značné míry
i chaotického jednání branně bezpečnostních
výborů jako výborů garančních,
a řeší některé nedostatky a opomenutí,
které vznikly kompilací dvou zcela koncepčně
odlišných návrhů.
Návrh první, ten se týká § 1
odst. 1. Civilní služba je službou, kterou je
občan podléhající služební
povinnosti po propuštění z vojska povinen vykonat
podle tohoto zákona, jestliže z důvodu svědomí
nebo náboženského vyznání...
atd. Zde pak dál pokračuje text stejně s
navrhovaným zněním. Liší se návrh
pouze o vsuvku "občan podléhající
služební povinnosti". Zde je odkaz také
na § 20 branného zákona, který tuto
služební povinnost vysvětluje. Zjednodušeně
se jedná o definování okruhu osob, jichž
se tento institut týká.
Pozměňovací návrh č. 2 §
1 odst. 2 zní: "Občan vykonává
civilní službu formou pomocných činností
v organizacích státu, obcí...", a teď
je ta změna: "a u nevýdělečných
nestátních právnických osob (dále
jen organizace)". Jedná se o rozšíření
okruhu pracovních nebo služebních příležitostí
mimo státní sektor na neprofitní organizace
apod.
Za třetí § 1 odst. 5 zní: "Při
výkonu civilní služby nesmí být
občan, který ji vykonává, neodůvodněně
zvýhodněn nebo znevýhodněn oproti
občanům, kteří vykonávají
vojenskou základní, náhradní službu
nebo vojenské cvičení."
Zde se jedná o vymezení jakéhosi oboustranného
rámce, nikoli pouze o stanovení jisté laťky.
Návrh 4 - § 1 odst. 4 - 5 se označují
jako 5 a 6, odst. 4 zní: "Občanům, kteří
bez vlastní viny do 31. prosince roku, ve kterém
dovršili 30 let věku nenastoupili civilní službu,
nahrazující vojenskou základní službu,
se délka civilní služby zkracuje na dobu rovnající
se délce vojenské základní služby."
Tento návrh je vlastně konzistentní s branným
zákonem a vlastně rozvíjí předchozí
tézi, že tedy výkonem civilní služby
není občan zvýhodněn ani nezvýhodněn.
Paragraf 29, tj. který se týká určení
náhradní služby ze zákona, tj. pětiměsíční.
K této náhradní službě ze zákona
se určují osoby, které byly bez vlastní
viny odvedeny po 31. prosinci roku, v němž dovršily
30 let věku, nebo bez vlastní viny nenastoupily
základní službu do 31. prosince roku, v němž
dovršily 30 let. Zde se jedná, jak již jsem řekl,
o konzistenci, čímž bych chtěl odpovědět
panu poslanci Zlochovi, proč jsou taková opatření
v tom zákoně, míním tím §
4 odst. 2, který navrhoval pan poslanec Zlocha vypustit.
Dále pozměňovací návrh č.
5, který jsem rozvedl oproti tomu písemnému
návrhu do jistých alternativ 5 a) a 5 b). Zní
asi takto: V § 2 se odstavce 1 - 5 vypouštějí
odst. 6 - 9 se označují jako odstavce 4 - 7 a nový
odstavec 1 zní: "Prohlášení o odepření
vojenské základní náhradní
služby nebo vojenských cvičení z důvodů
uvedených ve zvláštním předpise
(dále jen prohlášení) podává
občan písemně okresní nebo jí
na roveň postavené vojenské správě
podle místa svého trvalého pobytu (dále
jen příslušná vojenská správa).
V prohlášení musí být uvedeny
důvody odmítnutí podle § 1 odst. 1."
Nový odst. 2 zní: "Splňuje-li prohlášení
náležitosti uvedené v odst. 1, zbaví
příslušná vojenská správa
občana do 10 dnů od doručení prohlášení
služební povinnosti a současně postoupí
prohlášení úřadu, stanovenému
obecně závaznými právními předpisy
republik (dále jen příslušný
úřad)."
Nový odst. 3 zní: "K prohlášení
o odepření vojenské základní
služby nebo vojenských cvičení se nepřihlíží,
podá-li je voják
a) v době od doručení povolávacího
příkazu k nástupu vojenské základní
náhradní služby nebo vojenského cvičení
do nástupu vojenské základní náhradní
služby nebo vojenského cvičení,
b) během výkonu vojenské základní
náhradní služby nebo vojenského cvičení."
Alternativa 5 a) se liší pouze v odst. 3, který
zní: "Prohlášení o odepření
vojenské základní služby může
podat jen a) odvedenec do 30 dnů od ukončení
odvodního řízení," pak je b)
a c), které zůstávají stejné,
pak je d), které se mění: voják v
záloze mimo dobu od doručení povolávacího
příkazu k nástupu vojenského cvičení
do nástupu vojenského cvičení a během
výkonu vojenského cvičení.
To je tedy, jak již jsem řekl alternativní
návrh k pozměňovacímu návrhu
č. 5, o kterém jsem hovořil předtím.
Zde se vlastně jedná o odlišnou specifikaci
doby, kdy není možné akceptovat prohlášení
odpírače, 5 je liberálnější
varianta, 5 a) je alternativní k pozměňovacímu
návrhu č. 5, je rigidnější, východisko
je takové, že se jedná o výkon ústavního
práva, které nelze degradovat mechanismem uvedeným
v tisku č. 946 na úroveň dejme tomu placení
pojistného, míním tím písm.
d) tohoto návrhu.
5 b) § 1 odst. 3 zní: "Civilní služba
je o dvě třetiny delší než nevykonaná
vojenská základní (náhradní)
služba nebo její část a o polovinu delší
než nevykonaná vojenská cvičení
nebo jejich část." Zde se jedná o stanovení
délky civilní služby, na jeden a půl
násobek povinné vojenské služby, ten
koeficient dvě třetiny provádí přepočet,
započítávající implicitně
i cvičení, kterým je občan podle branného
zákona povinen, byť až po splnění
základní povinnosti.
7. Ten původní návrh č. 6 stahuji,
protože je vlastně obsažen v návrhu 5
a 5 a). 7. V § 2 odst. 6, to je to původní
číslo nebo 4 - 5, pokud se rozhodneme přijmout
předcházející návrhy - vynechat
poslední větu, dále pak vynechat slovo "své"
v první větě. To je tam zcela nadbytečné,
jedná se pouze o legislativní záležitost.
8. První věta § 2 odst. 7 zní: "Příslušná
vojenská správa vyrozumí do 30 dnů
o rozhodnutí o odvolání prohlášení
občana a příslušný úřad."
Zde se jedná pouze o stanovení časového
limitu.
Dále pak se stanoví časový limit v
pozměňovacím návrhu č. 9. Tady
se stanoví číselný limit do 10 dnů.
9 a) v § 3 odst. 3 slova "propuštění
občana z vojska" nahradit slovy "podání
prohlášení." Zde se jedná také
o úpravu legislativního charakteru. Ta chyba, která
je v tisku 946 vznikla, jak již jsem říkal,
při kompilaci obou návrhů.
11. § 4 nadpis zní: "Odklad přerušení,
zproštění a prominutí výkonu
civilní služby a převedení do jiné
organizace."
§ 4 odst. 2 - 9, nebo 3 - 10, podle toho jak budou přijaty
předchozí návrhy, označit jako odstavce
3 - 10, nebo 4 - 11 a nový odst. 2 zní: "Příslušný
úřad může na žádost organizace
z důvodů zřetele hodných nástup
do civilní služby odložit, její výkon
přerušit, případně převést
občana k výkonu civilní služby do jiné
organizace."
V § 6 vypustit odst. 5 varianty I a II a odst. 6 označit
jako odst. 5. To se zase jedná o jistou kompilaci těch
variant v odst.5 § 6.
12. V § 7 odst. 1 vynechat poslední větu, která
je zde nadbytečná, ustanovení řeší
§ 13 odst. 1.
Pozměňující návrh č.
13 - § 10 zní: "Občané, kteří
před účinností tohoto zákona
podali prohlášení o odmítnutí
vojenské činné služby podle § 2
odst. 1 zákona č. 73/1990 Sb., o civilní
službě a nebyli k nástupu civilní služby
povoláni, vykonají civilní službu podle
tohoto zákona." Myslím, že to nepotřebuje
komentář, zde se jedná vlastně o problematiku
výkladu § 1 odst.3 zákona 73/90 Sb. Jde o současné
počítání délky civilní
služby, která je podle mého názoru stanovována
nesprávně, v rozporu s platným zákonem,
v rozporu s platným branným zákonem, neboť
je občanům, kteří podají prohlášení
o odmítnutí vojenské služby během
výkonu této základní vojenské
služby, nebo náhradní služby, nebo ještě
před jejím výkonem, je započítávána
i délka rovnající se příslušnému
koeficientu vojenských cvičení. Ovšem
branný zákon říká, že
občan je povinen těmito cvičeními
až poté, pokud vykoná základní
nebo náhradní vojenskou službu a tu nevykoná,
neboť v tomto případě podle § 22
odst.1 písm. e) byl propuštěn z vojska.
13 a) - Nadpis před § 10 a nový § 11 zní:
"Ustanovení přechodná." V §
14 nahradit slova "ministerstvo obrany" slovy "ministr
obrany" a v § 14 se označuje jako nový
§ 11 odst. 1 a nový § 11 odst. 2 zní:
"Příslušný úřad může
vykonání civilní služby prominout osobám,
které byly před účinností zákona
č. 73/1990 Sb., o civilní službě pravomocně
odsouzeny za odmítnutí výkonu základní
náhradní služby nebo vojenských cvičení,
motivované důvody svědomí nebo náboženského
vyznání."
S tím souvisí i přečíslování
§ 11, 12, 13, které se označují jako
§ 12, 13, 14. Myslím, že to nepotřebuje
žádného komentáře, jde o možnost
jisté rehabilitace lidí, kteří mají
tuto možnost v pozměňovacím návrhu,
který byl přijat při jednání
gesčních výborů a mají možnost,
pokud nebyli odvedeni, ale pokud byli odvedeni mají tu
možnost, která jim je umožněna přes
příslušný úřad.
14. § 11 zní: "Za branné pohotovosti státu
mohou podávat prohlášení o odepření
výkonu vojenské služby pouze odvedenci, a to
odvodní komisi při odvodním řízení."
Ustanovení, které bylo přijato při
jednání gesčních výborů
je podle mého názoru nadměrně rigidní.
Původní formulace vládního návrhu
je z hlediska obrany státu postačující.
15. pod legislativní zkratkou "příslušný
úřad" se rozumí úřad,
stanovený nařízením vlády České
a Slovenské Federativní Republiky. Obdobně
§ 7, odst. 1 poslední věta.
§ 13, odst.1 zní: "Podrobnosti výkonu
civilní služby stanoví vláda České
a Slovenské Federativní Republiky nařízením."
Je to praktická analogie z praxe ve SRN i v dalších
zemích. Řekl bych, že naše současná
praxe je jistou anomálií, neboť neznám
žádnou jinou zemi, kde by bylo toto vykonáváno
kompetenčně tak, jak je vykonáváno
u nás. Ve všech zemích zemského či
spolkového zřízení vycházejí
z toho, že civilní služba je alternativní
vojenská služba, která je také službou
v rámci spolkového státu.
Z toho plyne i tento můj přístup a celý
přístup by se měl vyvíjet z rozpočtové
politiky, což je největší bolestí
v současné době, neboť na to nejsou
prostředky. Je to pochopitelné, protože tyto
prostředky by měly být vytvářeny
na úrovni republik a protože republiky nemají
bezprostřední zájem na výkonu vojenské
povinnosti, nemohou mít ani bezprostřední
zájem na výkonu civilní služby.
Sleduji tím také vytvoření jistého
institucionálního zabezpečení civilní
služby, mám za to, že by zde podobně jako
v jiných státech měl vzniknout Státní
federální úřad pro civilní
službu s centrální registrací, který
by jednak zabezpečil financování, uznávání
pracovišť pro civilní službu, posuzování
způsobilosti občanů, kteří
jsou ve výkonu civilní služby, zajímal
by se školeními a mohl by mít pochopitelně
i příslušné referáty v jednotlivých
regionech případně v jednotlivých
republikách. Odvolávám se zároveň
na článek 41 Listiny základních práv,
který toto kompetenční uspořádání
umožňuje.
Předsedající předseda SN M. Šútovec:
Ďakujem. Slovo má pani poslankyňa Šormová.
Poslankyně SL R. Šormová: Vážený
pane předsedající, kolegyně a kolegové,
je zřejmé a vyplývá to i ze všech
předchozích vystoupení, že zákon
o civilní službě, přijatý Federálním
shromážděním v březnu 1990, není
dokonalý a že občané i instituce se
při jeho aplikaci setkávají s nejrůznějšími
obtížemi.
Československá armáda se potýká
se zvyšujícím se počtem odpíračů
vojenské služby a s neplánovitým vývojem
tohoto jevu. Okresní úřady se na druhé
straně střetávají s nutností
zaměstnat ve vymezených oblastech poměrně
vysoký počet občanů a odpíračům
vojenské služby i institucím, v nichž
pracují, působí mnohé nesnáze
a nejasnosti ve vzájemných vztazích.
Ze všech těchto skutečností zjevně
vyplývá potřeba znovu se zákonem o
civilní službě zabývat. Zároveň
bychom se ovšem měli vyhnout tomu, aby změny,
které přijmeme, byly spíše rázu
okamžitého opatření, které reaguje
na přechodné problémy, na úkor perspektivních
trendů.
Dovolte mi zmínit se jen o dvou okruzích problémů,
které se zákona o civilní službě
týkají:
1. Civilní služba má být jako plnohodnotná
alternativa vojenské služby přínosem
a ne trpěným zlem. V zákonu chybí
legislativní formulace, které by vycházely
z pozitivních stránek civilní služby.
Společensky prospěšná práce se
naopak deklasuje na "pomocnou činnost". Jedině
předsudkem, že samotná existence občanů
odmítajících vojenskou službu je nežádoucí,
lze vysvětlit skutečnost, že zákon neumožňuje
efektivních využití jejich schopností
a kvalifikace ani tam, kde by jí bylo třeba, čímž
vlastně v praxi popírá jejich společenskou
odpovědnost.
Z těchto důvodů vychází můj
první pozměňovací návrh, a
to v § 1, odst.2 - vypustit slova "formou pomocných
činností".
2. Podstatnou změnou v zákoně je, že
nadále už nemá být umožněno,
aby vojenskou službu odmítali ti občané,
kteří ji už nastoupili. Jistě má
své opodstatnění námitka, že
mnozí z těch, kdo se náhle ocitnou v nezvyklém
a často velmi obtížném postavení,
se rozhodují unáhleně, čímž
mohou možnosti odmítnout vojenskou službu z důvodu
svědomí de facto zneužívat. Přesto
se domnívám, že by i během vojenské
služby měla být zachována možnost
přihlásit se do služby civilní. Právě
ve vojenském prostředí a při výcviku
se zbraní mohou u jednotlivce vzniknout zásadní
a rozhodné námitky svědomí vůči
násilí či armádě a to ne kvůli
dočasným potížím, nýbrž
z důvodů hlubších.
Odmítám vycházet z premis, které často
zaznívají - a zazněly v podstatě i
tady - že většina těchto občanů
jsou slaboši nebo lháři. Zásadní
námitkou proti zavedení laických komisí
je skutečnost, že nelze zkoumat svědomí
jednotlivce. Nikdo nemůže důvody svědomí
objektivně posoudit a rozhodovat o někom na základě
subjektivní úvahy, by bylo nemorální.
Zavedením komisí by se navíc z práva
odepřít vojenskou službu stalo právo
požádat o možnost odepření. Domnívám
se, že není možné, aby občan žádal
o to, co je mu ústavně zaručeno. Navíc
nelze vyloučit, že odmítavým výrokem,
kterým by komise mohla žádost občana
zamítnout, by došlo k porušení ustanovení
čl. 15 odst. 3 ústavní Listiny základních
práv a svobod.
Pokud tedy připustíme, že svědomí
jednotlivce nemůže zkoumat a hodnotit žádná
komise, neměl by ho zkoumat a hodnotit ani parlament.
Ještě bych ráda zmínila jeden aspekt:
Listina základních práv a svobod, kterou
jsme schválili, říká ve svém
článku 15, že "Nikdo nemůže
být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud
je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským
vyznáním. Podrobnosti stanoví zákon."
V jiném článku říká,
že "Svoboda myšlení, svědomí
a náboženského vyznání je zaručena.
Každý má právo změnit své
náboženství nebo víru a nebo být
bez náboženského vyznání."
Vycházíme-li z předpokladu, že nikdo
nemůže být nucen vykonávat vojenskou
službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím,
že tedy každý má právo odmítnout
z důvodu svědomí vojenskou službu, dále
že žádná komise či porota nemůže
zkoumat a hodnotit svědomí občana a že
tedy občan o námitkách svědomí
podává prohlášení, které
nelze objektivně přezkoumávat, pak z toho
pro mne vyplývá jednoznačný závěr,
že totiž zákon, má-li být v souladu
s Listinou základních práv a svobod, může
stanovit podrobnosti pro výkon práva na odmítnutí
vojenské služby, ale nemůže skupině
občanů toto právo odejmout.
Odtud pramení můj druhý pozměňovací
návrh: Bude-li přijat návrh poslance Jégla
na nové znění § 2, který jinak
podpořím, stejně jako ostatní návrhy
kolegy Jégla, navrhuji v tomto novém § 2 nové
znění odstavce 3 a zařazení dalšího
odstavce 4 s tím, že další odstavce by
se přečíslovaly.
Odst. 3 by zněl: "Podá-li občan prohlášení
podle odst. 1 a) v době od doručení povolávacího
příkazu k nástupu vojenské základní
(náhradní) služby, a nebo vojenského
cvičení do nástupu vojenské základní
(náhradní) služby nebo vojenského cvičení
b) během výkonu vojenské základní
(náhradní) služby nebo vojenského cvičení,
příslušná vojenská správa
zbaví občana povinnosti vykonat vojenskou činnou
službu, a to do 90 dnů ode dne doručení
prohlášení. Současně toto prohlášení
postoupí příslušnému úřadu."
Odst. 4: "Podá-li občan prohlášení
podle odst. 3, započítá se do doby nevykonané
vojenské základní (náhradní)
služby nebo její části a do doby nevykonaných
vojenských cvičení nebo jejich části
doba rovnající se době vojenské činné
služby vykonané ode dne doručení prohlášení
do dne, kdy je občan zbaven povinnosti vojenskou činnou
službu vykonat."
Odst. 3 by tak umožnil odmítnout vojenskou službu
i těm občanům, kteří se pro
tento krok rozhodnou, až poté, co obdrží
povolávací příkaz k výkonu
této služby nebo i během jejího výkonu.
Zároveň tento odst. 3 i nový odst. 4 zpřísňuje
pro tuto skupinu občanů podmínky odchodu
z armády a svým způsobem je tedy znevýhodňuje
tím, že civilní služba v jejich případě
může být až o devadesát dnů
delší než u ostatních občanů.
Děkuji vám za pozornost.